Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mým druhým domovem je poslední dobou pošta a vsadila bych se, že tam platím za známou firmu, protože nikdo jim tam nechodí tak často. Kdyby byla nějaká soutěž ,,Nejčastější zákazník týdne s nejobjemnějším nákladem“, tak to vyhraju na celé čáře.

Jakmile vyšlo druhé vydání Světa za oponou, roztočily se objednávky obrovským tempem. Už předtím jich bylo hodně hodně hodně hodně, ale nějak jsem to zhruba stíhala.

Teď s novou vlnou objednávek to ale byla pořádná fuška. Já vím, že je to zase určité období, protože když vydám něco nového, tak to vždycky naskočí, nějakou dobu to valí na maximum a pak se zase objednávky po delší době sníží na takovou tu únosnou, ideální hranici, kdy je jich dost, ale není jich tak moc, abych běhala jako nadmutá koza každý den na poštu.

Těžko říct, které období je pro mne lepší. Mám asi ráda oboje.

Vydám knihu – nebo vydám dotisk – a když pak ráno otevřu mail, a ten je úplně zaspamovaný oznámeními nových objednávek v e-shopu, tak prostě vím, od čeho tady jsem, od čeho je tady ta kniha a že to prostě všechno má velký smysl.

A pak nějakou dobu jenom tahám balíky. – Takže to mám ráda.

Oproti tomu ta klidnější období jsou zase méně náročná, takže nelze srovnat co je lepší 🙂 Jednou si odpočinu a jindy běhám. Tak se mi to zdá v pořádku.

A jak tak člověk lítá a stojí tam ty šílené půlhodinové fronty, tak má pak spousty krátkých historek, protože pošta je velice zajímavé místo, kam přijdou všichni lidé všech věkových kategorií, všech názorů, sociálních a rodinných poměrů. A někteří se tam více či méně projevují, hlavně když se stane nějaký problém, nebo se po nich chce něco, co nečekají.

V podstatě skoro vždycky když jdu na poštu, přinesu si odtud nějaký zážitek.

Další věc, kterou shledávám na celé této odesílací aktivitě velice příjemnou, je možnost dobrých skutků. Na poště se skoro vždy najde nějaký sympatický děda, který neví jakou má použít složenku, co se kde píše, který na to nevidí… Nebo někdo, komu můžete podržet dveře, nebo vynést kočárek do schodů… A tyhle příležitosti já mám ráda, protože když se jich můžu zúčastnit, tak pak mám alespoň na těch 10 minut pocit, že je celý svět v pořádku a že všichni lidé na celém světě jsou hodní a že si všichni vzájemně pomáháme.

Já vím, že to není pravda, ale ten dobrý pocit co ze sebe mám když někomu pomůžu, takovou představu ve mně vyvolává. A v tom já si úplně rochním.

Akorát jak je toho teďka hodně, tak poslední dobou drží lidé dveře mně, když vidí co všechno táhnu… Takže se mi ta energie tak pěkně vrací a až nebudu mít tak moc balíků, tak zase budu držet já 🙂

Jeden nedávný týden jsem byla na poště v pondělí, ve středu, ve čtvrtek a v pátek… Víc než deset balíků nedokážu odnést v jedné várce. Celková váha 10ti balíků je v rozmezí 6-8 kilo (podle toho kdo co nakoupil), víc prostě nedám.

Nejvíc mě pobavil čtvrteční dotaz: ,,Kdy budeš posílat balíčky?“ – 😀 !!!!

Lidi mi říkají ,,kup si takovej ten vozíček s kolečkama“ … To je sice dobrý nápad, JENOMŽE ta cesta kterou absolvuji, má mnohé schody, autobusy, kopečky. Před poštou je těch schodů 5. Nevím nevím, ale já když vidím ty maminy a babičky s kolečkovými taškami, jak se na těch schodech nešťastně dřou, tak se mi do toho moc nechce.

Nebo: ,,Kup si auto.“ Dobrý nápad… Ale nějak se pořád nemůžu rozhoupat na ten řidičák, protože pokaždé je přede mnou něco, na co šetřím a co považuji za důležitější. A auto taky něco žere. A jsou s ním starosti. Musí se opravovat, musí se na něho platit daně, kupovat známky, aktualizovat autolékárničky, nemůžete v něm jezdit ožralí, prostě hromada nových povinností, které bych musela dělat… Nechci to.

Navíc znáte ten vývoj: Jste zvyklí jezdit autobusem, jedete z nějaké akcičky, máte trošku popito, sednete do busu, tam se zakuklíte a řidič to odjede za vás. Jenom ho chytnout a včas vystoupit. Taky nemusíte řešit tohle: ,,Kde jsem parkoval, a aby mi to někdo nevykradl.“

Jenomže pak když máte auto, tak už tím busem jezdit nebudete. To ale potom znamená, že na akcičkách budete za křena, ani ty dvě zdravotní deci si nedáte a naváté kamarády budete naopak rozvážet… Ale můžete to dělat i naopak, na akcičky nechat auto doma… Jenomže to si mám kurnik auto pořídit jenom na odvoz balíků? Díky moc teda.

Tak si říkám, že raději budu stále žít co nejvíc úsporně a ta náročnější období prostě vydržím.

Možná by taky pomohlo někoho pojízdného zverbovat a v době nějakých maximálních objednávkových úseků, ho za odvoz uplatit. A mám to bez starostí, které by plynuly z vlastnictví auta… Voalá 🙂

Prostě dokud ho vyloženě mít nemusím a zvládnu žít i bez něho, tak to auto nechci. Vlastnit co nejméně hmoty a mít jenom tu, kterou DOOPRAVDY potřebuji… Protože čím víc hmoty, tím víc starostí… Stejně ale vím, že to brzo přijde. Pokrok nezastavím a mám svoje plány, kde už auto být musí. To už autobusy nedají, ale líbilo by se mi to.

Nevadí mi hromadná doprava, klidně bych s ní jezdila celý život, kdyby to šlo.

No ale vrátíme se zase hezky zpátky k té poště, protože jsem si chtěla zapsat pár dobrých momentů, které mě za poslední dobu pobavily, nebo zaujaly…

1. Situace

Stojím u okénka, a těsně vedle mě se šmrdlá takový malinký chlapeček, který čeká na rodiče u vedlejšího okénka a nudí se. Najednou ho upoutá tabule SAZKA Sportky a prstíkem tam umaže osmičku.

Takže z hlavní výhry 87 500 000, bylo 7 500 000…

Rodiče najednou zbystřili: ,,Co je? Co jsi to udělal? Co tam bylo napsané?“

Začala jsem se řehtat a že ,,Osmička tam byla“. – A oni se pak začali řehtat taky, protože viděli, že ta umáznutá tabule je všem úplně jedno a nikdo to neřeší…

2. Situace

Stojím u přepážky a nalevo i napravo ode mne se dostali na řadu ,,zajímaví“ lidé. Takže jsem měla vtipný zážitek stereo:

Nalevo:

,,Dobrý den. – Dobrý. – Jak to chcete? – No… normálně poslat. – No ale ten balík má 7 kilo a je obrovský, proč tam nemáte napsaného odesílatele? – No… my to nepotřebujem. – Ale chcete to poslat doporučeně a pojistit? – No… no jo no, doporučeně. – Ale POJISTIT? – Proč? – No když to pojistíte, tak se vám to vyplatí, protože tady máte vysokou cenu etc. – No tak to pojistěte. – *povzdech* No dobrá, ale to tam musíte mít napsaného odesílatele. – Jo? – Jo… tady máte ten balík a opravte si ho tam. – Ok – … A podací lístek máte? – CO? – PODACÍ LÍSTEK MÁTE? (paní u okýnka mluvila slovensky a ačkoliv odesílatelé byli dva mladí lidé, tak jí ani jeden nerozuměl ,,listok“. Prostě trapas.) – Co to je? – *povzdech* Tady ho máte a vyplňte si ho…“

Pak tam ti dva stáli jako solné sloupy a asi 10 minut rokovali nad tím, co se kam píše. Já si ale pamatuju, že podací lístek mě učili na základní škole někdy ve 4. třídě a taky na webových stránkách České pošty jsou vzory. Kde je přesně napsané, který lístek nebo složenka se jak vyplňuje. Stačilo se podívat a nachystat se. Já když něco nevím, tak si to tam vždycky zkontroluju a nemusím pak ze sebe dělat vola před paní u okýnka. Pro nás mladé to snad problém není, když máme ty internety i v mobilech, no ne?

Měla jsem sto chutí začít se zase řehtat, protože tohle bylo neskutečné… Ta Slovenka za prepážkou měla docela nervy ze železa.

Ale udržela jsem se, jenomže pak jsem zaslechla rozhovor zprava:

K okýnku se dostal mladý týpek, který měl něco přes dva metry. Volejbalista hadr, ale s černými dredy až pod zadek, zarostlý jak Ježíš. Už ve frontě jsem si ho dost prohlížela, protože něco takového jentak nepotkáte. Ale vtipné mi to nepřipadalo, jen do té doby, než ten Habán otevřel pusu u okýnka.

Mluvil takovým pomalým, pomalu chápajícím opožděným hlasem. Asi jako když má někdo mírně nižší IQ. Není to ještě úplně klasifikovaný idiot, ale prostě mu to moc nepálí. Takže než se vymáčkne a než pochopí, obrostete mechem.

,,Dobrý den. Tady mám vyzvednout dva dopisy. – Hele ale tady ten jeden není pro vás. – Já vim to je kamošům, ale mám tady vod něho plnou moc. – To já vám ale na plnou moc dát nemůžu, to je jedině na občanku. – Na občanku? Moju? – Ne, na tu JEHO. – Aha… Tak mě dejte aspoň ten jeden. – Ok. – …… – No a co teda s tím druhým dopisem? On si ten váš kamarád pro něho přijde, nebo nepřijde, nebo jak? – … Asi si přijde. – Ok. – Díky, nashle.“

To už jsem byla celá rudá. Ten HLAS byl jak z nějaké komedie. Ale udržela jsem se a zasmála se až venku. Pak jsem ho ještě potkala, když si u Ťongů dávat hamburger se smaženou mletou kočkou… Nebo myší… Nebo co zrovna našli venku.

pokračování zítra

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue