Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 12. díl série o cestě k mateřství
Tentokrát na témata Hnízděníčko, problémy a hledání porodnice.

Utíká to rychle. Poslední veřejný zápis o svém těhotenství jsem psala ve 22. týdnu, kdy bylo mnoho emocí okolo screeningu ve 2. trimestru a kdy se mi Matrescence kvalitně hrabala v hlavě. Teď už jsem v 31. týdnu a moje starosti začaly být víc praktické.

Hnízdíme HÁRD!

S postupujícím těhotenstvím jsem se začala víc zabývat tím, kde a do čeho dítě uložím, kam dám jeho věci a jaké věci vlastně potřebuje? Co je potřebnost a co je zbytečnost? Moderní doba nabízí mnoho fíčur, každá je napucovaná, údajně nepostradatelná, úplně prej nejlepší… Jenom projít všechno tohle, mi sežralo spousty času (ještě pořád vlastně žere ale už jsem asi z toho nejhoršího bludiště venku).

V podstatě každá jedna věc, ať se bavíme o kočáru nebo plínce, je téma k samostatnému průzkumu a i když jsou samozřejmě všude lidé velmi ochotní a poradí, ve výsledku se stejně ta příprava očůrat nedá. Ti ochotní lidé totiž neví, jaké máte specifické podmínky, jaký máte rodičovský styl, jaký máte rozpočet a hlavně, tak jako tak se tomu stejně musíte naučit rozumět. A tuhle práci za vás nikdo neudělá. Není to složité, ale je toho strašně moc.

Hodně mi pomohla rodina tím, že mi navozila v podstatě FŠECKO a mým úkolem už bylo „pouze“ zjistit co vlastně mám, dopátrat se na co je to dobré (doteď u některých věcí přesně nevím jak se používají, ups) a spočítat kolik toho mám a zjistit, jestli je toho dost. Takže nejsem hromadič, jsem spíš třídič, měřič a přepočítávač. Je to lepší pozice než začít sám z nuly, ale pořád je toho dost a i tak jsem si neodpustila nákup oblečení a povlečení, které jsem „strašně moc potřebovala“ protože se mi to prostě hodně líbilo. Já vím, že tomu dítěti je úplně jedno, v čem je oblečený a jaký má co obrázek, ale já jsem to chtěla mít hezké a podle svého vkusu.

Nejvíc kvituju kočárek, který jsem dostala od rodiny jakýsi echt značkový, echt luxusní, echt do terénu, s vyměnitelnou korbou, se sporťákem, s redukcí na vajíčko, na to všechny potahy, fusaky, podložky, stínítka, pláštěnky… Tohle je velké vítězství, protože to zaprvé muselo stát hrozný ranec a zadruhé mi to ušetřilo starosti s výběrem a zjišťováním co vlastně potřebuju a co mám koupit, který je nesmírně zatěžující a stresující. Takhle jsem prostě dostala hromadu věcí a – dělej si s tím co chceš mámo.

I tak jsem měla oči navrch hlavy, když jsem zjistila, že musím mít nějaké „Vajíčko“, že mě bez něho nepustí z porodnice, že existuje mrtě značek, že k tomu existují ještě základny co se montují do auta… Hodně mi pomohla Alza, která zrovna měla ve slevě a v akci úplně novej Cybex, který mi díky nepopulární barvě a výprodeji spadl do klína za tři litry, místo pěti (na základnu jsem se ale víteco). Stejně jsem zjišťováním porovnáváním a rozhodováním zabila dva týdny.

Vyloženě „hnízdit“ jsem začala ve 4. měsíci a upřímně, kdybych věděla co mě čeká, začala bych dřív a víc zhurta. Já chápu proč to nebývá dřív, první trimestr je nejistý a křehký, ale po něm žena méně křehká stejně už nebude. Naopak.

Moje hnízdění bylo o tom, že jsem potřebovala trochu vymalovat, trochu něco povyhazovat aby se uvolnily poličky a tak trochu sehnat nový nábytek. U toho jsem se samozřejmě po práci snažila zjistit něco o plínkách, dudlíkách, zavinovačkách, lahvičkách, poporodních vložkách a šla mi z toho hlava kolem.

Objednávat v 5. měsíci skříňku do koupelny se ještě dalo, to bych zvládla smontovat v tom stavu i sama kdybych musela (nemusela jsem). Ale šatní skříň mi dodávali měsíc, mezitím jsem přepadla do šestého měsíce a to už moc dobrý nebylo. V podstatě jsem vsedě skládala šuplíčky, četla návod a podávala hmoždinky. Měla jsem na to dva chlapy, z toho jeden – zkušený to fotr – rozuměl posuvným dveřím, takže montoval rychlostí blesku a i tak jsem s nimi skládala pět hodin.

