Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zaujala mě kniha Naše příjmení, tak jsem ji pořídila a začetla se. Je to slovník často se vyskytujících příjmení v Česku, která nemusí mít tuzemský základ. (Většinu příjmení svých známých jsem našla, až na jedno nebo na dvě.)

Na začátku knihy je podrobné vysvětlení, jakým způsobem se česká příjmení tvořila, na základě čeho vznikala, jaké byly vlivy, které způsobily velikou variabilitu (zkomolení) příjmení, kdy například jeden rod je ve starých knihách zapsán několika různými způsoby a pak se zdá, že jsou to odlišné rodiny. Nebo jaké byly tendence některá cizí příjmení překládat, zkomolit a pak přeložit zase zpátky a vzniklo z nich něco úplně jiného, což se dělo hodně i v Německu.

Kniha je zajímavá a místy vyloženě vtipná, protože když popisuje vznik různých příjmení, tedy prvně přezdívek, pak příjmí a z nich příjmení, dává veliký prostor vaší fantazii. Protože se většinou z kronik nedozvíme, na základě čeho konkrétně dané příjmení vznikalo, to se ví jen výjimečně, můžeme se dohadovat. Přesto kniha velmi dobře vysvětluje vše co se nějak vysvětlit dá. Párkrát už jsem přemýšlela jakým způsobem vznikala příjmení, jaký byl vývoj a po přečtení této knihy jsem si uvědomila, že to vlastně bylo velmi jednoduché, přirozené a vlastně přesně tak, jak jsem si vždycky představovala, že by to být mohlo.

Jelikož to není typická kniha ale Slovník a není tedy možné napsat k ní klasickou recenzi, ocituji vám dva velmi výživné odstavce z této knihy, nad kterými jsem se nejvíc zasmála

Během jejich četby jsem si také uvědomila, že mi o většině z toho už říkali různí lidé, znamená to asi že kniha je dosti populární a konkrétně tyto části se stávají vtipnou perličkou při rozhovorech o našem národu.

,,Některá příjmení byla metaforou, dnes již jen těžko rozluštitelnou. V běžném styku totiž ztrácí příjmení pro nás svůj původní význam a vnímáme je jen jako označení konkrétního nositele. Nevadí nám (a ani nevnímáme že je v tom rozpor), že pan Vrabec je velký a silný člověk klidných způsobů, pan Pospíšil málokdy pospíchá a že slečna Hrubá je jemná a subtilní dívka. Výjimku tvoří příjmení utvořená ze slov, která se vztahují k oblasti sexu a vyměšování (1450 Procopio pizda dicto, 1392 Tomáškovi příjmím Prdel, 1399 Prdelík střelec Haškóv). Byla vnímána jako neslušná a sami jejich nositelé se mnohdy přičinili o změnu: například z celého širokého českého rodu Uchcanejch si toto příjmení ponechal jen jeden z jeho členů. Ostatní si je změnili na neutrální Urban. Pravděpodobně v tom směru působili i faráři, kteří vedli matriky. Do naší doby se vlastně udržela jen ta, která svůj ,,necudný“ význam ztratila: některá slovesa pohybu a dnes už neužívaná pojmenování tělesných orgánů, např. Kep (Kepka, Kepák) nebo Hrma. Zato ale ve Vídeňském adresáři z r. 1930 čteme příjmení českého původu K*nda, Pudelka, Ritka, Wosserka, Skurwa, Gebák, Gebala (g=j) a další: v německém jazykovém prostředí se uchovala, protože nikdo nevnímal jejich obecný význam.“

– citace ze str. 17

,,Vzácnou skupinou jsou poměrně vzácná příjmí a příjmení z celých vět s minulým časem sloves (Drahokoupil, Potměšil, Přecechtěl, Rozšlapil, Stojespal, Zlámaljelito, Ontonevěděl, Snědldítětikaši, Nasralvhrnec). Tato příjmení považuje Pavel Eisner za charakteristicky česká a cítí v nich právem koncentrovanou anekdotu. Někdy se z takových vět stalo příjmí a pak příjmením jen sloveso. Je to skupina velmi produktivní, ale tato příjmení nemívají příliš vysokou frekvenci, což naznačuje, že většina z nich se drží v jednom rozrodu se společným předkem.“

– citace ze str. 21

To by byla dnešní kulturní vložka, pojďme se mrknout na slovníkovou část

Slovník uvádí příjmení, výjimečně i letopočet, ve kterém je příjmení prvně zapsáno ve starých kronikách. Většinou tam bohužel datum není, ale výjimečně se dá najít. Některá jsou velmi stará, třeba Mour z 12. století, vztahující se k Mauriciu.

