Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tak jsem si zase vyslechla zajímavý příběh, který mě přivádí k napsání tohoto článku. Protože vím, že pikantnosti ze života máte rádi 🙂 Dejme tomu že mám známou, která má známého, který má spolužačku… ano, už teď to začíná být složité.

Vyprávěla mi o tom, jak se známý do spolužačky zamiloval, takovým zvláštním a hezkým způsobem. Vlastně ona sbalila jeho, prostě k němu přišla a narovinu mu řekla, že by s ním ráda byla a on to s ní zkusil, protože je moc hezká. Potud je to roztomilé povídání. Člověk si říká ,,Ó, odvážná a silná to žena, ta se v životě neztratí.“ Jenomže ten příběh nabral nějaké podivné obrátky.

Postupně se zjistilo, že ona silná a odvážná dívčina je z velice duchovní rodiny… Známý byl údajně uveden do jejich domácnosti, představen rodičům, přijat rodiči a vypadalo to docela růžově. Rodina nejí maso a v domě nejsou žádné postele, všichni spí na zemi, asi jenom na nějaké úplně nízké podložce, prý aby byla zdravá záda, že z postelí bývají lidé křiví a nemocní…

Teď si dovolím odbočku. Tohle je věc se kterou já osobně nesouhlasím, protože na rovné zemi můžu ležet pouze na znak a nemůžu se přetočit na bok, protože když máte opravdu žensky tvarované boky, potřebujete automaticky měkký důlek pro svou pánev co si přísně vyžaduje prostor a ideálně i pro rameno. Když to nemáte, tak na boku dlouho nevydržíte a když jo, musíte vybočit pánev a vybočit rameno, tím se úplně zkřivíte jak paragraf. Jinak vás po chvilce zatraceně hodně bolí ramenní a kyčelní kloub. Z ležení na tvrdé matraci, která mi nevyhovovala, jsem taky mírně zkřivěná byla, před pár lety se na to přišlo, když jsem šla preventivně k paní která se zabývá rovnáním pohybového aparátu. Dneska spím na hodně vysoké a měkké matraci H2 (tvrdost matrace má být přizpůsobena podle zdravotního stavu a váhy spáče, pro lidi kolem 60kg se doporučuje měkká H2, až H3… H4 je pro velké a tlusté chlapy nad 100kg, nebo pro lidi se skoliozou, které naopak z měkkého bolí záda) a můžu konečně spát rovně a na boku, aniž bych se musela tvarovat podle tvrdého podkladu.

Ta představa, že celá rodina spí jenom na zádech na tvrdém jak faraon v rakvi, bez ohledu na jejich osobní potřeby, nebo že se kroutí a křiví páteř když se chtějí přetočit na bok a musí uhýbat kloubům, mi připadá nepředstavitelná a reálně neuskutečnitelná, ale prý to tak mají všichni a mladá na tom vyrostla a připadá jí to úplně normální. Dokonce když přijela na návštěvu, spala na zemi na koberci… Tak mi nezbývá než čučet jako sova z nudlí a nechápavě kroutit hlavou.

Nějaký odborník na matrace a pohybový aparát by se k tomu mohl vyjádřit, zasvěcený názor by mě fakt zajímal.

Upřímně, kdyby mi můj nastávající ukázal že doma spí jenom na karimatce nebo čemsi, asi bych už zpozorněla a začala uvažovat, jestli nemám raději zdrhnout (protože se dá předpokládat že toho bude víc a že tohle je jenom začátek podivností dotyčného), ale známý to vzal jak to je. Pak přišla nová rána. Zjistil, že se vlastně dostal do rodiny totálních sluníčkářů, kde panuje víra, že když nevěříte na zlo a nemyslíte na to špatné, tak to nepřitahujete a tím pádem se vám nic špatného nemůže stát….

