Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno jsem pod svým článkem o existenci Boha dostala komentář, který mě přivedl k přemýšlení nad touto otázkou. Čtenář popisoval možnost, že Bůh není skutečným stvořitelem našeho světa. Podle této představy vytvořila naši realitu nějaká nižší bytost či skupina bytostí a všechno, co v tomto světě prožíváme, včetně duchovních bytostí, andělů a různých forem pomoci, se odehrává pouze uvnitř tohoto vytvořeného systému. Dále přirovnal náš svět ke kravínu, ve kterém mohou hodné bytosti některým zvířatům pomáhat, ale přesto jim nedovolí z kravína utéct… Je to poměrně dost depresivní představa.

A právě to mě zaujalo. Ne proto, že bych se chtěla pouštět do dokazování, zda demiurg existuje, nebo neexistuje. Tahle představa nejde spolehlivě vyvrátit a zároveň ji její zastánci nemají ani jak doložit.

Začala jsem ale přemýšlet o něčem jiném, co je pro člověka mnohem podstatnější, než hádání se o slovíčka: Při posuzování nějakého systému víry je důležité sledovat nejen to, zda zní rozumně, ale také to, co s člověkem dělá.

Jaký život díky téhle víře člověk žije? Jak se mění jeho vztah k sobě, k ostatním lidem a ke světu? A především: Dává mu jeho víra větší svobodu, nebo ho postupně zavírá do dalšího vězení?

Všichni bychom si měli občas připomínat, proč vlastně řešíme duchovní témata a duchovní rozvoj. Co je náš motiv, důvod proč to vůbec děláme. Snažíme se žít kvalitnější a šťastnější život, obnovit kontakt sami se sebou a svou individualitou, získat svobodu říct NE, kreativně se vyjádřit, svobodu vybrat si vlastní životní cestu, odvahu odložit podvědomé programování z dětství a postoupit na vyšší dospělejší stupeň svého já. Snažíme se pracovat se svými úzkostmi abychom byli silnější a kompetentnější. Snažíme se ubírat na úzkosti, hysterii, ublíženosti a měnit je na přijetí odpovědnosti a budování vnitřní stability.
Tohle jsou skutečně zralé a zdravé důvody, proč má smysl zkoumat duchovní otázky a proč má smysl dělat nějakou duchovní praxi. Společným motivem je kvalitnější život.

Kdo je vlastně „Demiurg“

Než se pustíme dál, stojí za to vysvětlit, co se vlastně slovem demiurg myslí. Není to totiž původně označení pro zlého stvořitele, ani věznitele lidstva, jak se dnes někdy používá v pokřiveném významu.

Slovo pochází z řeckého dēmiourgos a znamená „řemeslník, tvůrce, nebo ten, kdo něco vytváří“. Pojem proslavil především Platón ve svém dialogu Timaios, kde demiurga popisuje jako božského tvůrce a uspořadatele světa. Demiurg zde není zlou bytostí. Naopak se snaží vytvořit co nejlepší a uspořádaný svět podle věčných ideálních vzorů. Platónův demiurg tedy není absolutním Bohem v pozdějším křesťanském smyslu, ale spíše božským „řemeslníkem“, který dává řád již existující neuspořádané skutečnosti.

Pozdější filozofické a náboženské směry tento pojem různě přetvářely. V některých gnostických tradicích se demiurg stává nižší bytostí odpovědnou za vznik hmotného světa, který je považován za nedokonalý nebo odcizený vyšší duchovní skutečnosti. Právě tady se objevuje představa, která je mnohem bližší tomu, co dnes lidé označují jako „demiurgickou teorii“: že náš svět nevytvořil nejvyšší Bůh, ale nějaká nižší moc, a proto může být samotná hmotná realita svého druhu pastí či vězením.

Je ovšem důležité tyto představy nerozmělnit do jedné věci. Platónův demiurg, různé gnostické představy demiurga a dnešní internetové teorie o simulaci či vězení, nejsou totéž. Mají společný určitý motiv stvořitele či uspořadatele světa, ale jejich význam a filozofické pozadí se výrazně liší. A právě proto mě komentář z úvodu zaujal. Ne ani tak otázkou, zda je konkrétní demiurgická teorie pravdivá, ale otázkou, co s člověkem udělá, když začne svůj vlastní život interpretovat skrze přesvědčení, že žije v „temném vězení zlého demiurga“. 

Každý člověk žije podle svého vnitřního nastavení

Neznamená to, že si člověk svými myšlenkami vytváří úplně všechno, co se mu v životě stane. To bych považovala za velmi nebezpečné zjednodušení. Nevybíráme si příbuzné, nemoci, všechny okolnosti svého života, jednání ostatních lidí, nehody, přírodní katastrofy a mnoho dalších věcí, které nás mohou potkat.

