Aluška.org: Věděním ke svobodě

Hrůzy inkvizice, která fungovala několik století v Evropě a Americe, jsou nám všem dobře známy už od školních let. Ale o lovu na ruské čarodějnice nevíme téměř nic. Byly vůbec v Rusku čarodějnice, a pokud ano, jak žily tam, kde nebyl katolický církevní soud s mučením a ohněm?
Na Západě to s čarodějnicemi a kouzelníky šlo rychle – stačilo nepatrné podezření, aby byla osoba uvězněna, brutálně mučena a poté, co na ní bylo vynuceno „přiznání“, poslána na hranici, šibenici nebo hozena do vody. Lidé byli někdy zabíjeni i jen za neobvyklý vzhled, podivné chování, a dokonce kvůli nepřátelství sousedů.

V Rusku bylo všechno jinak – nikdy tu nebyl organizovaný hon na čarodějnice či dokonce jejich hromadné popravy. Existoval tu komplikovanější přístup k čarodějnicím, čarodějům, léčitelům a vědmám. Zdaleka ne vždy byl popraven člověk zabývající se magií, či dokonce odsouzen jen na základě lidské pomluvy. Ale jak ukazuje historie, ani v Rusku se čarodějnice nemohly cítit naprosto bezpečně.

Čarodějnictví v Rusku sice bylo církví vždy odsuzováno – bylo to považováno za hříšný a odsouzeníhodný čin. Na rozdíl od Evropy však zavírali oči před vědmami a léčiteli, pokud ovšem nikomu nevytvářeli problémy. V národě totiž byli lidé s tajnými znalostmi a nadpřirozenými schopnostmi respektováni a báli se jich.
Současně bylo mezi lidmi zvykem obracet se k čarodějkám o pomoc. Ve vesnicích byla vědma nebo léčitelka jedinou osobou, která mohla pomoci nemocnému člověku, uzdravit dobytek a poskytnout praktické rady v osobních záležitostech. Přitom tyto ženy ne vždy jednaly s využitím nadpozemských sil – pomoc byla často poskytována na základě znalostí o bylinách, přírodních jevech a vlastnostech minerálů.

Církev však byla relativně loajální pouze k čarodějkám, léčitelům a věštcům, kteří svými aktivitami nezasahovali do církevních kánonů. Případné použití církevního náčiní, symbolů nebo knih v čarodějnických obřadech mohlo být dobrým důvodem pro obvinění z kacířství nebo odpadlictví.
Mnohem častěji než čarodějnice byli mučeni a popravováni heretici. Známé jsou procesy se starověrci, kteří v 17. století neuznali církevní reformu, a proto byli obviněni z kacířství. Tito odpadlíci byli popravováni jinak, než v Evropě. Místo sloupu a hranice byl použit dřevěný rám, do kterého bylo možné umístit hned několik odsouzených najednou a spálit je společně. Mnoho těchto lidí bylo upáleno i při požárech kostelů.

Za zvláštní případy lze považovat situace, kdy byla čarodějnice obviněna z ublížení na zdraví lidí, domácích zvířat nebo úrody. V těchto případech byly církevní i světské soudy vůči obviněným nemilosrdné. Kromě toho měla podezřelá z ublížení, nebo nedejbože vraždy, velkou šanci vůbec se žádného oficiální odsouzení nedožít. Lidský soud byl jednoduchý a rychlý – vědma nebo čarodějka byla utopena v pytli, upálena ve vlastním domě, nebo jednoduše ubitá k smrti.

Pokud se přesto osoba obviněná z čar nebezpečných pro život nebo zdraví lidí dostala do rukou spravedlnosti, pak s ní nejprve jednaly sekulární úřady a teprve poté úřady církevní.
Příkladem je případ rolnické ženy Marfy Korolevy, která byla v roce 1752 obviněna ze způsobení škody.

Tato dívka byla nevolnicí jednoho milostpána – člověka surového a zbrklého. Jeho dcera měla poměr s nevolníkem a když se to otec dozvěděl, nařídil, aby byl zbičován. Koroleva byla s potrestaným v přátelských vztazích, a proto se rozhodla pomstít.

Během výslechu na policejní kanceláři dívka řekla, že chtěli pána zabít. Kvůli tomu stírala ze země jeho stopy a doprovázela to kletbou, aby onemocněl a zemřel. Také vyšlo najevo, že Koroleva zaklela vodu, aby další dívka z dvora jménem Domna otěhotněla.

Ale nejhorším zločinem této rolnické ženy bylo zaříkávání za špatnou úrodu, což při výslechu za použití mučení přiznala. Marfa údajně na poli zlomila několik kukuřičných klasů, pronášejíc zaklínání. V kanceláři docela rozumně usoudili, že není na nich, aby hodnotili takové záležitosti jako zaříkávání a kouzla, a předali čarodějnici církevnímu soudu.

Poté, co nevolnice byla vyslechnuta belgorodským biskupem, který byl velmi přísný, skončila s rozsudkem upálení v domě. Ale protože v 18. století církev nebyla oprávněna takový rozsudek vykonávat, byla Marfa poslána zpět k světským úřadům, aby příkaz provedly. Poté se však její stopy ztrácí, ale zdá se, že „čarodějnice“ nejspíš vyklouzla jen s bičováním, protože v těch dobách, celkem osvícených, už se za čarodějnictví z rozhodnutí soudu neupalovalo.