No, že tomu věří třeba patnáctiletá holka, která zatím bydlí s rodiči a chodí jenom do školy, to se nějak pochopit dá. Představte si situaci, kdy v tom odmalička vyrostete a že vám tím doma soustavným opakováním vymyjí mozek. Nemůžete to mít za zlé takovému dítěti, že v tom jede taky. Ono vlastně nemá na výběr, jinak z něho doma rodiče budou vymítat ďábla za jeho rouhačské tendence. (To se děje taky, nic nezveličuji)

Není to nezvratný stav, člověk pochopí že to funguje jinak, když vyleze ven z komfortní zóny, když ho přestanou chránit rodiče a pozná SVĚT. Děje se to obecně u všech rodin s extrémní vírou, nebo náboženským fanatismem. Vychází z nich úplně domotané děti, které neví kde je vlevo a kde vpravo. Ratolest pak dostane dávku reality a rychle se probudí. Teda většinou. Když ne, zůstane bydlet u rodičů a je z ní chudák, protože svět je pro ni neznáný prostor kde se nedokáže pohybovat, kde nic není jak ji to učili doma a nikdo z lidí tam venku nemluví stejnou kmenovou řečí.

…. Ale že sluníčkovému dokonalému světu je schopný věřit dospělý člověk, který evidentně musí mít mnoho let praktických zkušeností ze života a už se musel potkat s hromadou všelijakých blbců, to mi hlava nějak nebere. To je nějaký zvláštní novodobý druh duchovní slepoty.

Známý s nimi začal o této víře diskutovat. Ale když použijete normální selské rozumové argumenty s jednoduchou logikou, tak spíš docílíte toho, že sluníčkáře naštvete a řekne vám že jste temný a že se na to temné programujete a tím to přitahujete. A tak začaly spory, protože na něj rodina začala dost tlačit a útočit, aby věřil na stejnou blbost. Sice vyznávají svobodu, ale očividně jenom sami sobě, jemu ten luxus nedopřáli.

Po pár týdnech z mladého vypadlo, že s ní nic nemá, že jsou jenom kamarádi… Vůbec se mu nedivím, že nahodil zpátečku.

Dokonce jsem si vyslechla i jednu příhodu jako příklad. Ti dva jedou kamsi na nějakou akci, mladá dojde pozdě jako vždy a ujede jim před nosem vlak. Mladý suše konstatuje jednoduchý fakt, že už to nestihnou a přijedou pozdě. A ona mu dost podrážděně odvětí, že to vůbec není pravda, že je programuje na to špatné, že nepřijedou pozdě, když tomu nebudou věřit. (No jasně, tohle je přece lepší odpověď než se omluvit za svůj pozdní příchod. Ona je přece dokonalá a nedělá chyby. Za všechno můžou jenom ti přízemní materialističtí pitomci, co ještě nepochopili, že svět je uháčkovaný z kytiček.) Když ji upozorní na to že jenom jednoduše říká to co je evidentně zjevné, jelikož další vlak jel až za delší dobu, byl poslán do pr. Protože na to prostě nejsou argumenty.

Teď je jenom otázka, jestli mladá dá na vymývárnu od rodičů, nebo jestli přijme první dávky reality tak jak jsou a začne otvírat oči.

Tahle víra, že ,,když si člověk nepřipustí nic špatného nic se mu nemůže stát“, je nejenom velice hloupá, ale také extrémě nebezpečná pro praktický život. Představte si, že jste tak naivní a věříte tomu, že ,,musíte čekat od každého jenom to nejlepší a vidět na každém jenom to nejlepší“, to znamená automaticky zavřít oči před vším, co je špatně a co by se vám nemuselo líbit. Nic špatného pro vás přece neexistuje, takže to ignorujete.

Tím se stanete velice jednoduchým terčem pro všechny zloděje, podvodníky, vydřiduchy, parazity, sépie, hybridy, zmetky, lháře a gobliny všeho druhu.

Též jsem pár takových lidí poznala, ve smyslu ,,co si nepřipustíš to se tě netýká“. A jestli vám můžu něco doporučit, pokud někoho takového poznáte, utíkejte. Protože tito lidé přitahují strašné průšvihy, jelikož jsou strašně nepozorní, do všeho se vrhají bez rozmyslu, aniž by zvážili rizika nebo chyby, které se po cestě mohou vyskytnout a vy to pak musíte žehlit za ně, pokud vás do něčeho namočí. Jsou to lidé bez kontaktu s realitou.

