Aluška.org: Věděním ke svobodě

Těhotná žena je sice fascinující fenomén, ale není veřejným majetkem všech, aby ji mohli komentovat, zírat na ni, pokoušet se ji napravovat, nebo instruovat. Ve skutečnosti je to malý rodící se vesmír a je lepší ho nechat napokoji.

To mi ukázala osobní zkušenost.Předtím jsem si neuměla představit, jaké to asi je a podle toho jsem se také chovala: Nechávala jsem si svoje otázky a dojmy pro sebe. Protože jak se chceš bavit s člověkem o něčem, o čem víš buď úplné houby, nebo jsi o tom jenom četl, ale neprožil jsi to?

O těhotenství, porody, mateřství a všechno co s tím souvisí, se průběžně zajímám zhruba od svých sedmnácti let a přesto o patnáct let později můžu úplně klidně říct, že jsem si stejně neuměla představit, jak obrovsky transformující a intenzivní zkušenost to je.

Na internetu čteš hlavně o dietě a cvičení v těhotenství, o různých komplikacích a nemocech, porodních dobách, proč rodit do vody, že existuje poporodní deprese a že péče o miminko je strašně náročná. Informace se soustředí hlavně na fakta a mechaniku.

O matrescenci se mluví málo, spíše okrajově. O tom, že existuje také těhotenská deprese a úzkosti, nebo že se ženě vlivem těhotenství mění mozek, je informací také málo. Dřív nebyly žádné. Takže se velmi snadno stane, že i uvědomělá žena vstoupí do těchto vod jaksi nepřipravená na komplexnost celého zážitku. Netuší, že ji čeká mnohem víc a mnohem větší evoluce, než jenom že „poroste břicho a bude měnit plínky“.

Hormonální uragán

Zpočátku mě úplně ohromila intenzita těhotenství, která mě smetla prakticky už na začátku v podobě extrémě nízkého tlaku a nekončících bolestí, díky kterým už jsem se ke cvičení nedostala. Pak přišly na řadu povolené vazy a rozestoupená pánev a bylo úplně po parádě. Místo kočičího hřbetu a jogových pozic jsem se balila do rebozo, které ale nebavilo dítě, které ve staženém bříšku kopalo jako o život. Nakonec jsem si to odležela.
Proč se ale stále ženám neustále doporučuje cvičení v těhotenství, to mi uniká… Asi aby se cítily ještě víc mizerně, že se přes bolesti a přetížené vazy nedokážou dokopat k posilování?

Pak přišly tělesné změny. Upřímně tedy uznávám, že můj pocit, který jsem měla třeba ještě v 25 letech o tom, že je na mě příliš brzo, že na to nejsem zralá a připravená a že na sobě ještě musím hodně pracovat, byl správný… Správný, přestože jsem přesně nevěděla, co mě všechno čeká a co to všechno obnáší.
Ačkoli by se mnou kdejaký gynekolog nebo embryolog nesouhlasil, já jsem ráda, že jsem se do toho pustila až po třicítce. V době, kdy jsem měla zralý mozek, vyřešený vztah sama se sebou a harmonické napojení na své vlastní tělo.

Protože to je stav, kdy snáším dobře fakt, že se tělo mění a že už nebude vypadat jako předtím.
To je stav, kdy jsem schopná a ochotná vnímat co tělo říká a podřídit se mu, namísto abych si namlouvala, že je to jenom lenost, že se moc pozoruju a šla dál i přes bolest a vyčerpání…
To je stav, kdy se dokážu zastavit, chápat a respektovat že můj úkol není podávat pracovní výkon, ale tvořit člověka a na to je potřeba dopřát si klid.
To je stav, kdy mám odvahu dovolit, že se bude měnit moje identita, priority, účel i moje životní cíle.
Dokud byla moje mysl příliš rigidní, příliš ukotvená v tom aby všechno běželo jako doposud, kdy se mysl bála změny, chaosu, bordelu, nepřehledna, neznáma a bolesti, připravená jsem opravdu nebyla.
Duchovní rozvoj udělal co měl. Dovedl mě k mé osobní pravdě, síle, kompetenci, pomohl mi najít sama sebe a napojit se na sebe samu a na signály mého těla. Dokud tohle všechno nebylo hotové a dokud moje otázky nebyly zodpovězené, pouštět se do mateřství by pro mě byla od začátku zkouška ohněm a snášela bych to špatně.

Takže do těhotenství jsem vešla se sílou, o které bych si ještě před deseti lety ani nemyslela, že ji v sobě někdy budu mít. – A přesto mě ohromilo, jak moc je ten svět intenzivní, nečekaný a transformující.

Duševní a duchovní vývoj v těhotenství prochází fázemi a cykly. Některé jsou příjemné a oči otevírající, některé jsou dost náročné.

Začnete si uvědomovat, že už nejste slečna. Jste žena-matka, i když se dítě ještě nenarodilo. Mozek tuto evoluci pochopitelně prodělá dopředu. Najednou o sobě začnete jinak přemýšlet a začnete si sebe jinak vážit. Začnete si jinak vážit i svého času a své energie.

