Aluška.org: Věděním ke svobodě

6.díl

V celém tomto období, plném matoucích otazníků, existuje několik zásadních událostí, kolem nichž se všechno jakoby točí. Jednou z nich je Napoleonův vpád do Ruska. Nás zajímají především tyto otázky:

Proč se francouzský císař vydal na tak obrovskou a riskantní akci? Byla za tím jen touha získat ruské území?

Proč se Napoleon vydal k Moskvě, když sídlem impéria byl Petrohrad? Proč se oficiální historie postarala, aby tohoto geniálních stratéga příští pokolení vnímala jen jako „korsické monstrum“, přestože prostí Francouzi za ním očividně šli?

A především – proč, když po dlouhém pochodu jeho obrovské armády došel až k branám Moskvy, v jejíchž zdech čekali obránci pod velením Kutuzova, nedošlo k očekávané rozhodující bitvě a Kutuzov místo toho vydal naprosto absurdní příkaz město opustit? A to okamžitě?

Den před osudným odevzdáním „carevny všech měst“ vrchní velitel ruských vojsk a domobrany, generál-polní maršál Ruské říše, rozkázal okamžitý ústup z Moskvy. Nehledě na prudký odpor některých svých generálů a přesto, že ještě včera v rozkazu z 31. srpna se zapřísahal zdrtit protivníka v poslední rozhodující bitvě pod hradbami Moskvy. Armáda dokonce odešla s takovým spěchem, že zde zanechala více než 30 tisíc svých zraněných a obrovské množství zbraní (156 děl, 27 tisíc kulí, 75 tisíc pušek a 40 tisíc šavlí, 600 praporů a 1000 standart).

Kutuzov

Toto rozhodnutí polního maršála dosud nenašlo jednoznačného vysvětlení. Někdo to ospravedlňuje, vycházeje z konečného výsledku. Někdo ho pokládá za zrádce, který se zaprodal žido-zednářům v podobě Francouzů. Nebo Angličanů. Ale měl něco takového zapotřebí? Ve svém věku? Maje vše, čeho si člověk může přát – peníze, slávu, ocenění a tituly…

Ruská vojska poté, co úspěšně odrazila všechny útoky Francouzů, zachránila rezervy a měla k dispozici vynikající pozice a silný týl, nečekaně odešla. A ne prostě odešla, ale nechala nepříteli k vyplenění největší město země. Její historický střed.

Napoleon před branami opuštěné Moskvy zaváhal. Nebyl hloupý. On, známý svou rozhodností, seděl a čekal neznámo na co. Váhal vstoupit do Moskvy, přestože už věděl, že je prázdná. Cítil past? Možná mu něco říkalo, že takoví zkušení velitelé jako Kutuzov prostě nevydají tak významné místo, které je navíc dobře opevněné a zajištěné.

Nicméně nebylo na výběr. Do té doby Napoleon už ztratil početní převahu. A hlavně důvěru ve vítězství. „Ze všech mých bojů byl nejhorší ten před Moskvou. Francouzi ukázali, že si zaslouží vítězství, ale Rusové si ponechali právo být neporazitelní…“ – řekl po návratu.

Nešťastného Buonaparta nenapadlo, že nikdo s ním žádný boj nechystal. Nebylo proč. Všechno bylo už předurčeno. Kutuzov dostal rozkaz opustit Moskvu, protože jeho armáda splnila úkol – nalákala nepřítele do pasti. Pokud jde o Moskvany, všichni věděli, že město bude opuštěno a že je třeba vzít nohy na ramena, aby je nedostal Buonaparte, který nebude mít slitování. A bude krást, zabíjet a znásilňovat. Takže, jak se říká, kdo se neschoval… Nicméně nemnozí zůstali. Celkem 20 tisíc obyvatel města.

Napoleon nakonec pod tlakem vojska a své pýchy po několika dnech vydal rozkaz město obsadit. Do Moskvy vstoupil 2. září. Jeden z Napoleonových velitelů, markýz Armand de Caulaincourt později vzpomínal: „Město bez obyvatel bylo zahaleno v ponurém tichu. Po celou dobu své cesty jsme nepotkali jediného místního obyvatele…“.

Past zaklapla. Zvěř se chytila.

Tu noc v Moskvě vypukl požár. Brigádní generál hrabě Philippe de Ségur ve svých pamětech napsal:

„Dva naši důstojníci se usadili v jedné z budov Kremlu, odkud měli dobrý výhled na severní a východní část města. Okolo půlnoci uviděli neobyčejný jas a plameny zachvátily paláce: nejprve osvětlily krásné a ušlechtilé obrysy architektury – a pak se to všechno zhroutilo… Svědectví přinášená důstojníky, kteří se sbíhali ze všech stran, se mezi sebou shodují. V noci ze 14. na 15. ohnivá koule sestoupila nad palácem knížete Trubeckého a zapálila tuto budovu.“

Velmi podivný požár. Mimořádné (!) světlo. Ohnivá koule. Plameny vrhající se (!) na stavby. Ne na hliněné mazanice, ale na mnohaposchoďové kamenné paláce! Nezapalující, ale ozařující. Zpočátku. A potom se vrhající!

