Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nejím sama a většinou si dokonce ani sama nevařím. Vyhledávám celodenní společnost a u jídla raději zasedávám společně se svými oblíbenci. Nejsem ten typ, co je rád celý den sám doma, raději za někým přesidluji, i když mám spoustu práce. Většinou mi vyvařuje moje drahá Třetinka (Nepíšu záměrně polovička, jelikož moji náhradní rodinu netvoří pouze jedna osoba a navíc Třetinka není muž.), která vaří nejlépe ze všech lidí na celém světě. Na co sáhne, to hned lépe chutná a je úplně jedno, co to je. Tak dobře nevařila ani jedna z mých babiček (a že od jedné to bylo vždy moc dobré), rozhodně se jí nemůže rovnat dokonce ani moje máma, což už je na pováženou, jelikož se tak všeobecně říká, že od maminek a babiček chutná nejlépe… Houby s octem, nechutná.

Dokonce jsem i zkoušela, aby se Třetinka dotkla něčeho, co si celé nachystám já. Třeba stačí, aby něco zamíchala, nebo to jenom zkontrolovala, případně chvilku stála u plotny… (Třeba jenom otočila na druhou stranu chleba ve vajíčku.) A hned to chutná úplně jinak. Nechápu jak to dělá, ale funguje to… Třetinka mi ale nevěří a myslí si, že je to celé o tom, co se tam dá a jak se to udělá. Já vím, že je to o tom, kdo to dělá. Co tam plácne, už je podružné.

Naopak to asi ale nefunguje. Buď to Třetinka nevnímá, anebo prostě nejsem tak kouzelná kuchařka jako ona.

Avšak Třetinka se jednoho dne zařekla, že týden vařit nehodlá, že si dá nohy na stůl a nebude ani umývat nádobí. ,,Jezte si všichni co chcete, já na to teď ani nešáhnu, i kdybych měla jíst suchý chleba.“

Stejně Třetinku obdivuju, že má takové nervy skoro každý den něco vařit, i složitá jídla. Já ji za to obdivuji, proto mě toto počínání vlastně nepřekvapilo. Každého to občas omrzí, já taky nemám každý den náladu něco psát a chci si odpočinout.

Vzala jsem to tak jak to je, a jelikož sama mám ve vaření podstatné mezery (No tak jasně, kdo by se namáhal, když má skoro každý den s dispozici Třetinku a její kouzlení!), ujala jsem se nového dočasného úkolu jako možnosti se trochu pocvičit, abych úplně nezakrněla.

,,No tak nevař, vařit teď budu já.“ – Když to druhá Třetinka uslyšela, hned prohodila: ,,Jojo, udělej třeba chleba ve vajíčku.“

Druhá Třetinka to věru nemyslela zle, avšak se dotkla palčivého tématu. Totiž já přece NEUMÍM DĚLAT JENOM VAJÍČKA. Je to sice taková moje oblíbená rychlovka, kterou vyplňuji občasné nečekané výpadky kulinářské drahé Třetinky, ale proboha snad umím udělat i něco jiného, než vajíčka na milion způsobů.

,,Nene, vajíčka. Přece nebudeme jíst týden vajíčka,“ ušklíbla jsem se. Chvilku jsem rokovala nad zítřejším menu a pak mě to trklo ,,Filé“. – Je to něco, co jsem ještě nedělala nikdy sama, ale zase to není takový alabažant, abych to mohla nějak výrazně pokazit. Zkrátka přiměřeně malý úkol pro začátek. (To jsem ještě netušila, že to pro mne bude obrovský vnitřní boj.)

A bylo rozhodnuto… Bude filé.

Nutno podotknout, že mám určitou zábranu, co se týče přípravy veškerého masa. Nejenže v tom nemám přehled, ale nic z něho neumím udělat. Všechna jídla, která jsem se doposud naučila, byla zkrátka vegetariánská, anebo obsahovala Bratislavu, se kterou se nikdo moc složitě trápit nemusí. Nakrájíme to na kostečky, plácneme to tam a je to…. Avšak u Bratislavy moje masové kulinářské schopnosti končí. Je to paradox. Vegetarián sice nejsem, ale vařím většinou jako kovaný vegetarián 🙂 Vždy když jsem odkázaná jenom sama na sebe (někdy však pomůže dobrý kamarád mrazák a jeho zásoby), stává se ze mě vegetarián, jelikož s masem prostě nerobím. – Kdybych najednou žila s vegetariánem, tak se vůbec nehádáme o výživu, byl by se mnou totálně spokojený. 😀

Jen jednou jsem za asistence Třetinky byla schopná – Představte si to, dodneška tomu nemůžu uvěřit – z velkého kusu masa nakrájet pěkné řízečky, obalit a dát je smažit… Třetinka je v podstatě dosmažila, ale stejně se to počítá. Tak dobrá, řízky s asistencí mám už za sebou.