V tu chvíli, kdy se to ale stane, se začnete často zlobit, protože vám dojdou různé situace z minulosti a uvědomíte si, jak moc špatně to bylo.
Můžete se zlobit i na svoje rodiče, nebo s nimi můžete intenzivně soucítit.
Začnete se zlobit na lidi, kteří se chovají dětinsky a pokouší se uzurpovat vaši energii, i když nejsou dětmi. Začne vás napadat „nebudu ti dělat matku, mám svoje dítě, dej mi pokoj“.

Tuto fázi považuji za sice náročnou, ale nesmírně detoxikační a ozdravnou. Dřív jsi možná cítila, že tenhle člověk a tahle věc nebo situace jsou nezdravé, nebo tě jen zatěžují. Teď to ale vidíš křišťálově čisté. Je to optimální fáze na vynášení odpadků, včetně těch mentálních. Uklidíš si v hlavě a přerovnáš si svou minulost. Najednou už se nepotřebuješ ptát, proč se tohle stalo, nebo proč ti tenhle člověk tohle udělal… Máš v tom jasno.

Jak být rodičem

Další fáze duševní evoluce je zodpovědnost. To je ta chvíle, kdy si matka uvědomí, že hlavní odpovědnost za nového člověka je na ní a začne se zařizovat, ideálně se začne učit. Protože žádný expert na rodičovství z nebe nespadl.

Eva Kiedroňová ve svých knihách výstižně a hezky píše, že na všechny důležité oblasti v životě člověka existují nějaké školy, ale na to jak být kvalitní partner a rodič si máme všichni přijít tak nějak sami pocitem. Já to cítím úplně stejně. A když zkoumám psychomotorický vývoj a psychologii malých dětí, nemám jinou možnost než uznat, že to opravdu není tak úplně intuitivní věc.

Je pravda, že spoustu věcí řeší láska a empatie. Prostě cítíš, co je správně. Co je projev lásky. Co tomu člověku bude příjemné… ale láska už ti nenapoví, že nemáš kupovat chodítko, že nemáš tahat dítě za ruce a stavět ho předčasně na nožičky, že mu máš podpírat hlavičku v týle a ne za krkem, že nemáš stimulovat jeho vrozené primární reflexy…

Takže jsi uprostřed této obrovské mentální evoluce. Je to intenzivní bouře, která se děje potichu a není na první pohled vidět. Jsi jiný člověk, ale pro okolí máš akorát pupek, seš tlustá a máš oteklé nohy… Takže přijdou chytré rady a poznámky, které ti jakoby mají „pomoct se zorientovat a pochopit svět rodičů“. Nejblbější rady přicházejí hlavně od mužů, kteří v životě nebyli těhotní, nikdy nevyměnili jedinou plínku, nebo od žen, které z různých důvodů vaše mateřství dráždí.

Logicky jsou ty rady vesměs na nic. Když totiž těhotná něco neví, není blbá. Má ústa, umí se zeptat, nebo si to někde najde sama. Nemá smysl do ní něco hustit, stejně si to udělá po svém. Mnohé mají navíc co dělat, aby vůbec držely pohromadě, takže na jakýkoli dodatečný nátlak zereagují explozí.

Protože těhotenství bolí. Těhotenství vyčerpává. Máš zamlženou mysl. V noci nemůžeš spát. Trápí tě otoky, krevní tlak, bušení srdce, slabost, karpály, neschopnost kamkoli dojít a cokoli zařídit. Do toho se bojíš porodu, bojíš se o svoje dítě. Máš starost ohledně svého vstupu do nové životní role. Můžeš procházet krizí identity a pokud vztah a zázemí nejsou optimální, můžeš mít i solidní deprese.
Tohle prostě není chvíle, kdy chceš poslouchat co bys měla, nebo jaká bys měla být.

Osobně mě zaráží, jak moc rušivé a dráždivé jsou různé původně dobře myšlené poznámky.
Obvykle bych nad tím mávla rukou, ale najednou nad tím mávnout rukou nemůžu. Protože zatímco dřív šlo o plácání játrem a o nic nešlo, tady jde najednou o hodně. Tady jde o lidskou bytost, o zdraví, o budoucnost. Najednou to není jedno. Najednou je důležité všechno.

Kdysi jsem těhotné ženy „řešila“ tak, že jsem se jich na nic neptala a vlastně jsem s nimi vůbec nemluvila o ničem osobním ani tělesném, pouze pokud ony samy začaly mluvit. Tehdy jsem se snažila naslouchat. Dobře jsem dělala… protože to je opravdu jiný svět a pokoušet se do něho rýpat, prakticky zaručeně šlápneš na minu.

Jedna z prvních rad byla poměrně praktická: Abych moc nežrala…
Tahle rada je na nic. Hlad řídí hormony, potřeby dítěte a pokud trpíš na otoky, je jedno že sníš tak akorát kcal, stejně budeš vypadat jako hroch. Dietu držet nesmíš a tělo vyžaduje i sladké.
Už měsíce si poctivě denně píšu jídelníček a víš co? Ráno se vzbudím, mám o dvě kila víc a nevím proč. Takže tuhle radu za mě vůbec nemá smysl někomu dávat.