Rozhodujeme však o způsobu, jakým to, co se nám děje, interpretujeme a jak s tím následně zacházíme. Dva lidé tedy mohou zažít podobnou událost a vytvořit si z ní úplně odlišný závěr.

Jeden si řekne: „Bylo to hrozné, ale zvládl jsem to. Něco jsem pochopil a můžu pokračovat dál.“
Druhý si z toho může odnést: „Svět je nebezpečné místo. Nikomu se nedá věřit. Příště se mi stane něco ještě mnohem horšího.“
Událost může být stejná. Její význam v člověku však stejný být nemusí. A právě zde hraje roli komplex našich přesvědčení.

Dám vám jeden úplně neduchovní přízemní příklad, jak moc můžou dva lidé uvažovat úplně odlišně o stejné věci.
Měla jsem známou, která byla typická svou celoživotní extrémní leností. Nechodila do práce, neměla koníčky ani kamarády, neměla ani rodinu nevo partnera, ale co milovala, bylo sedět odpoledne u kávy, koukat do dálky a pochvalovat si, „jak je to skvělé, když nemusí dělat nic“.
Opakovaně vyprávěla o tom, že nutnost v dětství a v pubertě pracovat na poli a pomáhat rodičům v zahradě, byla pro ni traumatická. Protože musela něco dělat, musela se namáhat, neměla volné víkendy. „Nemohla jít někam blbnout, měla úkol a povinnost a oooch, to bylo tááák hrozné… To si nikdo neumí představit, jak těžké dětství to bylo!“

Připadalo mi to nesmírně stupidní.
„Taky jsme měli obrovskou zahradu, taky jsme tam měli pole. Sklízela jsem meruňky, vinohrad, sbírala jsem mandelinky, maliny, třešně, zavařovala jsem… Byla jsem vděčná za to, že máme vlastní jídlo, byla to pro mě kolektivní činnost kterou jsem si uměla užít a z výsledků jsem měla radost, pak jsem z toho měla celou zimu užitek. V životě by mě nenapadlo si stěžovat na to, že jsem v dětství mohla vyrůstat na bio ovoci a bio zelenině a že jsem celou zimu mohla jíst dřeně, marmelády a zavařeniny z vlastní produkce.“

Na tohle jsem dostávala nesmírně naštvaný výraz.
„Jedla jsi ty plodiny? Jedla. Pak dává smysl, že se na nich v rámci rodiny aktivně podílíš. Je to úplně normální systém.“

Ve výsledku máte vedle sebe dva lidi, kdy jeden se lituje, že musel v mládí dělat na zahrádce a druhého, který je vděčný za to, že mohl v mládí dělat na zahrádce. Činnost je stejná, ale to, jestli se z toho udělá opruz/trauma, nebo jestli se z toho udělá hojnost/štěstí záleží na tom, jak konkrétní člověk myslí a jak je nastavený. Tímto způsobem si každý z nás žije ve svém vlastním světě, který mu ve skutečnosti vypráví příběh o tom, jaký je on sám. Ne tím, že by si myšlenkami kouzelně měnil realitu, ale tím, že svým nastavením ovlivňuje, čeho si všímá, jak věci interpretuje, jak na ně reaguje a jaký život si z těchto reakcí postupně skládá.
A stejně to vidím i u mnohem zásadnějších témat.

Víra není jen názor

Když řekneme „víra“, často si představíme náboženství, nebo duchovní přesvědčení. Ve skutečnosti má nějaký systém víry úplně každý člověk. Někdo věří, že svět je v zásadě bezpečné místo. Jiný je přesvědčený, že lidé jsou od přírody zlí. Někdo věří, že jeho život má smysl. Jiný je přesvědčený, že všechno je náhoda a na ničem ve skutečnosti nezáleží. Někdo věří v Boha. Jiný věří v karmu, reinkarnaci, energie, mimozemské civilizace, nebo v simulaci. A někdo nevěří ničemu z toho.

Na našich přesvědčeních přitom záleží více, než si často uvědomujeme. Fungují jako určitý filtr, přes který interpretujeme svět. Pokud jsem přesvědčená, že všude číhá nebezpečí, budu si všímat především nebezpečí. Pokud jsem přesvědčená, že lidé jsou zlí, budu si jejich chování vykládat podezíravěji.

Pokud věřím, že život má smysl a že i obtížné období můžu nějak zvládnout, budu pravděpodobně ke stejným problémům přistupovat mnohem aktivněji a jenom tak se nevzdám v porovnání s člověkem, který v žádný smysl nevěří.

