Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno jsem našla něco zajimavého na jednom ženském portáu, kde se běžně řeší ty věci pořád dokola: Jak se oblíkat, jak se neoblíkat. Co jíst, co nejíst. Jak se líčit, jak se nelíčit. Co chlapovi říkat, co mu nikdy neříkat. Která celebrita je IN a která je OUT.

A v záplavě všeho toho balastu najdete najednou článek se zajímavým nadpisem: ,,Zákon esmíru, díky kterému budete šťastná“

Ano, možná je tento převzatý text trochu primitivně formulovaný, ale přesto pravdivý:

_______________________________________________________

,,Zákon vesmíru, díky kterému budete šťastná“

Myšlenka – nevidíme ji, nemůžeme si ji osahat. Přesto však to, jak myslíme, vytváří naši každodenní realitu…

Přibližně tři tisíce let stará smaragdová deska říká:

„Jak nahoře, tak dole, jak uvnitř, tak vně.“

Neboli vše, co přichází do našich životů, do nich sami přitahujeme – na základě představ a myšlenek, které máme v naší mysli. Cokoli se nám honí hlavou, má nějakou vibrační frekvenci, která nás dříve či později vyladí do určité vibrační hladiny. Tam se setkáváme s událostmi a lidmi, které a kteří vibrují na stejné či podobné frekvenci jako naše myšlenky a pocity. Je proto dobré převzít odpovědnost za to, jak cítíme, myslíme a jednáme.

Jana a Dana jsou sousedky, mají pár společných známých a dělají v jedné větší firmě. Příliš se nekamarádí, i když Dana učinila pár pokusů o sblížení. Janě se Dana jeví trošku přihlouplá…

JANA, byt č. 12
Janu v půl sedmé ráno vyburcovala ze spánku sousedčina hysterická kočka. Mňoukala a dupala po parketách jako zběsilá. Jana v polospánku cítila strašný vztek. Na tu otravnou kočku. Pak na sousedku, že s tím něco neudělá. Ví přece, že už jí několikrát říkala, aby to zvíře někam zavírala. Pak se zlobila na lidi, že vůbec chovají doma zvířata. Ta přece patří do přírody! Převalovala se v mraku hněvivé energie ještě hodinu, pak se vyhrabala z postele a šla do koupelny.

Netekla teplá. Zrovna teď, když si chtěla umýt hlavu. Temný mrak myšlenek ještě víc zčernal. Měla vztek na domácího, že na dům kašle, na přítele, který chtěl, aby se do tohohle pronájmu nastěhovali, a vlastně na celý svět. S myšlenkami na to, jak domácímu večer vynadá, nastartovala auto a vyrazila do práce.

Čekala přes hodinu v zácpě, těsně před ní se někde stala nehoda. Další půl hodinu vztekle kroužila okolo budovy, ve které pracovala. Když se konečně dostala ke svému stolu, přišla k ní paní Dáša odvedle z účtárny a začala vyzvídat informace o jejich společné těhotné známé: „Jak se má vůbec Jaruška?“ ptala se nasládlým hlasem s dychtivým zájmem paní Dáša.

Jana si v duchu pomyslela: „Ty drbno zvědavá, zase chceš někde pomlouvat,“ ale přesto jí odpověděla: „Nic moc. Pořád zvrací. Nic nestíhá a hrozně přibrala a otekla. Já ti nevím, ten její přítel je úplná nula, takže jí moc nepomůže…“ Dáša se zájmem naslouchala cizímu neštěstí a také si ještě přihřála polívčičku několika jízlivostmi.
Kolem oběda na Janu sedla depka. Slyšela od vedlejšího stolu, jak má syn šéfové strašnou učitelku a jak je její matka nechápavá a lakomá. Napadlo ji: „Hm, to moje matka taky. A venku je hnusně, nenávidím tuhle nijakou zimu.“ Cítila zase ten známý svíravý pocit kolem žaludku. Všichni jsou nepříjemní… kočka, sousedka, domácí, kolony aut, řidiči, spolupracovníci. S migrénou odjela domů, náladu pod bodem mrazu. Myslela intenzivně na to, že by nejraději vypadla z tohohle pitomého města a jejího malého bytu. Někam do neznáma, kde nikdo není a neotravuje…

Kdyby si tehdy uvědomovala, že vesmír je starý dobrý šprýmař a plní naše přání naprosto spolehlivě, možná by si bývala byla přála něco lepšího.

DANA, byt č. 14
Danu v půl sedmé ráno probudila ze spánku sousedčina kočka. Mňoukala a dupala po parketách jako zběsilá. Dana se z polospánku usmála. Vzpomněla si na svoje dvě kočky, jak se přesně takhle honily po chalupě. Připadalo jí vždycky úžasné, jakou rychlostí dokázaly přeletět celý pokoj. Sousedčinu kočku znala, vždycky se s ní mazlila na schodech a měla ji ráda. Napadlo ji, že by se mohla u sousedky zastavit a donést jí konečně recept na ten řecký cuketový koláč, který jí slíbila.

Pomyslela si, že je vlastně fajn, že vedle mají kočku, protože si aspoň nemusí nařizovat mobil.

„Živý budík,“ zahihňala se té bizarní shodě okolností. Vstala a zjistila, že neteče teplá. „Aspoň si nemusím dneska mýt hlavu, mám pro svou lenost omluvu,“ pomyslela si, svázala vlasy do culíku a šla si místo zdlouhavého šamponování udělat omeletky.

Po snídani vyjela do práce. Jelo se jí hladce, prozpěvovala si s rádiem nějaký slaďák, ale co, někdy přijde i takový druh hudby docela vhod. Před prací na ni čekalo poslední parkovací místečko. Uviděla kolegyni Janu, jak zběsile krouží kolem. Asi víc pospíchá, napadlo ji a zatroubila na ni, že může zaparkovat na jejím místě. Ona přece zas tak nespěchá a docela ráda se ještě chvilku projede v teplém autíčku s muzikou… V tom momentě se hned vedle uvolnilo další místo, na které tedy zacouvala.
Když se dostala ke svému stolu, přišla k ní paní Dáša z účtárny a začala vyzvídat informace o jejich společné těhotné známé. Dana si pomyslela, že paní Dáša je asi hrozně sama, bylo jí jí líto. Udělala jí kafe, dala jí croissant, který si koupila na sváču, a přitom vyprávěla: „Jarka se má fajn. Myslím, že ona i Kája se na miminko moc těší. Dokonce už mi ukazovala, jaký kočárek budou mít. Jo, a představte si, Dášo, budou mít holčičku. To si oba velmi přáli…“ Dáša ji přerušila: „No, slyšela jsem, že se Kája moc nestará a že trošku ztloustla…“

„Mně se zdála hezká. Myslím, že jí prospělo, že přibrala. Jó, paní Dášo, ono na některý věci je žena přece jen sama – třeba na to nosit bříško, v tom jí nepomůže žádný muž. A Kája určitě pomáhá jinak.“ To je asi pravda, obrátila Dáša a vyprávěla Daně, jak byla ona před pětadvaceti lety v těhotenství strašně tlustá. Docela se nasmály.
Na druhém konci jejich openspace šéfová na kohosi nadávala, ale Dana to pouštěla jedním uchem ven. Zaměřila svůj sluch na něco jiného – naproti v budově francouzského lycea nacvičovaly děti vánoční koledy. Jejich křišťálové hlásky byly tak krásné, že Daně vstoupily do očí slzy.

„Francouzština je stejně nádherný jazyk,“ pomyslela si s obdivem. Když jela domů, říkala si, že je fajn, že má teplý domov, svého psa, hezkou práci a co jíst. A že dneska možná ještě stihne na kopci v Divoké Šárce západ slunce, až půjdou se psem. A taky na to, jak moc by si přála být pořád stejně šťastná a podělit se o své štěstí se svojí rodinou a se všemi bytostmi. A mít kupu dětí.

Věděla, že to všechno mít bude. Znala totiž zákony vesmíru – to, co si přejeme a vychází to ze srdce, myšlenek, pocitů a činů, se zákonitě stane. Připadalo jí to jednoduché a samozřejmé už od malička.

ZA DESET LET
Dana vozila v parku kočárek se svými dvojčaty a přemýšlela, jak moc se těší do Karibiku. Celý měsíc na pláži! Ona, čtyři prckové a její muž. Stejně se máme skvěle, pomyslela si, když odemykala dveře jejich prostorného domova. Spojili oba byty dohromady tenkrát po té nehodě – její bývalá sousedka Jana měla před třemi lety vážnou autonehodu. Rok byla v nemocnici napojena na přístroje, pak zemřela. Daně jí bylo moc líto. Vypadala jako prima holka, jen byla pořád zamračená. Párkrát se jí pokusila rozveselit, ale nepovedlo se. „Možná jsem se měla víc snažit,“ říkala si občas při vzpomínce na tu drobnou černovlásku…

Zdroj článku: jenprozeny.cz

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Co mě zaujalo“ – Zde

• Další malby Kirka Reinerta – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/