Taky jste jako malí měli myšlenky, že ,,Až vyrostete, tak to všechno pochopíte?“ Že jednou budete dost velcí na to, abyste chápali proč dospělí lidé říkají a dělají to, co vidíte? Snažíte se to rozlousknout, ale ne a ne to pochopit, tak si říkáte, že chyba je asi ve vás. Jste ještě moc ,,malí a blbí“ na to, abyste si to dokázali přebrat a jednou v tom snad uvidíte smysl. Jako ti dospělí. Jako ti co to dělají. Často jste nechápali chování svých vrstevníků a taky jste si řekli, že to možná pochopíte později… ale nepřišlo to.
Pokud jste tyto myšlenky měli, asi vás pak v dospělosti poněkud překvapil fakt (nebo k tomu teprve dojdete), že se s věkem vlastně nic nezměnilo. Ty věci, co jste předtím nechápali, vlastně nechápete pořád a začínáte se ptát sami sebe, co je špatně. Jestli jste špatně vy, nebo vaše okolí. Jestli jste natvrdlá trubka vy, nebo vaše okolí. Jestli blázen jste vy, nebo ti ostatní?
Některé věci se vysvětlí. Jak zavázat tkaničky, proč vám některé filmy zakazovali, oni se dívat mohli a vy ne, proč vás posílali pryč když si dospělí chtěli popovídat soukromě mezi sebou, proč vás do té školky nacpali i když jste nechtěli, proč vám nedovolili psa když vám bylo deset a otravovali jste s tím dvě hodiny denně… Postupně na to přijdete. Ale jsou věci, na které člověk nepřijde nikdy.
Když zjistíte, že čím jste starší tím vlasně naopak chápete lidi míň, přijde další fáze. Smíření a zkoumání. V této fázi zjistíte, že je vlastně dobře, když některým věcem nerozumíte, protože jsou v zásadě špatné. A to neporozumění co jste předtím zažívali, vás před tou špatností vlastně chránilo.
Tak třeba, jedna z obrovských záhad mého dětství bylo téma ,,kamarádství“. Nechápala jsem, proč se dvě ,,nejlepší“ kamarádky rozhádaly do krve, jedna podrazila druhou, druhá jí to oplatila na truc, pak se spolu dva měsíce nebaví a pak se zase dají dohromady… Patří podrazy a naschvály ke kamarádství?
Měla jsem párkrát ,,starší kamarádky“, holky co byly třeba o dva nebo o čtyři roky starší než já. I takto malý věkový rozdíl dělá v dětství hodně a starší děti se často chovají nadřazeně. Když jste naivní bobík a myslíte si, že je to vaše kamarádka, dost se spálíte.
Jedna taková starší, co jsem si myslela že je ,,kamarádka“ (protože to byla dcera mé učitelky ze školy a naše mamky se znaly), za námi jednou přišla na hřiště s nějakou její spolužačkou a začaly na nás mluvit německy. Byly na nás hnusné, kazily nám hru a když jsme jim řekli ať toho nechají, smály se, dělaly že nás neznají, že nám nerozumí a řvaly ,,WAS?!“ Šli jsme pryč s brekem a doma jsme se ptali mamky, co znamená ,,was“. Byla jsem z toho úplně zblbnutá, absolutně jsem nechápala, jaký byl motiv, proč by tohle někdo dělal. Jestli nás neměly rády a byla to msta za něco, nebo jestli to považují za zábavu? Úplně to podkopalo moji představu o tom, jak by se k sobě lidé měli chovat. Nedokázala jsem to uzavřít a nevěděla jsem, kde se stala chyba. Jesti ony byly kruté (takový jsme z toho měli pocit), nebo my zbytečně přecitlivělí? Moc velké sousto na můj dětský mozek. Dneska by to člověk přeložil jako kompenzaci komplexu méněcennosti a zlomyslnost, ale osmileté dítě tohle nepochopí, protože je to moc složité.
Jiná ,,kamarádka“ zase natrhala z jedovatého keře plody a přinutila mě je ochutnat, pořád za mnou chodila a přesvědčovala mě, že jsou to bonbony. Rozčilovala se, že jí nevěřím a říkala že když jsme kamarádky tak si máme věřit. Pak měla šílenou radost, když jsem do toho kousla a byla smutná, že mě podvedla.
Pak jsem třeba vůbec nechápala, proč děcka v partě, která si říkají ,,kamarádi“, počkají až jedno dítě odběhne, třeba čůrat nebo se napít, oni se na něj domluví a pak mu zdrhnou. Druhý den ve škole bývá chmurný, protože to dítě dojde celé zkroušené a neví jak se má s ostatními bavit, protože to vnímá jako zradu, ale ti ostatní dělají, jakoby se nic nestalo?? – Nikdy jsem to nechápala. Jeden den se k tomu člověku chovají jako k hadru a druhý den jakoby byli po lobotomii, nikdo nic neví, nic si nepamatuje, a nikdo nenese zodpovědnost za své chování??