Proto je užitečné čas od času svůj vlastní systém přesvědčení prozkoumat. Nejen otázkou: „Je to pravda?“
Ale hlavně: „Co se se mnou děje, když tomu věřím?“

Ne každá duchovní myšlenka je automaticky zdravá

To, že nějaká myšlenka vypadá duchovní, tajemná nebo ezoterická, ještě automaticky neznamená, že je i dobrá. Stejně tak ale neplatí opak. Duchovní přesvědčení nemusí být iracionální nebo škodlivé jen proto, že ho nedokážeme změřit laboratorním přístrojem. Proto místo automatického přijímání nebo odmítání preferuju třetí možnost, která se mi v praxi nejvíce osvědčila: Pozorovat ovoce této víry.

Co ve mně daná víra dlouhodobě vytváří? Pomáhá mi žít kvalitnější a naplněnější život? Jsem díky ní klidnější? Dává mi sílu? Pomáhá mi lépe zvládat nejistotu? Jsem díky ní laskavější k ostatním lidem? Dokážu převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí? Umím přiznat chybu? Dokážu říct „nevím“, když něco nevím?

Nebo se naopak stále více bojím? Vidím kolem sebe nepřátele? Přestávám důvěřovat všem lidem? Potřebuji neustále další videa, články a „tajné informace“, abych se cítila v bezpečí? Mám pocit, že svět je obrovské vězení a já z něj musím co nejrychleji uniknout?

To jsou důležité signály, podle kterých jasně rozdělíte zdravou víru od škodlivé. Klidně vezměte tu svoji, předložte jí tyto vypsané otázky a hned uvidíte, do kterého odstavte patří.

Zdravá víra nemusí být vždy příjemná

Buďme realisti a nevznášejme se na obláčku. Zdravá víra neznamená, že se díky ní člověk bude neustále cítit dobře. Někdy nás může dovést k velmi nepříjemným pravdám. Může nás přimět přiznat vlastní chybu. Převzít odpovědnost tam, kde bychom ji raději svalili na někoho jiného. Opustit vztah, kterého jsme se nechtěli vzdát. Přijmout skutečnost, kterou nemůžeme změnit. Vyrovnat se se smrtí. Přiznat si, že jsme někomu ublížili. Nebo pochopit, že některé otázky jednoduše nemají odpověď, kterou bychom chtěli slyšet.

Taková víra nemusí být pohodlná, může však člověka dělat vnitřně pevnějším a narovnávat mu páteř. A to je dobré. Právě v tom je zásadní rozdíl mezi vírou, která člověka posiluje, a vírou, která ho pouze uklidňuje.

Některé systémy vám vysvětlí úplně všechno

Vracím se k demiurgovi z úvodu tohoto článku. Představa, že náš svět vytvořila nějaká nižší bytost, může být z filozofického hlediska zajímavou hypotézou. Problém nastává ve chvíli, kdy se z hypotézy stane základní vysvětlení úplně všeho.

Najednou nejsou lidé kolem nás jen lidé, mohou být součástí systému. Náhoda nemusí být náhoda, ale plán zlého demiurga jak nás podělat. Nepříjemná událost nemusí být nepříjemná událost, ale může jít o manipulaci s naším vědomím. Duchovní bytosti nemusí být tím, čím se zdají být, ty dobré jsou vlastně zlé. Celá tahle realita může být past a žešením je odejít…

A když nějaké přesvědčení dovoluje všechno vysvětlit pomocí tajného skrytého mechanismu, je velmi obtížné ho vůbec něčím vyvrátit. Vzniká uzavřený systém, kde všechno je důkazem dané teorie. A pokud něco teorii nesedí, je to důkaz, že někdo něco skrývá. A tohle už není cesta k poznání. Je to způsob myšlení, ve kterém se realita postupně stává nedostupnou a všude jsou iluze, nástrahy a systémy víry.

Některé systémy víry vám vysvětlí úplně všechno. A právě to může být jejich problém, protože když je něco až moc hotové, je to zároveň i uzavřené, rádoby neomylné, bez prostoru navíc. A to nikdy není dobré. Realita je totiž mnohem složitější. Některé věci víme, některé věci můžeme pozorovat. Některé můžeme rozumně předpokládat a některé jednoduše nevíme.

Umět říct „nevím“ není selhání duchovního člověka. Je to projev jeho pokory.

Kolik nepřátel vaše víra potřebuje?

Existuje ještě jeden velmi jednoduchý test. Podívejte se, kolik nepřátel váš systém víry vytváří.

Jsou problémem politici? Vědci? Lékaři? Média? Náboženské skupiny? Sousedé? Stát? Cizí lidé? Rodina? Lidé, kteří s vámi v něčem nesouhlasí? Tajné organizace? Nějaké neviditelné síly vám jdou po krku?
Nebo úplně všichni a všechno včetně samotného stvoření je proti vám? – I takové případy osobní víry skutečně existují.

A pokud se člověk s názorem ztotožní natolik, že každý nesouhlas automaticky považuje za důkaz toho, že druhý člověk „nechápe pravdu“, vzniká další problém.

