Aluška.org: Věděním ke svobodě

Všechny matky chtějí pro své děti jen to nejlepší, no ne? A co takhle dětem navěky zničit celý život? Co takhle je považovat navěky za svůj majetek? Co takhle vzít na sebe roli digitálního internetového pasáka, v pomateném moderním světě?

Sonia Bokhara má 14 let. Mladá dívka, vyrůstající po roce 2005, se tak jako desítky miliony dalších probudila do světa, ve kterém se sociální sítě a mobilní technologie staly součástí života všech lidí. Své mládí však zažila bez nich. Její rodiče zavedli pravidlo, že až do 13 let sociální sítě nemůže používat, což také souhlasí s obchodní a uživatelskou politikou Facebooku a dalších služeb. Myslela si, že její rodiče jsou zodpovědní a že ji tak chrání. Záviděla přátelům, kteří Instagram, Wattpad ať Tumblr používali už od svých deseti let a tři roky čekání navíc se zdály v dětských očích jako věčnost.
Na své třinácté narozeniny se ale nakonec dočkala. V ruce držela nový nablýskaný smartphone a svolení rodičů, že se do sítí může přihlásit. A tak to s nadšením udělala. Vytvořila si účet na Facebooku, Twitteru a dalších sítích a podělila se se svými přáteli o dobré zprávy. Všechno bylo nové, neznámé a plné příležitostí.

Jeden z prvních profilů, které Sonia navštívila, byl profil její mámy. A tehdy se to stalo. Právě tehdy si v šoku poprvé uvědomila, že i když sociální sítě měla zakázáno používat, pro její identitu a život to neplatilo. Její on-line život nezačal dnes a ani včera. Trval už celé roky! S hrůzou posouvala stěnu příspěvků své matky a viděla všechny ponižující momenty svého života. Byl tam její list, který jako 5 letá napsala zoubkové víle. Byly tam její fotografie, kde pláče jako batole v kolébce, kde je zapatlaná od jídla u stolu a kde sedí zadumaná na nočníku. Byly tam její oči plné strachu a zkřivená tvář, když jako 12 letá dostávala u doktora injekci. Vše bez jejího vědomí. Celý její život, od začátku až po dnešek, který jí matka jako digitální pasák vystavila celému světu na odiv na svém kompletně veřejném Facebook účtu.

Digitálních pasáci VLASTNÍCH DĚTÍ
Sonia Bokhara v podstatě rozuměla, proč její matka dané věci sdílela. Chtěla se podělit o svou radost s příbuznými a přáteli. Myslela si, že stovky daných fotek, listy vílám a každodenní strasti, byly roztomilé. Že větičky, které její dcera jako malá řekla doma jen tak do větru, byly zábavné a mile naivní a byla škoda se o ně nepodělit. A tak to bez okolků udělala. Sonina máma si zkrátka myslela, že o nic nejde. Vždyť přece ona byla rodič a ona posoudila, že zveřejnění daných věcí je v pořádku. Vždyť kdo jiný by to mohl posoudit? Jenže roky plynuly a z dítěte se stala malá slečna. Pro dospívající Soniu byl pohled na tyto privátní události roztroubené do světa naprosto děsivý. Bylo to jako noční můra, při které stojí před tabulí v pyžamu, protože se „zapomněla“ před cestou do školy obléci. Až na to, že v tomto případě se trapné momenty udály před celým světem a nedalo se z nich probudit.

Ve svém článku se Sonia rozepsala o tom, jak se cítila podvedená, zrazená a oklamaná. Byla si vědoma toho, že stovky fotek, příběhů a událostí z jejího života jsou už navěky vypuštěny do světa, aniž by měla nad nimi jakoukoliv kontrolu. Aniž by je mohla vzít zpět. Toto rozhodnutí udělal za ni někdo jiný a následky nesla ona. Anonymita a soukromí už pro ni přestaly být v nabídce.

Tento příběh se odehrává v různých podobách každý den
Statisíce a miliony dětí se poprvé staví částečně na vlastní nohy, formují si vlastní osobnosti a názory a dostávají do vínku své digitální dědictví, které pro ně vytvořili jejich rodiče. V USA tento projev vešel do jazyka pod názvem Sharenting či Sharents, což je kombinace slov rodiče / rodičovství a sdílení. Volně by se to dalo přeložit jako rozhlasrodič, rodičozdíleč, facebook máma, či roztrubovací tatík.Jedna věc je kompletně se vzdát svého soukromí a udělat se sebe sociálního exhibicionistu, schopného zveřejnit i svůj anální otvor, druhá věc je zveřejňovat zahanbujících fotografie svých dětí bez jejich souhlasu a vědomí, protože vám to z nějakého důvodu dělá dobře (máte pocit, že se zvedá váš sociální status, že potřebujete informovat, těší vás, že jiným lidem se fotka líbí a píší vám podpůrné komentáře).

Klinický psycholog David Coleman se v souvislosti se sharentingem vyjádřil, že jde o fascinující trend, při kterém je snad nejvíce zajímavé to, jak si jeho důsledky většina rodičů vůbec nepřipouští a odmítají to akceptovat jako realitu, i když je udeří do očí.
Mnoho lidí má dnes zvláštní pocit, že aby byl nějaký jejich zážitek reálný či validní, musí se sdílet. Je to jakási alternativa k filozofickému stromu padajícímu v lese, který nikdo neslyší, který se změnil na „nic jsem nezažil, pokud o tom neposkytnu důkaz jiným lidem“. Tento mechanismu následně přenášejí i do doby, kdy se stanou rodiči. Sdílení videa na kterém se jejich dítě koupe ve vaničce, nebo fotky toho, jak vyrobilo první exkrement do nočníku, jsou tedy povinnost. Protože pokud by ke sdílení daného faktu nedošlo, podle zaběhnutého smýšlení by to znamenalo, že daní rodiče přece ani žádné dítě nemají a jejich rodičovské činnosti neexistují. A tak se postupně stále více normalizuje nulové soukromí vlastních dětí, pro které má být v budoucnosti normální, že nevlastní svůj životní příběh. Že je to majetek všech, který je k dispozici.

Dnes má v USA významnou sociální identitu vybudovanou až 92% batolat s věkem do 2 let, přičemž těžko očekávat, že po zbytek jejich dětského života budou rodiče střídmější. Průměrné současné dítě v západním světě dnes od svých rodičů dostane do vínku více než 1000 zveřejněných fotografií a videí, než dosáhne puberty. A důvod? Krátkodobý dopaminový záchvěv rodiče, který vidí „Lajk“, či pochvalný komentář.
U zveřejňování soukromých záležitostí z dospívání dětí to rozhodně nekončí. Někteří rodiče neváhají si z vlastních dětí vytvořit na Instagramu či na YouTube vlastní byznys. Vždyť stačí uměle vypreparovat „zábavné“ situace a nechat děti, jejichž věk se dá ukázat na prstu jedné ruky, na ně reagovat… Pobavme se všichni. A hle, sto tisíc zhlédnutí, milion zhlédnutí, deset milionů zhlédnutí. No není to dítě zábavné? Určitě se i ono bude smát za deset let, když si tato videa, u kterých se smál celý svět, podívá… Nebo že by ne?

Nějaké procento lidí, kteří se takto chovali, existovalo vždy. Nejde o novinku. To co je zarážející, je normalizace sociálního kuplířství. To, že i pro běžné lidi je normální, ukazovat své holé děti milionům či tisícům lidí. Že je pro ně normální zveřejňovat jejich fotky na nočníku. Pogrcané bryndáčky, či výtvory v plence.
Fotky, události a příhody, které v minulosti zůstaly jen v rodině a přinejhorším se šířily k babičce či ke kolegyním v práci, jsou dnes vystavené na nástěnce pro veřejnost. A nejen dnes, ale navěky. Internet totiž nezapomíná a sběr dat odevšad nemá konce.
Pokud se někdy z této tragédie probudíme, což zřejmě nastane až tehdy, kdy se ze současných dětí, trpících sharentingem, stanou rodiče, budeme se na dnešní situaci najednou dívat s opovržením a nechutí, jako na něco příšerně zvrhlé. Možná nám to bude jednoho dne připadat podobně neuvěřitelné, jak to, že malé děti kdysi pracovaly v továrnách.

Když vás vlastní děti začnou nenávidět a dají vás k soudu za vaši lehkovážnost
Současná generace rodičů ve věku 35 až 50 let, která vychovává dnešní teenagery, efekt sharentingu neznají. Nemohou těžit z vlastní zkušenosti, protože ho nikdy nepocítili na vlastní kůži. V minulosti nastalo potenciální ztrapnění tohoto typu jen v podobě, pokud někdo z rodiny vytáhl krabici se starými černobílými fotkami při návštěvě přátel, nebo někdo zmínil nějakou historku z jejich dětství na nějakém rodinném setkání. To bylo všechno.
Předání přesného a podrobného záznamu privátního života jiného člověka (dítěte), jakoby šlo o nějaký veřejný majetek, se stalo realitou až po rozšíření Facebooku v poslední dekádě, při kterém většina lidí jako smyslů zbavená ztratila všechny zábrany při sdílení osobních záležitostí. A tak to současní rodiče teenagerů bez okolků svým dětem za poslední dekádu udělali a totožná věc v budoucnu čeká na batolata současných mladých rodičů. A toto bude mít v budoucnosti následky.

Podívejte se například na psychopatický Tumblr blog „Důvod proč můj syn pláče“, ve kterém otec pravidelně fotografuje svého syna a směje se nad infantilním důvodem, který ho rozplakal. Una LaMarche z magazínu Observer to pěkně komentovala s tím, že jednoho dne se možná objeví podobný blog jeho syna, nazvaný „Důvody proč už nechci svého otce ani vidět“.
Co myslíte, je možné, že vás jednoho dne poženou vaše děti k odpovědnosti za to, co jste jim udělali a že jste jejich soukromí brali jako žert? Ono, ne že by se takové případy ještě nestaly. Před dvěma lety 18 letá Rakušanka zažalovala své rodiče za zveřejnění 500 fotografií na sociálních sítích bez jejího souhlasu, ke kterým mělo přístup 700 jejich „přátel“. Několikrát se je marně pokoušela o smazání přesvědčit a když neuspěla, obrátila se na soud. Se slovy ,,Neměli žádnou ostudu ani limit. Bylo jim jedno jestli jsem na fotce na záchodě nebo nahá, všechny události mého života byly zaznamenány a zveřejněny“, požadovala finanční odškodnění a okamžité smazání všech fotografií.

V únoru minulého roku se udál podobný případ v Itálii, kde 16 letý chlapec požádal o smazání všech svých fotografií z profilu své matky a soud jeho žádosti vyhověl. Matce při tom zakázal zveřejňování dalších fotografií syna bez jeho souhlasu pod hrozbou pokuty 10 000 eur.

Bylo by jednoduché říct, že rodiče, kteří se stali digitálními pasáky svých dětí, jsou jen hloupí nebo nezodpovědní. Zdráhám se tomu. Internet se během dvou posledních dekád obrovsky změnil a mnohé reakce lidí jsou vynucené sociálním tlakem. Svět se změnil tak rychle, že to drtivá většina lidí ani nestihla spatřit. Zatímco ještě krátce po roce 2000 byl internet pověstný anonymitou a prakticky každý bezpečnostní expert doporučoval, že na něm není moudré zveřejňovat své skutečné jméno či dokonce adresu, dnes se očekává, že nejen zveřejníte své jméno, ale i své fotografie, všechny záliby a podělíte se o to kde všude jste byli, kde jste a kam půjdete. Stalo se to normou a pokud ji neplníte, jste podivín.
Pokud bychom toto řekli někomu před 20 lety, asi by si o nás pomyslel, že jsme se zbláznili. Napravit pokroucené sociální normy, které se objevily jen v posledních letech, chce čas a domnívám se, že tuto korekci již zanedlouho pocítíme v plné síle. Tedy alespoň doufám.

Koně nám utekli, rychle zavřeme dveře od stodoly
Je to opravdu tak špatné a nevhodné, vytrubovat soukromý život našich dětí do světa? Není to jen zastaralý „nesociálněinternetový“ názor? Jeden z častých obranných mechanismů, který v této souvislosti lidé mají, je odpověď ,,Ale vždyť na tom není nic špatného. To dítě je jen nyní nafučené a uražené, protože je teenager a dělá z pár fotek konec světa. Za pár let se na to bude dívat jinak.“
To, že se na to bude dívat ve věku 30 let jinak, než ve věku 16 let, je možná pravda, ale to nijak celou situaci neřeší. To, že vás už dnes bouchance z dob školní šikany nebolí neznamená, že v době kdy jste je dostali, byla pro vás škola noční můrou, že to na vás nenechalo následky.
Tyto události formují vaši osobnost, váš mentální vývoj a zrada rodičů se může promítnout na obrovských psychologických problémech v budoucnosti, které odkryje jednoho dne zkušený psycholog, který se bude snažit přijít na to, proč má vaše 30 leté dítě panické záchvaty a deprese.
Mnoho rodičů se dnes uklidňuje větami ve stylu: ,,Pokud v budoucnu bude jeho dítěti zveřejnění těchto věcí vadit, tak to dodatečně smaže“. Jakoby to automaticky vynulovalo pocity zrady, které dítě pocítí, když se dozví, že jste byli celý život jeho digitálním pasákem. Jakoby to automaticky vynulovalo to, že jeho privátní momenty už všichni viděli a pamatují si je.
Takové to „zavřete dveře od stodoly, koně nám utekli“. Děkuji vám mámo a táto, že jste dnes smazali ty fotky z Facebooku, jak jsem vás žádal. Jsem si jist, že tímto krokem se automaticky všem smazaly z paměti a zároveň všechny ty nahaté fotky z vaničky a zahrady automaticky zmizely i z těch pedofilních databází, které se prodávají na darkwebu, poté co byly shromážděny z vašich veřejných profilů!
Oni ti teenageři nemusí být jen přecitlivělí, když budou dělat vědu z toho, co jste jim udělali a když se neuklidní jen s tím, že jste všechno již smazali.

Jak byste se cítili, kdyby za vámi teď přišel váš 10 letý syn a řekl vám „tato, mama, včera jsem si vás natočil jak jste si v ložnici zábavně tľapkali vařečkou po holém zadku v kostýmech zajíců a bylo to vtipné, tak jsem to zveřejnil na sociální síti „. Potom jako by vám vybuchla hlava a posadili byste se z toho na zadek by vás uklidnil větou „nebojte se, hned poté, co si video podívali všichni vaši známí a kolegové v práci, jsem ho smazal, takže se vlastně nic nestalo“.

Lidé si zkrátka ještě jakoby nestihli uvědomit, že mezi zveřejňováním těchto věcí v rodině a na nejvíce rozsáhlé veřejné platformě v historii lidstva je pořádný rozdíl a že dodatečné smazání v budoucnu nic neřeší. Je zarážející, že drtivá většina lidí, která zveřejňuje rutinně například nahé fotky svých dětí, by byla šokovaná a naštvaná, kdyby se to stalo jim a někdo by zveřejnil jejich nahé fotky či video ze záchodu. Běželi by k soudu, požadovali by odškodné za veřejnou újmu. Ale jejich vlastní děti? Tam se to nepočítá, protože děti jsou jejich majetek nebo co, jako košile či kabát, nebo pes.

Snad žádná máma (či otec), nechce svému dítěti ublížit a chce pro něj jen to nejlepší. Děti samozřejmě už navždy budou jejich dětmi. Ale navždy nebudou ty malé čudly, které se nedokážou o sebe postarat. Jednou se stanou dospělými lidmi, kteří ponesou duševní i fyzické následky vašich činů!
Pokud patříte k rodičům, kteří rádi zveřejňují život svých dětí na Facebooku či jinde, zkuste se před každým příspěvkem tohoto typu na chvilku zarazit. Zkuste si v hlavě spustit zhruba takovýto rozhovor:

Komu toto vlastně ukazuji? Ukazuji tyto soukromé věci jenom tetě a babičce mého dítěte? Nebo to ukazuji stovkám či tisícům lidí, které „tak trochu znám“ a zároveň dalším 10 000 lidem, kteří jsou jejich „přátelé“. Je to něco, co v minulosti bývalo jen v rodině a nedávalo se to běžně na veřejnost?
Je to něco, co by mi vadilo, kdybych na té fotce byla já? Bylo by mi příjemné, kdyby se to šířilo dnes o mně? A pokud ano a mně to nevadí, existuje šance, že moje dítě to bude v budoucnu vnímat jinak? Nevyšťárá někdo tu fotku když bude na střední škole a nebude kvůli ní můj syn nebo moje dcerka šikanovaná? Nebude to fotka, nad kterou nějaký úchyl bude zítra masturbovat?

Možná toto všechno už víte a podobně jako já nad současnou situací jen kroutíte hlavou. Možná naopak patříte k rodičům, kteří „sharentingem“ překypují a tento článek vám změnil názor a budete se chovat jinak. Možná ale patříte k těm lidem, kteří se domnívají, že je to mnoho povyku pro nic a nepovažujete vaše chování za problém. Jsou to vaše děti a ukážete je komu chcete. Nenecháte si tu od nikoho rozdávat rozumy a znáte X lidí, kterým děti vyrostly a nemají s tím žádný problém… Bude to tak i u vás? Nebo k vám jednoho dne přijde vaše 20 letá dcera a řekne vám: „Poslyš mámo, poslyš táto, já jsem nechtěla ukazovat svou pipinu polovině světa“.

zdroje:
https://www.fastcompany.com/90315706/kids-parents-social-media-sharing
https://www.independent.ie/business/technology/were-more-connected-than-ever-as-half-of-us-have-access-to-tablet-device-30121405.html
https://scholarship.law.ufl.edu/facultypub/779/