Z takové party mě párkrát vyloučilo to, že jsem byla za kaziče a začala jsem s nimi diskutovat, proč bychom měli tomu jinému dítěti utíkat, když je s námi, když jsme řekli že na něho počkáme a přece z toho bude smutné? (obvykle řekli, že je to strašná sranda…) Nakonec jsem řekla ať si jdou kam chcou, ale já na něho tady počkám, protože jsem mu to slíbila. – Mno, tak je asi jasné, že příště mě tahle parta do hry nepozvala.
Asi dvakrát se mi to stalo taky, někdo se ke mě přifařil, dělal kamaráda a pak když měl možnost, zdrhnul. Když předtím říkal, že na mě počká. Taková blbost, ale hrozně se mě dotklo, že mě někdo podvedl, kdo se tvářil jako kamarád. Dělá něco jiného, než slíbí.
Až po mnoha letech, až když jsem byla dospělá mi bylo vysvětleno, že je to způsob, jak se někoho elegantně zbavit, když je s ním v partě nuda, nebo když partu zpomaluje, nebo když je za křena… To byl pro mě šok. A kdyby se mi to neřeklo, tak to snad nevím dodneška. Dost se to odlišuje od toho ideálu party na život a na smrt, kdy chráníme a příjímáme každého jaký je, ať je velký malý, silný nebo slabý, rychlý nebo pomalý. Na každého je potřeba brát ohled. Byla jsem asi naivní jelito, když nevím, že takové party existují jenom v knížkách a ne v životě.
Docházelo také ke střetům odlišných kultur, protože můj svět byl prostě jinde. Tak například, sedím ve škole v lavici o přestávce a kreslím. Přijde za mnou spolužačka, kterou ostatní celkem brali, ale jinak ji ponižovali a měli za šprtku. Neměla ve třídě žádné dobré kamarády, ani o tom nevěděla. Den předtím jsme si dobře popovídaly když jsme se potkaly venku a bylo nám spolu fajn.
Tak přišla a říká, ať s ní jdu na záchod. Koukám na ni a nerozumím tomu, tak jí říkám: ,,Proč? Vždyť víš, kde záchod je.“ Zopakovala svůj požadavek. Znova jsem se zeptala, na co potřebuje moji asistenci na záchodě… Po chvíli se otočila a šla pryč, vypadala dost spraženě a bylo po přízni. Nevěděla jsem, čím jsem ji naštvala.
Až po mnoha letech jsem tuto vzpomínku předložila starší kamarádce. A ona mi vysvětlila, že to byl dětský způsob nabídky přátelství, že nešlo o ten záchod, ale o to že si na záchodě popovídáme, že mi asi chtěla něco důležitého sdělit. – Tyjo, tak to pro ni byl vlastně trapas jako blázen.
Tohle je typický problém u introvertů, ale kdo má ty jejich kódy chápat? Když se vás extrovert zeptá jak se máte, tak ho to ve skutečnosti vůbec nezajímá. Nechce vaše povídání, chce slyšet ,,Mám se fajn“ a tečka, je to jenom bezúčelná výplň, aby nebylo ticho. A když se vás dítě zeptá jestli s ním jdete na záchod, tak nechce jít na záchod, ale chce si s vámi popovídat.
Celkově jsem si připadala jako úplný debil, který nechápe tyhle věci, které jsou ale mezi dětmi
běžné a dějí se vlastně pořád. Nakonec jsem si našla jednu dobrou kamarádku, která mi tyto nepochopitelné věci nedělala, jednala se mnou narovinu a vydrželo nám to mnoho let.
běžné a dějí se vlastně pořád. Nakonec jsem si našla jednu dobrou kamarádku, která mi tyto nepochopitelné věci nedělala, jednala se mnou narovinu a vydrželo nám to mnoho let.
Až po letech jsem zjistila, že většina věcí, které mi připadaly nepochopitelné, byly často zlé, zákeřné, hnusné, nebo vůbec nespadaly do přátelství, nebo do mého pojetí charakterových kvalit a vztahových hodnot… Děcka často předstírají, že to přátelství je. Pak není divu, že v dospělosti nechápeme kdo je náš kamarád a kdo není a pak jsme z lidí neustále rozčarovaní. Vždyť skutečně kvalitní přátelství zažije jako dítě málokdo. Ostatní znali jenom mocenskou hru a ponižování, maskované za pseudopřátelství. Kdo to odhalí včas, je jakoby ,,bez přátel“, nebo má jednoho. Než tohle, to raději nikoho.