Nemusíme samozřejmě předstírat, že jsou všichni lidé hodní. Samozřejmě, že nejsou. Existují manipulátoři, lháři, násilníci i lidé, kteří druhým skutečně ubližují. Ale na světě, ve kterém je téměř každý potenciálním nepřítelem, se velmi špatně žije.

Pokud nějaká víra postupně způsobuje, že člověk přestává důvěřovat všem okolo sebe, izoluje se, bojí se běžného života a vidí skryté nepřátelství téměř všude, je nutné se co nejdříve zastavit a změnit směr. Ne kvůli tomu, abychom prohlásili jeho přesvědčení za nesmysl a polemizovali s ním o těch teoriích a vyvraceli je. O tom to není.
Musíme se pořád ptát: „Kam mě tohle přesvědčení vede?“

Víra by neměla být další vězení

Pro mě je jedním z nejdůležitějších znaků duchovní cesty vnitřní svoboda. Ne větší množství zákazů, ne větší množství strachu. Ne závislost na člověku, který tvrdí, že má přístup k tajným informacím. Ne potřeba sledovat každý den další obsah, abychom zjistili, co se ve světě „skutečně děje“. Čím déle člověk na své duchovní cestě kráčí, tím více by měl být schopný samostatně přemýšlet.

Měl by být schopný říct:
„Nevím.“
„Možná se mýlím.“
„Tohle nemám ověřené.“
„Tohle je pouze moje zkušenost, ne důkaz pro všechny ostatní.“
A také: „Tahle myšlenka mě začala ničit, takže už ji nechci dál živit.“

To poslední je obzvlášť důležité. Někdy se lidé bojí opustit určitou představu, protože mají pocit, že by tím zradili svou duchovní cestu, nebo by si bolestivě museli přiznat, že plýtvali drahocenný čas ve slepé noře. Jenže přehodnotit svůj názor není duchovní selhání. Je to známka toho, že člověk stále přemýšlí a že pokročil ve svém vývoji.

Sedm otázek pro duchovní hygienu

Když si nejste jistí, jestli vám nějaké přesvědčení prospívá, zkuste si položit několik jednoduchých otázek:

1. Jsem díky této víře dlouhodobě klidnější, nebo naopak úzkostnější?
2. Dává mi moje víra větší odvahu žít, nebo mě vede k tomu, abych se stále více světu vyhýbal/a?
3. Pomáhá mi mít rád/a lidi, nebo ve mně pěstuje pohrdání většinou společnosti?
4. Umožňuje mi říct „nevím“, nebo musím mít na všechno nějaké speciální vysvětlení?
5. Podporuje moji vlastní odpovědnost, nebo za všechno může nějaká vnější síla?
6. Jsem díky ní svobodnější, nebo se bojím stále většího množství věcí?
7. Dokážu připustit, že se mohu i mýlit?

A nakonec ještě jedna otázka, která jde úplně ke kořenu: „Kdybych dnes o svou víru přišel, byl bych stále morálně dobrý člověk?“
Pokud ano, je to dobré znamení. Protože potom naše dobro nestojí pouze na tom, že máme správnou nálepku, správnou teorii nebo správné vysvětlení vesmíru. Je zakořeněné hlouběji.

Nemusíme znát odpověď na všechno

Možná jednou zjistíme, jak přesně vznikl vesmír, možná zjistíme, co je vědomí, možná pochopíme, co se děje po smrti. Možná objevíme něco, co si dnes vůbec neumíme představit. A možná některé z těchto otázek zůstanou navždy za hranicí našeho poznání. Proto bych byla velmi opatrná u každého, kdo vám tvrdí, že už všechno ví.

Můžeme mít své zkušenosti, svou víru, vlastní duchovní prožitky, kterým přikládáme hluboký význam. Ale zároveň bychom měli zůstat pokorní před tím, co neznáme. Právě tohle je jedna z nejzdravějších forem duchovního života. Nemuset mít odpověď na každou otázku, nemuset umět všechno vysvětlit, nemuset ze světa dělat dokonale pochopitelný systém.

Stačí žít, pozorovat, přemýšlet a průběžně sledovat, co se v nás díky našemu způsobu uvažování děje. Protože nakonec nemusíme vědět, kdo přesně stvořil vesmír, abychom si položili otázky: Dělá mě moje víra lepším člověkem? Jsem díky ní odvážnější? Laskavější? Svobodnější? Klidnější? Dokážu lépe přijímat život takový, jaký je? … Nebo jsem vystrašenější, podezíravější, osamělejší a přesvědčenější, že celý svět je proti mně?

To je možná nejjednodušší způsob, jak poznat, jestli jsme opravdu našli duchovní cestu, nebo jen další králičí noru. Není až tak důležité, kolik tajemství jsme během své duchovní cesty odhalili. Mnohem důležitější je, kým jsme se na té cestě stali.