I. Ajvazovskij: Požár Moskvy

V. P. Ščepetněv ve své knize „Zpěvy pekla“ uveřejnil úryvky z deníku jiného francouzského důstojníka, Charlese Artoise, který se tažení rovněž zúčastnil:

„Stál jsem na nádvoří velké ruské usedlosti… Vtom se prudce rozhořelo světlo, žhavé, bílé, oslepující a svítilo ne déle než pět vteřin, přesto stihlo spálit tváře Paula Berge, který stál na balkóně. Stěny i krovy domu začaly doutnat. Přikázal jsem vojákům vylít na krovy několik desítek věder vody a jen díky tomu se podařilo usedlost zachránit. V dalších usedlostech bližších k zjevivšímu se světlu vypukly požáry. Právě tento záhadný nebeský záblesk byl příčinou strašlivého požáru, zničení Moskvy…

…Všude kolem zuřily požáry. Usedlost, kde jsme bytovali, vydržela, ale jak se ukázalo, naše řady porazila jiná hrůza. Vinou shnilé ruské vody, nestřídmosti v jídle či jiné příčiny všichni naši lidé nyní strádají silným krvavým průjmem. Slabost ve všech údech, závratě, nevolnost přecházející v neutuchající zvracení doprovázejí naše neštěstí. A nejsme sami, podobně na tom jsou všechny bataliony našeho pluku, všechny pluky v Moskvě. Lékaři mají podezření na dizenterii nebo choleru a doporučují co nejdříve opustit nehostinné město. Navečer přijel Pierre Duroy. Jeho oddíl stojí deset verst od města, všichni zdrávi a veselí, pravda, obtěžují je ruští partyzáni. Když viděl náš žalostný stav ujel, boje se nákazy…

…Mnoho koní je těžce nemocných, veterináři jsou bezradní…“

O týden později si poručík zapsal: „Začaly nám padat vlasy. Bojím se, že brzo budeme plukem plešatých…“

Jak známo, z vyhořelé Moskvy se zbytky francouzské armády vracely po zničené Smolenské cestě. Ti, co nezahynuli v Moskvě, umírali cestou. A nebyl to jen generál Mráz spolu s generálem Hladem, co bylo příčinou postupného zániku armády. Vojáci byli plní vředů a jizev, umírali lidé i koně. Charlesi Artoisovi se podařilo dostat domů. Už nikdy se však neuzdravil a zanedlouho zemřel ve věku 32 let.

Nálezce jeho deníku, shodou okolností kandidát fyzicko-matematických věd, s rukopisem seznámil specialisty, kteří se následně shodli na jediném vysvětlení: armáda, která okupovala v r. 1812 Moskvu, se stala obětí něčeho nápadně podobného vzdušnému jadernému výbuchu. Výbuch vyvolal požáry a pronikavá radiace nemoc z ozáření, která pak rozložila armádu.

Nejsilněji bylo zasaženo centrum města. Bez ohledu na to, zda tu byly stavby z kamene nebo z cihel. Dokonce i Kreml byl silně poškozen, i když byl od okolních budov oddělen širokými prostorami a příkopy, jako je třeba Alevizův příkop (34 metrů široký a 13 hluboký), který procházel od Arzenální věže k Beklemiševské. Tento ohromný příkop byl po požáru plný suti a trosek, proto bylo později jednodušší ho zarovnat než vyčistit.

Mimochodem, Napoleon, který bývá obviňován ze žhářství a bombardování Kremlu, sám sotva během tohoto požáru přežil.

Hrabě de Segur napsal:

„Tehdy naši po dlouhém hledání našli vedle hromady kamení podzemní chodbu vedoucí k řece Moskvě. Touto úzkou chodbou se Napoleonovi a jeho důstojníkům a stráži podařilo dostat se ven z Kremlu.“

Všichni, kdo přežili, byli v šoku.