Myslíme si, že z toho vyrosteme, ale je to úplná blbost. Děje se to samé i v dospělosti, akorát už nejde o plyšáky, ale o domy, auta, peníze, ženské, postavení, slávu atd. Metoda je to stejná, mění se jen to o co se hraje nebo zápolí.
O toxických vztazích, kdy jsou dva lidé jeden týden na nože a navzájem by se zabili, aby pak druhý týden byli náhle nezvladatelně vášniví, jsem taky vedla monology. To přece nemůže být láska.
Podobně dezorientovaná jsem byla ve vztahu k cigaretám. Nedokázala jsem pochopit, co z toho kdo má a když někdo kouřil, připadalo mi to strašně špinavé, smradlavé a ve všech ohledech odporné, odpuzující. Dodneška to mám a s věkem se nic nezměnilo. Proč lidé kouří, nechápu dneska ještě víc, než jsem to nechápala jako malá. Vím sice, že nikotin dráždí dopaminové receptory, to kuřáka uklidňuje, ale uklidnit mě může i cvičení, hudba, malba, četba nebo procházka, na to si nemusím udit plíce… U alkoholu to bylo jinak, chápala jsem že lidé pijí, protože jim to chutná, nebo protože jsou z toho veselejší, ale nechápala jsem, proč někdo musí vypít sám celý sud, proč mu nestačí sklenička.
Totálně mimo jsem v otázce drog. Viděla jsem různé dokumenty na tohle téma, ale absolutně to nechápu. Ani výrobce, ani dealery, ani uživatele. Řeknete si že je to podsvětí, že ti lidé prostě nejsou normální, ale stejně to nepochopíte. A nepochopíte to ani za deset let. Když mi pak náhodou napíše někdo kdo to bral nebo bere, vůbec nevím co po mě chce, co mu mám na to proboha psát. Co čeká zrovna ode mě? Jak bych JÁ mohla chápat jeho problémy?
Nebo jiný příklad: Proč někdo investuje hromadu času, snahy, práce a peněz do toho aby mě sbalil, abych se pak dozvěděla, že má doma přítelkyni se kterou je vlastně v pohodě a nemá v plánu ji opustit? – ?? Co?
Nebo ještě lepší: Balí mě, tváří se (nebo dokonce říká) že mě miluje nebo že se mu líbím, ale mě se pořád nějak nezdá v pořádku a instinkt mi říká, že to jenom hraje, že to není upřímné. Tak se to snažím s někým zkonzultovat, abych to pochopila. Pak mi kamarádka řekne, že spal s ní, s tou, s tamtou taky, a s touhle taky a my holky pak na sebe koukáme a zavládne takový trapný ticho. Které rozseknu vulgární větou: ,,Panebože, je tady vůbec někdo, s kým ten chlap nespal??“ A trapné ticho se prohloubí. 😀 😀 (fakt se mi to stalo)
Tohle nepochopíte, to prostě musíte hodit za hlavu a jít dál. Aby se tím mozek přestal zabývat a nesnažil se pořád najít nějaké vysvětlení a řešení, můžete to udusit větou ,,asi není normální“. A je ticho a máte to vyřešené. Ale nepochopíte to ani tak.
Nebo si tak jdu v pohodě po ulici a vidím ženskou, která psa táhne za obojek div se neudusí a vedle ní jde malé děcko a mlátí psa do hlavy, co krok to rána a u toho na něho řvou že neposlouchá. Když na ně zavolám ať toho nechají, jediný argument je: ,,Ale podívejte se jak neposlouchá.“
Co na tom nechápu? Zaprvé proč si vůbec někdo pořizuje psa když není schopný nebo není ochotný ho vycvičit a zadruhé nechápu, proč tyhle lidi nenapadne sednout na google nebo si na to někoho najmout. Dneska jsou cvičitelé psů, jsou o tom knihy a jsou o tom zadarmo dokumenty, kde zjistíte jak psa vychovat. Zejména se však dozvíte, že psa (a samozřejmě ani žádné jiné zvíře) nikdy nesmíme bít. Jinak dostane strach a přestane konstruktivně spolupracovat.
To samé ovšem platí i o dětech, které se násilnických rodičů bojí a poslouchají ze strachu z bolesti a trestu, ne z lásky. Podle mě by se budoucím rodičům a i budoucím majitelům jakéhokoliv zvířete měl první předložit nějaký psychotest a IQ test, aby se zamezilo případnému týrání a svěření bezbranného jedince do rukou nekompetentního člověka. Měla bych však obavu z výsledků takových testů, co by odhalily.
Proč má někdo psa, o kterém říká že ho má rád, ale pak mu klidně přede mnou, před návštěvou, říká ,,ty kur*o prodejná“, když si s tím psem hraju a když se mu věnuju??? To je láska k psovi?? … To na nás jako žárlí, nebo o co jde?
