Aluška.org: Věděním ke svobodě

Máme skutečně možnost svobodně se rozhodovat o svém životě, nebo pouze procházíme cestou, která už byla nějakým způsobem určena dávno předtím, než jsme se narodili?

Tohle je otázka, kterou si čas od času pokládám snad od té doby, co jsem na světě a vím, že nejsem jediná. Duchovno na tu otázku odpověď má. Podle mnoha známých duchovních směrů přichází duše na tento svět s určitým záměrem, plánem nebo zamýšleným souborem zkušeností, které chce během svého života prožít. To ale ještě nemusí automaticky znamenat, že je každý detail našeho života předem pevně daný.

Co když si duše vybírá určité výchozí podmínky, ale způsob, jakým se její život bude dále rozvíjet, zůstává otevřený? A co když je to celé mnohem složitější? Co když naše rozhodování ovlivňují nejen duchovní záměry, ale také naše vrozené dispozice, zkušenosti z dětství, okolní prostředí a celá řada faktorů, které si vůbec neuvědomujeme? Otázka svobodné vůle totiž není jen otázkou duchovního poslání a předurčenosti. Je také filozofická, psychologická a velmi osobní. Dotýká se toho, jak chápeme odpovědnost, smysl života, utrpení i samotnou představu vesmíru nebo Boha.

Předem naplánovaný život

Podle mnoha duchovních tradic si duše ještě před narozením vybírá, co chce na Zemi prožít. Tento pohled předpokládá, že náš život není pouze náhodným sledem událostí, ale může mít také hlubší smysl, který přesahuje naše současné chápání. Takový plán si ale nemusíme představovat jako podrobný scénář, ve kterém je předem napsáno každé slovo, každé setkání a každé rozhodnutí.

Můžeme si například představit duši, která chce poznat lásku, naučit se samostatnosti, rozvíjet v sobě soucit nebo překonávat strach. To všechno jsou poměrně široká témata, která lze naplnit mnoha různými způsoby. Neexistuje pouze jediná cesta, po které by se člověk musel vydat, aby podobnou zkušenost získal. Jeden člověk se může naučit důvěřovat druhým prostřednictvím milující rodiny, jiný díky přátelství a další až po letech osobního vývoje. Někdo se naučí samostatnosti přirozeně, jiný se k ní propracuje přes obtížné životní situace. Pokud bychom vnitřně přijali tuto představu o „předporodním plánu duše“, stále by z něj automaticky nevyplývalo, že jsou všechny události našeho života předem určeny do posledního detailu.

Plán nemusí být totéž, co přesně napsaný scénář.

Možná si duše vybírá určité výchozí podmínky a možnosti, ale konkrétní podobu života spoluvytváří až svými rozhodnutími. Možná existují cesty, které se před námi mohou otevřít, aniž bychom byli povinni po některé z nich skutečně vykročit. Když se totiž zamyslíme, tak reálně máme k dispozici obrovské množství možností. Můžeme se rozhodnout, co budeme dělat, s kým budeme žít, jak budeme reagovat na určité situace, jakým směrem se vydáme. Jenže naše rozhodování není oddělené od toho, co jsme prožili předtím.

Psychologie ukazuje, že si z dětství odnášíme  vzorce chování, způsoby uvažování a naučené reakce. Pokud například dítě vyrůstá v prostředí, kde je láska podmíněná výkonem, může se v dospělosti snažit neustále dokazovat svou hodnotu. Pokud opakovaně zažívá odmítání, může se naučit vyhýbat blízkosti, nebo naopak usilovně hledat přijetí u druhých. Tyto vzorce mohou ovlivňovat naše vztahy, výběr partnerů, reakce na konflikty i způsob, jakým vnímáme sami sebe. Často se přitom projevují automaticky, aniž bychom si uvědomovali, proč reagujeme právě takovým způsobem.

