Je ráno, slyším nehorázný rambajs… Zase.
,,Žádný takový.“ Říkám si, cpu si špunty do uší a spím dál, protože jsem se nutně potřebovala dospat. Špunty jsou hodně nepohodlné, ale když jste v nouzi, jste šťastní, že je máte… A já jich mám celý jeden sáček, tak jsem velmi dobře vybavená.
Chtěla jsem si také ještě pocvičit astrální cestování, abych nezakrněla.
Zajímavé je, že předešlou noc jsem si asi 3x uvědomila, že ve snu spím, jenomže se mi nepodařilo z něho dostat ven a pak jsem znovu usnula, takže sny pokračovaly dál. To dělá podle mě únava. Dokonce vím, že v jedné situaci jsem seděla před dvěma staršími lidmi, povídáme si o tom že vím že spím a že čekám až se probudím a jestli se jim tohle stává často… No, ale nic. Nepustilo mě to.
Ležím, a místo abych klasicky usnula, začala jsem slyšet hlasy. První to byl smích… huronský smích, hluboký, mužský. Jak jsem to poslouchala, začala jsem se tomu smát taky, a to mě probudilo… Tak jsem zase rychle zalehla s tím, že se nesmím rozptylovat, ale soustředit… Pokračuji dál v usínání… Zase slyším smích. Ten chlap se řehtal na plné pecky a pak povídá ,,Ježiši to strašně lechtá! chu chu chi chi!“
Tentokrát mě to nerozesmálo (ovládla jsem se), ale překvapilo. Nevím, co jsem slyšela, ale sranda to byla obrovská. Pak začala hrát hudba, přišel sen… Chvilku jsem v něm zůstala a pak, když jsem cítila že je vhodná chvilka, jsem ze snu vystoupila.
Nad ránem to jde vždycky docela dobře, spánek je mělký.
Pomaličku se probírám na posteli, vím že ležím na zádech. Před očima mi míhají šedé šmouhy, byl to trochu zvláštní stav.
,,Chci ven“. … Nic se tentokrát nestalo.
Začala jsem rychle přemýšlet, co dělat. ,,Nesmím se fyzicky pohnout, takže nezatínat svaly. Jinak si to pokazím.“
Rozhodla jsem se tedy pro pohyb fantomového těla.
První jsem se snažila vůlí oddělit ruku, protože docela nedávno se mi ji povedlo tak pěkně vytáhnout, jako z rukavice.. Ale ruka nic. Držela jako přišitá.
Tak jsem se zaměřila na nohy a ty šly odlepit hned. Jakmile jsem se dostala k pasu, mohla jsem se už hýbat normálně, protože jsem se přesunula vědomím do astrálního těla.
Dobré je, že čím víc výstupů člověk absolvuje, tím má víc zkušeností, ví co mu funguje, a co ne. Nedělá tolik chyb a HLAVNĚ – to je pro mě velice cenná zkušenost – intuitivně ví, co má kdy dělat.
Víte, kdy je vhodná doba se probrat ve snu. Co přesně dělat, když vám to nejde podle plánu. Dokonce intuitivně cítím stav, když se obyčejně probudím a z těla bych nevylezla ani za nic a kdy se probudím ve stavu, kdy z těla vylézt můžu. Fyzicky se to moc popsat nedá, prostě se to musí zažít. A i když mi to nejde jen myšlenkou, tak přesto intuice mi řekne, že mám možnost se dostat ven, tak to zkouším jinak a nehodím hned flintu do žita. Takže vylezu i bez toho…. To se mi fakt líbí.
Tentokrát jsem nepřistála schoulená na koberci, ale normálně jsem z těla vylezla a postavila se. V hlavě mi víří pravidla:
,,Nekoukat na postel. Na nic zbytečně dlouho nečučet. Uvědomovat si AC, neusnout. Hlavně mít čistou mysl, žádné destruktivní myšlení…“
U toho rychle prohmatám nábytek v pokoji. Tentokrát tam místo skříní byl pěkný bordel, ale bylo mi to úplně jedno. Pokoj mě už nezajímal, takže jsem nevěnovala pozornost tomu co jsem tam našla a hned jak jsem začala vidět, zamířila jsem si to ke dveřím ven.
Po cestě míjím dvě židle (V pokoji mám jednu. Asi se v astrálu nějak naklonovala.)
Dotýkám se těchto dvou židlí letmo rukama, abych se ujistila, že mám dobrou fyzickou realitu a že ty dveře otevřu. Že mi nepropadne ruka skrz ně.
Šlo to dobře… Vzala jsem za kliku, otevřela dveře. Trochu zaskřípěly.
Najednou vidím jen dva kroky před sebou něco, co vypadalo jako klasický duch. Taková mlžná průhledná bílá postava, když se vám zjeví ve skutečnosti.
Trochu mě to zarazilo a říkám si ,,Co to sakra…“ jenomže v tu chvíli jsem přestávala vidět, narušila se mi hloubka fáze.
Rychle jsem ohmatala futra, ale než se mi zase zrak vrátil, duch už tam nebyl. Sice se na mě podíval, když jsem vylezla z těch dveří, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jsem potkala sebe samu. Ty tělesné obrysy mi prostě připadaly, jakoby byly moje. A v AC se to klidně mohlo stát.
Najednou vidím, že kousek ode mne jsou květiny v proutěném stojanu a něco z nich syčí.
Dívám se pozorně a vidím hada. Měl hnědou barvu, asi 40cm na délku a choval se jako naštvaná kobra. Tvářil se, jakoby na mě útočil.
První jsem přemýšlela, co tam dělá had, ale pak mi došlo, že had je přece znamení: ,,Pozor na zradu.“ V tu chvíli mě napadlo, odkud asi vítr fouká, takže jsem hadovi poděkovala za varování a dál už si ho nevšímala. Nijak mi vlastně nevadil.
Podívala jsem se znovu do údolí. Byl tam zase ten obrovský strom života, jak jsem o něm už psala v předešlých zážitcích. V podstatě ta krajina vypadala jako vždycky, takže se klidně mohlo stát, že jsem se přesunula do stejného času, jako při nějakém svém jiném výstupu a proto jsem mohla potkat ducha-sebe. Ale rychle duch zmizel, to by mě zajímalo, kam se šel podívat, nebo jestli se už vrátil do těla.
Zadívala jsem se na ten impozantní strom v údolí a soustředila se na něj s tím, že k němu doletím. Vyskočila jsem a letěla.. Úplně bez obav. V astrálním cestování je let jiný, než ve snu. Je velice snadný.
Ve snu hledám vyvýšená místa, vyskakuji a strašně moc makám. Mávám rukama ostošest, většinou stejně ztrácím výšku a stojí to celkově docela za prd. MÁLOKDY se mi podaří ve snu letět tak, že se mi to líbí a je to podle mých představ. Vždycky klesám, někde přistanu a pak se nemůžu dostat do vzduchu.
V astrálním cestování je to úplně jiné. Vše jde podle naší vůle.
Takže jsem nabrala rychlost a slétla do údolí ke stromu. Zastavila jsem se ve vzduchu, přímo u jeho koruny. Byla krásná, plná listů, trošku foukal vítr. V tomto prostoru je vždy léto, teplo a hezky. To se mi líbí.
Zajímalo by mne, jestli by při mých výstupech byl všude sníh a zima, pokud bych měla ráda zimu a sníh?
Pohladila jsem strom a rozhodla se trochu proletět dál, směrem k městu.
Najednou mi došlo, že necítím žádný odpor, že můžu letět kamkoliv. Hlavou mi blesklo, že bych mohla někam daleko, ale v tu chvíli mě to nějak nezajímalo. Radši jsem šla zkoumat blízké okolí.
Jak si tak letím, vzpomínám na radu jednoho z čtenářů, kterou jsem si právě předešlý den přečetla v diskuzi. Tak jsem si říkala, že to testnu, že to může být zajímavé. Dala jsem ruce před sebe a povídám: ,,Tenhle svět je mnohem reálnější, než jakýkoliv jiný, který jsem kdy poznala.“
A najednou se okolí zostřilo a zelená barva na stromech o dva odstíny ztmavla, jak to všechno chytlo silnější kontrast. Připadalo mi to jako photoshop. Od té chvíle už jsem nějak neměla problémy s prohlubováním fáze. Byla krásně stabilní a velice poklidná.
Zase se mi stalo, že se ulice a domy začaly přehazovat a já letěla trochu dál než jsem původně chtěla. Zastavila jsem se u nějaké hlavní silnice a vidím dělníka v oranžové vestě, jak tam něco měří… a stroje.
Podivila jsem se, protože mi to tam nepřipadalo povědomé. Pro jistotu, abych se ujistila že jsem v AC neusnula a že jsem pořád v kvalitní fázi, jsem si prohlédla pozorně okolí – Byly tam vysokánské smrky – silou vůle jsem vyletěla do vzduchu, hezky podél těch smrků až k jejich vrcholu a zase zpátky.
Kolmo, bez výskoku. Šlo to krásně, lehce, bez námahy.
Přistála jsem zase na zemi a zkusila tam zhmotnit kus trávy přímo na betonu. Nebyla nic moc, ale zhmotnila se. Všechno fungovalo jak má, ve snu bych tohoto nikdy nedocílila. Takže ano, neusnula jsem. Byla to pořád fáze… Neuvěřitelně barevná, reálná a byla jsem na místě, které prostě neznám.
Tak mi došlo, že už jsem asi fakt daleko, tak jsem se kousek vrátila a přistála na zemi, v uličce, která je sice nedaleko mne, ale tady byla jiná…. Byla hezčí. Všechno takové čisté, malebné, malé domečky…
Najednou jsem si na někoho vzpomněla a po chvilce koukám, že vidím přes ulici někoho, kdo je mu dost podobný. Má jeho oblečení.
Hrklo ve mně jako ve staré škatuli a běžím hned za ním. Než jsem ho ale stihla doběhnout, zaplul v jednom z domků.
Vlevo u vchodu bylo číslo popisné 54.
Zabušila jsem na dveře a přemýšlela, kdo z nich asi tak vyleze? Bude to on? To bych byla tak šťastná, že bych se možná i probudila.
Po chvilce mi přišel otevřít. Ale nebyl to on, ale někdo úplně jiný…Neznámý.
Už už jsem chtěla být smutná, že jsem ho nechytla, ale když jsem si tak prohlížela tvář toho člověka, zklamání mě pustilo.
Byl to fešák. Pěkný obličej, štíhlý, hladce oholený, tmavší krátké vlasy… Stojím tam a nic neříkám. Nějak jsem se zasekla ve své vlastní úvaze o tom, ,,kdo to asi je, jestli je fakt někde blízko mě i v reálu a vůbec a co to sakra…“
Chvilku na mě kouká a vypadá, že všechno ví. Že ví koho naháním, ale že mi to nejde. Asi jsem mu byla taky sympatická, protože po té dlooooouhé chvíli ticha se na mě hezky usmál, nabídl mi ruku a říká:
,,Když už jsi tady, nechceš se se mnou kousek projít?“
Chvilku na něho ještě čumím, nechápu. Prohlížím si znovu ten domek, u kterého jsme se potkali. Snažím si ho zapamatovat.
Mezitím on vyšel za mnou na ulici. ,,Tak pojď.“
,,Ne, počki ještě chvilku…“ stojím a hledím na čísla na domě. Z čísla 54 bylo najednou 5565656545656565 prostě bordel. Podívám se znovu a bylo tam, 5050505550500055 zase bordel. ,,No tak si budu radši pamatovat tu 54., první slovo platí, druhé leze z gatí.“
,,Proč tomu věnuješ takovou velkou pozornost?“ Divil se.
,,Abych sem za tebou trefila i příště, přece..“
Zasmál se, jakoby věděl něco víc než já.
Kousek jsme spolu šli a trochu povídali, jenomže to moc dlouho netrvalo. Než jsem se ho stihla na něco důležitého zeptat, co by mi pomohlo ho najít i v reálu, nebo při dalším výstupu, probrala mě rana. Někdo ve fyzické realitě s něčím prásknul tak, že to bylo slyšet i přes ty špunty v uších. A to mě okamžitě vytrhlo z fáze.
Otvírám oči. ,,NÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!“
Rekapituluji si, co si pamatuji. 54., sympaťák, mladej, krásnej chlap, asi 300 metrů napravo a dolů ode mne… Toho musím najít příště.“
Myslela jsem na toho hada a dávala si ten den pozor. Na lidi, na věci, na všechno. Byl to nakonec pěkný den a vůbec nic špatného se mi nestalo. Tak uvidím později.
Když jsem pak šla večer spát, stalo se něco neuvěřitelného. Úplně celou noc jsem spala v kuse jako zabitá, vůbec jsem se nebudila a hádejte, kdo mě celou tu dobu ve snech provázel. Byl to on 🙂
Jenomže jsem spala, nebylo to astrální cestování. Takže jsem to vzala jak to je, celou tu dobu jsem se tam s ním vodila za ručičku, cvrlikala a prožívala různé příběhy, aniž bych se probrala, uvědomila si odkud že ho vlastně znám a zeptala se ho na jméno!!!
A byly to hezké sny. V jednom z posledních jsem vešla do svého ,,jakože“ nového domu, měla jsem tam obrovské pokoje, všechno nádherné, zařízené. Dokonce jsem měla sen o pádu systému. Že se něco vážného stalo a všichni lidi najednou začali být vědomí a hodní. Radovali jsme se spolu a říkali si, že teď už bude na světě jenom dobře. Prolétlo mi hlavou ,,Ale jen aby tohle nebyl sen. Z této reality už se nechci nikdy probudit.“ Bohužel to sen byl.
Vím o metodě, kdy si v astráním světě k sobě zavoláte člověka, jakého chcete, aby přišel. Zavoláte 3x jeho jméno a měl by přijít. Ale já to jméno neznám… Třeba to bude fungovat, když si ho budu vizualizovat. To musím zkusit příště.
Taky myslím na Toma Poutníka. Co když je to fakt někdo z mé budoucnosti a co když se fakt potkáme? To by byl mazec 🙂
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
.
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová ....A neublíží to spíš takové slevy tvým křišťálům?
-Aaenn Tak toto asi máme väčšina, pokiaľ nie všetci.…
-Zuzi Pokud nevěříš googlu, je možné zavolat i do…
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac