Spím a sním: Sedím v lavici a mám v rukách lejstra. Hodně velká, formát podlouhlé A1 měkký. Čtyři jsou popsané, páté je prázdné. – Je nachystané pro mě.
Přede mnou sedí učitelka: ,,Napíšete slohovou práci. Téma je Zamyšlení nad životem, v souvislosti s významnou literární nebo historickou postavou.“
Chvíli jen sedím, čumím… Čtu ty popsané papíry a vidím, že ten první dává smysl. Je to moc hezký filozofický spis o životě, takové zamyšlení. Dál to nečtu, ostatní jen projíždím očima. Jsou to práce mých spolužáků, kteří už toto téma zpracovali přede mnou. Každý to pojal po svém a napsal na papír něco jiného. Někdo ho celý popsal hustě, někdo napsal dvě věty lihovkou, podepsal to a konec.
Jsem trochu zmatená, nemůžu si ujasnit formu a ptám se: ,,A musí to být česká osobnost?“
,,Ano.“
,,Tak to jsem v pěkné p**eli,“ poznamenám nahlas. ,,To je zadání k ničemu, na to nic nenapíšu.“
Učitelka na to: ,,Áá.. cítím tady ve vzduchu špatnou známku.“
,,To není ,špatná známka`, ale pětka. Hele dejte mi ji rovnou, nebudeme se zbytečně tady zdržovat, já na to kašlu.“ Podávám jí papír a najednou mi to došlo: JÁ SPÍM!
,,Aha. Takže ukončím tenhle sen a půjdu astrálně vycestovat,“ plánuji si cíl.
Rozhlížím se kolem sebe. Držím ten papír pořád v ruce, nikdo si mě už nevšímá. Snažím se být co nejvíc v klidu a čekám, protože cítím, že sen se začíná rozpadat a jeho realita je nestabilní.
Po chvilce sen skutečně zmizel, zároveň s tím jsem si uvědomila sebe samu v posteli.
Vizualizuji si okamžitě vykulení ven z těla. – Hned jsem se začala pomalu odlepovat od fyzické schránky.
Šlo to hodně pomaličku, takže jsem si hezky vychutnala všechny fáze. Nadnesení, mírné pootočení, odlepování, a pak pomalu zase otočení břichem směrem k zemi. Pak pomalý let dolů a přistávám schoulená na koberci. Jako vždycky.
Fáze byla hodně mělká, cítila jsem málo svoje tělo. Skoro jakobych ani neexistovala.
Hned jsem začala šmátrat po koberci, abych začala vidět. Koberec byl tentokrát naprosto shodný s tím skutečným. Trochu mě zaujalo, že místo tmy vidím jakoby šedo-hnědou nicotu. Že ta slepota vypadala trochu jinak, než obvykle.
Proč, na to jsem přišla až později, v tu chvíli jsem to neřešila.
Od postele jsem zamířila na druhou stranu. Původně bych šla zase k oknu, ale vzpomněla jsem si, že chci zkoumat druhou stranu pokoje.
Nahmatala jsem dřevěnou komodu. Ta tam fakt je… Ale v astrálu byla úplně hladká, jakoby ani nebyla dřevěná. Spíš mi to připomínalo plast, potažený navíc nějakou folií. Divné.
Vzpomněla jsem si, že jsem minule chtěla testovat svůj hlas.
,,Halooo…“ slyším sebe samu. A bylo to zajímavé, protože můj hlas zněl trochu jinak než v bdělé realitě. Byl to sice můj hlas, ale nezněl z mých úst, ale jakoby z centra mého těla, z celého hrudníku. Takže byl slyšet o něco hlasitěji, byl mnohem pronikavější a intenzivnější.
Líbilo se mi to, můj hlas byl dost příjemný. Řekla jsem celou větou svoje jméno a pak se zasmála, že fakt mluvím. – Úkol splněn, tohle šlo dobře.
… Stoupám si, hmatám dál. – A hele tentokrát je tady moje šatní skříň. Ta tady minule nebyla. Dokonce vypadala jak má.
Najednou jsem začala vidět. – Prohlížím si svoji skříň. Má perfektní dřevěnou texturu, jako v reálu. Paráda.
V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se podívat na postel, jestli tam náhodou bude moje tělo. – Tentokrát tam fakt bylo!
Prohlížím si sebe samu, jak ležím a jdu k tělu kousek blíž, že bych na něho třeba sáhla, nebo tak nějak. Je to sice divný pocit sebe vidět v posteli, ale o to větší chuť jsem měla na nějaký experiment.
To jsem ale nestihla, protože se stalo něco nevídaného. Moje tělo totiž po chvilce otevřelo široce oči a trochu se zvedlo, takže bylo v polosedu.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
,,Ježiši ono se hýbe!“ Ztuhla jsem jak solný sloup a v leknutí začala křičet.
Tělo zrcadlilo moji reakci. Vykulilo ještě víc oči, zeširoka otevřelo pusu a začalo křičet taky. V jeho očích bylo stejné zděšení, jaké jsem zrovna prožívala já. Dokonce i dalo na chvíli ruce před sebe, stejně jako já.
Tím mě ještě víc vyvedlo z míry, takže jsem přidala na hlasitosti a zakřičela ještě víc… Chvíli takhle dvojmo křičíme na plné pecky.
Pak jsem dostala rozum, zavřela pusu a dívala se, co to tělo udělá.
Přestalo křičet, ale dál na mě kulilo oči a pohybovalo se. Měla jsem dojem, že se snaží něco říkat, ale nebylo mu rozumět.
Chvíli ještě stojím a čumím…. Pak mi konečně došlo, že nejsem v reálném světě. Že jsem v astrálním, kde je všechno možné. A že to tělo přede mnou ve skutečnosti není moje tělo, ale že je to moje očekávání, nějaká moje podvědomá projekce. A protože znám sebe samu neustále živoucí a v pohybu, musela se nějak tato projekce smíchat s mým podvědomým očekáváním ,,živoucího já“ a proto tělo ožilo. Jenomže v mém podvědomí už není naprogramované, jak se má tato projekce chovat, takže je nedokonalá a zmatená. Jen se snaží opakovat moje vzruchy.
Když jsem si to konečně uvědomila, úplně jsem se uklidnila a pochopila jsem, co dělat.
Ukázala jsem prstem na tělo a autoritativně mu přikázala: ,,Spi.“
Tělo okamžitě zavřelo oči, otočilo se tváří ke zdi a zalehlo. Nic neřeklo. Okamžitě splnilo můj příkaz… A spíš ,,odpadlo“ než zalehlo. Bylo to dost rychlé.
Pamatuji si na svoji ruku. Moje levačka byla v mém zorném poli, když jsem na tělo ukazovala a vypadala normálně. Bohužel mě v tu chvíli nenapadlo ji osahat.
,,Tak, to by bylo hotovo.“ Pomyslela jsem si a rozhodla se, že už NIKDY nebudu v astrálním světě zkoumat své tělo. Tohle opravdu nebylo moc příjemné, vlastně docela děsivé. Ale nic, co bych nezvládla. Už byly i horší situace a tady člověku stejně nic nehrozí, na rozdíl od těch ostatních.
Už jsem si těla nevšímala a otočila se ke dveřím. Ty které vedly do chodby, byly kupodivu napůl otevřené. Ne přivřené, ale doslova otevřené tak, že jsem mohla vidět chodbu. Bylo mírné světlo, jako když je brzy ráno a slunce je na obloze, ale ještě se úplně dokonale nerozednilo.
Přemýšlela jsem, co dál… Do chodby se mi nechtělo jít. Jednou se do ní určitě vypravím (dá se přes ni najít zrcadlo, to by mohlo být zajímavé), ale teď mě nezajímala.
Využila jsem ale otevřených dveří a zkusila se jich dotknout a hýbat s nimi. Šlo to velice dobře a snadno, jako ve skutečném světě.
Úplně jsem je nezavřela, ale spíš přivřela. Pro případ, že by fáze trvala dlouho a chtěla bych je ještě na něco využít.
Zůstala jsem v pokoji a šla ke druhým dveřím, které vedou ven. – Klika byla na opačné straně než je ve skutečnosti, ale to ničemu nevadilo. V tu chvíli mě moc zajímalo, co je venku. Už dlouho hořím nedočkavostí, podívat se na astrální krajinu. Spatřit astrální nebe.
Otevřela jsem dveře a vyšla ven… dívám se do dálky a na nebe. Byla to taková nádhera, že mi spadlo srdce do gatí.
Zůstala jsem tam stát a … ,,ooooo.. To je úžasný.“ – Úplně mě ten pohled dostal.
Krajina byla krásná, zelená a svěží, všude stromy, minimum domků. (V reálu to vypadá jinak.)
Nebe bylo z většiny zatažené (nahoře nade mnou a dozadu), ale přede mnou a kousek směrem doleva, šedé mraky nebyly a viděla jsem to nejkrásnější nebe na světě. Nedá se pořádně slovy popsat, musí se prostě vidět.
V tu ránu mi došlo, že ten pohled mi něco připomíná, že to odněkud asi znám… Že jsem to někde musela vidět namalované.
,,Musím ty obrazy najít, tam moje nebe bude! A ten chlap to má určitě odtud! Musí astrálně cestovat a musel vidět to co já!!!!“
Najednou se nebe kousek posunulo v mého dohledu. Zavazela mi zeď domu… Sunu se kousek doprava, abych na něho lépe viděla. V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než jenom zírat na ten kus nebe… Přitahovalo mě, jako když můra v noci jde za světlem. Nemůžete si pomoct. – Najednou však fáze skončila.
Nestihla jsem udělat nic, žádnou techniku. Ani nebyl cítit tlak, realita byla stabilní. Neztrácela jsem zrak, nic. – Prostě nic, co by mě varovalo, že se vrátím zpátky do těla.
Uvědomila jsem si sebe samu v těle.
Slyším otevření dveří a kroky. – ,,Tak proto! – Je ráno a když někdo jiný vstane, tak mě to hodí zpátky!“
Je to vlastně celkem dobrá pojistka, ale mě vzbudí sebemenší zvuk, takže to je ono. Fyzické tělo se vyrušilo.
Chvilku ještě ležím a čekám. Není totiž nic blbějšího, než se snažit vstát s ještě nestabilním tělem. To se vám udělá akorát špatně od žaludku.
Po chvíli otevírám oči. – Aha? Už je světlo. (Bylo půl deváté) Proto jsem viděla jinak tu nicotu na začátku fáze.
Byla jsem vzrušená a plná adrenalinu. Možná to se mnou udělaly ty dva silné zážitky. – Tělo co se bez duše hýbe a pak pohled na astrální nebe.
Vyletěla z postele a začala rekapitulovat, co se stalo. Ohmatala jsem znovu komodu, skříň a porovnávala rozdíly předtím a teď.
Podívala jsem se na prázdnou postel.. Pak jsem šla ke dveřím vedoucím do chodby. – Otevřela jsem je a viděla, že tento úhel pohledu je úplně dokonale stejný (i podle množství světla), jako byl ve fázi. – Tato perfektní shoda mě dost šokovala.
Přešla jsem ke druhým dveřím a v pyžamu vyšla ven. – Nebylo nic vidět… Mlha jako hrom. Tady se neshodovalo vůbec nic.
Znovu jsem dveře zavřela a zrekapitulovala si to celé ještě jednou, protože to bylo něco tak neskutečného a neuvěřitelného! – Musela jsem se znovu ujistit, že to předtím byla fáze a že teď jsem zpátky. Musela jsem znovu porovnat rozdíly.
Ráno jsem byla ještě několik hodin úplně mimo realitu.
Uvažovala jsem nad tím nádherným zjevením. – Ten kdo to maluje je určitě známý. A jeho obrazy vím odkud znám. Když jsem byla hodně malá, viděla jsem se u prarodičů na zdi… Ale jméno si nepamatuji.
Sedla jsem na google a intuitivně zadávala hesla. Na třetí pokus jsem našla, co jsem hledala. Jmenuje se Zdeněk Hajný a je to přesně ono!!
,,No ty bláho. Ten chlápek to musí mít odtud. Ta shoda je až neskutečná.“ Vypadly mi málem oči z důlků. Prohlížela jsem si jeho obličej… Krásné modré oči. – No jasně že cestuje.
Výjev do tvaru obrovského oka nebo elipsy, je to modré, bílá táhlá hlhovina okolo, světlý zářivý a nádherný bod uprostřed, okolo zahalující mraky. Když se na to díváte, máte pocit, že jste v ráji. Myslím, že až umřu, tam by v mém nebi něco přesně takového bylo, protože si větší nádheru na obloze nedokážu představit.
– A ty jeho obrazy se snaží přesně tohle zachytit. Neříkám, že to vypadá úplně stejně. To co je tam, podle mě nikdy žádná lidská ruka nedokáže dokonale zachytit tak, aby to bylo úplně přesné. Ale 80% shoda tady je, hlavně v základním rámci obrazu.
A když se podívám pořádně, tak Zdeněk to maluje pořád dokola: Modře a jen občas změní barvu a něco si k tomu přidá. – Nedivím se mu.
Astrální nebe podle Zdeňka Hajného:
http://www.mojestarosti.cz/poradna/images/mconsult/images/1358945029_16227d6eca_49837995_o2.jpg
http://www.zdenekhajny.com/images/5kO6FBF1p3snmOgBbxVDD3FiUAnTZly7No7a5MAWWLE%3D.jpg
http://www.wellnessnoviny.cz/image/6516/krajiny-jenom-tusene.jpg
http://www.penziongalerie-sumava.cz/czech/netopyr/hajny07.jpg
http://nd03.jxs.cz/723/092/07e9096fce_65595558_o2.jpg
…. Tak to je síla.
Chyby tohoto výstupu:
Věnovala jsem málo času hmatání. Nestihla jsem pořádně prošmejdit sebe samu, jak už delší dobu chci udělat. Tento výstup byl narušen zvenčí, takže chápu že času moc nebylo, ale příště je potřeba tomu věnovat víc pozornosti.
Další chybou jsou moje stavy úžasu. Příliš dlouhé stání a nic nedělání narušuje fázi, ale v obou případech jsem byla tak mimo, že jsem nebyla schopná dodržet správný postup. Pro příště mám ale o nějaké zkušenosti navíc, takže daší zvraty snad zvládnu dobře.
Takže příště půjdu během hmatání co nejdál od postele, ideálně když to půjde odejdu na chodbu a nebudu se na postel vůbec dívat. Pak prohmatám sebe samu a zkusím tření rukou o sebe. To by měla být primitivní technika, díky které už nebude potřeba stav neustále znovu stabilizovat hmatáním po okolních předmětech. A když vydržím rukama pořád o sebe třít, měl by se stav neustále prohlubovat a pak už budu moct i na něco delší dobu hledět, aniž by se realita začala rozpadat. Čili pokud se to bude vyvíjet dobře, zkusím pak znovu vyjít ven a podívat se na nebe. Zajímalo by mě, jak se pro další výstup změní. Pokud to v tu chvíli nepůjde, zkusím přejít do kuchyně, otevřít ledničku, něco chytit a sníst. – V příručce je to doporučeno pro průzkum a zajímalo by mě, jaké to bude. Teď už vím, že můžu chytat věci, chovají se hmotně. Takže by mělo být reálné i jídlo.
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
.
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****