Proč mi někdo něco slíbí, řekne že to udělá, ve skutečnosti nedělá nic a když ho urguju, tak řekne ,,jojo všechno bude“, ale ve skutečnosti nedělá? To je tak těžké říct mi, nebo napsat mi, pravdu? – Proč tohle lidi dělají? Co z toho mají? Proč oddalují nevyhnutelné?
Proč dostávám dotazy na něco, co je na google (např. co žere morče)? Napíšu tam jedno slovo a vyleze mi to a můžu si počíst. Jasně, LENOST, odpovíte mi. Ale nechápu to, protože podle mě je víc pracné vypisovat kvůli tomu někomu mail a pak čekat na odpověď. Správně ,,líný člověk“ si to najde sám a ví to hned, napíše větu nebo jedno slovo a má to. Bez čekání, bez vypisování. Takže to je další záhada.
Nebo jiná odvěká záhada, se kterou jste se jistě také nejednou setkali i vy: Co komu na mě vadí? Vždyť jsem mu nic neudělala, nebo ho dokonce ani neznám. Už na základní škole se mi opakovaně stalo, že jsem zjistila, že mě ,,nenávidí a pomlouvá“ holka, kterou jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem s ní nemluvila, ani jsem neznala její jméno, ani nebyla ze stejného ročníku. Objektivně neexistoval žádný důvod k nenávisti. Vůbec jsem nevěděla kdo je a jaký je její příběh, ani mě to upřímně nezajímalo… Totální záhada.
Později jsem zjistila, že je to takový ,,národní sport“, že k tomu skutečně důvod není, ale lidi to prostě dělají. Buď je to baví, nebo si tím kompenzují malého pytlíka.
Nechápu tohle všechno a ještě bambilion dalších věcí, a hlavní je, že už to ani chápat nechci. Protože nikdy nechci být stejná. Nechci ani v mysli otevírat tu možnost taková být… Vlastně jsem se toho jako malá bála. Že až vyrostu, budu se chovat stejně nenormálně… ale to je další iluze. Člověk se s věkem moc nemění, spíš sbírá zkušenosti, což mu usnadňuje život a rozhodování. Ale uvnitř je to pořád on!
Takových příkladů by mohly být ještě stovky a určitě by každý z vás stovky příkladů mohl ještě pod článek připsat sám za sebe – klidně připište.
A pak slyším nebo čtu tu památnou posvátnou větu, kterou jsem sama sobě vždycky zacpávala pusu, když jsem b
yla malá: ,,Mno tohle sice nechápu, ale až dorostu a dospěju, tak to snad pochopím.“
yla malá: ,,Mno tohle sice nechápu, ale až dorostu a dospěju, tak to snad pochopím.“
Nevím, jestli se mám nad takovým konstatováním smát nebo brečet, ale říkám si: ,,Hochu, tak ty budeš jednou hodně překvapenej, až zjistíš, že nic z toho nepochopíš. A ještě víc budeš překvapenej, až ti jednoho krásného dne dojde, že jsi za to vlastně rád! Protože některé věci pochopit by znamenalo, začít mít stejné mentální naprogramování a to ty absolutně nechceš.“
Jste i vy ti životní nechápavci, kteří čekají až dorostou a všechno pochopí? Čekáte až přijde ta doba, kdy lidské chování přestane být záhadné? – Zapomeňte na to. Nepochopíte to. Naopak čím jste starší a objevujete nová témata, tím toho nechápete víc!
Většina věcí, co lidi dělají, které vám odmalička absolutně nedávají smysl a totálně se rozcházejí s vaší představou přátelství, lásky, rodičovství, nebo čehokoliv jiného, většinou pramení z lidských slabostí a destruktivních vlastností. Nedávají vám smysl jednoduše proto, že nejsou v souladu s vašimi čistými ideály a vaše mysl nedokáže fungovat na něčem tak primitivním, jako je zákeřnost, násilí, vypočítavost, nebo přetvářka. Buďte vlastně rádi, když tomu nerozumíte. Některé věci je lepší nikdy nepochopit a zachovat si svoji čistotu a své ideály.
A tak dokola. jednou jsem se s ní hrála před domem a na chvilku jsme zašly k nám, pak jsme se vrátily ven a já si všimla, že má u sebe ozdoby, která jsem měla nalepené na skříni. Tak se jí ptám, kde je vzala a že to je z mého pokoje. Ona že ne, že jsou její, že má stejné. Tak jsem se šla podívat zpátky do pokoje a samozřejmě mi ty ozdoby chyběly. Tak jsem na kamarádku naléhala do té doby, než mi je vrátila, ale stejně se furt vymlouvala, že mi je vzal můj brácha, atd… Byla jsem z toho zklamaná. Přitom kdyby si řekla, tak bych jí ty blbiny dala.
Máš pravdu, na světě je spousta věcí, které lze jen těžko pochopit a opravdu mi nevadí, že je nechápu.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****