Aluška.org: Věděním ke svobodě

Na workshopu Silvovy metody, kterého jsem se zúčastnila před více než deseti lety, bylo cvičení ohýbání lžící silou vůle, které si pamatuji dodnes. Během tohoto cvičení jsme dostali několik kovových lžic a byli jsme pak požádáni, abychom je ohýbali. Avšak ne pomocí rukou, ale silou naší mysli.

Nancy, naše facilitátorka, nám poradila: „Buď jedním se svou lžící“.“
„To zní jako pěkná hovadina,“ slyšela jsem říkat svého vnitřního skeptika. „Jak se můžeš stát jedním se svou lžičkou?!“

Víkend vyvrcholil cvičením, které vyžadovalo, abychom ohýbali kovovou lžíci nikoli hrubou silou, ale myšlenkovým soustředěním. Nancy řekla, že všichni a všechno, ať už je to lžíce nebo lidé, se skládáme z energie. Proto, místo abychom se na sebe dívali jako na oddělené od ostatní hmoty, jsme vlastně všichni Jedním.
Prostřednictvím uvědomění, že jsme Jednota, bychom mohli změnit vzhled kovové lžíce.

Seminář Silvovy metody měl účastníkům pomoci zlepšit kreativní, intuitivní a duchovní schopnosti, takže během poslední hodiny workshopu nám byly podány obyčejné kovové lžičky zakoupené v supermarketu. Zkoušela jsem tyto lžičky ohýbat rukama, abych zkontrolovala, jestli je to možné.
Ne… v žádném případě to nebylo snadné. Lžíce byly vyrobeny z masivní nerezové oceli a měly tlusté rukojeti. Když jsem to zjistila, ucítila jsem knedlík v krku a byla jsem v nervózním očekávání. I když jsem teoreticky mohla souhlasit s konceptem energie a soustředěné myšlenky, byla jsem skeptická k tomu, co Nancy naznačovala. Tedy že je možné ohnout cokoli vyrobeného z tlustého pevného kovu.

Zhruba za 15 minut cvičení se však řadě mých spolužáků podařilo ohnout tyto kovové lžičky. Někteří své lžíce nejen ohýbali, ale také je zkroutili.
Druhá polovina třídy byla stále v hlubokém soustředění a držela své lžíce, jako by je „přesvědčovala“ ohnout se… včetně mě.

Uplynulo dalších 10 minut a moje lžíce se pořád odmítala pohnout. Nemohla jsem ji ohnout ani o milimetr, ani o půl stupně. V mé mysli zuřila bitva. Sotva jsem se dokázala udržet, abych se nespustila do proudu nadávek.
Bylo mi jasné, že jsem uvízla v pasti své vlastní nedůvěry. Prostě jsem to nedokázala. Už to nebyl jen boj se lžící, ale boj v mé mysli. A nyní, když někteří z mých spolužáků dokázali, že je možné ohnout vůlí pevnou hmotu, šlo spíše o to, jak moc jsem věřila ve své vlastní schopnosti.

Byla jsem schopna soustředěného myšlení? Pochybnosti mi úplně zatemnily mysl. Začala jsem mít pocit, jako by teď celý můj život závisel na tom, jestli dokážu ohýbat lžíce s mentálním zaměřením nebo ne.

Naše energie je úměrná odporu, kterému čelí. — William Hazlitt

Bylo nám navrženo, abychom se pokusili vizualizovat si plamen, který ohříval rukojeť lžíce dostatečně silně na to, aby se roztavila a mohli jsme ji ohnout.

I když je k tomu potřeba soustředěná pozornost, tak být v jednotě se lžící zároveň vyžadovalo, abychom „nenutili“ věci, aby se staly, ani se o to příliš nesnažili. Představila jsem si tedy, že plamen svíčky ohřívá část rukojeti a zaměřila jsem na ni svou pozornost…
Nakonec jsem to musela vzdát. Ve třídě nám už docházel čas.

Navzdory pocitu vyčerpání jsem se zařekla, že po workshopu nebudu spát, dokud taky neohnu lžíci. Měla jsem spoustu e-mailů, které jsem musela vyřídit, když jsem se vrátila domů, ale nic pro mě nebylo tak důležité jako bitva, která se odehrávala v mé mysli. Sotva jsem se na to jenom podívala, pak jsem notebook vypla a šla jsem na věc.

Můj manžel už před několika lety úspěšně ohýbal a zkroutil kovové lžíce na Energetické konferenci. Nabídl několik užitečných tipů:
„Představ si lžíci jako rozžhavenou,“ řekl. „Pouze pokud by byla lžíce dostatečně rozžhavená, mohly by se molekuly v této lžíci dostatečně rozdělit na to, aby se změnila její struktura.“

Tehdy jsem si uvědomila, že pouhá představa plamene svíčky není dost silná k „roztavení“ lžíce. Vizualizace a záměr prostě nejsou dost silné. Takže místo plamene svíčky jsem si představila lžíci nad kuchyňským plynovým sporákem, který jede naplno. Moje představa byla tak živá, že jsem párkrát málem upustila tuto  lžíci, protože mě v rukou začala pálit!
Místo toho, abych věc vyřešila snadno a zaměřila se na rukojeť lžíce v nejslabším místě, zaměřila jsem svou pozornost na nejtlustší část rukojeti. Soustředila jsem se a zahnala své pochybnosti. Ve stálém soustředění jsem pokračovala.

Asi za 15 minut jsem měla pocit, jako kdyby se molekuly v rukojeti lžíce oddělovaly a nebyly už tak pevně usazené. Kov změkl a to byla moje chvíle. V mžiku jsem ji zkroutila.
Oheň v mé fantazii byl tak horký, že se mi druhá lžička, kterou jsem zkusila, rozlomila na dva kusy.
Když jsem se dostala ke třetí lžíci, byla jsem psychicky unavená a dokázala jsem ji ohnout „jenom“ v nejslabším bodě.

Hurá! Šla jsem spát, spokojená že se moje sbírka „uměleckých“ kousků rozrostla.

„Myšlenky vytvářejí nové nebe, novou nebeskou klenbu, nový zdroj energie, ze kterého proudí nová umění. “ — Philipus Aureolus Paracelsus

Snad nejlepší poučení o ohýbání lžíce je ve filmu Matrix, kde malý chlapec říká: „Nesnaž se ohýbat lžíci. To je nemožné. Místo toho se snaž uvědomit si pravdu.“
Neo: „Jakou pravdu?“
Chlapec: „Lžíce tu není.“
Neo: „Není?“
Chlapec: „Pak pochopíš, že to není lžíce, co se ohýbá, jsi to ty sám.“

Pochopení, že je to naše mysl, která se musí nejprve ohnout, je skutečně hluboké. Opravdové ohýbání kovové lžičky není trik. Nepotřebujete k tomu ani mimořádné psi-schopnosti. Ani nemusíte navštěvovat workshop Silvovy metody, abyste si toto cvičení mohli osobně vyzkoušet. Není v tom ani magie, ani se nejedná o nějakou formu starověkého umění. Alespoň ne podle toho, co jsem zažila.

Také vás mohu ujistit, že ty lžičky, co jsme používali, nebyly z tenkého kovu. Jsou to ty klasické, kvalitní z kuchyně. Rozhodně zde nejde o žádný trik.

Pokud dokážete ohýbat kovové lžíce, máte pak pocit, jako byste dokázali téměř cokoliv na světě. Získáte tak velkou sebedůvěru, protože víte, že můžete využít sílu své mysli k manifestaci reality.

originál článku napsala Evelyn Lim / překlad www.aluska.org 2024 / podle Zdroje