De Segur pokračuje: „Ti z našich lidí, kteří předtím chodili po městě, nyní byli ohlušení bouří ohně, oslepeni popelem, nepoznávali krajinu a kromě toho i samotné ulice zmizely v dýmu a zhroutily se do hromad suti… Z veliké Moskvy zůstalo vcelku jen nemnoho domů roztroušených mezi rozvalinami. Tento rozdrcený a spálený kolos, podobný mrtvole vydával těžký zápach. Hromady popela a místy trosky rozvalin stěn a trosky trámů svědčily o tom, že zde kdysi byly ulice. V předměstích se objevili ruští muži a ženy oblečení do ohořelých šatů. Podobní přízrakům zmateně bloudili rozvalinami… Z francouzské armády, stejně jako z obyvatel Moskvy přežila pouze třetina.“

Po požáru přišly nemoci. Jeden z obyvatelů Moskvy vyprávěl: „Kasárna byla zavalena nemocnými vojáky bez jakékoliv péče a v nemocnici ranění umírali po stovkách kvůli nedostatku léků a také jídla… ulice i náměstí byly zavaleny mrtvými, zakrvácenými těly lidskými i koňskými… Sténali umírající ranění, které jiní vojáci procházející kolem ze soucitu zabíjeli s takovou zvláštní chladnokrevností, s jakou v létě zabíjejí mouchu… Celé město se změnilo ve hřbitov.“ Celkem zemřelo více jak osmdesát tisíc lidí (pro srovnání: po atomovém výbuchu v Hirošimě bylo zabito sedmdesát tisíc lidí, v Nagasaki šedesát). Z 9 158 budov bylo 6 532 zničeno.

A proč jsme si vzpomněli právě na tato města? Vždyť přece k požáru Moskvy došlo víc jak sto třicet let před Hirošimou. Tehdy o žádných jaderných zbraních, ani o nemoci z ozáření nikdo nikdy neslyšel. Protože ještě nebyly.

Anebo už byly?

Mimochodem, zvýšená hladina radiačního pozadí v centru Moskvy tvoří charakteristickou skvrnu s „plamenem“, rozšířeným směrem na jih.

Epicentrum skvrny je v tom místě, na které byl výhled z oken dvou důstojníků vzpomínaných v pamětech hraběte de Ségur. Těch, co viděli, že paláce byly zpočátku osvětleny a potom se zhroutily. Nacházely se v epicentru…

Oficiální věda přesně neví, kdo zapálil Moskvu.

Francouzi se tehdy domnívali, že to udělali samotní Moskvané. A dokonce pak čtyři sta údajných „žhářů“ postříleli. Rusové zas předpokládali, že za vším je „korsické monstrum“, které s vrozenou krvežíznivostí zničilo obrovské město a desítky tisíc lidí, včetně třiceti tisíc vlastních vojáků a důstojníků.

Ale bylo to tak? Francouzi Moskvu zapálit nepotřebovali. V první řadě – blížila se zima. A z Moskvy do Paříže to je pěkný kus cesty. Krom toho Moskvu Napoleon potřeboval jako trumf k vyjednávání při předpokládaných mírových rozhovorech.

Moskvanům bylo zapálení také k ničemu. V první řadě – blížila se zima. A bez ohledu na okupaci se musí nějak přežít. Mimo třiceti tisíc zraněných, v plamenech zahynulo i dvacet tisíc obyvatel, kterým se nepodařilo opustit město včas.

Co se týče zájmů imerátora Alexandra I. – tady už jsou velmi vážné pochybnosti. O půl roku později, 5. března 1813 se přišel rozloučit s Kutuzovem, který umíral. Za zástěnou okolo postele knížete byl jeden z jeho úředníků, Krupenikov. Ten také zachoval pro potomky obsah posledního rozhovoru Kutuzova s Alexandrem I.:

„Odpusť mi, Michaile Ilarionoviči!“ – řekl car.

„Odpouštím ti, gosudare, ale Rusko vám to nikdy neodpustí,“ – odpověděl polní maršál.

Za co imperátor potřeboval odpuštění od Kutuzova? Že by za jeho přísně tajný příkaz k opuštění Moskvy? Nebo za to, co se s ní stalo po jeho odchodu?

Krátce před invazí Alexandr I. řekl rakouskému velvyslanci: „Předpokládám, že na začátku války nás čekají porážky, ale na to jsem připraven; až budu ustupovat, zanechám za sebou pustinu.“ Krvavá noční můra slavkovské porážky možná zanechala v duši imperátora strach a také přesvědčení o neporazitelnosti Buonaparta. Nebo o nemožnosti porazit ho obyčejnými prostředky. A mohlo ho to tlačit k hledání prostředků neobyčejných…

Nebo poslechl něčí rady? Či snad rozkazy?!

Ať tak či onak, minimálně imperátor o tom měl vědět. Proto také přikázal vydat Moskvu Francouzům. Ale veškerou odpovědnost za to svalil na Kutuzova. Pokud by totiž rozkaz na vydání Moskvy vyšel z úst cara, jeho vláda by pak už netrvala dlouho. Dokonce i ohromná autorita a sláva Kutuzova s obtížemi tíhu tohoto rozhodnutí vydržela.

