Aluška.org: Věděním ke svobodě

Všichni jsme se s tím jistě už někdy setkali. Někdo v našem okolí má závažný problém, například zdravotní či osobní a nehodlá s ním nic dělat, odůvodňuje ho tím, že to podědil geneticky. Například cukrovku, rakovinu, ekzémy, nebo životní smůlu na partnery. Možná i vy sami jste (nebo jste byli v minulosti) posuzováni na základě vašeho rodinného příběhu. ,,Dělali to ti před vámi, takže vy budete taky. Tu nemoc měli oni před vámi, takže vy budete taky.“

Člověka to vrhá do pocitu, že věci jsou dané, že nad nimi nemáme kontrolu. A že jsme prostě jen oběti nějakých genů co jsme zdědili, ty geny nás jednoho dne dostihnou, jak dobré tak i ty špatné a my se s tím holt budeme muset nějak smířit. Nic s nimi neuděláme, je to dané…

I lékaři se na dědičnost často rádi vymlouvají, pokud se jim to hodí do krámu. Je snažší vám jako pacientovi říct že máte odvápněné zuby kvůli matce která měla v těhotenství nedostatek vápníku, než vám na rovinu říct že si ty zuby málo a blbě čistíte, že jste překyselení. Ta první varianta vás zbavuje odpovědnosti a otvírá vaši peněženku, ta druhá vyžaduje váš aktivní přístup a nápravu. Zatímco aktivní přístup v sobě obsahuje konečné řešení problému, většina lidí z pohodlnosti dává přednost tomu prvnímu. Proto má náš systém víry v dědičnost takovou podobu a sílu, v jaké ho dnes vídáme.

Už pár týdnů louskám poměrně dost odbornou knihu o psychosomatice. Je to učebnice, která celou metodu pojímá velice do hloubky. Patrně na ni budu ještě dělat recenzi, ale zatím nemám dočteno, tak nevím kdy recenze vyjde. Kniha se jmenuje Proč a jak psychosomatika funguje, napsala ji MUDr. Jarmila Klímová a Mgr. Michaela Fialová. V této knize, v oddělení které popisuje biologické procesy v lidském organismu vztahující se k tématu psychosomatiky, je velmi pěkná část, kterou cituji:

PLASTICITA INFORMACE DNA

,,Kouzlo plasticity – proměnlivosti DNA spočívá v tom, že v období očekávaného dělení buňky se chromozomy přesunou do buněčného jádra, kde v chráněném prostředí krátce přežívají. To proto, aby na ně v době replikace nepůsobily vnější vlivy z okolí a nedocházelo k replikačním chybám.

V období klidového režimu buňky jsou chromozomy s DNA z jádra volně vypuštěny do buněčné cytoplazmy. Zde během života buňky podléhají mnoha vlivům a mnoha spouštěčům své genové aktivace. Toto období trvá průběžně 4-8 let, podle délky života buňky. Za tuto dobu je DNA schopna navázat mnoho informací, využitelných ke své funkční změně. Díky tomu se některé genové sekvence ve své funkci uspí, jiné aktivizují. Každý další přepis DNA do nové buněčné generace se tedy od své původní verze významně liší. Je potřeba si uvědomit, že těchto přepisů se v našem těle odehraje za celý život 10-16, a to v každé specializované buněčně struktuře. Z toho jasně vyplývá, že umíráme s výrazně odlišnou DNA, než byla ta, se kterou jsme se narodili.

Ani našim dětem proto nemůžeme předat identickou genetickou informaci, protože od našeho zrození do doby početí nové generace se informační potenciál DNA změní minimálně šestkrát. Potomkům tedy nepředáváme na bázi DNA naši biologickou determinaci, nýbrž individuální životní zkušenost.“

EPIGENETIKA

,,V polovině devadesátých let 20. stol. se věda ustálila na tvrzení, že epigenetikou rozumíme studium změn ve funkci genů, jež nemohou být vysvětleny změnou v sekvenci DNA. Činnost a aktivita genů je tedy jednoznačně dána intervencí a signály z vnějšího prostředí. V moderní vědě se proto objevil termín ,,epigenetika“, který doslova znamená ,,vláda nad genetikou“ a zásadně mění naše chápání toho, čím a jak je život řízen. Nikoli biologickým předáním, ale individuální životní zkušeností naší a našich předků.