Některé výklady jsou velmi zajímavé a celkem podrobné, jiné jsou strohé a dat k nim je minimum, takže člověk si může myslet ledacos. Ke každému heslu také slovník uvádí varianty daného příjmení, které vznikly ze společného kmene, či zdroje. Například existuje 5-20 variant příjmení, které je založeno na jednom slově, označení místa, či jména nějakého předka.

Co se týče mého vlastního příjmení, jeho význam znám odmalička, patrně se to ke mně obloukem dostalo jako vyčtený poznatek právě z tohoto slovníku. Slovník Naše příjmení totiž vychází dlouhodobě a pokaždé se aktualizuje a rozšiřuje o nová jména, nebo se aktualizuje jazyk, ve kterém je napsaný. První takový slovník byl založen na badatelské práci doc. PhDr. Josefa Beneše, CSc. (1902-1984).

Například tohle je ukázka z jednoho starého vydání tohoto slovníku, můžete se pokochat formou tehdejšího jazyka:

Studie Antonína Kotíka „Naše příjmení“ (Naše přijmení: studie ku poznání přijmení českoslovanských, s ukázáním jejich hojnosti, rozmanitosti a namnoze zvláštního rázu a s pokusem o vysvětlení jich púvodu a smyslu. Nákladem Jana Kotíka, 1897

Jiné starší verze této knihy jsou dodneška dostupné v antikvariátech, taktéž internetových.

Zpátky k heslu Loskot: Kniha ho datuje letopočtem 1551-71. Loskot je staročeské slovo obecného významu, které znamená hřmot, nebo hukot. Druhá varianta tohoto příjmení je Loskota.

Více kniha neuvádí a vzniká prostor pro fantazii. Kolem roku 1550 jsem měla předka, kterému přezdívali Hukot nebo Hřmot a to je jediná věc, která se ví.

Proč mu tak říkali? – Mohl třeba mluvit hodně nahlas, nebo jeho řemeslo mohlo být nějak spojeno se zvukem. Loskot má dva významy, hukot by klidně mohl označovat i včelaře, protože úly krásně hučí. Nebo taky mohl hrát na hudební nástroj tak strašně blbě, že se to nedalo poslouchat. 😀 Třeba bubeník co neumí chytit rytmus. Nápadů by bylo hodně.

Na ukázku další příjmení:

Třeba Tomáš Klus (zpěvák) je ve slovníku uveden: Klus, Klůs, vzniklo z obecného jména Nikolaus, nebo ze slovesa klusat. Pak slovník uvádí dalších šest variant tohoto příjmení.

Nebo Jaroslav Dušek (známe všichni): Základní tvar příjmení je Duša, které vzniklo ze slova obecného významu duše, nebo z obecného jména Duchoslav. Varianta ,,Dušek“ je 63. nejčastější příjmení v Česku, je zaznamenané od roku 1572 a je odvozeno od jména Duchoslav, jinak Dušek.

Jan Werich (milovaný herec): Základní tvar je Weirauch, vzniklé z německého slova obecného významu Weihrauch, které znamená kadidlo. Příjmení Werich je jeho varianta.

Když kniha zmiňuje, že mnoho příjmení vznikalo na základě staročeských jmen která se již nepoužívají, čekala jsem že by tam mohl být jejich seznam, protože by mě opravdu zajímal. Bohužel tam není, ale kdyby náhodou někdo měl podobnou tendenci si je načíst, dají se najít na internetu v podobě seznamu zde: Staročeská jména

Seznam je velice pestrý a myslím si že je škoda, že je o ně náš kalendář ochuzen, některá jsou opravdu pěkná.