Další dobrá rada byla, že si mám dojít za některou tetou, která mi to vysvětlí a ukáže, protože takhle se to učily ženské dřív…
Tahle rada dává smysl z pohledu starší generace, která neměla internet, knihy, kurzy a nezbývalo jí asi fakt nic jiného, než to od někoho odpozorovat, nebo jet stylem pokus-omyl.
Jenomže tohle je 21. století. Všechny znalosti světa mám na dosah pár kliků prstem, na dosah nákupu několika dobře vybraných knih. Já se opravdu nepotřebuju učit od sousedky, já se to můžu učit od certifikovaného odborníka, který na to má školu a desítky let praxe. A když se mi něco nezdá, můžu si jeho doporučení ještě i zkontrolovat z jiných zdrojů. Nehledě na to, že tak jako všechny oblasti života, i mateřství, výchova a manipulace s dítětem se pochopitelně vyvíjí, takže nemá smysl tuto radu rozdávat. Svět je už dávno někde jinde.
Nehledě na to, že moje dítě není žádný pokus-omyl. Moje dítě může dostat kvalitní péči založenou na zkušenostech a znalostech odborníků, proč bych tápala, když se to můžu dopředu naučit a rovnou se snažit zavádět to správně?

Taky si moc neumím představit situaci, že dojdeš za tetou a řekneš jí: Ták teta, teď mi vysvětli „how to děcko“ a očekávat od ní, že mi v průběhu 2-4 hodin všechno vysvětlí a ukáže. To je naprosto absurdní. Sedím nad tím už měsíce a pořád mám mezery.

I přes svoje mezery a absenci praxe se už ale dostávám do situací, kdy se ukazuje střet novodobých znalostí se starým přístupem.

Dostala jsem radu „děti nehrotit, neřešit, nestresovat, nějak vyrostou, ono se to poddá“.
Nerada se bavím obecně a tak jsem šla rovnou do konkrétní problematiky.

„Nemůžu neřešit, když mám odpovědnost za lidskou bytost a její zdraví a vývoj kriticky v prvních několika letech závisí na kvalitě mé péče a na mé přítomnosti. Takovou věc nelze nechat náhodě.“
„Vždycky to nějak bylo a nějak se to vyřešilo a všichni nějak žijem.“
„Ale dneska je doba, kdy to tak být nemusí. Když si uděláš čas a máš tu snahu, jsi schopný řešit věci, které dřív řešit nešly.“
„Nemá smysl řešit, stejně z toho vyrostou.“
„Kdyby moji rodiče měli dostupné informace, já jsem dneska nemusela mít ploché nohy.“
„Já mám taky plochý nohy a co – dívej, taky žiju a problémy mi to nedělá.“
„Mně to problémy dělá celý život a u svého dítěte na to budu dbát.“
„Hele my jsme taky furt řešili boty, vložky do bot, bylo to k ničemu, stálo to spoustu peněz, stejně mají děcka plochý nohy i tak.“
„V době, kdy už kupuješ boty a vložky do bot, je dávno pozdě.“
„Jak pozdě, však noha se vyvíjí, potřebuje oporu, kvalitní obuv, manželka to strašně řešila, kupovala to nejlepší co se dalo sehnat.“
„Protože o té ploché noze se rozhoduje v prvním roce života, ne až když to dítě chodí do školy. A to je ten důvod, proč MÁ SMYSL TO ŘEŠIT.“

A já neříkám, že na 100% jsem schopná zabránit všem vývojovým vadám. Určitě nejsem. Něco dělá genetika, něco třeba fakt nebudu vědět. Ale jsem schopná s tím alespoň preventivně pracovat správným zacházením, nebo problém včas poznat a vyhledat pomoc. Ne že mi to poroste přímo před očima a já si ani neuvědomím, že je nějaký problém a pochopím to, až když dítě chodí do školy a objeví se problémy s učením a jemnou motorikou.

Ve výsledku prostě vidím, že jakkoli to okolí míní dobře, jen velmi málo pokusů se skutečně setkává s mým oceněním.
Ocenila jsem kvalitní knihy o vývoji, psychice a výchově dětí. Ocenila jsem hesla do už zaplacených online kurzů. Ocenila jsem možnost probrat různá témata v rámci ženské komunity. Ocenila jsem možnost říct „bolí to, jsem jak hroch, jsem v řiti“ a slyšet „jo, vím, znám, zažila jsem to stejně, bude to dobrý“, aniž by mě někdo soudil.

Ale úšklebky nad výběrem porodnice, úšklebky nad výběrem jména dítěte, rady abych to neřešila, nebo se učila od sousedky, ty fakt nepadly na úrodnou půdu. To mě prostě jenom podráždilo.

Rada na závěr

Máte v okolí těhotnou? Řiďte se následujícími pravidly: Nezírat na ni, nic nekomentovat, neradit, na nic se jí neptat, nedýchat, průběžně dávat jídlo. A budete v pohodě.