Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno jsem si uvědomila, že kdykoliv se kamkoliv přestěhuju, tak si v blízkém okolí vyberu nějaký strom.

V bydlišti kde jsem trávila dětství, jsem měla stromy dokonce tři, podle toho, kterým směrem od domova jsem se vydala… a potřebný byl každý z nich. Bohužel tam nebyl nikde pořádný les, takže jsem musela pokaždé urazit delší vzdálenost, jeden byl asi půl hodiny cesty ve větrolamu, druhý byl asi hodinu a půl cesty poblíž zahrad v místech kde se skoro nikdo nikdy nepohyboval takže jsem tam měla vždycky klid a třetí byl vzdálený také asi hodinu a půl na druhou stranu a stál v meruňkovém sadu. V sadu byl jeden strom jako druhý, ale měla jsem jeden konkrétní oblíbený.

V dalších bydlištích, kde jsem strávila méně času, jsem obvykle měla jeden strom kam jsem chodila nejvíc a druhý ,,záložní“ pro případ že se vydám na druhou stranu, protože nikomu se nechce chodit pořád stejné trasy.

I v aktuálním jsem si jeden našla, zatím největší a nejstarší strom ze všech co jsem si kdy vybrala. Má perfektní sílu. Obrovská výhoda je, že už to není ani morava ani Brno a jakmile se dostanete mimo nudné polní placky, objevíte kouzlo lesů a kopečků, kde je stromů spousta a pořádně je z čeho vybírat, takže se nemusíte spokojit jenom tak s něčím.

V čem je to kouzlo?

Návštěva vlastního stromu je tak trochu jako jít na mini dovolenou ve své hlavě. Úžasně to člověka osvěží a uklidní. Kdykoliv mi není nějak dobře a mám pocit že je toho na mě moc, tak jdu ven. Ale jít ven jenom tak bezcílně a jít ven k určitému vybranému stromu, má dva dost rozdílné výsledky. Při normální procházce si nikdy tak moc neodpočinete a necítíte se na konci tak dobře, jako když jdete ke stromu. Podle mě by každý zaměstnaný nebo vystresovaný člověk měl mít svůj strom, kam by chodil kdykoliv by to potřeboval. Na světě by minimálně ubylo stresů a hejtů.

Když jsem byla malá, stromy byli moji nejlepší kámoši, protože na rozdíl od lidí jsem si mohla říct co jsem chtěla a nikdo mi to nevyvracel, ani mě nesoudil. Dneska si chodím ke stromům odpočinout, ale někdy jdu jen tak ,,pozdravit“.

Jak si vybrat svůj strom

Ideálně by to měl být strom, ke kterému se dá dojít v nějakém rozumném časovém úseku, max. do 30ti minut. Jinak se vám stane že budete líní a nenavštívíte ho, i když byste to opravdu potřebovali.

Nejsilnější stromy, jsou stromy mateřské. Poznají se podle toho, že v nejbližším okruhu cca 20-30 metrů mají nejširší kmen a jsou zdravé od kmene až do koruny.

Vybraný strom by se vám měl od oka líbit a měl by stát v terénu, který je použitelný pro delší stání, nebo sezení. U stromu, kde se celou dobu stresujete že jste ve svahu a nemáte se tam pořádně jak vrtnout, se relaxuje blbě. Široké a velké kořeny jsou super, dá se na nich sedět.

Vyberte si strom někde, kde nebývají lidé, protože jejich dupání a tupé nechápavé pohledy vás budou rušit.

Když si chcete opravdu pořádně odpočinout, choďte ke stromu vždycky sami.

Často se dá strom vybrat tak, že nad tím nepřemýšlíte, ale jdete okolo a nějak vám padne do oka, pomalu jakoby vás k sobě zval. A nedá vám to, jdete k němu, nebo na něj myslíte a pak se k němu vracíte.

Na vnější straně kmene stromů se udržuje pole nabité zápornými ionty, které ozdravují a energetizují lidský organismus. Proto když se cítíte blbě, stačí se stromu jen dotýkat rukama, opřít se o něj páteří, ramenem, nebo k němu přitisknout hlavu. Měli byste brzy cítit, že je vám hned lépe, aniž byste se vyloženě snažili o něco konkrétního. Tato energie pracuje sama.

Většinou se mi automaticky velice prohloubí dech. Nikdy nedýchám v klidovém režimu tak zhluboka, jako když odpočívám u stromu. A děje se to v podstatě samo. Čím unavenější přijdu, tím více dýchám. I to má svoji logiku, záporné ionty se tak dostávají ve větší míře do plic a léčí tak organismus o to silněji.

Pokud býváte unavení, zavalení povinnostmi, nervozní, depresivní, nebo se potýkáte s jinými nepříjemnými pocity které vám obtěžují život, najděte si svůj strom. Deset minut u něj z vás blbou náladu sundá a často si od něj odnesete naopak náladu dobrou, povznesenou. Při návratu z procházky si budete říkat, kde jste nechali to utahané já. Za deset minut jste jako nový člověk.

Jakékoliv trápení opadne a už se nezdá být tak velké, když si člověk alespoň na deset minut postojí u svého oblíbeného stromu, zhluboka se nadýchne a uvědomí si, že všechny jeho problémy jsou jen určitá sociální bublina, která ho na chvíli příliš pohltila a je potřeba se opět vrátit zpět do svého klidného středu a vnímat svět z vyšší perspektivy.

Bohužel to nefunguje v zimě, kdy stromy spí. Mají staženou mízu a energii nevedou.

Alue K. Loskotová 2018