Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jak nevědomost a předsudky pomohly zabít miliony lidí.
Mor vstoupil do historie a kultury lidstva jako monstrózní nemoc, před níž nikdo nemohl uniknout – dokonce ani samotní lékaři. Mor pronikal do domů, vyhlazoval celé rodiny, města plnily tisíce mrtvol. Nyní lidstvo zná příčiny nemoci a způsoby její léčby, ale v minulosti byli lékaři tváří v tvář moru bezmocní.
Nepomohla ani znalost astrologie, ani studium starověkých pojednání napsaných antickými autory. Tento článek hovoří o morových pandemiích a o tom, jak přiměly lidstvo, aby přemýšlelo o skutečné povaze infekcí.

Mor je jednou z nejstarších chorob. Stopy jeho patogenu – Yersinia pestis – byly nalezeny v zubech lidí, kteří žili před pěti tisíci lety, v době bronzové. Tato bakterie způsobila dvě nejsmrtelnější pandemie v lidské historii a zabila stovky milionů lidí. Nemoc se rozšířila jako oheň, zničila celá města a lékaři se proti tomu nedokázali postavit, a to především kvůli předsudkům a nízké úrovni lékařských znalostí. Pouze objev antibiotik a vakcín umožnil lidstvu porazit mor, i když jeho dílčí epidemie se stále vyskytují v různých částech světa, dokonce i ve vyspělých zemích.

Vynalézavý vrah
Nemoc začíná jako nachlazení nebo chřipka: teplota stoupá, dochází k slabosti a bolesti hlavy. Člověk netuší, že příčinou jeho malátnosti je neviditelná bakteriologická bomba – blecha, jejíž vnitřnosti jsou ucpané morovou tyčinkou. Hmyz je nucen vytlačit vysátou krev zpět do rány a do těla člověka se s ní dostane armáda smrtících bakterií. Pokud proniknou lymfatickými uzlinami, pak se u pacienta vyvine bubonická forma onemocnění (dýmějový mor). Uzliny velmi otečou.

Ve středověku byly páleny a propichovány – ovšem ke škodě samotného pacienta i těch, kteří byli kolem.

Yersinia pestis

Septická forma moru (černý mor) nastane, když morová tyčinka vnikne do krevního řečiště, což způsobí jeho intravaskulární srážení. Sraženiny narušují výživu tkání a nesražená krev pronikající kůží způsobuje charakteristickou černou vyrážku. Podle jedné verze byla pandemie moru ve středověku nazývána „Černá smrt“ právě kvůli zčernání kůže. Septický mor je méně běžný než jiné formy, ale v minulosti dosáhla úmrtnost na něj téměř sta procent – antibiotika dosud nebyla známa.

Od Černé smrti se liší plicní forma moru. Během první pandemie – „Justiniánského moru“ – se téměř neobjevily žádné zmínky o chrlení krve, ale ve středověku už byl tento symptom stejně běžný jako bubony („dýměje“). Bakterie pronikly do plic, způsobily pneumonii a pacient vydechoval morový bacil, který vnikal do dýchacích orgánů jiných lidí. Během Černé smrti byla nemoc přenášena z člověka na člověka a jako nosiče už blechy nepotřebovala.

Vniknutí patogenu do plic znamenalo v minulosti téměř vždy nevyhnutelnou smrt – bez adekvátní antibiotické léčby člověk za dva až tři dny zemřel. Právě tato plicní forma je zodpovědná za smrt desítek milionů lidí ve XIV. století.

Blecha

Vlny smrti
Z historie víme o třech velkých morových pandemiích. Justiniánský mor, který začal v roce 541 n. l., zabil v několika vlnách za dvě století asi sto milionů lidí na celém světě a zničil polovinu evropské populace.
Černá smrt – druhá vlna nemoci – zuřila po dvě desetiletí a podle různých odhadů si vyžádala životy stovky až dvou set milionů lidí, což z ní činí nejsmrtelnější nevirovou pandemii v historii lidstva.
Třetí pandemie, která začala v Číně a trvala asi století (od 1855 do 1960), zabila více než deset milionů lidí.