Klidně se naučím nový recept, zvládnu i náročnější úkoly, jako svůj pověstný štrůdl z domácího listového těsta, anebo jahodové knedlíky… Nebojím se vařit, jenom v tom nesmí být MASO.

Patrně i tuším, kde se stala ta osudová chyba: Když mi bylo 12, přišla jsem takhle ze školy domů a měla jsem hrozný hlad. V hrnci jsem našla vystydlou trochu brambor a v lednici na malém talířku čtvereček syrového rybího filé v trojobalu.

Přišla jsem do ložnice (Místo, kde vždy najdete nemocnou maminku, jak unaveně vykoukne zpod polštáře) a doptala se na jídlo. Bylo mi řečeno, ať si usmažím to filé… Hm… Jenomže v té době kdy mi bylo 12, jsem fakt uměla dělat jenom ta vajíčka. (Nebo palačinky, nebo kaši, nebo uvařit těstoviny. Prostě úplné minimum.)

Už si nepamatuji, jestli jsem rovnou zavřela dveře a šla bojovat s rybou, anebo se pokusila o prosbu, jestli by mi ji někdo nemohl udělat. Mám dojem, že to byla spíš možnost druhá, každopádně mi rybu nikdo nehodlal udělat, tak jsem do toho šla sama.

Povedlo se mi stvořit ze dvou třetin syrový kus filé v tmavé strouhance… Prostě katastrofa. – Nakonec jsem celá nešťastná odsunula syrovou rybu bokem, snědla trochu brambor, pak se mi udělal v krku knedlík, protože mi to bylo líto a pak mě chuť k jídu přešla úplně. Honilo se mi totiž hlavou, že to není fér, že se musím takhle potrápit a nakonec není ani výsledek. Patrně mi i bylo líto, že přijdu hladová ze školy a nikdo kolem mě neskáče, i když bych moc chtěla… Byla jsem prostě ještě malá ťunťa a když jsem nezvládla nějaký úkol, bývala jsem z toho hrozně smutná.

Od té doby se asi bojím připravovat maso, tak se různě snažím s tím bojovat. Přicmrndávám semtam Třetince, dělám saláty a kladu různé otázky, ale sama dělat maso? Ne-e. Bojim. – Co když to zase bude syrový hnus, jako tehdy?

I nastala doba kýženého kulinaření

Doptala jsem se třetinky na podrobnosti, jelikož nepatřím mezi ty, co dělají že tomu rozumí, když nerozumí. Raději budu za blbou, jen když se dílo podaří. Nesnáším ty chvíle, kdy pak vznikne situace a já prostě nevím, co s tím mám dělat.

,,Takže rozmrazit, povolit, když to bude oblemcaté, trochu osušit, nasolit, obalit a osmažit…“ – ,,Pomalu? Na čtyřku?“ – ,,Jo.“ … Žádná další otázka už mě nenapadla.

Svoje Třetinky jsem očekávala k obědu, poprat se s rybou jsem tedy musela sama. Na jednu stranu jsem měla radost, že mám před sebou nějaký zajímavý úkol a na druhou stranu se mi honila v hlavě ta vzpomínka na nešťastné filé z minulosti. Člověk by neřekl, jak taková blbost umí člověka poznamenat.

Tak jsem začala bramborama, pak salátem, vyběhla jsem ven, plácla tam i nějaké lístky pampelišek aby to bylo i trochu zelené. Zkrátka na salátku jsem se vyřádila, to je moje doména. (Všechny dobré receptury na salátek znám stejně od Třetinky :D) A když bylo hotovo, stála přede mnou ta ryba..

,,Baklažána osmažím, květák osmažím, cuketu taky, vajíčka ani nemluvě, palačinky dělám jako z pohádky… Tak herdek ryba nade mnou snad nevyhraje.“

Koukala jsem na nasolenou rybu a říkám jí. ,,Ale mě už není 12… Za těch 9 let se doba změnila a já už umím smažit i něco jiného, než palačinky a vajíčka. Mně už bylo 20, tentokrát už fileto nade mnou nevyhraješ.“

Byl to ale strašný boj, zezačátku mi fakt trvalo, než jsem se zbavila té ,,syrové představy“. Nakonec jsem vyvinula technologický postup. Smažit na rozmezí 3-4, nechat rybu odpočívat deset minut v oleji spíš na boku pánvičky kde to tolik nehicuje a až bude zespoda hezky tmavá, prc s ní na druhou stranu a zase minimálně deset minut. – Trochu jsem se pleskala do čela, že jsem se nedoptala Třetinky, jestli je pro rybu 20 minut na pánvi dost… Já si tím jistá nebyla.

První várku jsem smažila strašně důkladně a dělala testovací ochutnávky. – Nakonec jsem ale byla tak zblblá, že jsem nemohla určit, jestli je ten kousek napůl syrový, anebo prostě jenom vysušený, jak ho tam hážu pořád dokola zpátky.

,,Tak hele, syrové to není určitě a když to bude polosyrové, tak jsi pořád dopadla líp než tehdy… Jo, to je fakt…“ Trochu jsem zvolnila.

Za chvilku jsem se ale už zase prala s nejistotou, co asi ta ryba dělá pod stouhankou, jestli se mi náhodou neposmívá… A různě jsem do toho šťouchala… Pořád se mi to nějak nedařilo podle mé představy, tedy alespoň jsem měla ten dojem. Prostě to nevypadalo tak, jako když to smaží Třetinka. – Protože jsem do toho rýpala až moc 🙂

Přemýšlela jsem, v čem je asi fígl… A pak mi došlo: ,,No jo, když to snažíš se ztuhlýma půlkama a jsi u toho v křeči a každých pět minut do toho rýpeš, jestli to není syrové, tak jasně že to tak nejde. Ta ryba se tě bojí víc než ty jí…“

TAK DOST. – Stanovila jsem si časový harmonogram, natiskla články z internetu, dotáhla židli, hodiny a abych odvedla nerváka, jala jsem se číst a přidávat ryby, otáčet či vytahovat, jedině každých deset minut. Ne dřív, ne později.. pomohlo to. Najednou ryba vypadala úplně jinak, i když nutno podotknout, že jsem ji nechávala co nejdéle to šlo. PROSTĚ JISTOTA JE JISTOTA, CO KDYBY TO NAKONEC FAKT BYLO SYROVÉ!

Představila jsem si svoje Třetinky, jak krčí nosy a říkají, že jsem to udělala blbě. – Nad pánvičkou se zasměju, že by se přece nic nestalo, ale nakonec to stejně smažím jako kdyby to snad byl strašlivý problém a byly za to pokuty. – Třeba za syrovou rybu dvě hodiny klečet na hrachu, nebo něco takového.

Nakonec jsem se u toho smažení uklidnila a – musím zaklepat ťuk ‚tuk ťuk – starý blok je pryč, alespoň co se týče smaženého filé.

Když jsem vytáhla poslední, zrovna dorazily třetinky. Zvedla jsem ruce nad hlavu: ,,TADÁÁÁÁ!“

Kulinářská třetinka asi ani netušila, jaké dobrodružství to pro mne bylo. Jak jsem se se sebou celou tu dobu prala a vyvracela si staré přesvědčení, že neumím udělat rybu.

Nakonec nebyl syrový ani jeden kousek, salátek byl excelentní jako vždy a brambory.. no na něch se nic skazit nedá.

Tak přátelé, rodiče, jedna prosba: Neposílejte nikdy nejisté dítko k pánvi, když neví co s tím. Nakonec bude ve dvaceti letech bojovat s filetou jako já…

A jestli nějaký zkušený kuchař, či snad kuchařka protáčí oči nad mým bojem, pokorně přiznávám: Nejsem zrozený talent jako moje Třetinka, ještě se toho potřebuji hodně naučit… ALE RYBU JSEM KONEČNĚ POKOŘILA. Příští masité boje už určitě půjdou lépe.

…

Dodatečné P.S. – O pár dnů později jsem statečně pokořila špízy, které byly moc dobré, dokonce výborné! 🙂 – Tak už je to překonané. Hurrrrá!

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue