Aluška.org: Věděním ke svobodě

Světem se šíří lavina v podobě vzrušení z toho, co všechno dokáže umělá inteligence. Toto vzrušení mnohdy doprovází panika, vztek, agrese, úzkost a volání po tom, aby se UI regulovala, omezovala, cenzurovala, protože společnost vidí mnoho cest k jejímu zneužití.

Chápu všechny tábory. Chápu umělce, kteří jsou naštvaní, že je teď jakoby nikdo nepotřebuje, protože jim potřebný obrázek nakreslí program na slovní zadání.
Já sama jsem do podobné fáze došla už před mnoha lety, kdy UI ani nebyla. Když jsem viděla, co se dá všechno zvládnout ve Photoshopu, jen se základním skillem, pochopila jsem, že je na čase odložit pastelky, tužky, protože brzo přijde doba, kdy technologii nedoženu, ani se jí nevyrovnám, i kdybych malovala a trénovala nonstop. A to pokorně přiznávám, že nejsem žádný DaVinci.
Myslela jsem si, že ve svém věku znovu využiju pastelky spíš s dětma, až budeme cvičit jemnou motoriku. Úplně jsem vzdala aspirace na to, že bych někdy byla malířka, kreslířka, ilustrátorka… I když jsem si ilustrovala svoje knihy, ilustrátorka nejsem. A přesto… Kreslím portréty lidem, kteří jsou mi blízcí. Jsou to chvíle relaxu a procvičení. Překvapilo mě, že i v době, kdy máme fotorealistické překrásné obrazy na dosah kliku, se pořád najdou lidé, kteří se umí nadchnout z mé tužky. I přesto, že by jim UI určitě uměla vygenerovat „alá kresbu tužkou“, kdyby jí to zadali. Trvalo by jí to dvě minuty a ne tři dny jako mně. Je možné, že ruční práce bez pomoci UI, tak získává na zajímavosti a na vzácnosti. Možná je to podobné, jako když vám dneska někdo napíše dopis rukou. Tužkoportrét od UI by byl určitě dokonalejší než můj, ale nebyl by tak skutečný. Byl by digitální, jako všechno. V tom je zřejmě ten rozdíl.
Jsem ráda, že to umím, protože to pořád dělá radost lidem a pořád to otevírá dveře k sebevyjádření všemi možnými způsoby. Ale už bych si ani nepohrávala s myšlenkou, že by mi to někdy mohlo přinést peníze, že bych se tímto směrem kariérně rozvíjela. Protože moc dobře vím, že na počítač a jeho dokonalé výpočty nemám.
Jak asi budou jednou vypadat umělecké školy? Určitě budou existovat dál, ale myslím si, že jejich podoba se hodně změní a že bude o hodně více času a důrazu věnováno digitálnímu umění a 3D modelům, než uhlu, plátnu, hlíně. Myslím si, že umělci budoucnosti budou víc programátoři, než řemeslníci.

Kontroverzí, že UI bere umělcům práci a uplatnění, to začalo, ale postupně se tato revoluce rozlévá snad do všech známých oborů. Je vůbec někdo, kdo si nestěžuje? Nejspokojenější jsou asi programátoři. Ti si to pochvalují už nějakou tu dobu. Nedivím se jim.
Mezitím veřejnost stále nachází nové způsoby, jak využít tyto chytré nástroje. Například mě velmi překvapil dotaz jedné paní, která si na Threads pochvalovala, jak jí ChatGPT dělá psychologa zdarma a jak jí krásně pomohl rozebrat manipulace a gaslighting v textu od jejího expartnera. Pokládá otázku, jestli i další lidé využívají UI jako svého psychologa.
Psycholog… týjo! Tohle je zrovna profese, u které bych si myslela, že snad lidský kontakt a empatii UI nezastoupí a že tito lidé budou mít co jíst i za deset let, bez ohledu na technologický pokrok. Teď si uvědomuju, že to možná také bude jinak.

Představuju si svět za deset nebo dvacet let a pokládám si otázku, do jakého světa jdeme a na jaký svět vlastně připravujeme svoje děti. Jaká práce bude mít v budoucnosti hodnotu? Které profese UI nenahradí a udrží se i vedle ní? Co už je zbytečné a co není zbytečné? Je skutečně panika na místě, nebo jen pokračuje něco, co už začalo dávno?

Když jsem já chodila do školy, byla velká kontroverze okolo mobilů, které se ve školách zakazovaly a zabavovaly. Rodiče se vztekali a byli zděšení, kolik času trávíme za počítačem. Žralo je to víc, než že byl každý druhý školák emo. Štvalo je že paříme střílečky a mastíme homam, když bysme místo toho měli pobíhat venku, scházet se s partou a vymýšlet ptákoviny. Jenomže počítač neodmlouval… jo, sice se někdy seknul a přehřál, ale měl na nás vždycky čas. A ti pařiči, kterým se počítač zakazoval, dneska počítače spravují, nebo umí programovat. Nebo je počítač naučil dobře anglicky. Nebo mají super technicky vychytané studio a točí vlastní filmy.

Mně dokonce bylo zakazováno i psát 🙂 Fakt nevím, co by bylo, kdybych poslechla. Protože i to psaní se roky trénuje. Nemyslím tím úhozy do klávesnice. Ale spojování vět, vyjadřování se, vkládání intonace do písmen tak aby vyzněly určitým stylem, aby výsledný text nebyl zbytečně dráždivý, zavádějící, nejednoznačný, nebo nevyzněl nevhodně, výběr vhodných témat, filtr co je a co není vhodné psát. Jsou to roky praxe a nepřijde to samo.

Naši rodiče si tehdy neuvědomovali, že se instinktivně připravujeme na budoucnost, která je nezadržitelná a která bude jiná. Že svět, ve kterém žili oni, bude brzy jiný. Počítačová gramotnost pro nás byla esenciální. Pařili jsme a mobilovali jsme, protože jsme cítili, že to budeme potřebovat, že je to budoucnost.

Dneska se podobně děsíme samoobslužných pokladem v domnění, že berou práci lidem a děsíme se, kolik odborníků dokáže zastoupit ChatGPT. Lpíme na minulosti, přejeme si, aby zůstala taková, jakou jsme ji znali dřív. Protože povědomost vytváří pocit jistoty a bezpečí. Bez ohledu na to, že je pro nás tato povědomost možná nevýhodná, či nezdravá, ji preferujeme. Jsme nastavení tak, abychom se bránili neznámému, protože neznámé a cizí je vždy spokojováno s potenciálním rizikem. Tím se však zároveň ochuzujeme o šanci něco zlepšit, nebo se posunout dál. Někdy je skok do neznáma to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Dneska mi UI vysvětlila cosi, na co bych musela konzultovat s programátorem. Včera mi UI vysvětlila něco, co mi nevysvětlilo pět lékařů. Dala mi návod na něco, co jsem hledala a přečetla jsem kvůli tomu pět knih. Místo hodin a dnů snahy a hledání, jsem to měla za půl minuty přímo pod nosem. Je to špatně? Mám si stěžovat? To bych byla proti sobě. Ve zbylém čase jsem mohla zavařovat jahody, plít zahrádku a vonět k růžím.

Takže jaká povolání neztratí hodnotu ani v budoucnosti? Co myslíte? Napište mi váš názor do komentářů.
Podle mě je to cokoli, co je spojeno s manuální prací. Něco, co nejde naprogramovat, ale co se musí vzít do ruky, nebo co se musí zcela individuálně vymyslet a naštelovat na situaci klienta. Něco, na co není univerzální odpověď. Něco, na co je nutné zapojit organický mozek a jeho rezonance.
Proto si myslím, že pořád i ve velmi vzdálené budoucnosti budou mít hodnotu zejména řemesla a služby. Jako třeba rehabilitace a zedničina. Vymyslet roboty, kteří budou kopat kanály a ovládat bagry by možná technicky šlo, ale bylo by to sakra drahé. Nebo vymyslet roboty, kteří s vámi zhodnotí váš zdravotní stav a podle toho vám provedou manuální terapii a naučí vás sestavy cviků? Velmi drahé, těžko se to stane brzy.

UI mění i podobu médií. Když jsem zjistila, že v zahraničí úplně běžně vycházejí články psané přes UI, pěkně mě to naštvalo. (Protože jsem je pravidelně četla a myslela jsem si jaká je to paráda, co jsem našla za super zdroje… 😀 hm, prd.) Jakmile jsem pochopila, jakou strukturu má obvykle článek, který sepsal program, začala jsem to vidět skoro všude. Tehdy mi došlo, proč se říká, že internet umírá. Že obsah tvoří počítače a že postupně bude problém najít něco, co počítač nepsal.
Podle mě to nakonec dopadne podobně, jako s kreslením tužkou. Od sdělovacích článků obecného charakteru, pravděpodobně získají na hodnotě osobní zpovědi, zápisky, zkušenosti, deníčky, různé organické výkřiky do tmy. Které třeba nebudou perfektní, třeba budou totálně pofidérní, ale budou od člověka. Bude z nich cítit, že to reálně někdo napsal svýma prstama, svou hlavou a nedošel za UI a neřekl napiš mi článek na téma xyz.
Protože i ta UI podle mě je vyčerpatelná na nápady a originalitu. Bere jenom z toho, co už svět zná. Ve chvíli, kdy hledáte třeba něco o pěstování hrášku a najdete na deseti webech ten samý perfektní návod a na jedenáctém webu najdete zoufalou zpověď neschopného zahradníka co se vzteká jak mu to kroutí plíseň a žerou motýle, asi si s větší chutí přečtete ten jedenáctý web.
Vrátí se snad někdy blogy do módy? To fakt nevím… je možné, že se z toho stane jakýsi retro fenomén. Stárnoucí mileniálové, co ještě umí psát, co se to naučili v době, kdy to za ně nevymyslela a nenapsala UI, mohou být jednou vzácní. Možná je ta myšlenka totálně mimo, možná že za dvacet let to bude realita. Počkáme si a uvidíme. Rozhodně však sleduju už posledních 10 let, že se trendy mění. Že se lidé posouvají od souvislého čteného textu směrem do videí, podcastů a do několikavteřinových gagů. Vybudovat na socce velký účet prostřednictvím filmů je mnohem snazší, než vybudovat to samé prostřednictvím textu, protože se čte postupně méně. Taková je moje zkušenost s youtubem. Ten samý obsah vidí 10-20x více lidí, pokud se zfilmuje. Barevná veselá videa jsou prostě zábavnější a lidé si chodí na internet odpočinout. Nebudu soudit, jestli je to špatně. Děje se to a dít se to bude dál.

Myslím si, že správná cesta je naskočit na vlak, ne se revoluci bránit. Protože ji nezastavíme a tím, že zůstaneme pozadu, sabotujeme jenom sami sebe. Pak se nechytíme, až to budeme potřebovat. A to by byla škoda.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více