Historie moru začala před deseti tisíci lety, kdy půdní bakterie Yersinia pseudotuberculosis, která je pro člověka relativně neškodná, protože způsobuje pouze mírné rozrušení gastrointestinálního traktu, získala několik mutací, jež jí umožnily kolonizovat lidské plíce. Poté změny v genu učinily bakterii extrémně toxickou: naučila se štěpit bílkoviny v plicích, množit se v celém těle lymfatickým systémem a tvořit buby. Stejné mutace jí daly příležitost být vysílána vzdušnými kapičkami. Stejně jako v mnoha jiných případech jsou epidemie způsobeny úzkými kontakty mezi lidmi a volně žijícími živočichy.

Asi před čtyřmi tisíci lety došlo k mutacím, díky nimž se Yersinia pestis stala vysoce virulentní a mohla být přenášena blechami na hlodavce, lidi a jiné savce. Na savcích parazitující hmyz sající krev se pohyboval spolu s cestovateli na velké vzdálenosti. Blechy vlezly do zavazadel a zboží, takže rozvoj obchodu se stal jednou z příčin pandemie. Justiniánský mor vznikl ve střední Asii, ale nejprve vstoupil do Afriky prostřednictvím obchodních kanálů a odtud dosáhl byzantské Konstantinopole – hustě obydleného města a světového centra prvního tisíciletí n. l.
Na vrcholku epidemie zabily bubonické a septické formy nemoci pět tisíc obyvatel denně.

Černou smrt způsobil další kmen morové tyčinky, který není přímým potomkem patogenu Justinianského moru. Uvádí se, že jednou z příčin pandemie byly mongolské nájezdy ve 13. století, které způsobily pokles obchodu a zemědělství a následně hladomor. Svou roli sehrála i změna klimatu, když dlouhodobá sucha vedla k hromadné migraci hlodavců, včetně svišťů, blíže k lidským sídlům. Kvůli houfování se zvířat vznikla epizootie – analogie epidemie u zvířat.
Protože maso svišťů bylo považováno za pochoutku, šíření nemoci mezi lidmi se stalo jen otázkou času.

Mor nejprve zasáhl Asii, Střední východ, Afriku a pak s obchodními loděmi dorazil do Evropy, kde podle přibližných odhadů zemřelo 34 milionů lidí.
Třetí pandemie začala v Číně vypuknutím dýmějového moru v roce 1855 a poté se infekce rozšířila na všechny kontinenty kromě Antarktidy. Její ohnisko se nacházelo v jihočínském Jün-nanu, který představuje epidemiologickou hrozbu až do dnešních dnů. Číňané se v této oblasti začali usazovat v druhé polovině XIX. století, aby zvýšili těžbu nerostů, po nichž byla vysoká poptávka. To však vedlo k úzkým kontaktům lidí se žlutými krysami, které přenášely morem infikované blechy.
Růst městského obyvatelstva a vznik rušných dopravních tras pak vydláždily dýmějovému moru cestu. Z Hongkongu přišel mor do Britské Indie, kde zabil milion lidí a během následujících třiceti let dalších 12,5 milionu.

Nebezpečné předsudky
Stejně jako v případě jiných pandemií bylo šíření moru v té době podporováno mylnými představami o povaze infekčních chorob. U středověkých lékařů byla autorita starověkých myslitelů Hippokrata a Aristotela nepopiratelná a pro všechny, kteří se chystali spojit svůj život s medicínou, bylo nutné důkladné studium jejich prací.

Podle zásad Hippokrata dochází k onemocnění v důsledku přírodních faktorů a životního stylu člověka. V té době byla tato myšlenka jako celek pokroková, protože před Hippokratem byly nemoci obvykle považovány za výsledek zásahu nadpřirozených sil. Nicméně starořecký lékař neměl dostatečné znalosti o anatomii a fyziologii člověka, takže věřil, že pro zotavení pacienta je nutné se o něj náležitě starat, aby se s nemocí dokázalo vyrovnat samotné tělo.
Absolventi středověkých univerzit byli málo zkušení v léčbě nemocí, ale měli vysoký status a autoritu. Věděli jen málo o anatomii a chirurgie byla považována za špinavé řemeslo. Náboženské úřady se postavily proti pitvě, takže v Evropě bylo jen velmi málo univerzit, které věnovaly pozornost struktuře lidského těla. Základním lékařským principem byla humorální teorie, podle níž lidské zdraví závisí na rovnováze čtyř tekutin: krve, lymfy, žluté žluči a černé žluči.