Epigenetika nás přesvědčuje, že chování genů je tvárnější, než jsme si kdy byli schopni připustit. Význam znalosti genomu je pak trochu odsunut na vedlejší kolej.

Tvrzení, že za daným projevem choroby je nějaký zmutovaný gen, se ukazuje být v řadě případů nesmyslným. Mnohdy se totiž o žádnou mutaci nejedná. Navíc, zatímco děje genetické jsou většinou nezvratné, epigenetické změny jsou reverzibilní.

Existují jevy, kdy jednoduchá složka výživy, nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek, tlumí anebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu i k horšímu.

Lidská DNA je složena ze dvou frekvenčních pásem. Nižší frekvenční pásmo je podkladem klasické dvou vláknové DNA, tak jak ji známe z obrázků a učebnic biologie. Ovšem vyšší frekvenční pásmo zakládá povahu tzv. ,,světelné složky DNA“ o 12 vláknech! Obě dvě sekvence DNA lze pomoci specifických slov a zvuků reprogramovat, různě modulovat či harmonizovat, a to bez jakékoliv genové manipulace.

Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno. Nejen strava, změny klimatu, ale i subjektivní prožitek se v těle mohou projevit jako kaskáda biochemických změn, které ve svém důsledku napovídají genům, zda se mají projevit, a jakou silou to mají učinit.“ (konec citace)

Mnohé jevy v našem životě mají tendenci se opakovat jako fraktál, přenášejí se z generace na generaci, stejné systémy a děje mají tendenci se kopírovat. Potom není divu, že děti matky která měla deprese, mají také deprese. Nebo že třetí generace v dané rodině trpí cukrovkou. Dokonce jsem zažila případ, kdy už třetí generace v určité rodině byla postižena velmi závažnou psychiatrickou poruchou, existuje na to oficiální diagnoa a měla to babička, měla to matka a od nich to měla i dcera. Po energetické stránce se to zjevovalo jako hnusní agresivní skřeti s protáhlými čumáky. Nebyl to toxin, ale nebezpečná energetická rezonance, bůhvíkde to ta první generace nabrala, ale poprvé jsem viděla že se dá podědit i skřet.

Avšak nad jakoukoliv dědičností má rozhodující platnost náš životní styl, a způsob jakým myslíme. Pokud budeme bezmyšlenkovitě a bez jakékoliv hlubší analýzy jen tupě kopírovat všechny programy které nám byly v dětství vštípeny, nikdy se z nich nevymaníme a dědičnost pro nás v podstatě bude platit. Můžeme se na genetiku vymlouvat, avšak rozhodující je to, jaký způsob života a jakou cestu jsme si zvolili. Buď tu vyšlapanou našimi předky, kterou již známe a víme kam vede, nebo nějakou úplně jinou. Na nevyšlapané cestičce nás potkají zcela nové kapitoly a výzvy, které odpovídajícím způsobem mohou aktivovat či deaktivovat skryté předpoklady, které si v sobě neseme.

Když si navíc člověk uvědomí, že ho s jeho rodinou ve skutečnosti nepojí společný gen ale zejména životní styl který daný gen moduluje, je to velice osvobozující, protože se nemusí s osudem dané rodiny ztotožnit, pokud ho nechce. Dává to člověku do ruky naději, sílu a hlavně možnost své předpoklady změnit a žít jinak.

Ideálně se přestěhovat daleko, nebýt vůbec vystaven vlivům které chce deaktivovat a vytvořit si originální život, zcela podle svého, nezávislý na názoru a očekávání druhých lidí. To přinese člověku nejen spokojenost a štěstí, ale i zdraví, protože konečně může být sám sebou.

