Aluška.org: Věděním ke svobodě

Problém, se kterým se setkává nejeden duchovně hledající. Chcete pro sebe něco udělat, určíte si své téma, vyberete si cvičení, zavřete oči, zklidníte dech a těšíte se na chvíli klidu. Myslíte si, jaká teď přijde harmonie a napojení.

Jenže místo přívalu světla a vnitřního míru se po pár minutách dostaví pravý opak. Zničehonic začnete mít strach, sevře se vám hrudník a vaši mysl zalijí děsivé představy. „Někdo tady je, pozoruje mě, něco na mě útočí, nejsem v bezpečí, něco zlého se děje.“

První logická reakce, která člověka napadne v takové situaci, bývá: „Něco dělám špatně. Tahle technika je nebezpečná. Něco otvírá, co by neměla. Pro mě tato věc zřejmě není vhodná.“

Proč se to děje? Máme se čeho bát?

To, co prožíváte, většinou není selhání konkrétní techniky, ani to není vaše vlastní neschopnost. Je to nepříjemný důkaz toho, že vaše vnitřní práce právě opravdu začala fungovat, protože jste se vnitřně otevřeli.
V dnešním článku nabízím vysvětlení, proč se tohle vlastně děje a jak v takové chvíli zachránit svůj nervový systém.

Když se zvedne poklička, ne vždycky tam jsou hezké věci

V běžném každodenním kolotoči fungujeme v režimu neustálé aktivity. Mysl zaměstnáváme prací, telefonem, plánováním nebo starostmi. Naše tělo a nervový systém nás udržují v chodu a dokážou staré stresy, nezpracované emoce, strachy a prožitá mikrotraumata „zabalit“. Zatlačí je hluboko do podvědomí a do tkání našeho těla. Funguje to jako tlakový hrnec s pevně zavřenou pokličkou.

Takže je běžné, že roky a roky chodíme s nastřádaným stresem a uloženými emocemi. Normálně o tom ani nevíme, ale nejčastěji se projevují pobolíváním v zádech, nebo oslabenou imunitou. S uloženým stresem a nezpracovanými emocemi pracuji také v rámci metody Duchovní terapie, kdy jsou uložená traumata a psychické energie součástí širokého spektra zátěží, které se dají najít a odstranit.

Právě uložené emoce a strachy jsou nejběžnější forma energie, kterou nacházím v problematických oblastech. Samozřejmě nevylučuji další duchovní příčiny a metafyzické blokády, pracuji s nimi také. Nicméně pokud se bavíme o uloženém stresu, strachu a napětí v těle, naše pátrání by mělo začít u nezpracovaných emocí.

Když se posadíte k meditaci (A těch je mnoho druhů. Může to být mindfulness technika všímavosti, dechové cvičení nebo duchovní vizualizace), uděláte něco revolučního pro váš nervový systém. Zastavíte se a vypnete okolní hluk. Na to pravděpodobně ve svém běžném denním shonu a všudypřítomného cvrkotu nejste zvyklí.

Jakmile se do toho cvičení ponoříte, tlak ve vašem pomyslném emočním hrnci povolí a poklička se nadzvedne. Nervový systém, který doteď spotřebovával obrovské množství energie na to, aby staré napětí udržel pod povrchem, pochopí signál.

„Je bezpečno, můžeme začít uklízet.“
A začne pouštět to, co předtím tak pracně držel a kvůli čemu jste byli pořád napjatí a ztuhlí v zádech.
Takto se staré nahromaděné napětí začne uvolňovat. Pokud je ho hodně, může to uvolnění být dost masivní a může vás úplně zavalit svou intenzitou.

Když toto napětí vyjde ven a setká se s naší vědomou myslí, prožíváme ho znovu. Jako čistou a „zdánlivě bezdůvodnou“ úzkost, paniku nebo fyzickou nevolnost… Ale ona má důvod. My si to akorát neumíme časově spojit. Teď zrovna se nám nic neděje, ale co ty roky předtím? Kdy jsme museli polykat pláč, abysme se nesesypali v autě nebo na veřejnosti?

Chyba není v technice a nejste v nebezpečí

Meditace může někdy zpřístupnit myšlenky, emoce a tělesné pocity, kterým v běžném každodenním shonu nevěnujeme pozornost. U některých lidí ale může také sama vyvolat nebo zesílit úzkost, paniku či nepříjemné tělesné pocity. Ne každá taková reakce proto musí pokaždé znamenat, že se z člověka zrovna teď aktivně uvolňuje staré trauma nebo nahromaděný stres. Pokud vám meditace opakovaně způsobuje výraznou nevolnost, strach nebo pocit odtržení od reality, není nutné se přes tyto stavy přemáhat. Je v pořádku cvičení přerušit, zvolit jinou techniku nebo se poradit s odborníkem. Můžete být v situaci, kterou není dobré snažit se zvládnout sám za každou cenu. Buďte na sebe jemní, ohleduplní a když budete mít pocit, že už je toho moc, nebojte se říct si o pomoc.

Obecně však funguje hlavně jako zrcadlo. Ukazuje nám to, co v sobě máme skryté a zablokované. Je potřeba si také uvědomit, že meditace nemá pouze podobu klasického sedu v lotosovém květu. Meditace může být i pohybová, spojená s malováním, pletením, zpěvem, kreativní činností, nebo i jednoduchým zavřením očí a odpočinkem.

Je to důvod, proč mají někteří lidé potíže sedět sami v tichu bez televize. Proč některým lidem nejde večer usnout, protože jakmile se uvolní a okolní svět ztichne, vyvalí se na ně kvadrilion úzkostných myšlenek a starostí. Je to důvod, proč se někteří lidé nedokážou uvolnit a pustit otěže. Je to důvod, proč se některým lidem chce plakat, když je někdo obejme a oni ucítí bezpečí.

Pokud lidé v této fázi s meditací seknou a řeknou si, že je „prostě špatná“, udělají chybu. Je to jako začít uklízet starou půdu, leknout se té hromady prachu, která se nečekaně zvedla do vzduchu, a nechat to raději tak jak to bylo. Tím neříkám, že je nutné začít se hned přemáhat, jít přes sebe a přes svoji nevolnost a nutit se meditovat, přestože mi to dělá zle… Říkám tím, že je potřeba položit si otázku, proč se mi to děje a řešit důvod.

Naslouchejte tělu a přijměte prožitek

Když se vám při meditaci spustí úzkost nebo nevolnost, není dobré je začít v mysli analyzovat: „Proč se mi to děje? Co to znamená? Který minulý život nebo blok to způsobuje?“
Tím do celého procesu zapojíte svoji fantazii, své myšlenkové vzorce, začnete se v tom cyklit a úzkost ještě více posílíte. Zejména pokud při tomto emotivním výronu začnete vnímat nějaké abstraktní obrazy nebo představy. Když jim přisoudíte význam, můžete skončit s divokým příběhem, kterého se pak budete horko těžko zbavovat.

V této vteřině je potřeba opustit mentální analýzu a zaměřit se čistě na fyzické tělo a na uzemnění (grounding). Tělo je nyní váš nejbezpečnější přístav.

První pomoc když se vám při meditaci udělá zle

Pokud cítíte, že je toho na vás moc a stav začíná být neúnosný, aplikujte okamžitě tyto kroky.

Hned otevřete oči a přesuňte pozornost do vnějšího světa. Podívejte se kolem sebe po místnosti.
Najděte očima tři pevné, reálné předměty (např. vázu, stůl, okno) a v duchu si je pojmenujte. To vrátí vaši mysl do bezpečné přítomnosti tady a teď.

Uzemněte se přes chodidla. Pokud sedíte, opřete obě chodidla celou plochou pevně o zem. Vnímejte tlak podlahy. Můžete se i postavit a lehce se pohupovat v kolenou. Vnímejte gravitaci. Zemi, která vás stoprocentně drží a unese jakékoliv napětí.

Fyzický dotek sebe sama vám pomůže se uklidnit. Chytněte se pevně rukama za ramena, nebo si položte obě dlaně na stehna. Začněte se jemně, ale pevně třít nebo plácat po pažích a nohou. Tím dáte svému mozku jasný fyzický signál: „Jsem v bezpečí, jsem ve svém těle, nic mi nehrozí.“

Zklidněte svůj dech. Nenuťte se do hlubokých ani rychlých nádechů. Naopak se zaměřte na dlouhý, uvolňující výdech ústy (jako byste si chtěli hluboce oddechnout). Dlouhý výdech aktivuje parasympatický nervový systém, který přirozeně tlumí paniku.

Dávkujte si to. Pokud se váš nervový systém čistí takto divoce, zapomeňte na půlhodinové meditace. Bohatě stačí 3 až 5 minut denně. Učte své tělo na klid postupně, aby nemělo hned potřebu reagovat šokem.

Co si mám z takového otřesného zážitku odnést?

Berte to jako objektivní zprávu od vašeho těla. Prostě to přijměte jako hotovou informaci o vás, se kterou je potřeba dále pracovat.
Říká vám to: Jsem v chronickém stresu, spolykal jsem spoustu nervů a neměl jsem prostor dát jim průchod. Mám to v sobě uložené a moje tělo se toho potřebuje zbavit.

Není to řešení příčiny. To, že vám momenty klidu dělají zle, má vždycky důvod. Když se z toho napětí dokážete „vymeditovat, vyvizualizovat a vyklepat“, pomáháte svému tělu vrátit se zpět do homeostázy a regulujete průběžně svůj nervový systém. To je skvělé. Ale nezapomínejte na tu původní příčinu.

To, že se ve vás buduje takové napětí, je potřeba řešit a věnovat tomu pozornost. Často si nechceme vědomě připustit, jak moc nás některá životní situace devastuje, dokud k nám nepromluví naše tělo a neřekne nám: „Hej, tohle je fakt už reálně problém.“

Místo toho si namlouváme „ať nejsme slabí, že jiní lidé to mají horší a taky fungujou…“
Ale to není správná cesta. Vy se neřiďte podle toho co snesou jiní lidé, vy naslouchejte sami sobě a dávkujte si úkoly a zátěž tak, abyste ji unesli Vy. Vy jako jedinečná bytost, sami za sebe.
Jsou to obtížné vztahy? Nevyhovující životní situace? Traumatické dětství? – Jděte do toho aktivně. Nezůstávejte pouze u upouštění ventilku.