Aluška.org: Věděním ke svobodě

Moje pánev prý byla absolutně rovná… o měsíc později mi fyzioterapeut, skutečný profesionál, oznámil, že není, a nakázal mi rovný postoj, ne na jedné noze v úlevové pozici.

Prý vystrkuju zadek a mám víc podsazovat, nevypínat kolena, ale mít je neustále pokrčená… o měsíc později mi fyzioterapeut, skutečný profesionál, vysvětlil, že musím cvičit zkrácený psoas major, který mají zkrácený všichni, kteří hodně sedí. A že je to zakopaný pes mých problémů… Což je přesný opak původní rady, protože krčením kolen a podsazením by se psoas akorát víc zkrátil. Ten je nutné naopak protahovat… Rovnou zde i dodávám, že protahování zkráceného psoas major je utrpení, které stojí za to, protože to vede k rychlé úlevě od bolestivých beder a přestanou se vychylovat bederní obratle, za které zkrácený psoas major může tahat… Všem, které bolí v bedrech, vřele doporučuji nastudovat si toto téma a cviky.

Radou, abych chodila s neustále mírně pokrčenými koleny a podsunutým zadkem, jsem se samozřejmě vůbec neřídila.

Změněné postavení v nohách, dáno kostně plochou nohou, se paní pokoušela řešit radou, abych chodila s koleny vtočenými dovnitř, což bylo extrémě nepřirozené a nepříjemné. Když jsem jí vysvětlila, že mám špičky od sebe od ploché nohy a že chodit s koleny do X je hovadina, kterou se nic neřeší, maximálně by mě z toho mohly začít bolet kyčle, držela se svého.
Nesmyslnější rady ohledně svého pohybového aparátu jsem v životě nedostala. Na odbornou práci musí být odborník a než poslouchat nesmyslné rady o tom, že máte chodit jako kačer kterému se chce na záchod, abyste neměla špičky nohou od sebe, je lepší objednat se k normálnímu fyzioterapeutovi.

Na závěr si šla „popovídat s mou kostrou“. Ležela jsem na zádech a ona hladila moje žebra. U toho mi vysvětlovala, že jde vizualizací rovnat kostru a že (a to je to heslo co mě nakonec zachránilo) nastavuje v těle klientů „mřížku“, podle které se kosti mají dorovnat, nebo dokonce dorůst.
Pak šla k mé hlavě, zavřela oči a snažila se vnitřním zrakem vidět moje kosti. Následně prohlásila, že mám vyhnutou levou klíční kost. Zdůrazňuji, že mě nikdy v životě levá klíční kost nebolela a kdybych si ji nenahmatala, nebo neviděla nakreslenou na obrázku, dle její naprosté bezproblémovosti bych ani nevěděla, že ji mám… Tahle klíční kost mě ale po léčitelském zásahu této paní bolet začala. A to sakra hodně.

Paní „spravila“ mou údajně vyhnutou klíční kost naprosto podivným způsobem. Stála mi za hlavou, zavřela oči a na něco se soustředila. Já jsem se dívala do stropu.
Najednou jsem začala vidět, jak okolo mě víří intenzivně modrá energie a udělalo se mi špatně od žaludku. Začala jsem cítit hrozný tlak, hlavně v hlavě a chtělo se mi z toho zvracet. Bylo to strašně nepříjemné. Chápala jsem, že se děje něco špatného a že to modré víření bude moje energie, která vypadala splašená, jakoby se snažila něčemu bránit. Moje tělo viditelně s něčím nefyzickým bojovalo.
Zůstala jsem na to hledět jako opařená a nezareagovala jsem dost rychle. Nevěděla jsem, že se taková věc může stát a nevěděla jsem, že tohle umím. Prostě jsem to ještě nezažila.

Když už jsem ji chtěla přerušit a slézt ze stolu s tím, že budu zvracet, že to už nedávám, i když nevím, co se mnou dělá, paní najednou přestala a řekla, že je hotovo. Jakmile to přestala dělat, přestalo mi být špatně. Ten hnusný stav okamžitě přestal.

Ale co teď? Mám jí něco říct? Mám se ptát? Je dobrý nápad jí vůbec říkat, že se tohle stalo? Co to je vlastně za paní? … Uvidím, jaký bude efekt. Třeba to bude v pohodě.. třeba jsem jenom měla citlivou reakci na tu její opravu a bude to dobrý… chlácholila jsem se.
Vysolila jsem peníze, obula se a vypadla.