Nebýt obézní dítě svých obézních rodičů, nebýt cukrovkář po taťkovi i dědovi, nelupat antidepresiva jako maminka. Nedědíme totiž po předcích nemoci, dědíme po nich životní přesvědčení, filozofii, způsob myšlení, optimismus/pesimismus, typy strachů, komplexy a způsoby řešení různých životních situací. Jsou to vzorce, vtisknuté šablony, které jsme si osvojili jako malí, aniž bychom měli možnost je patřičně profiltrovat a vybrat si, které budeme kopírovat a které nikoliv.

Tento úkol zpětné filtrace se objeví až v dospělosti, za předpokladu, že jsme dostatečně bdělí, vědomí a dokážeme si připustit, že děláme něco blbě a že by to vlastně šlo dělat lépe, nebo úplně jinak. A můžeme se cíleným snažením přeučit, tím přepíšeme svůj program. Přepisování destruktivních programů, které nechceme následovat a které nehodláme svádět na genetickou dědičnost, většinou není otázka jednoho dne. Je to výsledek denního překonání sebe sama, denního zvládnutí malého úkolu. Naučit se jiný typ reakce v konkrétní situaci, odnaučit se neadekvátní reakci v konkrétní situaci, nebo se přeučit na jiný jídelníček, často bývá otázka měsíců a let.

Ve výjimečných případech jsme však schopni přepsat program i během jediného dne. To ve chvíli, kdy se nám nějakým silným zážitkem podaří zcela zlomit nějaký vzorec, nebo strach.

Mně se toto skokové zlomení programu stalo opakovaně. Jeden případ bylo překonání svého strachu. Něčeho se člověk odmalička bojí a když se s tím potká, cíleně udělá pravý opak, než by udělal normálně. A zúčastní se toho, před čím by jindy v rámci svého pudu sebezáchovy utekl. A bum ho. Pár hodin na to se z člověka stává někdo jiný. Strachy bývají na sobě poskládány kaskádovitě a pokud prolomíme jeden strach, často zmizí i některé jiné, které jsou na něj nalepené, ale to zaznamenáme až když se nám to stane. Ne vždy je možné logicky vypozorovat, které programy jsou navzájem na sobě závislé a kolik jich spadne, když zrušíme jeden.

Jindy mi stačilo si pouze uvědomit danou souvislost. Co dělám, proč to dělám, co z toho mám, co mě k tomu vede, na základě čeho to vzniklo. A poté rozhodnutí, nebo spíše uvědomění, že daný vzorec mi neslouží dobře, že je vlastně úplně k ničemu, svého času asi logiku měl ale dnes už ji nemá a proto ho už nebudu aplikovat. A ze dne na den jsem byla schopna zcela jiné, mnou chtěné reakce v situaci, kdy by se jindy přihlásil ke slovu starý nefunkční program.

Vím že to jde a nález v knize ze které je uvedená citace nahoře, mě potěšil. Popisuje tutéž zkušenost jinými slovy.

Na druhou stranu mě však rozčiluje, když vidím, že lidé kteří mají řešitelný problém, ho odmítají řešit a svalují to na vlivy mimo jejich pravomoc, nebo tuto svoji pochybnou víru hážou na druhé, dokonce přímo na mě. A já pak mám nést odpovědnost nebo následky cizích programů. I tomu se bohužel musí člověk naučit efektivně čelit.

Například již zmíněná dědičná choroba… Jako dítě jsem se bála toho, že jsou nemoci opravdu otázka genů a že jsem vlastně oběť ruské rulety, buď se mi to vrazí, nebo nevrazí do života a nic s tím neudělám. Takže pohled na stařenky o berlích, které denně lupou dvacet prášků a nonstop sedí v čekárně u doktora, mě logicky děsil.

