Zdál se mi sen k popukání, který byl tak živý, realistický a zajímavý, že vám ho prostě musím popsat.
Začalo to tím, že se mi zdál hodně dlouhý sen o tom, že dům ve kterém jsem vypadá jinak a má ještě další patro. Ať už bydlím kdekoliv, vždycky se mi jednou za čas zdá takový sen, kdy zjistím že jsou nade mnou další patra. Většinou jedno, ale někdy i dvě až tři. Bývají to sny zajímavé, protože ta patra prozkoumávám a pokaždé vypadají trochu jinak. Některá jsou krásně zařízená, v některých je nepořádek, někdy má i svoje obyvatele, někdy je fakt luxusní a se spoustou koupelen. A někdy pak rozmýšlím že se do toho patra, pokud je opuštěné, přestěhuji, abych využila výhody, které nabízí.
Dneska v noci bylo nad domem zase takové patro, v některých místnostech bylo velmi vlhko a byly prázdné a zbytek byl obývaný mými pronajímateli, kteří tam chodívali jakoby občas. Byli na mě milí, pozvali mě na tatarák a ještě jsem v jejich patře mohla přespat.
A to ráno kdy jsem vstala, se ten sen proměnil ve druhý, právě o záchranné alianci pro planetu Zemi.
Zrovna jsme seděli ve vícero lidech u stolu v horním patře a povídali si nad čajem, když tu najednou po schodech přišla nějaká mladá štíhlá slečna s dlouhými hnědými vlasy a krátce mi oznámila: ,,Volá tě, máš tam přijít co nejdřív.“ Potom hned odešla z místnost, ale ne pryč z domu.
To mě zmátlo. První jsem se ptala společníků u stolu, jestli ten vzkaz pochopili a trochu jsem se namíchla, protože člověk neví jestli to je důležité nebo není, neví kdo volá a kvůli čemu. Co když je to moc důležité? To se nemohla obtěžovat říct mi to srozumitelně?
Tak jsem šla za ní a našla jsem ji v koupelně, kde si upravovala vlasy. Ptám se KDO mě volá a kvůli ČEMU. Dívenka mi to první nechtěla říct. Nevěděla jsem jestli je to neochota nebo naschvál, ale začala jsem na ni tlačit. ,,Počkej, tak si spolu sedneme a já vám to řeknu.“
Šli jsme spolu zpátky ke stolu i s dívčinou (vypadala asi na 17let) a sedli si, že to probereme.
,,Tak prosímtě KDO a PROČ mě volá?“ položila jsem znova svoji otázku.
,,Přece tvoje rodina,“ odvětila dívka.
Když viděla, že na ni nechápavě čumím, dodala ,,Ta lepší rodina… Ti z tvé lepší rodiny.“
Po chvíli trapného ticha jsem jí odpověděla: ,,Mno, já vůbec žádnou nemám. A dokonce ani nějakou ,,lepší“, to sis asi nějak spletla adresu.“
V této chvíli by se dalo fakticky diskutovat nad tím do jaké míry ,,nemám žádnou rodinu“, ale v logice toho snu to prostě nebyla ,,žádná“, tak to nebudu měnit.
Po chvilce dívka vysvětlila o co jde.
Chtěla s námi jet na zájezd do Německa, kde má údajně dočasně sídlit vůdkyně vesmírné flotily. Jsou to zachránci planety Země, naše největší spása a já jsem povolána touto vůdkyní, abych se s ní sešla. Vůdkyně je údajně duší přemístěná do těla pozemšťana (o zbytku flotily nemluvila, ale asi to byl stejný princip, tedy ne fyzicky přiletivší lidé, ale přemístěné duše do pozemšťanů).
Říkám, že tyhle praktiky znám, že se to děje… víc jsem jí raději nevysvětlovala. A na její nápad jsem kývla. ,,A není náhodou ta vůdkyně taková ta vysoká hodně štíhlá, trochu snědá, velké výrazné oči….“ Měla jsem totiž přímo během dívčina vyprávění mentální vizi určité osoby a nevěděla jsem, kam si ji mám zařadit. ,,Ne to není ona“, přerušila mě dívka.
,,No dobře, tak se tam pojedem podívat.“
Přechodná fáze snu proběhla poměrně svižně. Ve zrychleném sledu se kolem nás postupně seběhla pořádná skupina kamarádů, kteří se také chtěli jet podívat na ,,Vůdkyni“. Poznala jsem mezi nimi jednu svou známou a svou nejlepší kamarádku. Zbytek lidí měl podobné rysy lidem které reálně znám nebo jsem znala, ale nebyli to přímo oni. Díky tomu že měli podobné tváře mi však byli povědomí takže jsem se mezi nimi vyznala. Všichni ve skupině jsme byli mladí, kolem dvaceti plus minus. Postupně se z nás stala veliká skupina cca mezi 15-20 lidmi.
Do Německa jsme jeli zájezdem, nočním autobusem abychom tam byli co nejdříve. Takže přes den jsme se rychle slezli, všichni sbalili a hned večer vyjeli, aby nám náhodou něco ze slovutné Vůdkyně neuteklo.
A všichni jsme byli nějakým způsobem prdlí. Já jsem tam jela, protože mi bylo řečeno že mě Vůdkyně volá, byla jsem zvědavá, nevěděla jsem jestli to náhodou není důležité a taky jsem si říkala, že na takovém výletu jsem ještě nebyla, že to bude dobrodružství. Zbytek mé skupiny uvažoval podobně a vesměs to byli prostě klasičtí ,,duchovní nadšenci“, co rádi jezdí na podobné akce za zážitkem. V autobuse bylo veselo a rychle jsme dorazili do cíle, kde měla Vůdkyně dokonce centrum.
Když jsem zjistila, že je to komerční centrum kde Vůdkyně normálně přijímá veřejnost, došlo mi, že je to s největší pravděpodobností odrbávka na peníze, ale nenechala jsem si tím zkazit dobrou náladu a šli jsme rovnou dovnitř. U toho jsem myslela na lidi jak jezdívají do zahraničí na Darshany a došlo mi že je to úplně to samé.
V duchovním centru bylo rušno, jak se tam střídaly skupiny. Ty které už byly s těmi které půjdou. Dovnitř se šlo do přítmí nahoru po schodech, kde jsme potkali něco jako vítačku, nebo vrátnou. Byla to přesně ta žena, kterou jsem předtím měla ve vizi, trošku snědá, hubená, vysoká. Když jsem procházela kolem ní, jenom jsem prohodila ,,Aha,“ a šla dál.
Pak se nás ujal personál centra, který nám vysvětlil, že celá vesmírná flotila je uvedena do spánku a probudí se, až nastane ten správný čas pro záchranu naší země a že do té doby musíme simulovat jim známé podmínky, abychom nerušili jejich spánek.
Takže nás převlékli do různě barevného oblečení, většina byla bavlna nebo len. Mě navlékli do růžového topu a šedé sukýnky. Když jsem myslela, že vypadám jako debil a vycházela ven z kabinky, viděla jsem co mají na sobě ostatní. Raději jsem taktně mlčela a potlačovala smích, byli jsme jak na maškarním. Slečna vedle se zeptala, jak vypadá. Měla na sobě takový divný rybníčkově zelený overal. Abych nelhala, řekla jsem jí, že se to asi tam mezi členy těchto vesmírných flotil nosí, ať je v klidu.
Tím však fáze strojení nekončila. Pak nás uvedli do druhé řady kabinek, kde některým na oděv připli brože a různé drobné kovové spony. Vypadalo to jako kombinace zlata a stříbra, na něčem byly i perly. Já dostala kolem krku uvázanou roztomilou mašličku z ozdobné krajky… Ještě mi tak zbývalo pocukrovat a odletět.
Ty kostýmy a brože jsme samozřejmě měli jenom vypůjčené. Když všichni (asi až na mě) dostali kovové odznáčky a tím jim byly rozdány fiktivní hodnosti našeho plavidla, už nám nevadilo že jsme jak hastroši z nějaké biosekty a začali jsme se fakt těšit, co bude dál. Sice nikdo nevěděl jakou má hodnost, ale hlavně že nějakou měl.
Když jsem si v kabince prohlížela svoji fešnou mašličku, došlo mi, že moje sny už trvají bez přestávky velice dlouho. ,,Týjo a teď aby nezafungoval pitomý zákon Murphyho schválnosti, abych se neprobudila těsně před tím nejlepším!“ Vylezla jsem z kabinky a začala všechny shánět. ,,Dělej dělej dělej, ať se tam vůbec dostanem ještě dneska!“
… 😀 Není čas ztrácet čas kámo! Chápeš že já spím a že tady mám omezený čas, že se nemůžu další hodinu nakrucovat v kabinkách jak mi sluší mašle? Já chci už vidět Vůdkyni sakra!
Ta představa, že se vzbudím a neuvidím to kvůli čemu jsme jeli autobusem do Německa, byla pro mě nepřípustná. Po chvilce jsem tu myšlenku na buzení opustila a soustředila se dál na sen, který se mi asi podařilo trošku popohnat, protože už jsme stáli u hlavních vstupních dveří.
Pořadatelé nám vysvětlovali, jak tyto návštěvy probíhají a jak se máme chovat.
Pro každou skupinu je vyhrazen maximální čas jedné hodiny pro návštěvu, během návštěvy máme být slušní, klidní, spořádaní a pokud chceme, můžeme se členů posádky mírně dotýkat nebo je pohladit, to jim nevadí ani je to neprobudí, ale nesmíme se vůči nim chovat agresivně nebo neuctivě.
Pak nás vpustili dovnitř. Byli jsme velká skupina na kterou údajně v centru nejsou zvyklí, ale když jsme vešli, zjistili jsme, že komplex je poměrně rozsáhlý, takže jsme se netísnili.
Hned u vchodu mě zaujala výzdoba. Byla podobná čajovnám. Tlumené teplé intimní světlo, teploučko, vzduch voněl vonnými tyčinkami, na zdech nákladné dřevěné vyřezávané obložení nebo ručně tkané koberce, různé ozdobné prvky byly zlacené, rozvěšené červené závěsy z očividně pěkně drahých látek…. ,,Hm, koukám že se tady někdo nebál investovat,“ prolítlo mi hlavou.
A hrála velice jemná sugestivní hudba, taková ,,strašně duchovní“ a dojemná.
Jak jsme první byli zavalení dojmy, tak jsme byli všichni potichu a slušní… Rozhlédla jsem se po místnosti, kde byla takticky rozmístěná lůžka různých velikostí. Někde ležel jeden člověk, jinde byli dva, tři, až do pěti na jednom lůžku, naskládaní vedle sebe do řádků jako larvičky. Byli to normální lidé přikrytí bílou přikrývkou. Místy jim šel vidět kousek ruky, vlasů nebo obličeje. Oblečení vidět nešlo, to bylo zakryté.
Šla jsem rovnou k nejbližšímu lůžku, kde ležela žena černé pleti. Všichni sice měli přikrývku přetaženou i přes hlavu, ale někdy více či méně dokonale. Tady jsem si zrovna prohlížela její pěkné rysy. Měla i hezký účes, takové klasické copánky po hlavě, jak to černošky nosívají.
Zrovna jsem se chtěla nechat pohltit tou atmosférou a chtěla jsem se začít dojímat nad tím jak je to úžasné, že tu přede mnou spí člen posádky záchranné flotily planety Země, ale moji iluzi zkazila členka naší výpravy!
Ještě jsem se nestihla ani patřičně roztéct blahem nad tím úžasným zážitkem, když tu jsem se otočila a vidím holku od nás, jak pěkně na pána skočila přímo doprostřed toho největšího lůžka, a přímo na nebohé ležící lidi a začala jim houfně odkrývat obličeje. U toho vydávala nadšené skřeky jako ,,juuu jééé ááááá hurááá.“
Nestihli jsme ji ani okřiknout ať se chová slušně, když tu k našemu překvapení ležící postavy zareagovaly. Jak totiž skočila jako neřízená střela, dopadla koleny přímo na břicho ležící postavy druhé zprava a musela i pěkně nakopnout postavu uprostřed. Takže ta která to schytala nejvíc se ,,zázražně probrala z umělého spánku“, koukla na ní a začal jí nadávat, ,,co si to představuje a jestli chápe jak to strašně bolí sakra!!“
Stáli jsme tam chvíli jak opaření a došlo nám, že slečna má na sobě úplně normální civilní oblečení a ještě mluví česky, jak kdyby sem chodila po škole na brigádu. Prostřední nakopnutá postava se také vzbudila, ale jelikož ta první už stihla začít nadávat, jenom přikyvovala.
Zbytek spící záchranné posádky dál držel svoji roli… Šla jsem dál a prohlížela si interiér dalších pokojů. Musela tam být obrovská spousta herců, jenom v té místnosti do které jsme vstoupili na začátku muselo být tak 40-50 osob, ale jak člověk šel dál a dál, těch pokojů tam bylo víc.
Moje nejlepší kamarádka šla se mnou. Po cestě jsme tiše konstatovaly, že to je vlastně perfektní způsob jak vytáhnout z lidí obrovské prachy. Uděláš centrum, naženeš lidi na brigádu, necháš je tam hoďku ležet a je to. Žádná show, žádné důkazy, žádné schopnosti. Jenom sugestivní příběh a zbytek už udělá fantazie a naivita návštěvníka. Speciálně když každému nabulíkujete, že ho volá Vůdkyně 😀
Našly jsme schody, které vedly dolů, tak jsme se tam šly podívat. Naše návštěvní hodinka přece ještě neskončila, každá jsme zaplatily několik tisíc za tento zážitek. Co na tom že je to podvod, alespoň jsme si to tam chtěly pořádně prohlédnout a zjistit co tam ještě mají dalšího. Navíc jsme ještě pořád nenašly Vůdkyni.