Naše rozhodování ovlivňují také temperament, genetické predispozice, aktuální psychické rozpoložení, naše společenské prostředí, ekonomické možnosti a další okolnosti, které třeba nemáme pod kontrolou vůbec. To znamená, že naše hypotetická svoboda není zcela neomezená. Dva lidé se mohou ocitnout ve stejné situaci, ale kvůli svým odlišným zkušenostem a schopnostem ji mohou vnímat a řešit úplně jinak.

Člověk může své vzorce postupně poznávat, pracovat na nich a učit se reagovat jinak než v minulosti. Někdy je to velmi obtížné a vyžaduje to dlouhodobou práci, ale taková změna je možná. Tady se otevírá zajímavý prostor mezi skutečnou svobodou a psychologickou podmíněností. Možná nejsme úplně svobodní v tom, co jsme dostali do vínku, co jsme zažili a jaké možnosti se nám nabízejí. Stále však můžeme mít určitý prostor pro to, jak s těmi podmínkami naložíme.

Pokud je úplně všechno předurčeno, jaký by mělo smysl se narodit?

Tahle otázka je zásadní. Pokud je všechno předem určeno a každá událost se musí odehrát přesně tak, jak bylo předem naplánováno, jaký smysl potom mají naše rozhodnutí? Proč bychom se měli snažit něco změnit, napravit své chyby nebo se vědomě rozvíjet, pokud by se výsledek stejně nemohl nikdy změnit? Jaký by mělo smysl sem vůbec chodit, pokud bychom měli jako malí robůtci protančit předem nachystanou hru a neměli bychom nad ní vlastně žádnou moc, maximálně bychom se to mohli mylně domnívat? … Podle mě by takový svět nedával smysl.

Smyslem života není pouze naplnit předem stanovený seznam událostí, ale skutečně se zúčastnit vlastního bytí. Rozhodovat se, prožívat důsledky svých činů, poznávat sebe sama a vytvářet vztahy, jejichž podoba není zcela v naší moci. Filozoficky však není dokázáno, že život bez svobodné vůle nemůže mít žádný smysl, protože to dokázat prostě nejde. Můžeme se jenom zamyslet nad tím, jestli nám to dává smysl, ale to je víceméně všechno.

Existují filozofické směry, podle kterých může být naše rozhodování nějakým způsobem podmíněné, a přesto může mít život hodnotu, význam a smysl. Člověk může milovat, pomáhat druhým, tvořit, poznávat svět a prožívat radost, i kdyby jeho rozhodnutí měla své příčiny v předchozích událostech. Například filozofický kompatibilismus připouští, že svobodná vůle může být slučitelná s determinismem, tedy s představou, že události mají své příčiny a naše rozhodnutí z nich určitým způsobem vycházejí. V takovém pojetí nemusí svoboda znamenat, že jsme se mohli za naprosto stejných podmínek rozhodnout úplně jinak. Může znamenat, že jednáme na základě vlastních důvodů, hodnot a přání, aniž bychom byli nuceni jednat proti své vůli. Jiné filozofické přístupy naopak zpochybňují, jestli taková svoboda stačí. Pokud jsou totiž i naše přání a hodnoty výsledkem předchozích příčin, lze se ptát, nakolik jsme skutečně autory vlastních rozhodnutí. Na tuto otázku neexistuje všeobecně přijímaná odpověď, každý člověk si na ni proto musí odpovědět sám.

Kdo nese odpovědnost za zlé události?

Tady se dostávám k jedné z nejožehavějších otázek celé problematiky a je to vlastně i důvod, proč jsem se rozhodla tomuto tématu podrobněji věnovat. Neustále totiž narážím na tu stejnou otázku: „Jak tohle mohl Bůh nebo Vesmír dopustit, no dopustil to, takže určitě neexistuje.“ Hodně se tím ohánějí ateisté a má to být jejich argument, proč duchovní nebo věřící člověk nemá pravdu ohledně víry ve vyšší smysl a duchovní přesah života.

Pokud věříme v Boha jako stvořitele světa (Nebo i v jiného stvořitele světa – dosaďte si co je vám libo. Klidně Vesmír. Princip úvahy zůstává stejný) a zároveň předpokládáme, že lidé mají svobodnou vůli, jak spolu tyto dvě představy mohou existovat společně?

Jestliže nám byla dána možnost rozhodovat se, znamená to také, že se můžeme rozhodovat špatně. Můžeme druhým ubližovat, lhát, manipulovat, zneužívat svou moc nebo se vědomě rozhodnout jednat sobecky. Můžeme také někomu odmítnout pomoc, přestože bychom mu pomoct mohli. Velká část lidského utrpení vzniká v důsledku jednání jiných lidí. Války, násilí, zneužívání, podvody a mnohé další formy utrpení nejsou něčím, co bychom museli automaticky připisovat vyšší moci. Jsou důsledkem lidských rozhodnutí a systémů, které lidé vytvářejí a udržují.

Výjimkou jsou přírodní katastrofy (i když někteří by i tohle rádi hodili na stůl člověku a jeho vlivu na klima, do této debaty se nyní pouštět nechci, abychom neutíkali daleko od tématu) a hlavně zdravotní stavy. Koho chcete vinit z rakoviny, nebo smrti v rodině? … Genetiku? Osud? Boha? Náhodu?

Pokud se tedy někdo vědomě rozhodne ublížit druhému člověku, je přinejmenším zvláštní přenášet odpovědnost na Boha s odůvodněním, že Bůh přece všechno řídí a dovoluje.

Jakoby snad stvořitel vesmíru při každé nepravosti mohl prstíkem přes nebe zamačkávat všechny zlosyny, kteří se znelíbí jeho plánu?

To, že nás někdo stvořil, (pokud tuto duchovní představu vnitřně přijímáme) ještě automaticky neznamená, že za nás udělá každé naše rozhodnutí. Stvořitel není někdo, kdo za každého svého potomka nepřetržitě vybírá všechny jeho činy. Můžeme zde použít jednoduchou analogii. Pokud já stvořím člověka (přivedu na svět dítě), nesu odpovědnost za všechna rozhodnutí, která ve svém životě udělá? A když s ním nesouhlasím a snažím se mu dobře poradit, nebo mu v destrukci zabránit, automaticky mě snad poslechne?

Zároveň je ale nutné rozlišovat mezi osobní odpovědností a mírou svobody, kterou člověk skutečně měl, když to rozhodnutí udělal. Ne každý čin vzniká za stejných podmínek. Do lidského jednání vstupují psychické potíže, nátlak, manipulace, nevědomost i okolnosti, které mohou schopnost rozhodovat zásadně omezit. Například existují vraždy v amoku, krizi, nebo ve zkratu. Například: Oběti dlouhodobého násilí se po letech zatmí před očima a svého tyrana usmrtí. Nebo ho usmrtí při snaze se před jeho útokem chránit. Patologové o těchto případech i upřímně říkají, že pro takové situace mají pochopení. I když je to hrozné… Měla, nebo neměla oběť na výběr a byla to skutečně její svobodná vůle? … Těžko. Existence svobodné vůle tedy nemusí automaticky znamenat, že jsou všichni lidé stejně svobodní nebo stejně odpovědní za všechno, co udělají.

Pokud svět stvořil Bůh, proč dovoluje utrpení?

Na tuto otázku jsem už v podstatě odpověděla, ale pojďme se do ní ponořit ještě jednou. Dá se říct, že lidé si za své špatné činy nesou odpovědnost sami. Co ale utrpení, které nevzniká lidským rozhodnutím? Co už zmíněné přírodní katastrofy, vrozené nemoci, závažná onemocnění dětí nebo tragédie, kterým nikdo nedokázal zabránit? Pokud předpokládáme existenci dokonalého dobrého Boha, dostáváme se k velmi obtížné otázce: Proč takový Bůh připouští utrpení, kterému by mohl zabránit?

Ve filozofii se tento problém označuje jako „problém zla“. Možné vysvětlení je, že svobodná vůle umožňuje lidem volit mezi dobrem a zlem, a proto s sebou přináší možnost, že si budou navzájem ubližovat. Toto vysvětlení však nepokrývá všechny varianty. Neobjasňuje utrpení způsobené nemocemi, genetickými poruchami, nebo přírodními jevy. A ani u lidského zla neposkytuje definitivní odpověď na otázku, proč by Bůh nemohl některým extrémním činům zabránit, aniž by tím narušil lidskou svobodu jako takovou.