Umím si představit, že pouhý strach z konkrétní dědičné nemoci, ji umí spustit. Podle fraktálního vzorce, kdy jeden drobný prvek je opakováním velkého celku, kdy jedna buňka ovlivní celý orgán, tak jedna myšlenka umí zarezonovat v celém organismu a spustit řetězovou reakci na fyzické úrovni…

Jak člověk postupně zestárne, tak pochopí že je to celé nesmysl. Tedy vlastně ono to takhle funguje, ale pouze pokud danému systému přesvědčení uvěřím a dám odpovídající váhu. Když budu věřit že tu nemoc dostanu, tak ji prostě dostanu. Protože jsem nezměnila započatý vzorec, který mi předali moji předkové. Pakliže danému systému svoji víru nesvěřím a podložím to patřičnou změnou ve vzorci chování i myšlení, daná nemoc se mě nebude týkat. (Jenom myslet nestačí, člověk musí zároveň jednat.)

Když mi bylo asi 18, dostala jsem dopis od své babičky. Prý mě přihlásila na vyšetření na mamograf. Prý že ta rakovina je dědičná a že jsem riziková osoba, takže se to musí sledovat. Dle této prognozy bych měla chodit na mamograf každý půl rok.

Přijetí této víry by pro mě reálně znamenalo chronický strach, stres a pravidelnou dávku ozáření, ze kterých bych zajisté tu rakovinu dostala. Toto by byla ta ideální cesta, která by aktivovala daný gen, daný vzorec a spustila kaskádu reakcí.

Pamatuji si, že když jsem si přečetla co se tam píše, vztekle jsem pozvánku roztrhala a hodila do koše. Proč? Ne ze strachu z dané nemoci, ale ze vzteku. Uvědomila jsem si totiž, že přesně tento způsob myšlení, pokud bych ho přijala, by se mě pokusil zabít prostřednictvím mě samotné, mého strachu…. O pár let později přišla druhá pozvánka, s jasným upozorněním, že ostatní tam úzkostlivě chodí a já jediná neposlušná na to nedbám…. I ta letěla do koše. Za mé zdraví si nesu odpovědnost pouze já a nikdo jiný.

Člověk se nesmí nechat strhnout matrixem a lidmi, kteří nejsou dostatečně bdělí na to, aby byli schopni identifikovat chybný vzorec a neopakovat ho. Pokud chceme vzít skutečně zodpovědnost za svůj život a za své zdraví do vlastních rukou, nemůžeme se bát že dostaneme nemoc po mamince a úzkostlivě běhat na vyšetření od čerta k ďáblu. Musíme prostě změnit svou cestu. Musíme identifikovat, co k dané nemoci vede a tomu se vyhnout. To je jediná cesta, jak se zbavit dědičného a genetického prokletí. Ne strachem, ne tím že si necháme vzít svoji moc, sílu a zodpovědnost někým druhým.

Když se dneska nechám proměřit na diagnostickém přístroji, mám organismus takřka plně funkční, 98% ze sta. To mi ukazuje, že cesta kterou jsem se vydala, je správná a k doladění mi zbývají jen drobné detaily, spočívající především v hlídání kvalitní stravy a dostatku pohybu.

Když jsem byla dítě, strašili mě tím že budu nosit brýle. Že když ty dětské zahodím, zrak se mi rozkope a bude to pořád horší a horší.. Brýle nenosím, vidím dobře.

Strašili mě taky s cukrovkou… Cukrovku nemám.

Dokonce mě v pubertě naháněli jak nadmutou kozu ze strachu, že budu dělat stejné chyby jako generace žen přede mnou v mém věku. Doslova mě na to programovali a neustále mi to opakovali, jasně jsem vnímala, co se ode mě očekává, jak mám v životě skončit. Byla jsem už roky předem posuzována a tvrdě trestána za věci, které se očekávaly že udělám, aniž by se vůbec kdy staly. Tak obrovskou sílu má jakási rodová sugesce, absolutní víra která předpokládá chyby a tvoří je už v předstihu, takže potomek pak jaksi nemá moc na výběr a skoro musí vzorec následovat, neboť odolat danému tlaku v podstatě nejde. Ale rozhodla jsem se toto očekávání nenaplnit, opustit dané prostředí a zbavit se všech vzorců, které mi nesloužily dobře. A hle, jde to.

