Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zaujimave…

Kostely na mě zas až tak destruktivně nepůsobí. Spíš mi přijde, že je to podle toho, jak to lidé berou. Přece jen je na nich i něco dobrého a pokud lidé vidí to dobré, tak to pro ně není zas až tak destruktivní.

Alue dík za další moc užitečný článek..Mé pocity tomu co píšeš vcelku i odpovídají. Ale s věkem se snažím být tak nějak nad věcí (jestli se mi to i daří je věc jiná). Hrad Bouzov cca u Mohelnice je např. chuťovka, majitelé byli náruživí myslivci, takže tam jsou samozřejmě na zdech ty hlavy (říkali tuším třicet tisíc) pak zbraně a tak…ale pak tam byla také – byli to holt profíci – i hezky ve vitrínách sbírka usušených exkrementů veškeré zvěře – tak to se nejenom mě ale viditelně všem nálada hned zas zvedla, tomu se už prostě nešlo nesmát Ale majitelé hradů asi povětšinou zjevně moc v pořádku nebudou..

Ahoj Alue, pobýváme v budově mezi farou a kostelem, která stojí na místě bývalého středověkého hřbitova. Dají se nějak tyto destruktivní vlivy zmírnit.

Naozaj dobrý článok. Stručne, jasne a veľmi výstižne sa Ti to podarilo napísať. Ďakujeme, že si to pre nás takto pekne pripravila. Zaujíma ma ešte ako sú na tom jaskyne. Je to vlastne tiež podzemie, no mnohokrát sú naozaj prekrásne (ľadová či aragonitová jaskyňa, no aj klasické vápencové). Zaujíma ma tvoj názor na ne.

Jo, jo… Na takovéto potvůrky je potřeba si dávat poroz. Když už se na vás nabalí, tak se velmi těžko vyhání. Vysávají neuvěřitelné množství energie. Já jsem jednou byla u pána, který se tímto zabýval, aby mě hodil energeticky do pořádku a divila jsem se, co všechno jsem na sobě měla nabaleného. Osm zbloudělých duší, kterým se u mě evidentně líbilo. Měla jsem totálně zablokované čakry. Duše se odvely a od té doby mám klid a nic dalšího se na mě nenachytalo. Zřejmě jsem si to způsobila náladovostí. Když je člověk smutný a nešťastný, tak se jeho energie snižuje, tím pádem se snižuje i jeho energetická ochrana a pro potvůrky je snadným cílem.

hh, výborný článok, takýchto píš najviac 🙂

Měla jsem 11 let psa – fenku . Hodně jsme chodily spolu na procházky nejen do přírody, ale i ve městě, v ulicích. Od štěněcího věku až do své smrti ani jednou nepřešla přes kanál. Ať byl otevřený nebo zavřený, vždy jej obešla. Všimla jsem si toho velmi brzy, myslela jsem, že se bojí, že se bojí té díry, která se pod víkem skrývala a že jí nejspíš svými schopnostmi vnímá. Jednou jsem jí testovala tak, že jsem jí tudy vedla až téměř násilím, příkazem…byla moc poslušná, ale ona by si raději na nohách udělala uzel než aby přes kanál přešla. Neposlechla mě, bylo poznat, že by chtěla, ale instinkt jí to nedovolil a málem si ty nožičky fakt zamotala. Krátce na to mi přišla tato info o temných a destruktivných energiích a já jí pochopila. Už vím, z čeho měla respekt a obavu. A mnohokrát se mi stalo, že mě na procházce v lesích nepustila dál a dožadovala se návratu a nedala pokoj, dokud jsem to neotočila a nešla zpět a nebo jinudy….nikdy jsem se nedozvěděla důvod jejího chování, vždy jsem jí totiž poslechla. Takovou radost, kterou projevovala, když jsem pochopila co ode mne žádá bych všem přála vidět…. Byla moje velké zlatíčko!

[7]: Zo svojho uhla pohľadu máš pravdu, Alue – svoju pravdu. Ale dívaj sa na ľudí nie ako na úbohých, nemohúcich červíčkov, na ktorých všade číha nebezpečenstvo, smrť, zlo… lebo ľudia takými nie sú. Také sú len ich fyzické schránky, ktorých formou a skutočnou podstatou je však duša. My nie sme telo. Sme nesmrteľná duša, ktorej srdcom je Duch. Aj naše telo sa prispôsobuje duši (je obrazom našej duše) – poslúcha ju  a aj tým, čomu veríme, ako sa cítime, ho ,,programujeme" a podľa toho sa naše fyzické telo následne správa… Preto ak uveríš tomu, čo Ti niekto povie – že oheň páli, naozaj páliť bude a popáli Ťa, keď doň vložíš ruku. Keby rodičia, okolie, spoločnosť nevychovávala=neprogramovala deti vo viere, že oheň páli, nikdy by ich nemohol popáliť, pretože telo reaguje len na taký program, ktorý bol do duše vpečatený, prijatý ako správny, a ktorému dieťa verí. A kto ako verí, tak sa mu stane… :))

Zajímavé.

Tiež by som sa mal týmto miestam vyhýbať, ale čo keď musím ísť na svatbu do kostola, na pohreb, alebo zapáliť sviečky či vyliať dedovi na hrob fľašu vína, keď to má tak rád (samozrejme fľašu toho pokazeného vína).

Tento článok je pre mňa teraz veľmi aktuálny. Ozaj mi pomohol. Už som prišla na všetko, prečo som ako menšia milovala kostoly a odrazu, po mojej vnútornej vyrovnanosti, sa to zmenila a nerada tam chodím, ani ma tam nič neťahá. Ale zvonku  ich vždy obdivujem.

Jen tak pro zajímavost, pár fotek z kostela Křtiny

Já se v kostelech cítím docela dobře(až na výjimky), ani hřbitovy mi nevadí, často je tam docela příjemný klid.Je fakt, že některá místa mají nepřijemný genius loci….

A pro těhotné to platí trojnásob!

[6]: Jojo, na tenhle clanek jsem se tesila a i dalsi, jak koukam na Alusky plan, budou velmi zajimave 🙂 jo na naladovost si musim tez dat bacha, protoze snadno se rozjedu aj cim vys, tim zase pak hur dole- to bylo jinak recene v Mlceni jehnatek- dva typy lidi jako holubi> melcak a hloubkovy> melcak sice nevyleti tak vysoko, zato si v tezkych chvilich tolik nenatluce, ale hloubkovej na to muze dojet.

(16)No ale s tema pejskama to ma opravdu neco do sebe.Ja sama mam trpasliciho pudlika a ten mi od malinka pres kanaly taky nejde,obchazi je.Jenom jelikoz ja pres ne nechodim taky,tudiz jsem si myslela,ze to odkoukal ode mne a jednoduse me napodobuje.Faktem vsak je,ze psi maji vice vyvinutejsi intuici,nez maji v soucasnosti lide,skoda,ze psi neumi mluvit,myslim,ze by jsme se divili,co by nam vsechno povedeli.

[16]: Tiež som mal psa a bál sa prejsť po všetkom čo sa mu nepozdávalo 🙂

[36]:Máte pravdu, že pes není robot. Je to bytost a já jsem přesvědčená, že v mnohém více vybavenější a dokonalejší než člověk. Mé fence chyběla už jen řeč, lidská řeč. Jinak svojí, psí žvanila často. Když jsme si povídali v rodině, po chvíli se k nám přidala. bylo to legrační. Rozumím tomu, že se pes bojí výšek, to já také. Schody, které popisujete i já nahoru vyjdu se strachem, a dolů beze strachu, jen proto, že už nevidím tu hloubku pod sebou. To však nemá nic společného s kanály, o kterých byla v článku Alušky řeč.

(39)No to pises fakt novinku!!!

Jako malá jsem chodila do kostela, ale až jsem vyrostla, najednou jako bych nechtěla ani prstíčky natáhnout.:) A to platí i o hřbitově. Rodiče mi říkají, že nemám úctu k mrtvím, když nechodím na hřbitov, ale já nechci tam chodit! A ani nevím, jestli k ním mám úctu, protože v mysli se mi ukazují živí, a ne jako mrtví. Proto mám k nim úctu, jakoby byli živí.:)

To je zajímavý článek. Ovššem vede mě to k otázce. Jsem zdravotník,běžně nám lidé umírají a mnohokrát jsem stála u posledního výdechu takového umírajícího člověka. Pohladila ho po vlasech a otevřela okno,aby duše mohla jít… jen takový vnitřní pocit,to udělat. Ovšem každý se nachází občas v těžké životní a fázi a pak si neumím představit,jak se tedy zdravotníci mají v takových chvílích nemocnicím vyhýbat,když je  jejich zaměstnání.Podat výpověď ? Dokonce jsem sama chronicky vážně nemocná… mám jistou potíž-nepochybně. Tedy abych žila dle tohoto tvrzení v permanentním strachu z místa,ve kterém pracuji ? Jsou všichni lékaři a sestry destruktivní,když je přitahuje láska k medicíně? Jak na tohle odpovíte,prosím? M.