Úplně jinak se v Rusku ve středověku zacházelo s čarodějnicemi obviněnými z uhranutí. Téměř detektivní příběh týkající se rodiny prvního panovníka rodu Romanovců – Michaila Fedoroviče – se udál v 17. století. Jeho druhá manželka, Jevdokije Strešněva, měla panický strach z uhranutí, uřknutí nebo jakéhokoli jiného čarodějnictví týkajícího se nemoci nebo smrti.

Carevna neustále hledala zjevné nebo nepřímé známky kouzel, a pokud je našla, okamžitě začala jednat. Jakmile objevila podezřelý chomáč vlasů nebo rafinovaně zkroucenou nit, pouštěla se do modlení a zaříkávání a nalezené „čarodějnické“ věci byly zality do kostelních svíček a spáleny za doprovodu žalmů.

Všechny sloužící bez výjimky podezírala a jednoho dne její podezíravost dosáhla vrcholu. Darja Lomanova, vyšívačka zlatem, si tehdy pozvala cizí ženu, kterou nikdo neznal. Chvíli si mezi sebou šuškaly a poté, co cizinka odešla, Darja sloužící požádala, aby o této schůzce mlčeli. A aby byla přesvědčivější, rozdala jim zbytky po výrobě carského ubrusu.

Večer téhož dne ukradla zlatá vyšívačka z dílny plátno určené k šití košilek pro carské děti. A chovala se přitom podivně – zakryla si tímto plátnem hlavu, posadila se na vozík a sama se vydala kamsi za řeku Moskvu. Samozřejmě žádné úplatky služebnictvu nezabránily, aby Darju vyzradili, a tak byla brzy spolu se svou nejbližší přítelkyní, zlatou vyšívačkou Avdotijí Jaryškinou panovníkovými lidmi uvězněna.

Během prvního výslechu se ukázalo, že Darja ukradla látku kvůli zisku a odvezla ji na voze ke svému tajnému milenci. Ale to vyšetřovatelům nestačilo, a tak po několikerém „fyzickém zapůsobení“ čarodějnice všechno přiznala: řekla, že chtěla zničit carevnu, a proto za ní tajně chodila a sypala popel na její stopy.

Evdokija Lukjanovna Stresneva měla panický strach z uhranutí

Tím celá záležitost nabrala vážný směr, protože už šlo o ohrožení panující osoby. Lomanova a nevinná Jaryškina byly pověšeny za nohy a začal daleko tvrdší výslech. Není divu, že když ženám vykloubili ruce, padala z nich i další přiznání. Zlatá švadlena si vzpomněla na jistou vědmu Nastasici, která ji učila čarodějnictví.

Brzy tedy byla do mučírny přivezena i čarodějnice ze Zamoskvorečí. Nastasice byla známá tím, že dokázala přivolat lásku a povolnost, pomáhala usmířit manžele a získat náklonnost kavalírů.
Lomanova k ní jezdila na voze a poté se tam setkávala se svým milencem – čarodějka totiž ve svém domě pronajímala i koutek pro milostná setkání. Ale ani tato přiznání nestačila a kuplířku vzali stejně vážně jako služebné.

Začali Nastasici mučit a ona pak přiznala, že Lomanovu naučila pálit plátno z dětských košilek carevičů a sypat popel na stopy carevny, aby na žádosti služebné reagovala kladně a za nic se nehněvala. Všechno se zdálo zapadat na své místo – Darja jela přes řeku, aby se tajně oddala smilstvu, a čarovala, aby získala výhody!

Ale jakmile se někdo do mučírny dostal, nebylo tak snadné se zas dostat ven. Dívky byly opět mučeny a další přiznání se z nich sypala jako hrách. Výsledkem bylo, že během několika hodin bylo odhaleno celé čarodějnické spiknutí proti carevně a jejím potomkům za účasti hned několika vědem a čarodějnic.

Tak se ve sklepeních ocitly další obyvatelky Moskvy – Maňka Kozlicha, Ulka, Duňka a Feklice. Tyto ženy byly také mučeny, aby se zjistilo, co a proč udělaly na úkor carské rodiny. Ke zklamání vyšetřovatelů se však ukázalo, že ženy o ničem vůbec nevěděly, a případ se ocitl ve slepé uličce. Celá banda čarodějnic, řádně dobitá, musela být propuštěna, a bylo jim přísně doporučeno, aby o všem mlčely.

Tím však příběh kremelských čarodějnic neskončil. Jen rok po popsaných událostech, v roce 1639, došlo v carské rodině k jedné tragédii za druhou. Nejprve zemřel mladý carevič Ivan a jen o dva měsíce později jeho bratr carevič Vasilij.

Celá čarodějnická společnost pod vedením vyšívačky zlata Darje se znovu ocitla ve sklepení a byla vyslýchána útrpným právem pro čarodějnictví a zlé úmysly. Všechno skončilo tím, že Ulka a Nastasice, neschopné vydržet mučení, odevzdaly své duše Bohu, a ostatní čarodějnice se vydaly pěšky prozkoumat nové sibiřské majetky ruské koruny.

Jak vidíme, navzdory krutým dobám a závažnosti břemene podezření nebylo v Rusku – stejně jako v Německu, Francii nebo Španělsku – všechno tak zanedbávané, a čarodějnice měly i zde jen malou šanci se ospravedlnit. Není tedy nutné tvrdit, že ruský národ se vždy vyznačoval dobrotou a laskavostí a touhou po pravdě.

Článek je převzatý ze zdroje: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2020/10/co-delali-s-carodejnicemi-v-rusku.html
překlad: Vlabi, originál zde: https://bigpicture.ru/?p=1320113