Obvykle jim dávám rejpavou otázku: ,,Takže ty věříš, že když na tebe jede vlak a ty mu budeš posílat lásku, sluníčka a kytičky, tak tě nepřejede?“

Jednou jsem na to dostala odpověď takovou: ,,No když budeš vysílat jenom lásku, tak tam ten vlak ani nebude.“

A to je ta chvíle, kdy je na čase vzít nohy na ramena, dřív než vás ten člověk stáhne do problému.

Mladá kromě tohoto byla ještě vychována s tím, že NIC NEMUSÍ. Jako ta pyšná princezna z pohádky o zpívající květině. Úplně jsem si na to vzpomněla, když jsem poslouchala smutné příhody našeho mladého hrdiny.

Zavaž mi střevíček!

https://www.youtube.com/watch?v=H0bCcjcSLo4

Co mě dostalo do kolen úplně nejvíc, bylo sdělení, že mladá si klidně odchází v půlce vyučovací hodiny. Bez vysvětlení. Prostě se sbalí a odejde. Že chodí furt pozdě je jedna věc, to dělá kde kdo, ale toto je úplně jiný level anarchismu.

Ptám se proč to dělá (Já jsem nikdy za dobu své školní docházky nepřišla pozdě, ani jsem nebyla za školou, nedovolila jsem si to. Tyhle věci tudíž absolutně nechápu)…. No protože ona přece nic nemusí. Když tam nechce být, tak prostě jde pryč. Protože rodiče ji učili, že je svobodná bytost.

Můžete se na to dívat z různých úhlů pohledu, můj úhel vypadá asi takto:

Ano, člověk je svobodná bytost a má právo volby. Ale mladá je na střední škole. To znamená, že tam nemusí být, vůbec tam nemusí chodit. Mohla jít po základce do práce, když ji učení nebaví. Ona to totiž nedělá jednou za měsíc třeba že by ji chytly měsíčky a že by byla v takovém stavu že by nešlo vyučování doklepat (pro mě takové úlevy nebyly a přála bych si aby je každá dívka měla, protože když vás to fakt chytne, tak jenom sejít schody je mor, natož pak se na něco ještě soustředit). Ona to dělá poměrně dost často, vlastně běžně.

A tady je rozpor. Když se pro něco svobodně rozhodnete že to budete dělat, tak tím směrem máte jít a dělat to pořádně. Že se mladá přihlásí na školu, kde odchází uprostřed vyučování, podle mého názoru není žádný projev svobody, ale projev absolutního a odporného rozmazleneckého frackovství. Mladá princeznička si může jít kam chce, rodiče jí nic neřeknou a na to jak se asi cítí zbytek třídy nebo jak se asi cítí učitel který má už i bez jejích manýrů dost těžkou práci, absolutně nebere ohledy. Ona se totiž vůbec nemusí ohlížet na to jak její chování působí na druhé, pro ni neexistuje přece nic špatného, ona žije v dokonalém a sluníčkovém světě který je tvořen jenom láskou a světlem.

Navíc tohle odcházení z hodin je jenom jedna věc, ta druhá, ještě závažnější je, že do té školy opravdu skoro vůbec nechodí, že má extrémní počet zameškaných hodin. Když se jí náš známý ptal proč, řekla mu že když se jí do školy nechce, tak tam jít nemusí, rodiče ji klidně nechají doma. Tak. A jsme zase u té otázky: Proč se na tu školu teda hlásíš, když tam nechceš chodit? Studovat střední není povinnost, mohla jsi jít do práce.