Následně jsem se u doktorky dozvěděla, že jde vidět že neležím a od té doby už ležím… Takže jsem vlastně dodělala ložnici a odpadla. To ale samozřejmě neznamenalo, že bych se mohla flákat, protože bylo nutné dotřídit oblečky a overálky, přeprat to, udělat hromádky podle věku, najít vysokogramážní pleny. Mezitím mě okouzlilo Allegro, kde jsem měla rozdělaný nákupní košík asi dva měsíce, než jsem to postupně všechno zjistila, našla, rozmyslela a dala dohromady.

Mezitím jsem vyrostla z drahé předkoupené porodní košile, takže je mi na nic a můžu zase shánět znovu… Poučení pro příště zní: nepořizovat porodní oděv ve 4. měsíci. 😅

Nejemotivnější nákup pro mě byly kupodivu pleny na novorozence a poporodní vložky. U vaničky, overálků i prostěradel jsem vybírala v klidu, ale jak došlo na tyhle jednorázové věci, které jsou bezprostředně spojené s příchodem dítěte? To mě semlelo. U ničeho miminko nepůsobí tak moc reálně, jako když na Allegru šoupete do nákupního košíku síťované kalhotky a vložky. A to se člověku přitom celou dobu šmrdlá v břiše.

Někdy slyším rady jako „neřeš to, když ti něco bude chybět, tak to dokoupíš za pochodu“. Jenom ze samotné představy, že s novorozencem budu googlit info o plínkách (jsou gramáže, materiály, rozměry, vhodnost použiti), dudlíkách (materiály, tvary, značky a proč a jestli vůbec dávat), kojení (tohle je solidní stres téma) a podobných ptákovinách, se mi dělá ekzém. Mám jasný plán: Odstudovat si to všechno dopředu, nachystat, pak se tím už nehodlám stresovat a hodit si půl roku asociála alá „Nic mě nezajímá, mám mimino, nech jídlo u dveří a vycouvej pomalu.“

Kam do porodnice

Tuhle otázku už řeším nějakou tu dobu a myslela jsem si, že mám vybráno. Nakonec jsem našla lepší možnost.

Úplnou náhodou jsem na youtube objevila dvouhodinovou zkušenost jedné paní, která rodila v porodnici, která je ode mě poněkud dál, než by bylo optimální. Prošla jsem pořádně web, instagram a všimla jsem si, jaký má tato porodnice přátelský přístup k lidem a jak dobře a otevřeně komunikuje všechny základní informace, aby člověk co to dělá poprvé a nikdy u nich nebyl nepátral, nehledal, nepochyboval. Celé oddělení je moderní, na pokojích jsou vany, tatínek u porodu je samozřejmost, dokonce jsem našla i porodní standard nemocnice s poznámkou, že pokud si žena přeje něco jiného, má přijít s plánem a oni se jím budou snažit řídit. Ale jelikož jejich standard je to co já si přeju, nemusím už nic sepisovat… Takže tímto mám vybranou porodnici.

Jenomže je to dál, takže reakce jsou různé. U někoho tato informace vyvolala čisté zděšení alá „panebože, co když budou špatný cesty, to je strašně daleko, to je nebezpečný, neblbni, lepší bude jít tam kde je to nejblíž“, u některých méně empatických jedinců jsem se dokonce dočkala arogantního výsměchu – a to mě upřímně fakt naštvalo, jelikož jsem se na názory neptala.

Nejlíp reagovala moje sestřenice, která mi řekla, že tohle místo je vážně skvělý a že to je dobrá volba, protože je z oboru a orientuje se. A neřešila délku cesty… protože to, jestli žena bude tam kde se cítí dobře, je důležitější, než jestli stráví o půl hodiny delší dobu v autě. Podle mě je to úplně zanedbatelné, když se stejně rodí celý den.

Jsem smutná, že všichni úplně neskáčou nadšením z mého výběru. Hlavně proto, že vím, že jak to začne, někdo mě tam poveze. Že se neodvezu sama. Nemůžu říct „trhněte si všichni nohou, já si pojedu třeba do trantárie“. Protože potřebuju řidiče, potřebuju tatínka a jo, je to blbý že mě asi poveze vyděšenej přes prdelky, ale co se dá dělat. Jsem rozhodnutá nepolevit. Protože je to moje tělo, moje zkušenost a já si tam chci jet pro dobrý porodní zážitek v doprovodu mladého a nevyhořelého personálu, který se snaží o individuální přístup. Doufám, že mě to tam nezklame.

Největší tahoun je za mě vana. Skákat někde ve sprše na balonu je sice fajn, ale jistě to nebude tak pohodlné a možná ani tolik efektivní.

Těhotenství není nemoc (?)

Největší krávovina je myslet si, že nepotřebuješ lékařský dohled a pomoc, protože to nikdy nemůžeš vědět. Když jsem si vyslechla hrůzné těhotenské story kamarádek a příbuzných, usoudila jsem, že mám opravdu velké štěstí, když mě jenom pálí žáha a jsem trochu oteklá.

Někomu například vyšly hrozně blbě testy na downa, takže to musel nechat na pánu bohu. Neumím si představit tu šílenou úzkost a u toho řešit normální život, jako třeba shánět šatní skříň, nebo dealovat s nějakým blbcem, ať už v obchodě, nebo na internetu.