Po dvou hodinách po tomto ošetření to začalo. Seděla jsem v autě a měla jsem příšerné bolesti žeber a zad. Tak hrozné, že jsem měla problém sedět a dýchat… Pak jsem byla vděčná za možnost položit se do postele, tehdy byly mé bolesti slabší. Tento extrémě bolestivý stav ale přetrvával. Nejhorší to bylo první tři dny, poté se akutní intenzivní bolest změnila v bolest tupou a chronickou.

Moje naděje, že jde o nějaký ozdravný symptom který odezní a pak mi bude líp, vzala definitivně za své, když se můj stav nelepšil ani po dvou, ani po třech týdnech. Tehdy mi došlo, že už nemá smysl čekat na samovolné zlepšení. Že jsem prostě v řiti.

Jakobych se vrátila zpátky v čase a měla znovu zhmožděná žebra… A to bohužel nebylo všechno. Do toho mě začala chronicky bolest levá klíční kost a metatarz levé nohy, který se paní tak aktivně snažila spravovat. Zůstal vychýlený a velice bolestivý, takže jsem nemohla normálně došlápnout na levou nohu. Když jsem došlápla, narážel konec posunutého metatarzu do kosti krychlové a bolest se přenášela až do kosti hlezenní. Takže mi narážela nártní kost do zánártních kostí… Ta bolest byla příšerná. V životě jsem tohle nezažila.

Původně jsem tam šla s tím, že mi opakovaně tuhnou svaly v zádech a potřebuju je uvolnit, doladit, poradit co dál dělat, abych se úplně doléčila… Když jsem od ní vylezla, stal se ze mě opět kriplík. A ještě jsem si tu hroznou bolest zaplatila.

Fajnová zkušenost. Optikou mého vnitřního optimisty však uznávám, že jestli jsem chtěla prožít zajímavou zkušenost a případně si poskytnout prostor pro to ukázat sama sobě co umím, tak tohle byla přesně ta příležitost, kterou jsem hledala. Tušila jsem, že se to asi nějak pokazí, ale tohle jsem opravdu nečekala.

Skutečně jsem začala něco dělat až po třech týdnech, kdy tedy bylo jasné, že žádné zlepšení už nenastane a že to opravdu nebyl ozdravný vedlejší symptom, jak mě paní původně upozorňovala… Prý „možná budete pár dnů unavenější a trochu bolavá“. Pche… proležela jsem tři dny a pak jsem nemohla chodit, o neustálých bolestech hrudníku ani nemluvě.
Moje utrpení mírnily skalární tělové svíce, samy o sobě, jelikož je to prostě pomůcka, však nemohly najít a deaktivovat to, co na mě bylo nakódované. Na takto specifický problém byl prostě potřeba člověk, co to vysonduje a opraví.

A tak jsem otevřela svou klientskou kartu a nadepsala jsem si novou terapii, kterou jsem se rozhodla udělat sama na sebe:
„Primární cíl: Oprava škod po masérce
Bolí mě levá klíční kost, která mě nikdy předtím nebolela.
Bolí mě sternum, které mě nikdy předtím nebolelo.
Bolí mě levý metatarz, se kterým jsem nikdy předtím neměla problém.“

Ách, bolesti sterna… na ty bych úplně zapomněla. To byla taky síla. Neustále mě bolela kost uprostřed hrudníku, která mě nebolela ani v době, kdy jsem byla zbitá po napadení, ani po ústřelu, ani nikdy jindy. Další zcela nová a zcela záhadná záležitost.
Z masérky jsem si našla jenom na klíční kosti připojeného přisedlíka, sabotéra, energetické lano a vychýlení fyzické. Na sternu další přisedlík. Další přisedlík na metatarzu, na kterém jsem ještě pro změnu našla porušenou komunikační dráhu, která fungovala jenom na půl.
Všechno jsem si to sundala, duchy jsem odvedla, obnovila jsem co bylo poškozené a počkala jsem týden, než si moje terapie sedne.

Jako první mě přestalo bolet sternum, ale klíční kost a metatarz se mi opětovně vychylovaly. Při dotazu, jestli tam ještě mám černou magii, nebo napojení od této paní, už mi vycházelo, že ne. Přesto mě to pořád bolelo.
Chvílemi už jsem byla zoufalá, tak jsem sedávala na kraji postele, hladila jsem si prstem kostičku na noze a prosila jsem ji, ať si sedne kam potřebuje a zůstane tam. Většinou to pomohlo na pár dnů, abych mohla normálně chodit. Pak se opět vychýlila.

Říkala jsem si, že přece není možné, abych už nic nenacházela a přesto mě to bolelo. A tak jsem se ptala na různá slova, různé názvy… vzpomínala jsem, co říkala ta paní, když to dělala. Jaké používala názvosloví. Jak popisovala svůj styl práce. Nadmíru sdílná sice nebyla (A nepřekvapovalo mě to, zavolejte si do Cocacoly a zeptejte se jich na recepturu, pošlou vás taky do patřičných míst. Nemám nic proti ochraně know-how, ale klient by měl vědět, co se s ním provádí.), ale přesto to nejdůležitější řekla. Že to vidí a že když je kost vychýlená, tak jí „nastavuje mřížku, podle které se má kost dorovnat„.
Jakmile jsem se zeptala, jestli mám na těchto bolavých kostech cizorodý program, který mi nedělá dobře, už jsem měla reakci ano.
Jakmile jsem se zeptala, jestli mám na těchto kostech nainstalovanou mřížku, která je vychyluje a způsobuje mi bolesti, vyšlo mi ano.
Deaktivovala jsem tedy tuto mřížku na obou kostech. Druhý den bolesti úplně přestaly. Problém se už nikdy nevrátil a kosti mám opět bezproblémové a funkční.

Celá věc pak měla ještě docela groteskní dohru, kdy ti, kteří mi původně tuto paní doporučili a kteří s ní velmi kamarádili, začali být nervózní z toho, že za touto paní už znova nechci jít a že její metodu blíž nekomentuju. Důvod, proč už tam znova nevlezu, jsem jim totiž hned neřekla. Obávala jsem se jejich reakce.

V době, kdy jsem měla čerstvě odstraněné ty bolavé mřížky, za mnou oba dva došli. 2 dny poté, co u ní byli na ošetření. Bylo jim šíleně zle, měli bolesti a horečku. Na obou dvou jsem našla to samé. Sabotéry, přisedlíky, energetická lana a poruchy komunikačních kanálů. Všechno jsem spravila. Oběma se za 10 minut ulevilo a hned se ptali, co jsem našla a jak jsem to udělala.
Věděla jsem, že kopnout někomu do nového kámoše, je recept na konflikt. Nestála jsem o střet světů. Říkala jsem si, že počkám na nějaký vhodnější moment, až jejich emoce a nadšení z této paní opadnou a nechám je, aby si na to přišli sami.

Když se situace opakovala podruhé, začala jsem z toho být docela frustrovaná, protože mi tato paní fakticky brala čas a energii tím, že jsem po ní spravovala problémy. Už už jsem si říkala, že si ty lidi vezmu bokem a promluvím jim do duše, ať už tam nelezou a jestli si neumí dát jedna a jedna dohromady?
Byla jsem rozhodnutá, že to udělám. Ale co mě zastavilo, byl můj léčitelský sdělovací kanál. Položila jsem mu totiž otázku, jestli je dobrý nápad jít s pravdou ven.
Dostala jsem odpověď, ať si to rozhodně nechám pro sebe a neříkám nikomu nic, protože z toho budu mít problémy.
Poslechla jsem ho a počkala jsem. Chtěla jsem se na vlastní oči přesvědčit o tom, že měřím správně a že rada kterou jsem dostala, je dobrá.
I když pak nastaly momenty, kdy jsem myslela, že puknu jako žalud a vychrlím to, udržela jsem se. Nakonec se fakt ukázalo, že bylo lepší neříkat nic, protože mi to poskytlo příležitost poznat lidi okolo sebe a konfliktu ohledně této paní jsem se skutečně vyhnula. V konečném důsledku jsem byla opravdu ráda, že jsem neřekla nic, protože jsem zpětně viděla, že by to bylo naprosto zbytečné. Neposlechli by mě.

Vzpomínám na to jako na moc zajímavou zkušenost a poučné dobrodružství. Ale upřímně, kdybych nedělala tyhle věci, klidně jsem se s tím mohla otravovat ještě dneska, s bůhvíjakým výsledkem. A i když je to moje osobní zkušenost, na kosti zažitá, připadá mi to neuvěřitelné. Vysvětluj někomu, že na tebe někdo něco bezkontaktně poslal a pak tě z toho měsíc bolely kosti, než jsi zjistil, že máš nasazenou mřížku, která tě vychyluje. Kdo by tomu věřil. Doktor by kroutil hlavou, psychiatr by si klepal na čelo a normální léčitel by byl taky dost překvapený.

Podobných šíleností, které jsou skoro za hranou uvěřitelnosti, se mi v životě stala hromada a kdybych z nich nebyla poučená, ani já bych tomu nevěřila. Zkušenosti mě ale vedou opačným směrem. Vyslechnout příběh člověka, snažit se ho pochopit, umět připustit, že skutečně existují věci za oponou, které není dobré podceňovat a i když některé věci mohou vypadat nereálné, nebo přitažené za vlasy, mohou být i přesto skutečné. Od určité fáze svého života se proto nesměju ničemu, nad ničím neohrnuju nos a nehážu kamenem. Protože když si sami vyzkoušíte jaké to je, získáte díky tomu pokoru a náhled, které byste jinak neměli šanci získat. V tom vidím hodnotu výzev, utrpení a překonávání problémů. Jsou to příležitosti, jak vyrůst, poznat sám sebe, odhalit pravdu a rozvíjet své schopnosti. Ovšem za předpokladu, že to zvládneme a nenecháme se tím zlomit.

Možná je tu ještě někdo, kdo by rád slyšel, co mi nakonec pomohlo s těmi zády? Možná čekáte na užitečný tip. To nejhorší, díky čemu jsem měla problém vůbec sedět nebo se hýbat a cokoli zvednout, odešlo poté, co jsem každé ráno vstávala dřív, abych stihla před prací udělat alespoň hodinovou terapii sama za sebe. Rejdila jsem v mapách svalů, hledala jsem si traumata, poruchy a spravovala jsem se. U toho jsem si dělala automasáže a protahovala jsem se, ale neustále se mi to vracelo zpátky, protože jsem ještě neměla doléčené energie a traumata, které mi způsobovaly vychylování fascií v zádech.

Později mi fyzioterapeut řekl přesně to, na co jsem během svých terapií přišla taky. Že většina problémů, které s klienty řeší, jsou psychosomatického rázu. Že jsou to stresovaní a přepracovaní lidé a proto se mu neustále tito klienti vrací. Protože to není o páteři, ale o tom, čím daný člověk prošel, nebo čím si prochází. Dokud jsem nevyřešila tuto věc, cvičení mělo efekt asi na hodinu v rámci úlevy od bolesti a pak se všechno kouslo zase zpátky. Skutečně záda povolily, až když jsem rozklíčovala, jaké utrpení je v nich uložené a vyřešila ho. Během odhalování svých zátěží jsem zároveň i přišla na skutečnou příčinu svých bolestí a to mě donutilo provětrat okruh svých kontaktů a zbavit se toho, co mi způsobovalo toto utrpení a následné bolesti. Terapie mě tedy přivedly i k tomu, abych řešila primární příčinu svých problémů a nesnažila se lepit následky.

Po této keltské masérce jsem zavítala k profesionálovi, který se se mnou drbal dvě a půl hodiny. V životě jsem lepšího fyzioterapeuta nezažila. Jediná návštěva pro mě znamenala velký obrat. Zkonzultovala jsem s ním své cviky a ještě měsíce po této návštěvě jsem napodobovala stejné pohyby, které se mnou dělal, aby mi zmobilizoval hrudní páteř. Kombinace duchovní terapie a denního cvičení mě dala dohromady.
Celé roky, co jsem se zády bojovala, jsem sama sobě slibovala, že kriplíkem nezůstanu, že na tom budu pracovat a najdu způsob, jak se opět uzdravit a vrátit svému životu kvalitu. Tohoto slibu jsem se držela a hledala jsem řešení. A od té doby, co každou noc spávám v milujícím náručí, jsem přestala mít i stresové napětí v šíji, protože cítím bezpečí. A když jste v bezpečí a milovaní, tak nejste napjatí. Takže už záda neřeším a ani na stará zranění nemusím cvičit. Je překvapivé, jak moc dokáže láska člověku zdravotně pomoct a zbavit ho bolesti.

Říká se často, že nemoc a bolest máme v hlavě… nesouhlasím s tím. Nikdo se vědomě nerozhodne, že chce být nemocný. Nikdo netrpí rád. Nemoc a bolest, stejně tak i psychické problémy, jsou následek traumatu a životního utrpení. Jsou to neviditelná zranění, která rozhodně nezmizí tím, že někomu poradíme, aby myslel optimisticky, nebo to hodil za hlavu. A cesta k uzdravení by měla ideálně vést přes tělesno i duševno společně. Jakmile se soustředíme pouze na jednu rovinu, nemáme kompletní obraz a neřešíme celé spektrum příčin. To je pak důvod, proč se symptom vrací.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více