Aluška.org: Věděním ke svobodě

Baví mě o pauzách koukat na Threads. Mezi haldami nesmyslů se tam občas mihne něco skutečně hlubokého, nebo inspirujícího. Mou nejnovější inspirací se stala silně kontroverzní otázka: „Milovali byste svoje dítě, i kdyby se z něj stal feťák?“ A příspěvek pokračuje následovně: „Milujete svoje děti opravdu bezpodmínečně? I kdyby z nich byl feťák? I kdyby vám lhali, kradli a padli na dno? Stáli byste při nich, nebo jen dokud nezklamou vaše očekávání? “

Moje odpověď je nejednoznačná a spíše obecná, těžko budu mít vyhraněný názor na situaci, kterou jsem nezažila. Kdybych měla dítě feťáka, určitě bych na to měla velmi konkrétní názor a možná by mě i naštvalo, kdyby si někdo dovolil mi říct, že za to nějak můžu. To by byla přirozená obranná reakce… Určitě se tu jako první nabízí řešení typu pomoci mu s léčbou, sebrat mu drogy, případně ho dostat ven z ulice. Ale kdyby to ‚,děcko“ bylo tělesně silnější než já a nedalo si pomoct dobrovolně, násilím by to taky nešlo. Problém navíc je, že feťáci se k drogám vracejí. Třeba proto, že nezvládají normální život a jeho výzvy. Jsou na něj často moc křehcí. Proč jsou někteří lidé příliš křehcí pro normální život, je asi už jiné téma a určitě také nebude lehké.
Feťák by mi vadil. Hrozně by mě zklamal. Ale určitě bych ho nezavrhla.

Co by mě jako rodiče jednoznačně neúnosně žralo, by byla situace, kdy by se moje dítě odcizilo a nechtělo se mnou mít kontakt. To bych považovala za svoje největší selhání. Asi bych se za to cítila provinileji, než kdyby moje dítě udělalo něco špatného. Protože dokud máme dobré vztahy, pak zřejmě jako podpůrný a bezpečný prostor, kde je důvěra a láska, představuji. A to je můj úkol. Nemůžu řídit jeho život, ale mám odpovědnost za to, jak jako rodič funguju. A když se dítě odřízne, tak asi moc dobře nefunguju.

Pojďme být na úvod trošku objektivnější… Co o zodpovědnosti rodičů za děti vlastně víme? Konkrétní studie, která by nám vyplivla graf typu „rodiče mohou z …% za neštěstí/kriminalitu/selhání svých dětí, neexistuje. Ale jsou známy vlivy, které na to mají zásadní vliv:

Vývojová psychologie (teorie attachmentu) ukazuje, že rané vztahy s rodiči zásadně ovlivňují tyto klíčově důležité věci:
– zda dítě věří, že svět je bezpečné místo,
– jak dítě umí navazovat vztahy,
– jak zvládá stres a emoce.
Studie ukazují, že děti s narušenou vazbou (trauma, zanedbání, zneužívání) mají mnohem vyšší riziko psychických poruch, závislostí i kriminality.

Další roli hrají geny a prostředí. Výzkumy na dvojčatech ukazují, že dědičnost u deprese, úzkostí nebo závislostí může být 30–50%. A to není málo. Můžeme být tedy ve vleku poruchy, která se táhne v rodině, i když naši rodiče byli skvělí. Zbytek udělá prostředí: vrstevníci, společnost a jaké nám vytvoří trauma. Výzkumy upozorňují, že vliv vrstevníků v pubertě a dospívání je často silnější, než vliv rodičů. Dítě může mít dobrý základ, ale když chce patřit do party, udělá věci, které by doma nezkusilo.
Shodnout se tedy můžeme na tom, že čím víc traumat v dětství dítě nasbírá, tím vyšší má riziko duševních nemocí, závislostí i fyzických nemocí v dospělosti.
Pod pojmem trauma si můžeme představit jakoukoli formu zanedbání, násilí, alkoholismus v rodině, nepřijetí v kolektivu, toxic shaming, šikanu, nebo rozvod rodičů.
Rodiče mají obrovský vliv, zejména v raném věku. Ale zřejmě nemají 100% moc. Lidská psychika je složitá a vždy hraje roli i svobodná vůle, vliv kamarádů, prostředí, společnosti. Někdo zdědí vyšší emoční zranitelnost, někdo má silnější odolnost vůči manipulaci i traumatu. Proto psychologové často říkají, že i když sourozenci vyrůstají ve společné domácnost se stejnými rodiči, nelze říct, že by měli stejné podmínky, nebo stejné dětství. Každý z nich má jinou povahu, rodiče na něj jinak reagují, roli hraje i pořadí narození.

Každý rodič si určitě přeje, aby jeho dítě bylo šťastné, zdravé, aby šlo správnou cestou. Ale život není film se zaručeným koncem a ani ta největší láska někdy nestačí, aby dítě ochránila před vším, co svět přichystá. Odpověď většiny rodičů, kteří opravdu milují své děti, by jistě zněla Ano. Jenže taková láska pak už není harmonická a klidná. Je to láska se slzami, vztekem, strachem. Bolí vidět, jak si někdo ničí život a nevíme, jak mu pomoci. O to víc, když je to náš potomek.

Většinou se soudí rychle: „Tohle dítě skončilo špatně, jeho rodiče selhali.“ Realita však není černobílá. V drtivé většině případů má skutečně kořeny naše dětství. Rozbité vztahy, emoční chlad, domácí násilí, zneužití, dlouhodobé ponižování… to jsou rány, které se jen tak nezahojí a dokážou život potomka postupně úplně zadusit. Proto pak někdy hledá útěchu v drogách, alkoholu, nebo v partě. Hledá únik, když ho realita až moc bolí.

Možná se může stát, že rodiče opravdu dali dítěti všechno co mohli, ale zaúřadovala neznámá, kterou neměli jak ovlivnit. Třeba genetický problém, predispozice, nebo psychický problém, který se v dané rodině táhne. Může to být i rodová energie. Dokud jsem nezačala dělat léčitelství, nevěřila bych, kolik věcí si člověk nese a přitom vůbec nejsou jeho. A jak obrovský to má vliv na to jak se cítí, jak se rozhoduje a jak hodnotí sám sebe. Někdy stačí jen dekódovat a sundat pár energií, aby přišel posun v něčem, co do té doby nemělo řešení. Nebo co člověk do té doby považoval za svou vadu.

Často slyšíme odkazování se na špatnou partu, jenomže to je chabý odkaz… To se nestává jen tak. I to, proč vlastně dítě hledá útěchu a proč jde pro útěchu za jinými, má často kořen doma: Jak silné byly vazby doma? Cítilo se dítě přijaté? Mohlo říct pravdu? Mělo vzor, jak zvládat bolest? Dávali mu rodiče najevo, že je pro ně jejich dítě hodnotné? Dali mu správné šablony podle kterých se orientovat? Před kým nebo před čím hledá tu útěchu?

Co by to tedy mohlo být, co dítě stáhne na dno, i když rodiče dělali co mohli?
Tak zaprvé by to mohla být neexistující záchranná síť. Rodiče třeba byli a byli super, ale když potomkovi bylo 20, umřeli a zbytek rodiny nezájem. Pak stačí jedna větší kalamita a potomek začne padat dolů. Protože nemá za kým běžet pro pomoc. Většina „kamarádů“ se otočí zády, jakmile se po nich chce aktivita navíc, zejména pokud by měli v něčem ustoupit z vlastního pohodlí. Čest výjimkám. Sice jsou, ale ne každý má takové štěstí.
Většina lidí, se kterými kamarádíme, jsou jenom známí a doopravdy jim na nás nezáleží, i když se tak můžou tvářit. Tato pravda se ukáže až ve chvíli nouze, až když se začne lámat chleba. Kolikrát stačí jedna pomluva a kamarád, kterého znáte přes deset let, vám ani nezvedne telefon. Přitom jste mu nic neudělali, ani to nemusí být pravda.

Další důvod může být finanční nouze. Hádejte, co udělal ten expert, který mě před pár lety přepadl a ukončila jsem kvůli němu natáčení videí? … Pokusil se vykrást banku. Na rozsudku psali Loupežné přepadení. Je dobré vědět, že mezi krádeží a loupeží je rozdíl v tom, že při loupeži byl někdo fyzicky zraněn.
Nastane špatná okolnost, nikdo to finančně nezalátá, potomek může být labilní, mít náběh na schizofrenii, ta se mu pod velkým stresem zapne a nový kriminálník je na světě.
Můj známý má kámošku – a to nekecám – která má dva už dávno dospělé syny. Oba seděli hodně let za vraždu a za krádež mnoha MNOHA milionů. Byl to velký podvod, bylo to tehdy ve všech médiích, ty peníze se dodneška nenašly a zavraždili u toho svého kumpána. Dneska žijí se změněným jménem a jsou hlídaní, protože se logicky čeká, jestli by se náhodou nechtěli vydat někam pro ten ukrytý lup. Maminka je může vidět jednou za rok. S policejním doprovodem. Nádhera… Paní se za ty dva vejlupky tak strašně stydí, že když jí přáli ke dni matek, tak se urazila a řekla, že jí není za co pogratulovat. Nenapadá mě, jak k tomu mohla přispět, když ona sama je normální. Bez diagnozy, normálně pracovala, dneska je v důchodu.
Prostě se projevila hrabivost, zkratkovitost. Viděli příslib rychlých peněz a neodolali? … Ale zabíjet nemuseli. Jak moc musí být někdo vyšinutý, aby tohle udělal, mi prostě hlava nebere.

Co myslíte? Má rodičovská láska nějaký konec, nebo je zcela nekonečná? Chtěli byste vídat jednou za rok svého synka, který okradl banku a zavraždil svého kamaráda, nebo byste radši zůstali doma a zapomněli že jste ho vůbec někdy měli? A znáte případ, kdy rodič skutečně udělal co měl a dítě i přes všechnu podporu, pomoc a umožněné vzdělání žije život kriminálníka, nebo ubožáka? A pokud takové lidi znáte, co je ten skutečný důvod, na který rodiče nemohli mít vliv?

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více