Jiné zase našli v děloze hematom, ale doktoři miminko zachránili medikací a je zdravé.

Pak taky od žen dostávám poplácání po zádech typu „Tohle je dobrý, dokud tě nehospitalizují, tak je to furt v pohodě, to já jsem ležela v nemocnici od 12. týdne…“
😳 .. mazec.

Jo, zlatá žáha, nestěžuju si. Je super, že mám jenom za úkol ležet a ještě k tomu doma. Co by za to jiní dali.

Můj nejlepší kámoš Hořčík

Už ani nevím kdy to začalo, ale jak miminko trochu povyroste a začne nabírat váhu, začínají křeče do nohou. U mě začínají v bedrech, takže mě bolí celá půlka člověka. Prvních pár týdnů jsem trpěla jak pes a místo spaní jsem rozcvičovala nohy v posteli, protože pohybem to vždycky poleví.

Zavčas mě napadlo hodit tento problém do googlu, takže jsem se dozvěděla, že je to typický symptom nedostatku hořčíku v době, kdy miminko bere z těla obrovské množství živin, zejména tedy hořčík a vápník.

I zaleskla se pixla s hořčíkem malátem, co jsem si koupila v rámci těhotenské přípravy, jako klenot. Původně jsem si říkala, proč já jelito kupovala takovej strašnej kýbl hořčíku, ale teď toho upřímně nelituju a beru ho 3-4x denně, hned jak to začne nabíhat.

Akorát že neustále musím zvyšovat dávky, takže si nechám už příště předepsat Magnosolv, který je silnější. Nasazuje se mimochodem i kdyby začalo tvrdnout břicho, ale tento „problém“ zatím nemám.

OGTT, aneb drámo jako v telenovele

Nedávno překonaný strašák byl OGTT test. Na tom prvním testu mě kvůli hraničním hodnotám po dvou hodinách crcání poslali domů. Byla jsem fakt naštvaná, ale po dvou týdnech jsem vychladla a doktorka mě tam poslala znovu. Tak jsem teda šla, protože mi mezitím došlo, že ten výsledek opravdu znát CHCI.

Napodruhé to proběhlo normálně a vyšly mi ukázkové výsledky, čtyřka po zátěži. Takže slinivka slintá, inzulín inzulínuje. Co mi sdělili výsledky, docela mi otrnulo a tolik nestresuju s jídlem. Snažím se sice držet slušný stravovací režim, ale je to spíš o zapisování kalorického příjmu do tabulek, jenom abych věděla, jestli jím akorát. Protože to těhotenské pnutí k oplatkům a čoko lupínkům s mlíkem bývá matoucí. Jeden už neví, jestli prasí, nebo jestli to pořád spadá do jeho denního příjmu. Zapisování vyřešilo moje pochybnosti a jsem v klidu.

Nejvíc mě na OGTT mrzí to, že jsem rok předem četla o tom, jak je ten test strašnej a zbytečně jsem měla obavy.
Realita? – Pokud jste zdraví, neblijete a vydržíte být dopoledne o hladu, tak tam o nic nejde. Došla jsem do nemocnice na 7. ráno (na obě dvě kola mě objednali hned na ráno), vzali mi krev, počkali na výsledky, dali mi vypít studenou sladkou limču, pak mi ještě dvakrát vzali krev.
Nepříjemný je cukrový náběh na lačno, to člověka unaví a rozpíchaná žíla, ale nic co by nešlo vydržet. Zažila jsem neporovnatelně horší věci.

Mezitím jsem seděla v čekárně a četla jsem si. Díky internetu v mobilu ty tři hodiny utekly samy. V jedenáct dopoledne jsem si u nemocnice dala sváču, manžel mě vzal domů a bylo to úplně v pohodě. Akorát mě to hrozně unavilo, takže jsem odpoledne prospala. A to je v kostce celý to strašný drámo.

Jinak na sociálních sítích se samozřejmě dočtete hrůzné story o kolapsech a zvracení… Je otázka, jestli je vůbec rozumné na tento test posílat ženy, které nezvládnou být na lačno a ještě na počátku třetího trimestru pořád zvrací. Ale já nejsem doktor, takže to je jenom úvaha do placu.

Taky jsem zjistila, že je kontroverzní prohlásit, že bylo OGTT úplně v pohodě a že je zbytečný se toho dopředu bát, protože to okamžitě naštve všechny, co u toho zvraceli a zkolabovali. Jakoby se ta dobrá zkušenost nepočítala jako platná, počítají se jenom ty špatné… moje byla dobrá.

A dalo se to vysledovat, protože zvládnu být o hladu a nekácím se po sladkém. Dalo se tedy čekat, že limču v nemocnici normálně spálím a pak se půjdu domů vyspat. Kdyby mi ale bylo mimo ten test blbě i z hladu, tak bych volila šetrnější metody jak si hlídat krevní cukr, protože OGTT není povinný test…

Ono vlastně povinné není asi nic, kromě porodu. 😁