Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ustálený tok e-mailů do mé schránky občas oživí netradiční zprávy a netradiční požadavky. To, co si za malou chvilku přečtete, je jedním z těchto případů.

K doručenému e-mailu byl připojený zajímavý komentář:

,,Ahoj Alue, dneska jsem koukala po netu a z náhlého pocitu jsem napsala článek. Já vím, že se k tvé činnosti asi moc nehodí, ale zatím nevím, komu bych ho poslala. Jestli chceš (ale byla bych ráda), kdybys dala ten článek na své stránky. A kdyby ti něco nesedělo, tak klidně napiš, já bych to opravila. Ale jestli ho tam nebudeš chtít mít, tak to pochopím a nebude mi to vadit. S pozdravem Denji“

Co následovalo, mě doslova a do písmene dojalo, jedno oko nezůstalo suché. Považuji to za takový malý osobní úspěch a velmi ráda Denji její přání splním:

Ahoj, zdravím, jsem Denji… a už nějakou dobu bojuju s nadváhou, ale teď jsem si řekla, že zhubnu. A tak jsem zadala do googlu: hubnuti blog. A kouknu na nějaké odkazy a zjišťuji nový pojem Ana ? Co to je, říkam si. A tak si prohlížím různé články a zjišťuji, že Anino celé jméno je Anorexia nervosa. Proboha a co ty holky tam píšou, jak nenávidí sami sebe, jak nenávidí jídlo a jejich motta: ,,Raději budu mrtvá, než tlustá!“, ,,Lžu, podvádím, zasloužím si trpět-hladem!“, ,,Umírám pro dokonalost!“, ,,Hodné holky nejí!“, ..Chci být prázdná, čistá, křehká jak panenka z porcelánu, chci létat a vznášet se na vodě, nech mě jít se svým andělem, se svým ďáblem, a já zemřu šťastná!“.

Když jsem si to četla, měla jsem slzy v očích, kolik bolesti ty holky prožívají, kolik nenávisti a bolesti na sebe hážou a proč, jen proto, že jim pomátla hlavu živá kostra, bludný pták. Kolik holek dnes na tuto nemoc zemře …a pořád přibývá holek, co touto nemocí trpí. A jak se k tomu dostanou? Jednoduše. Nějaká mladá holka si myslí, že by mohla nějaký to kilo zhodit a zadá si do googlu zhubnutí a naskáčou ji desítky blogů, které se navzájem podporují k ,,dokonalosti, ke kráse, k čistotě?“ a tak proč to nezkusit, založí nový blog a jedou už na stejné vlně, a tak se to točí a točí… Smutek, osamělost, beznaděj… jediný, kdo jim rozumí, jsou holky od pro-any. Ví, jak se cítí, co se jim točí v hlavě a mají pro ně pochopení, které okolní svět nemá.

Já sama jsem jednu dobu zvracela a polykala projímadla… bylo mi blbě ze všeho, ale hlavně ze sebe samé. Nenáviděla jsem se. A pomalu jsem kráčela ke své záhubě. Ale vytáhla mě v podstatě jen náhoda. Brouzdala jsem si netem a zabloudila na stránky Alue.cz, které mě zaujaly. A začala jsem si v nich číst, a našla malou jiskru lásky k sobě samé. K okolnímu světu a k mému tělu. Probudila jsem se, že nemůžu ubližovat svému tělu, proč bych si měla ubližovat, proč bych se měla nenávidět… Nemám k tomu důvod, vždyť jsem světlo, vždyt jsem také člověk a vždyt už teď jsem dokonalá. Nemůžu a už ani nechci, protože sama sebe miluju. Chvíli trvalo, abych se mohla podívat do zrcadla na sebe a usmát se a říct, že jsem krásná a že se miluju. Jsem štastná, sice někdy mě trochu potrápí, že nejsem taková, jaká bych ,,měla být“ . Ale už jsem si vzala svoji sílu zpět (někteří pochopí) a už mám sílu na to, abych mohla jít dál a trochu i pohubnout a kdybych zaškobrtla, nevadí, půjdu dál. Tento článek jsem napsala z náhlého popudu, nevím proč, jen tak. Jsou to pocity přímo z mého srdce. Kdybyste mi chtěli něco napsat, nebo klidně i poradit, klidně mi napište na mail [email protected],

S pozdravem a láskou Denji