Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když jsem byla malá, viděla jsem několikrát úžasný film, který se mě moc dotkl. Už dlouho jsem plánovala vás na něj upozornit, ale nemohla jsem ho najít ke stažení, proto jsem s tím počkala a nechala to na času, že až se objeví, vrátím se k němu.

Myslím, že právě tento film je ve velké harmonii s tématikou těchto stránek, protože vypráví o vílách a navíc je založený na skutečných událostech. Jmenuje se Pravdivá pohádka. (FairyTale a true story)

Oficiální text distributora:

,,Příběh se odehrává v Anglii roku 1917. Je o dvou mladých sestřenicích Frances a Elsie, které udělaly fotografie, na kterých byly zachyceny malé, drobounké víly. Tím způsobily rozruch nejen ve svém okolí, ale i po celé zemi. Skutečnost nebo podvod? Je pravdou, že se o tuto událost začal zajímat třeba mág a iluzionista Harry Houdini či Sir Arthur Conan Doyle. Tento pohádkový příběh je založen na pravdivých událostech.“

Film byl natočený na motivy skutečné událoti, která je známá pod názvem ,,Cottingleyské víly“. Fotografie, které v příběhu uvidíte, pochází právě z tohoto příběhu, který nedal spát mnoho let skeptikům, kteří nebyli sto dokázat, že pořízené snímky nejsou pravé. Ve stručnosti se o Cottingleyských vílách dočteme:

,,Desetiletá Frances Griffithsová se svou matkou bydlela u své starší sestřenice Elsie Wrightové v Cottingley, venkovském městečku v Yokshiru. Elsii bylo šestnáct a navzdory věkovému rozdílu si dívky velice dobře rozuměly. Obě byly zaujaty vílami už dávno předtím, než se Frances v dubnu 1917 přistěhovala. Ve spodní části zahrady Wrightových se nacházel kouzelný kus země, kterému se říkalo Cottingleyské údolí. Zde údajně dívky spatřily víly. Nikdo jim však historku nevěřil a dokonce si z nich dělali i legraci. Dívky se tedy rozhodly podat jasný důkaz o existenci víl. Udělaly několik fotografií, na kterých byly obě dívky i s vílami.
Fotografie se dostaly do rukou odborníka, ten je prohlásil za pravé. Skeptikové se snažili fotografie napodobit, aby dokázali nepravost snímků. Prohledávali dětské knížky, až narazili na jednu ilustraci, na které byly víly ve stejné poloze, jako na první fotografii.
Avšak až v roce 1976 se s pomocí moderní počítačové technologie podařilo dokázat nepravost snímků. Po neuvěřitelných šedesáti letech se tehdy už staré dámy přiznaly, že fotografie zfalšovaly proto, že jim nikdo nevěřil. Víly byly vystřiženy s papíru a umýstěny před dívky. Obě však nadále tvrdily, že v Cottingleyském údolí skutečně viděly víly.“

Pořízené snímky:

a ten samý obrázek v jiné verzi:

Na youtube.com jsou také opoutávky k tomuto filmu:

Podrobněji o Cottingleyských vílách:

Jednoho červencového dne roku 1917 si patnáctiletá Elsie Wrightová vzala otcův skříňový fotoaparát, vydala se do lesnatého údolí u Cottingley v yorkshirském hrabství a pořídila svůj první snímek, který se stal nej­známějším a nejspornějším obráz­kem, jaký kdy byl vystaven veřejné­mu zkoumání.

Víly z Cottingley: jedna ze sporných fotografií Elsie Wrightové. Fotografie totiž zachytila Elsiinu desetiletou sestřeni­ci Frances Griffithovou se skupinou trpasličích okřídlených víl, tančících před ní. O dva měsíce později obě děvčata předložila druhou fotografii, která tentokrát ukazovala Elsii s ja­kýmsi skřítkem. Nevšední obrázky vzbudily zvědavost teozofa Edwarda Gardnera a fascinovaly také Sira Arthura Conana Doyla, který sepsal knihu The Coming ofthe Fairies (vyšla roku 1922) a přirozeně toužil zís­kat důkazy, které by mohly potvrdit existenci pohádkových bytostí. A tak děvčata dostala nové fotoaparáty s fo­tografickými deskami, aby mohla po­řídit ještě nějaké snímky skřítků. Podařilo se jim to v srpnu 1920 ­vznikly celkem tři nové fotografie: Na poslední z nich byly víly poloprůhled­né, jako by mizely z dohledu, a Elsie tvrdila, že další už vyfotografovat ne­může.

Pětice obrázků ohromovala po 57 let vědecký svět. I když Elsie a Frances opakovaně přísahaly, že snímky jsou nefalšované, většina lidí byla přesvědčena, že jde o padělky. Bylo známo, že Elsie umí velmi dob­ře malovat. Jenže ani znalci v oboru fotografie nebyli schopni zjistit, jak byly falzifikáty vytvořeny.

V srpnu 1977 však spisovatel Fred Gettings záhadu rozřešil. Když si prohlížel dět­skou knížku Princess Mary’s Gift Book, která vyšla roku 1915 a byla tehdy široce dostupná, našel v ní ilustrace, které se prakticky shodovaly s vílami na Elsiině prvním snímku.

Zpráva o jeho objevu se roku 1982 objevila v The Unexplained (č. 116), ale následující číslo přineslo ještě sen­začnější úlovek – badatel zabývající se nadpřirozenými bytostmi Joe Cooper oznamoval, že Elsie a Frances připustily, že víly nakreslila Elsie.

Kresby děvčata vystřihla a s jejich po­mocí skutečně zfalšovala fotografie. Dlouholetá sága konečně dospěla k závěru 1.7. března 1983, když se Frances přiznala v The Times, což se objevilo ve zprávách následující den, a Elsiino potvrzení následovalo ve vy­dání ze 4. dubna. Podrobnosti, jak Elsie a Frances vše provedly, byly zveřejněny v sérii článků Geoffreye Crawleye v British Journal of Photography, které vychá­zely od 24. prosince 1982 do 8. dubna 1983.

Ale snad nejpozoruhodnější od­halení, které přineslo exposé o cot­tingleyském případu, spočívalo v tom, že hlavní důkaz nepravosti obrázků měli všichni na očích. Výstřižky byly upevněné na jehlicích do klobouku: hlavičky jedné z nich si všiml Conan Doyle, ale považoval ji za vílin pupík!

Navzdory skutečnosti, že tyto fotografie už nejsou právoplatnými důka­zy existence pohádkových bytostí, k setkáním s trpasličími zjevy v sou­časné Británii stále dochází.

Roku1928 se paní G. Herbertová upamato­vala, že jako dítě uviděla elfa, když se roku 1897 procházela na jižním okraji Dartmooru. Scvrklý mužík, vysoký asi 45 centimetrů, s hnědým vrásčitým svraštělým obličejem, měl na sobě špičatý klobouk, vyšívaný kabátec a při­léhavé kalhoty. Jakmile ho spatřila, skřítek zmizel. Podobnou bytost krátce zahlédl v dub­nu 1936 řidič automobilu, když zatá­čel v poklidné hertfordshirské ulici.

Dopisovatelka listu John o‘ Lon­don’s (z června 1933), jejíž jméno ne­bylo uvedeno, prohlásila, že v srpnu 1931 se svou nejstarší dcerou osmkrát pozorovaly jakési víly. Zjevovaly se na jejich zahradě ve Warwickshiru; byly 45 centimetrů vysoké a oblečené v průsvitných šatech. V srpnu 1887 či 1888 zahlédla dospívající Grace Penroseová tři malé postavičky po­dobné panenkám v bílých šatečkách, které tančily u studny za domem v Sennen Cove v Comwallu. V nedáv­né době, v létě 1964, jakési děti tvrdi­ly, že pozorovaly skupinu malých ze­lených mužíků v bílých kloboucích, jak po sobě házejí kameny a hroudy na bowlingovém hřišti v Liverpoolu.

Nejbizarněji však dozajista působí výpověď skupiny desetiletých dětí, které šly jednoho večera na konci září 1979 domů z Wollaton Parku v Nottinghamu a uviděly společnost přibližně 60 trpaslíků, jak vyjíždějí z křoví u jezera v asi 30 malých červe­ných a bílých autíčkách, podobných bublinám! Popisovaní gnómové dosa­hovali vůči dětem asi poloviční výšky, měli nazelenalé vrásčité obličeje, červené tuniky, zelené kamaše a bílé pl­novousy červeně zakončené. Ředitel školy podrobil děti druhý den ráno přísnému výslechu, ale školáci trvali na tom, že mluví pravdu. Marjorie Johnsonová, bývalá sekretářka Spo­lečnosti pro výzkum nadpřirozených bytostí v Nottinghamu, přiznala, že o skřítcích z Wollaton Parku obdržela více hlášení, protože gnómové se čas­to vyskytovali v blízkosti tamního jezera.

Kdo jsou tito maličcí lidé, se vy­světluje všelijak. Tradičně se soudí, že se jedná o ztracené duše nebo duše z pohanských dob, odsouzené bloudit po zemi, dokud konečně nezmizí. Jiní je považují za padlé anděly nebo du­chy přírodních živlů, jež obývají jiné dimenze našeho hmatatelného světa, nebo dokonce za zviditelněné formy myšlenek, přenášené na dálku meto­dou Teda Seriose, předního americké­ho ,,fotografa myšlenek“.

Někteří badatelé, kteří v současné době zaznamenali úbytek zpráv o po­hádkových bytostech, související se stále častějším pozorováním UFO, prohlašují, že víly zřejmě zanechaly tanců v lesním ústraní a raději se vzná­šejí v létajících talířích. Setkání s víla­mi, skřítky i s mimozemšťany jsou si jistě v mnohém podobná.

Folklorista David MacRitchie vy­jádřil názor, že tato gnómická stvoření jsou posledními jedinci trpasličí rasy starých Britonů; podobné zjevy v kon­tinentální Evropě byly též označeny jako trpasličí lidé pocházející z neoli­tu. Když si vybavím teorii dr. Carla Sagana, že lidé věří v existenci draků na základě paměti přežívající miliony let z pravěku, kdy první savci žili spo­lečně s dinosaury, nemo~u si pomoci a uvažuji o tom, zda skřítkovské zjevy nejsou rasovou pamětí našich nedáv­ných předků, trpasličích australopithe­ků, kteří vyhynuli asi před milionem let. Protože se z nich vyvinuly všech­ny rasy Homo sapiens, vysvětlovalo by to celosvětovou víru v trpaslíky.

Základní otázka také nezní, kdo tr­pasličí lidé jsou, ale zda existují. Nebo řečeno slovy J. M. Barrieho: „Věříte ve skřítky?“

zdroj textu:

SHUKER, K. SVĚTOVÝ ATLAS ZÁHAD. Praha: Knižní klub a Balios 1998.

___________________________________________________________________________________________

Film vám velmi doporučuji, je krásný, vhodný i pro malé děti.

Někteří jedinci si u něj možná i dojetím popláčou, mě se to stalo během sledování třikrát.