Jedno vysvětlení, které se zdá docela logické a nabízí se, bych tu viděla: Když chodíte do školy, tak nemusíte platit zdravku a ještě se za vás platí i socka. Přihlásit se na střední, být student a pak tam nechodit, je perfektní způsob jak se jako správná líná pijavice přicucnout na náš systém. Využívat finanční výhody studenta, všude mít slevy a prodloužit si dětství a slastné lenošení a nic nedělání o čtyři roky. Když pak maturitu neuděláte a propadnete, tak je to jedno, protože vy jste tam nešli kvůli té škole, vy jste se prostě jenom chtěli 4 roky válet doma a udělat si prázdniny…

Dokonce i já jsem osobně poznala spoustu mladých lidí, co tento systém uplatňují v rámci ,,studia“ na vysoké škole. Jsou tam jenom pro to, že je to finančně výhodné a líné řešení. Když to pak neudělají nebo je vyhodí, nic se neděje, jim o školu nešlo, prostě se chtěli válet a nechtěli platit zdravku během nezaměstnanosti.

Jestli na tom nevidíte nic špatného a říkáte si že to je vlastně labůžo nápad, zkuste se na to podívat v dlouhodobém kontextu. Tak zaprvé, student co nepracuje, nevydělává a nechodí ani do školy, je rodičovská noční můra. Každý rodič dostane strach, jakmile pojme podezření že se z ratolesti stává líný rozmazlenec, co si myslí že má všechno zadara a nic nemusí dělat, že mu to dítě zůstane na krku a bude ho muset živit donekonečna.

Rodiče téhle pyšné princezny si to nepřipouští a ani tím způsobem nemyslí, protože v jejich světě neexistuje nic špatného, v jejich světě je přece všechno dokonalé, růžové a z poníků.

A co mladá, poté co se čtyři roky válela, protože nic nemusí? Myslíte si, že ji bude něco motivovat, aby pracovala? Když má doma fullservis? A když jí ten fullservis skončí, jakože se to může stát z mnoha různých důvodů a nemusí to být nutně jenom tím že rodičům dojde trpělivost nebo finance, jak si asi poradí?

Vy byste zaměstnali člověka, který vám odejde uprostřed pracovní doby, protože ho to tam nebaví? Já teda fakt ne. Vlastně nechápu že ji ještě nevyhodili z té školy.

A na živnosťák? – Vy myslíte, že takový člověk něčeho v životě dosáhne, když ,,nic nemusí“ a nebude dělat když ho to nebaví? V růžovém a dokonalém světě z poníků totiž přece nemůže existovat něco jako neúspěch, dluhy, nuda, rutina, nebo otravné aktivity do kterých se vám strašně nechce ale musíte je dělat.

Jenomže tyhle věci nezmizí tím, že na ně nevěříte. Jste v zajetém systému. Složenky se vám samy nezaplatí, nebo nezmizí tím, že řeknete že na ně nevěříte.

Na světě ani neexistuje něco takového jako dokonalá práce. I když děláte to co vám dává smysl a máte to rádi, stejně se ze všeho jednou stane rutina a stejně všude máte i nepříjemné povinnosti, které vám z toho plynou a které k vykonávání práce, kterou jinak máte rádi, neoddělitelně patří a musíte je přetrpět. Nikdo na světě nedělá jenom to co ho baví a nikdo na světě nejede v konstantním nadšení z práce. Se vším přichází i odvrácená strana mince.

Když si koupíte vysněný dům, tak se o něho taky musíte starat, uklízet ho a spravovat. Tak je to se vším.

Jsem prostě v šoku, jak strašně může někdo zblbnout z předuchovnělé a sluníčkové svobodné výchovy. Když zavzpomínám na své zkušenosti, třeba s chlapama, tak věřit na tyhle věci, už jsem pod drnem. Tolik jsem potkala lidí co se tvářili jak mě mají rádi, jen co jsem se trochu rozkoukala už se mnou začali manipulovat, využívat mojí dobroty a mých zdrojů, přisáli se na mě jako pijavice. A trvalo to tak dlouho, dokud jsem si nesundala růžové brejličky a nepřiznala si pravdu: ,,Je to zmetek, využívá mě, tohle není láska ani kamarádství, tohle je hnusný kalkul, končím.“ Nechcete to vidět, když máte někoho rádi, ale nakonec do toho kyselého citronu kousnout musíte, když vidíte že vaše růžové pojetí vztahu nějak pokulhává a nenese ovoce jaké by mělo, když do toho přitom dáváte maximum.

Kdybych věřila jenom na lásečku a sluníčka, nebyla bych schopná tyto situace vyřešit, protože ,,na každém je potřeba vidět přece jenom to nejlepší a každý to s náma myslí dobře…“

Navíc si myslím, že systém víry, který nám nedovoluje vidět a přiznávat si objektivní realitu tak je, to znamená přijímat všechno, i to co je nám nepohodlné, co se nám nelíbí a co bychom raději neviděli, je ,,výborný“ způsob, jak si zadělat na celou řadu chronických a závažných chorob. Zejména bychom zde mohli zmínit poruchy zraku. Lidé, kteří před něčím zavírají oči a nechtějí něco vidět, postupem času ztrácí zrak, nebo dokonce oslepnou. Je to symbol jejich vnitřního postoje k životu. (Teď mě prosím nechytejte za slovíčko, důvodů proč má někdo slabý zrak může být hromada, toto je jenom jedna z mnoha možných příčin.)

K úrazu můžete s touto vírou přijít také velmi snadno. Představte si tuhle pyšnou princeznu, co nic nemusí, kdyby jela na výlet do Černobylu. Ona na škodlivou radioaktivitu nevěří, takže jí to nic neudělá, když si to nebude připouštět. A taky může skočit ze dvou metrů z okna, protože věří tomu že se jí nic zlého nemůže stát.

Vychovávat dítě ve víře že svět je hezké místo, je v pořádku, samozřejmě. Vychovávat dítě k tomu že je svobodná bytost, je samozřejmě také dobré, ale nesmíte u toho zapomenout, naučit dítě SMYSLU PRO ZODPOVĚDNOST ZA SVÉ ČINY. Protože když žádnou zodpovědnosti nemá a myslí si že může všechno bez jakýchkoliv následků, dopadne to s ním takhle.

Svoboda rozhodnutí je pevně a neoddělitelně spojena se zodpovědností za tuto svobodu. Když něco uděláte, musíte být připraveni přijmout následky, bez ohledu na to jestli se vám to líbí, nebo ne. A také je nutné učit druhé respektu vůči druhým a vůči okolí. Uzavřít se do světa sluníček, kde si děláte jenom to co se líbí vám, aniž byste se pozastavili nad dopadem na druhé osoby, není nic duchovního, je to jenom odporné sobectví a extrémní sebestřednost.

Toto není příklad dokonalého duchovního života, je to odstrašující případ toho, jak to může dopadnout, když se to přežene s duchovní filozofií a liberální výchovou, aniž by člověk myslel na důsledky a aniž by vzal v potaz svět takový jaký je, s jeho dobrými i špatnými stránkami.

V životě není dobrý ani jeden, ani druhý extrém. Když se soustředíte jen na to špatné, budete mít deprese, nuzný nudný život a skončíte na psychiatrii. Když si nastavíte optiku jenom na to hezké, stane se z vás neopatrný úlet bez smyslu pro realitu, riziko, bez odpovědnosti a bez ohleduplnosti pro druhé a to vás dříve nebo později přivede do stejného maléru jako první případ, protože na sebe uvalíte neřešitelné problémy a nakonec vás realita dostihne v takové míře, že si ji budete muset přiznat a pak to na vás padne.

Život je o rovnováze. O vyvážení všech aspektů života, bez jejich potlačování, omezování a bez přílišného jednostranného lpění pouze na jediném. Pouze tehdy, jsme-li schopni přijmout vše tak jak to k nám přijde a v klidu a s chladnou hlavou řešit každou situaci ať je jakákoliv, teprve tehdy dojdeme k duševnímu klidu, míru a teprve tehdy můžeme mít spokojený život. Dokud budeme před realitou zavírat oči, rovnováhy se nedočkáme.

Skutečné duchovno není o tom překrucovat realitu tak jak se nám hodí, chovat se bezohledně, nerespektovat druhé lidi ani žádná pravidla, nebo využívat sociální systém. Není to ani omluva pro špatné, sebestředné, nezodpovědné a bezohledné chování. Duchovno má být přesný opak toho všeho, má být o lásce a respektu k sobě i ke svému okolí. Jinak jde jenom o alibismus, sobectví a vyčůranost.