Schody vedly do místnosti, která byla všude obložená dřevem, na jedné straně byla místa k sezení a na druhé straně bylo vyvýšené dřevěné podium s malým nízkým zábradlíčkem kde byly dvě ženy navlečené do zvláštních kostýmů a masek. Celkově mi ta výzdoba připomínala indický styl, všechno bylo strašně zdobné. Tyto dívky byly ve zlaté a červené, jejich kostýmy byly dost složité, ale přesto odkrývaly tolik kůže, aby to potěšilo pánského návštěvníka. Ale my jsme byly dvě holky, a navíc jsme už skupinově všichni přišli na ten podvod, což herečky netušily.
Přišla jsem k zábradlí, laškovně se o něj opřela a koukám na herečku, co vyvádí. Kroutila se do všelijakých pozic, kulila očima a u toho dělala nesrozumitelné zvuky, něco mezi batolecím žvatláním a neřízeným skřehotáním. ,,Buuuéééé áááá oooo ééé uuuuu“
,,A ty představuješ co? Zase nějaký druh spirituálnío spánku, nebo hraješ divadlo?“
To herečku podráždilo. Rozeběhla se ke mně na kraj pódia, vykulila oči a udělala na mě ,,BÁÁÁÁÁ!“ asi si myslela, že se leknu. Nechtěla jsem ji dál zbytečně dráždit. ,,No, takže asi divadlo.“ Otočila jsem se a šly jsme s kamarádkou pryč.
Vůdkyni jsme bohužel nepotkaly, tak jsme se vrátily zpátky do první místnosti. Jenomže mezitím nám něco uteklo a to byla naše skupina. Pravděpodobně poté, co dostali od spící postavy vyhubováno za neslušné chování, se všichni zklamaně odebrali pryč z areálu vesmírných spáčů a manažeři tím asi uznali, že návštěva této skupiny skončila a ohlásili hercům přestávku. Nějak nepostřehli, že dva členové skupinky se zatoulali jinam, zapomněli si nás asi spočítat.
Takže jsme spolu došly do hlavní místnosti a koukáme, že brigádníci jsou všichni mladí kluci a mladé holky kolem dvaceti let a všichni se vééélice protahovali, protože museli dlouho vydržet nehnutě a ještě povrchně dýchat, což je náročné když víte že vás u toho ještě sledují cizí lidé.
Tak jsme se s kámoškou opřely o futra, nic jsme neříkaly, jenom na ně tak koukáme a usmíváme se… Po chvilce si nás herci konečně všimli. Někteří v leknutí nevěděli co dělat jiného, tak rychle šupsli zpátky pod peřinky a předstírali spánek.
Šla jsem k nejbližšímu lůžku, kde na kraji první ležel klučina s černými vlasy, ale pak když jsem se ho dotkla, se změnil v blonďatou dívku.
A říkám mu/jí: ,,To je v pohodě, netrap se, už to nemusíš hrát.“
Spáč se usmál a otevřel oči.
,,Hele ale pohladit si tě pořád můžu ne, to mám v ceně.“ zasmála jsem se a ve vtipu sáhla ,,spáči“ na rameno. V tu chvíli z něj byla dívka a ta začala polohlasem říkat, že je už nervozní, že už nemá moc času tady být, že potřebuje rychle někam jít. ,,Však klidně jdi kam potřebuješ, já tě tady nedržím.“
V tu chvíli sen skončil a probudila jsem se. S takovým svěžím čerstvým pocitem, jakobych skutečně absolvovala zajímavý výlet do zahraničí, akorát bez úmorného zdlouhavého cestování. Bylo to pro mě jako přeskočit fázi cesty domů autobusem a probrat se už doma v posteli.
Takže kdyby vás náhodou někdo zval k Vůdkyni do Německa, tak jsem tam už byla a říkám vám, že jsou to herci. 😀
Líbil se vám tento článek? Napište mi svůj názor do diskuze
a nezapomeňte ho sdílet se svými přáteli. Děkuji!
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Tak ideálny by bol nejaký domček pre ježka…
-mariankosnac Není to tak těžké. Záleží na tom čemu…
-Petra K tomuto tématu mohu poradit obyčejné pohádky. Zavřít…
-Petra Zlatý věk už tu dávno je. Respektive tu…
-Petra