Většina středověkých teoretických lékařů věřila v Aristotelovu zásadu, že mor způsobuje miasma – pára, která dělá vzduch „špatným“. Někteří věřili, že miasmy se tvořily kvůli nepříznivému postavení nebeských těles, jiní obviňovali ze všeho zemětřesení, vítr z bažin nebo odporný zápach hnoje a rozkládajících se mrtvol.
V jednom z lékařských pojednání z roku 1365 se tvrdilo, že mor nelze vyléčit bez znalosti humorální teorie a astrologie, které jsou pro lékaře velmi důležité.
Veškerá preventivní opatření k boji proti moru tedy byla omezena na odstranění toxického vzduchu, který údajně pocházel z jihu. Lékaři proto doporučovali stavbu domů s okny na sever. Dále tvrdili, že je třeba se vyhnout mořským pobřežím, protože skutečnost, že morové epidemie začínaly v přístavních městech, neunikla pozornosti lékařských orgánů. Jen si nikdy nevšimli, že nemoc se nevznáší v mořském vzduchu, ale šíří se obchodními cestami.

Aby člověk nedostal mor, musel údajně zadržovat dech, dýchat přes látku nebo pálit vonné byliny. Proti nemoci byly používány i parfémy, drahé kameny a kovy, jako je zlato.
Věřilo se, že bubony obsahovaly morový jed, který musí být odstraněn. Byly proto propichovány, kauterizovány a pak byla na ránu nanesena mast k vysušení jedu. Přitom však bylo uvolněno množství bakterií, jež mohly infikovat všechno kolem. A tak přesto, že lékaři přijali, jak si mysleli, všechna nezbytná ochranná opatření, mnoho z nich následně umíralo. Jiní, kteří si uvědomili, že taková léčba je neúčinná, se řídili vlastní radou a prchali z města – netušíce, že mor je už dávno předešel. Vzhledem k tomu, že mor prokázal úplnou impotenci středověké medicíny, lékaři brzy překonali svou závislost na starověkých autoritách a obrátili se k vlastnímu pozorování a zkušenostem.

Nová éra
Jednou z mála účinných metod (i když s různým úspěchem) byla karanténa, navzdory neustálým protestům občanů a obchodníků milujících svobodu. V Benátkách byl stanoven zákaz vplouvání lodí do přístavu dříve než po 40 dnech karantény v bezpečné vzdálenosti od města (slovo „karanténa“ pochází z italské quaranta giorni – „čtyřicet dní“). Podobné opatření bylo zavedeno i pro lidi přicházející z morem infikovaných oblastí. Městské rady začaly najímat lékaře – morové lékaře – k léčbě této nemoci, kteří rovněž poté museli do karantény.
Protože mnoho předních teoretiků zemřelo kvůli pandemiím, disciplína byla otevřena novým myšlenkám. Univerzitní medicína selhala, takže se lidé začali více orientovat na praktikující specialisty. S rozvojem chirurgie byla věnována větší pozornost přímému studiu lidského těla. Lékařská pojednání se začala překládat z latiny do jazyků přístupných širokému publiku, což stimulovalo revizi starých a rozvoj nových myšlenek.
Pandemie obecně přispěla k rozvoji zdravotnických systémů.

Skutečná příčina moru – Yersinia pestis – byla objevena teprve několik století po Černé smrti. Napomohlo tomu šíření pokročilých myšlenek Louise Pasteura mezi vědce, kteří se v 19. století zaměřovali na příčiny mnoha nemocí. Vědec, který se stal zakladatelem mikrobiologie, dokázal, že infekční choroby jsou způsobeny mikroorganismy a nikoli miasmou a narušením rovnováhy tělních tekutin, jak si stále ještě mysleli jeho současníci, včetně jeho učitele a kolegy Claude Bernarda. Pasteur vyvinul léčbu antraxu, cholery a vztekliny a založil Pasteurův institut, který se pak stal centrem pro boj s nebezpečnými infekcemi.

převzato ze zdroje: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2020/05/mor-nicitel-mest.html
autor: Alexandr Jenikjejev
originál: https://lenta.ru/articles/2020/04/26/blackdeath/
překlad: Vlabi