Tak kdo vlastně organizoval tak hroznou past na Napoleona? V čí prospěch bylo toto všechno? Kdo byl zapřísáhlým nepřítelem tohoto uchvatitele?

Moderní historici se smějí hloupému Buonapartovi, který seděl před Moskvou a čekal, až mu bojaři přinesou klíče od města. Jenže tou dobou už v Ruském impériu žádní bojaři nebyli!

A ve Velké Tartárii?

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nebylo by tedy překvapující, kdyby Napoleon hledal spojení s velmocí bojující s Británií a Ruskem a počítal s její pomocí při rozdrcení jednoho i druhého. A při tom zároveň uskutečnil svůj veliký tajný sen – vyjmout z britské koruny její nejlepší klenot – Indii. Pokud by se vojenské spojenectví Francie a Tartárie uskutečnilo, vlastnictví Východoindické společnosti v Indii by velmi rychle změnilo vlastníky a Napoleon by jedním tažením rozdrtil oba své úhlavní nepřátele a navíc získal pohádkově bohatou Indii.

Takový plán by už vysvětloval obrovské úsilí a náklady na tažení největší armády té doby.

Na dodržování britských zájmů v Rusku tehdy dohlížel vyslanec Earl Cathcart, který se proslavil svou krutostí a nesmyslným ostřelováním Kodaně v roce 1807. Tehdy během tří nocí padesát anglických bitevních lodí vystřelilo čtyřicet tisíc palubních salv a srovnalo se zemí třetinu dánského hlavního města. Předtím Cathcart dokázal vyniknout ve válce s britskými koloniemi v Severní Americe, zabojoval si ve Španělsku a ve Flandrech a vypořádal se s antibritskými projevy v Irsku, za což byl povýšen na generála a pasován na rytíře Řádu bodláku.

V době napoleonské invaze byl lord Cathcart v doprovodu Alexandra I. a v září 1813 – v první výročí požáru Moskvy (!) – byl královským výnosem vyznamenán Andrejevskou stuhou. Polní maršál Rumjancev byl vyznamenán Řádem svatého Ondřeje za zadržení Kolberga v době Sedmileté války. Kníže Potěmkin za vítězství v rusko-turecké válce a Küçük-Kaynarcskou mírovou smlouvu. Suvorov za obranu Kinburna a za Focsani. Bylo by docela zajímavé vědět, za jaký naprosto výjimečný čin získal nejvyšší vyznamenání Ruského impéria britský velvyslanec…

Asi za v pravou chvíli poskytnutou radu. A také za zorganizování celé operace. Přesněji za zprostředkování v její organizaci. Protože hlavní roli v moskevské tragedii sehrály další síly…

Kromě Británie měl Napoleon ještě jednoho mocného nepřítele. Daleko mstivějšího a nebezpečnějšího. Bratři Rothschildové ruskými řády vyznamenáni nebyli. A nebyli zmíněni v souvislosti s Napoleonovým tažením na Moskvu ani nikde jinde. Ale jeho porážka se bez jejich účasti obejít nemohla (a taky neobešla).

Berme v úvahu prohnanost této rodiny a množství špiónů, které si vydržovala. Dá se předpokládat, že rodina Rothschildů měla kontakt s nejvyšším vrcholem pyramidy. Myslím s těmi, kdo se nacházejí ještě výš a kontrolují dění na Zemi.

Čím Napoleon znepříjemňoval život rodině Rothschildů?

V podstatě ničím. Až na jeho razantní odvolání se ke Conseil d’Etat v roce 1806 v souvislosti se stížnostmi na lichvu Židů. Do té doby chování Buonaparta ničím svou antisemitskou podstatu nevykazovalo. Dokonce naopak! Ale dlouho to nevydrželo. Po alsaském provolání bylo o osudu troufalého korsického povýšence, který po nespočetných vítězstvích v Evropě ztratil intuici, rozhodnuto. Vítězství náhle skončila. Sláva spadla pod stůl. Neuplynuly tři roky a jeho imperium postihla velmi vážná ekonomická krize. Mezi obyvatelstvem propukaly nepokoje. Atentáty následovaly jeden za druhým. Ruský car, který se ještě nedávno v Tilzitě zapřísahal věčnou láskou, se najednou stal drzým. A odmítl za něj provdat svoji sestru. Nejdřív jednu, pak druhou. Bylo jasné, že se chystá skandál. Přesto Buonaroti dokázal dosáhnout svého – sebral obrovské vojsko, vydal se na Moskvu a sám vlezl do pro něj nachystané pasti.

Zbytek byl dílem techniky. Doslova.

Zdroje:

http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/gibel-tartarii

(©)2015 myslenkyocemkoli.blogspot.com

Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

převzato z: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2015/03/zkaza-velke-tartarie-8.html