Dokonce jsem ,,chodila“ s klukem (taková ta klasická nevinná dětská láska co brzo vyšumí), co mi řekl, že nejpozději do svých 18ti let budu strašně tlustá… Tehdy mi bylo 13, byla jsem v šoku a nechápala jsem to. Vysvětlil mi to tak, že to vidí na mé skladbě postavy, na mé kostře, že lidi co mají takovou stavbu těla jsou pak v dospělosti tlustí… Sám vypadal jak vylítaný komár, a byl o pár roků starší než já, tak jsem měla za to že asi má i víc rozumu a že tomu asi trochu rozumí, když mi to říká… Za pár měsíců dostal kopačky, a ještě několik let poté mi to vrtalo v hlavě jako červík. Fakt jsem se bála, aby náhodou neměl pravdu.

To jsou přesně ty programy. Někdo vám něco řekne, vy se vyděsíte, pak se to ve vás jaksi uhnízdí a když to z hlavy nevyženete, nebo si nezjistíte skutečná data a budete ten program jenom slepě následovat, vážně do osmnácti skončíte jako buřtík… Samozřejmě, že předpovídat někomu obezitu na základě jeho ,,stavby kostry“ je naprostá hovadina a svědčí to jen o totální nevzdělanosti, neboť obezita je primárně dána potravou, stylem života a pokud se nebudeme přejídat cukry a sacharidy, nemáme být z čeho tlustí… Nehledě na to, že obezita je v podstatě duševní nemoc. Obézní lidé nejí z hladu, ale zajídají něco, co je vnitřně likviduje, co je žere, nebo zajídají strachy, stresy. Proto se radikální hubnutí u obézních lidí kombinuje i s návštěvou psychologa, nebo minimálně pohovorem o příčinách, bez uvědomění si spouštěče a jeho řešení to totiž nejde a váha se vždycky vrátí zpátky, jen co vyprší prvotní motivace.

Takže předpovídat někomu obezitu je stejná blbost, jako předpovídat mu, kdy a jak si ostříhá vlasy. To nemá v rukou žádný věštec, to má ten člověk v rukách svých, potažmo ve své hlavě a nikdo jiný na to nemá vliv, pokud ten vliv nevpustíme, aby tam začal destrukčně vrtat.

Člověk si v ideálním případě vůbec nesmí takové ,,předpovídací věštící“ programy nechat vlézt po kůži. Je lepší je ignorovat. Když potřebujeme vyventilovat šok tak se tomu vysmát, nebo ve vzteku bouchnout pěstí do stolu a říct ,,NE, TOHLE JÁ NEJSEM,“ protože když se tím budeme užírat a budeme si nemoc vizualizovat, přímo si ji k sobě voláme, aktivujeme tím spící destruktivní gen.

Myslete na to, že každý den který prožijete a každá opakovaná myšlenka kterou vnímáte, má schopnost přepisovat vaši DNA, uspávat nebo naopak probouzet určité části vašich genů. Volte tedy moudře, jaké změny v sobě uskutečníte, kým se stáváte, jakou bytost profilujete. Dle DNA nejste rezonančně stejná bytost od miminka do hrobu, měníte se svými volbami a zhruba každých 8 let máte nové tělo s jinou DNA. Tak v sobě postupem let kultivujete to co prožíváte a umrtvujete to, s čím nepřicházíte do styku.

Pokud možno nic nesvádějte na svoji rodinu, rodiče, předky, genetiku, nebo osud, protože svádění viny na něco vnějšího je odevzdávání zodpovědnosti, odevzdávání vaší tvůrčí síly, kterou byste měli použít na žádanou a potřebnou změnu k lepšímu. Když budete ukazovat prstem na všechny kolem, nezbude vám už kapacita na to, abyste mohli obrátit pozornost na sebe a řešení, protože víra ,,za všechno přece může rodové prokletí a genetika“ člověka umrtvuje a podporuje ve strnulých, starých vzorcích, které mu nevyhovují.