Různé náboženské a filozofické tradice na tento problém odpovídají různě. Některé zdůrazňují omezenost lidského poznání. Prostě nejsme dost chytří na to, abychom obsáhli celou realitu, a proto na tuto otázku nedokážeme najít jednoznačnou odpověď. Protože nevíme, co všechno je tam venku a v duchovních světech. Pracujeme pouze s malým úsekem. Pak je tady ještě teorie, která považuje utrpení za možnost k duchovnímu a osobnostnímu růstu, což je mnohými lidmi prožitá realita. Dále můžeme svět vidět jako prostor, v němž existují přirozené zákonitosti, které prostě mají své důsledky. Žádné z těchto vysvětlení ale není univerzálně přijímanou odpovědí, která by na všechno jasně odpověděla a všechny pochybnosti odstranila.

A možná bychom měli být naopak opatrní, pokud máme pocit, že dokážeme s jistotou vysvětlit, proč Bůh něco dovolil. Můžeme mít svou víru, vlastní duchovní zkušenost a představu o tom, jak svět funguje. To však ještě neznamená, že známe všechny důvody a rysy, které by případný Stvořitel mohl mít. Být otevřený nové zkušenosti, jinému úhlu pohledu a nebát se říct „tohle nevím“ není chyba, je to naopak projev zralosti.

Proč se rodí mrtvé děti a proč umírají mladí lidé?

Když někdo přijde o dítě, když mladý člověk zemře na závažnou nemoc, když nám umře rodič, přirozeně hledáme odpověď proč se to sakra stalo a proč sakra zrovna my. Chceme vědět, zda tomu bylo možné zabránit a jak je možné, že se něco takového vůbec děje.

Medicína se snaží hledat příčiny prostřednictvím vyšetření, znalostí biologických procesů a dostupných důkazů. Někdy lze příčinu úmrtí určit poměrně přesně. Jindy se podaří zjistit pouze pravděpodobné vysvětlení a v některých případech zůstane příčina nejasná. To, že medicína dokáže popsat biologický mechanismus určité události, však není totéž jako odpovědět na otázku, proč se tato událost stala právě konkrétnímu člověku a jaký má její existence smysl. Tím vzniká prostor, do kterého často vstupují duchovní vysvětlení a filozofie.

Někdy můžeme zaslechnout tvrzení, že si konkrétní duše vybrala krátký život, že její úkol na Zemi byl splněn, že potřebovala tuto určitou zkušenost prožít, že se v další inkarnaci může vrátit zpátky, nebo že se její příběh odehrál přesně tak, jak měl… Taková vysvětlení, ačkoli je nejde nijak dokázat, mohou některým lidem pomoci překonat nejhorší bolest a najít si v tragédii alespoň nějaký smysl.

Samozřejmě, že nevíme s jistotou, jestli si například duše před svým narozením vybrala, že zemře ještě v děloze. Nevíme, jestli mladý člověk, který zemřel na rakovinu, měl předem naplánovaný krátký život. Nevíme, jestli jeho smrt byla nutnou součástí nějakého vyššího plánu. Můžeme těmto představám věřit, můžeme je považovat za možné a můžeme se o ně opírat ve svém osobním duchovním životě. Nemáme však spolehlivý způsob, jak potvrdit, že přesně takové vysvětlení odpovídá skutečnosti.

Je důležité rozlišovat mezi tím, co nám pomáhá vyrovnat se s bolestí, a tím, co skutečně víme. Když rodiče přijdou o dítě, mohou zoufale potřebovat odpověď. Představa, že si duše miminka vybrala krátký pobyt na Zemi, jim může přinést útěchu. Jinému člověku může pomoci víra, že se s dítětem znovu setká, nebo přesvědčení, že smrtí jeho existence nekončí. Není důvod těmto lidem jejich víru brát, pokud je léčivá a vede ke zmírnění jejich utrpení. Není ale ani správné tvrdit, že víme, proč se to stalo, když to ve skutečnosti nevíme.

