Aluška.org: Věděním ke svobodě

Je v naší lidské přirozenosti chtít udělat čáru tam, kde končíme my a začíná všechno ostatní. Jen když si stanovíme zdravé hranice, můžeme objevit a zažít duševní stav poklidných vod.
Jak výmluvně řekl filozof Teilhard de Chardin: „Nejsme lidské bytosti s duchovní zkušeností. Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností.“

Psycholog Carl Jung kdysi razil termín individuace. Definoval to jako „pomalý, nepostřehnutelný proces psychického růstu“, který postupně vyústí v „širší a zralejší osobnost“. Individuace je tedy celoživotní proces růstu do celistvosti.
Nevědomě, na osobní i kolektivní úrovni, všichni ze své podstaty usilujeme o seberealizaci prostřednictvím neustálého procesu růstu.

Individuace je proces, který lze přirovnat k růstu dubu z jednoho žaludu. Žalud představuje nás a náš potenciál. Dub (který se rodí ze žaludu) představuje totalitu: naplnění našeho potenciálu. Tímto způsobem je individualizace v podstatě procesem ztělesnění našeho skutečného potenciálu, povolání a autentického já.

Individuace však není pouze o rozvoji našeho já. Rozvoj ega je pouze jednou částí procesu individualizace, nikoli konečným výsledkem. Účelem individuace je rozvoj toho, co Jung nazval „psyché“ (řecké slovo pro „duši“), které jde hlouběji než ego.
Každý z nás zažívá volání individualizace. Všichni se chceme vyjádřit na úrovni ega, ale také toužíme po něčem hlubším, po něčem, co ego přesahuje. Proces individualizace je o procesu diferenciace a jedinečnosti, ale také o procesu stávání se celistvým a sjednoceným s ostatními.

Teprve poté, co poznáte přesný tvar svého dílku ve vesmírné skládačce, budete schopni najít své místo v rámci skládačky jako celku. To vám umožní zažít ducha a duši.

Jediná cesta ven je skrz
Pro každého z nás v životě existuje soubor vnitřních dveří, kterými nemůže projít nikdo, kromě nás. Naše individuační procesy nejsou lineární, ale kruhové. Individuace je cesta k celistvosti, ve které vytváříme vyvážený vztah mezi naším vnitřním a vnějším světem. To je delikátní umění.

Možná proto Jung zobrazil naši celistvost jako kruh s tečkou uprostřed a prohlašoval, že „já není jen střed, ale i celý obvod“.
V průběhu věků si lidé intuitivně uvědomovali existenci takového vnitřního centra, které řídilo jejich životní cesty.
Řekové toto centrum nazývali vnitřním „daimonem“ člověka (což znamená „být motivován duchovní silou“).
Ve starověkém Egyptě byla tato vnitřní síla vyjádřena jako koncept „Ba“ (duše) a Římané ji uctívali jako „génia“ pocházejícího z každého jednotlivce.

Jung se jednou sám sebe zeptal: „Co nakonec přiměje člověka jít svou vlastní cestou a vystoupit z nevědomé identity s masou jako z mlhy? Dospěl k závěru: „Je to to, co se obecně nazývá volání: iracionální faktor, který člověka předurčuje k tomu, aby se osvobodil od stáda a jeho zaběhlých zvyků. Každý, kdo má volání, slyší hlas svého vnitřního člověka: je povolán.“

V našich životech nastává okamžik, kdy se probouzíme k tomuto vnitřnímu volání. Když nasloucháme svým jemným, nejniternějším hlasům, stáváme se pro společnost mimozemšťany. Přestáváme se starat o to, jak na nás tlačí naši rodiče, rodiny, přátelé a kultura. Toužíme po něčem víc.
Toto je okamžik, kdy začíná naše skutečná duchovní cesta. Toto je okamžik, kdy začínají naše jedinečné úkoly individuace. A je to vždy něco jiného u každého člověka.

Duše ví, že existuje pouze jeden způsob, jak se naplnit. Vytvořením rovnováhy s vnitřním a vnějším, egem a duchovním já.
Snad nejstarší pravdou ze všech sebeobjevování je, že jediná cesta ven je skrz. Jinými slovy, jediný způsob, jak překonat naši prázdnotu a neštěstí, je vydat se na cestu přes ego.

Proč je individuace zásadní pro naše duševní, emocionální a duchovní zdraví
Individuace není pouze procesem kultivace celistvosti a stávání se naším „autentickým a skutečným já“. Je to také proces, jak se stát plně zralou lidskou bytostí.
V různých okamžicích našeho života dostaneme různá volání a narazíme na nové dveře, které na nás čekají. Když jsme mladí, tato volání se mohou projevit jako formování naší osobnosti. Jak stárneme, tato volání se mohou projevovat jako učení se empatii nebo začleňování se do komunity. Každé volání je stejně důležité.

Můžeme se posunout dál, až když plně integrujeme lekci, kterou pro nás mají každé dveře. Úspěšným postupem naší individuace můžeme:
– Uvědomit si naše společenské masky a to, že nejsou naším pravým Já.
– Uvědomit si, jak fungují naše podosobnosti – pak je uzdravit a přijmout je z holistické perspektivy Já.
– Uvědomit si naše základní zranění a stínové já, které nám brání prožívat celistvost našeho ega.
– Probudit se do stavu odpojení a ztráty duše, což nám umožní vydat se na duchovní cestu, abychom objevili své místo ve světě. To nám umožňuje ztělesnit náš účel nebo poslání.
– Pěstovat si vědomý vztah k Duchu a užívat si přitom intimitu se vším životem a prožívání jednoty se všemi věcmi a s Vesmírem jako celkem.
– Vypěstovat si vědomý vztah s Duší a objevit tak naše jedinečné a konečné místo ve světě, což nám umožní sloužit světu nejúčinněji jako Starší duše.

Když se probudíme do naší hlubší touhy po růstu a upřímné touhy po lásce, vstupujeme do říše Ducha.