Aluška.org: Věděním ke svobodě

Výzkum mozku odhalil, že pro různé neurotransmitéry existují oddělené dráhy. Po mozkových drahách spojených s osobnostní dimenzí introverze – extraverze pátralo mnoho výzkumů. Dokud jsme však nebyli schopni vizuálně zobrazit množství a místo průtoku krve v mozku, pohybovali jsme se stále na poli vzdělaného odhadu.

V časopise American Journal of Psychiatry (Americká psychiatrie) referovala doktorka Debra Johnsonová o prvním pokusu zobrazovat dřívější studie mozkových funkcí u introvertů a extravertů pomocí pozitronové emisní tomografie (PET).

Požádala skupinu introvertů a skupinu extravertů (kteří byli takto rozděleni podle svých odpovědí v dotazníku), aby se položili na záda a uvolnili se. Do jejich krevního řečiště byla vpíchnuta velmi malá dávka radioaktivity. Pak byli vyšetřeni s cílem zjistit nejaktivnější část mozku. Červená, modrá a další jasné barvy na snímku ukázaly, kam a kolik krve v mozku teče. Badatelka dostpěla k dvěma závěrům, které potvrdily to, co méně sofistikované pokusy už naznačily.

Doktorka Johnsonová zjistila, že u introvertů je dráha složitější a zaměřená dovnitř. Jejich krev tekla do částí mozku, které jsou odpovědné za vnitřní požitky jako zapamatování, řešení problémů a plánování. Tato dráha je dlouhá a složitá. Introverti se zabývali svými vnitřními myšlenkami a pocity.

Doktorka Johnsonová rovněž zkoumala rychlé mozkové dráhy extravertů a ukázala, jak zpracovávají vstupní informace, které ovlivňují jejich činnost a motivaci. Extravertům tekla krev do oblastí mozku, které zpracovávají zrakové, sluchové, hmatové a chuťové informace (s výjimkou čichových). Jejich hlavní dráha je krátká a méně složitá. Extroverti se zabývali tím, co se děje v laboratoři. Nasávali vstupní smyslové informace. Tento výzkum potvrdil klíčový pojem v hádance o introvertní a extravertní dimenzi temperamentu. Dr. Johnsonová došla k závěru, že rozdíly v chování mezi introverty a extraverty pramení z používání rozdílných mozkových drah, které ovlivňují, kam směřujeme naše soustředění – dovnitř nebo ven.

Introverti mají často problém najít správné slovo, když mluví nahlas. Naše mozky používají pro mluvení, čtení a psaní mnoho různých oblastí, proto je nutné, aby informace mezi jednotlivými oblastmi volně proudily. Vybavování slov bývá pro introverty problém, protože se informace pohybují pomalu. Jedním důvodem pro tento jev může být fakt, že používáme dlouhodobou paměť, což trvá déle a je zapotřebí správné asociace (něco, co nám dané slovo připomene), abychom ji prohledali a našli přesně to slovo, které chceme. Jestliže jsme nervózní, najít a vyslovit určité slovo může být ještě těžší. Pro psaná slova používáme jiné dráhy v mozku, v nichž je průtok u introvertů patrně plynulý.

Extravertně zaměřená Dana je rozjařená na hlučném fotbalovém zápase, kde nasává zrakové vjemy a zvuky. Je vzrušená a s použitím své krátkodobé paměti si o přestávce povídá se svým přítelem Nathanem o zápase, líčí mu všechno, co se na hřišti dělo. Když ze stadionu odchází, cítí se nabitá energií a má povznesenou náladu.

Introvert Peter jde do muzea a těší se na svého oblíbeného Moneta. Když vchází do muzea, které není přeplněné, cítí se zahlcen podněty a okamžitě sníží svou pozornost, možná aniž by si to uvědomil. Zamíří přímo do místnosti, kde visí Monet. Přemýšlí o jeho obraze a své reakci na něj, prohledává svou dlouhodobou paměť, srovnává současný prožitek se zážitkem z doby, kdy ho viděl naposled. Představuje si budoucí návštěvy muzea a s prožitkem si spojuje něžné pocity melancholie a záchvěv vzrušení. V hlavě si Peter povídá sám se sebou o jemných pastelech, které jsou na obraze. Z muzea odchází s dobrým pocitem.

Díky tomu, co jsme se dozvěděli o přesných okruzích mozku, které jsou u introvertů a extravertů aktivovány, osvětlily se některé důvody našeho chování. Ten nejcennější klíč však ještě přijde.