Zvlášť problematické může být, když se duchovní vysvětlení začne používat jako hotová odpověď na každou tragédii. Pokud někomu řekneme, že si jeho dítě smrt samo vybralo, můžeme mu místo útěchy způsobit další bolest. Můžeme také nechtěně naznačit, že utrpení bylo potřebné, zasloužené nebo že rodiče nemají právo cítit hněv a nesouhlas. Nikdo nemusí přijmout vysvětlení, které mu nevyhovuje, jen proto, že je označeno za „duchovní“. Někdy je poctivější přiznat, že odpověď neznáme, než nabízet jistotu, kterou ve skutečnosti nemáme.

Člověk může věřit v nesmrtelnost duše, v pokračování života po smrti nebo ve vyšší smysl existence, a přesto připustit, že neví, proč konkrétní dítě zemřelo, nebo proč někdo odešel tak mladý. Víra a přiznání nejistoty se totiž navzájem nevylučují a není to chyba říct narovinu. Příliš hotový systém víry, kde nejsou žádná otevřená okna pro další průzkum, by naopak mohl působit varovně.

Má všechno důvod?

V duchovním prostředí se často setkáváme s představou, že všechno má svůj důvod a že se nic neděje náhodou. Tato myšlenka může být pro některé lidi uklidňující, protože dává jejich životním zkušenostem určitou strukturu a smysl. Jenže je rozdíl mezi tvrzením, že v každé události můžeme hledat nějaký smysl, a tvrzením, že každá událost byla nutná a záměrně naplánovaná. Z něčeho bolestivého může časem vzniknout zkušenost, která člověka změní. Někdo po těžkém životním období začne více pomáhat ostatním, jiný přehodnotí své priority a další si uvědomí, co už nechce ve svém životě opakovat. To ale neznamená, že daná bolest musela nastat, aby se člověk mohl něco naučit.

Někdy se můžeme poučit z toho, co se nám stalo. Jindy bychom byli raději, kdyby se to nikdy nestalo. A někdy žádný smysl nenajdeme, alespoň ne v době, kdy o něj nejvíce stojíme. Nemusíme každou tragédii proměnit v lekci, každou ztrátu v duchovní úkol a každé utrpení v důkaz vyššího plánu. Také nemusíme věřit, že všechno, co se děje, je automaticky správné jen proto, že se to stalo. Pokud máme svobodnou vůli, můžeme některé věci změnit, některým předcházet a za jiné nést odpovědnost. Můžeme ale také zažít události, kterým jsme nedokázali zabránit a jejichž smysl zůstane navždy nejasný. Právě schopnost připustit tuto nejistotu patří k důležitým součástem našeho duchovního vývoje.

Osobně považuji za důležité, abychom se při úvahách o svobodné vůli nezbavovali odpovědnosti za své jednání, ale zároveň nepředstírali, že máme pod kontrolou úplně všechno – nemáme. Nemůžeme si vybrat všechny okolnosti, do kterých se narodíme. Nemůžeme ovlivnit každé rozhodnutí druhých lidí a nemůžeme vždy zabránit tomu, aby se v našem životě stalo něco bolestivého. Můžeme ale přemýšlet o tom, jak se chováme k ostatním, jak zacházíme se svými možnostmi a co jsme ochotni změnit. V tom spočívá část naší svobody.

Ať už je náš život zčásti předurčený nebo ne, vždycky je potřeba přemýšlet o tom, jakým způsobem vlastně chceme žít. Nemusíme znát odpověď na otázku, zda si duše před narozením vybírá své rodiče, aby nám záleželo na tom, jak se k dětem chováme. Nemusíme vědět, zda existuje vyšší plán, abychom se mohli rozhodnout neubližovat druhým. A nemusíme rozumět smyslu každé tragédie, abychom mohli člověku, který trpí, nabídnout podporu a soucit.