Aluška.org: Věděním ke svobodě

Přistupuji takhle do vlaku – schválně si vybírám kupé, kde sedí dvě sympatické ženy – a hned co vejdu, ptám se stydlivě, že si nejsem jistá, jak přesně tento rychlík jede (to víte, venku je tma a když nevíte jak jsou zastávky, můžete se seknout…. v rychlíku se stanice nehlásí).

Jedna byla mladší a ta vystrčila bradu, naklonila obličej a překvapeně se usmála. Druhá byla starší, cca pod padesát. – Daly jsme hlavy dohromady a zjistily jsme, že všechny vystupujeme ve stejné stanici, i když každá cestuje jinam. Tak jsem byla klidná, usadila se a začaly jsme si jen tak povídat…

A tento večer, to bylo ono pověstné nečekané setkání s tvrdou realitou.

Aby tomu každý rozuměl: Odmalička mi lidé vyčítají, že žiju ve svém vlastním světě. I vlastní máma, když se na mě zlobila, mi říkala, že si žiju ve svém světě, odmítám žít v realitě, a mám pořád ten svůj nos zabořený do papírů a maluju. Všechny problémy jsem řešila kreslením…. A dneska, když jsem už dospělá a žiju tím stylem jakým žiju, tuto skutečnost nejenom že nepopírám, ale já se jí dokonce držím a jsem za to velice vděčná.

Připadám si, že fakt žiju v nějaké hezké bublině. Kde existuje sice zlo, jsou tam zlí lidé, neštěstí, nehody, bolest a toto všechno. Ale ta bublina je jakoby ,,kouzelná“ v tom smyslu, že se do ní můžu před tímto vším schovat, pokud to zvládnu a pokud to udělám dost rychle a fikaně. Vytvořit si takovou bezpečnou životní bublinu, dá dost práce, je to těžké (nesmíte jít totiž s davem) a chce to i mít trochu toho štěstí…. A funguje to. Díky tomu se zlí lidé, neštěstí, nehody, bolest a utrpení vyskytují v mé blízkosti výjimečně a skoro vždy je to důsledek nějaké chyby, náhody, neopatrnosti, nebo cizího zavinění.

A když se takhle občas setkám s tou tvrdou skutečnou denní realitou, bývá to pro mě někdy opravdu hodně bolestné a o to rychleji pak pospíchám do té své bubliny. Do toho svého života, kde se vlastně skoro nic závažného neděje (až na pár maličkostí a rušivých elementů jako jsou daně, lásky, výpadlý net, blbci, nebo náledí :D). Mám svůj svět, kde je klid a ve kterém můžu na všechna vnější trápení zapomenout. A takhle já si den po dni lebedím… V klidu.

Náš hovor začal diskuzí, které spoje na daný vlak v dané stanici navazují a která z nás kam potřebuje jet… Pak jsme začly rozebírat, jak podivně mezi vesnicemi jezdí některé autobusy. (budu dělit paní na ,,mladou“ a ,,starší“)

Starší paní se svěřila, že tam kam jede, je to s autobusem tak šílené, že ji vyhodí prakticky u lesa a aby došla do vesnice kde žije, tak musí kolem zahrádek a přes les, celkem daleko. Takhle v zimě jít lesem, když nikde nikdo není, ani pouliční světlo nesvítí, tak že se fakt bojí. Přitom silnice tam vede a nechápe, proč ten autobus nemůže jet přímo až k ní.

Koukám na ni jako puk ,,no to je hrůza“ a přihřívám polívčičku dalšími podivně situovanými zastávkami, které jsem v okolí potkala.

Když tu se starší paní svěřila dál, že od ní jezdí autobus jen 2x !!!! za celé dopoledne. Jeden jede v šest a druhý v osm. To znamená, že když potřebuje dojít včas do práce (neřekla jaké), tak to je časově dost nepříjemné a ještě musí přes ten les…

Koukám na ni vyjeveně: ,,Takže.. vstáváte ve čtyři?“ (původně pokus o vtip)

Paní se usmála: ,,Ne, vstávám o půl čtvrté.“

Zůstala jsem konsternovaně hledět a vypadlo ze mě jen něco v tom smyslu: ,,To bych nezvládla.“

A paní pokračuje: ,,No a když sloužím, tak někdy mi vyjdou i dvakrát noční po sobě, nebo na sebe navazují dvanáctihodinovky.“ (asi měla víc prací naráz).

Absolutně jsem nevěděla, co na to říct. Kdybych byla upřímná, tak bych oznámila, že sloužit 2x 12 hodin po sobě, by mě buď zabilo, nebo bych v půlce té druhé usnula někde vestoje, či něco podobného.

Vyjeveně po dlouhé chvíli ticha povídám: ,,A když já si tak vzpomenu, jak pro mě kdysi bylo naprosto devastující, vstávat o půl sedmé!“

Mladá paní se začala smát, protože opravdu srovnat půl čtvrtou a půl sedmou, to se nedá… To je úplně jiná realita.

Že lidé chodí na osmou do práce a ve čtyři odpoledne přijdou domů, jsou unavení, sedření a už nemají na nic dál energii, to chápu. Taky bych byla… Ale když mi někdo řekne, že občas mu vyjdou i dvě dvanáctihodinovky po sobě a že někdy slouží i noční, hledím na to jako na nějaký ,,zázrak“ a nechápu.

Nechápu, že ten člověk se vůbec ráno vyhrabe z postele…. No, asi musí.

Opatrně se ptám, jak zvládá věci kolem domu, jako je úklid, vaření, praní a podobné věci, když musí takto pracovat a takto brzo vstávat? Že to není možné…

A paní povídá, že děti už má naštěstí dospělé a doma pomáhá manžel. Bohudík… Že když byly děti malé, tak to bylo fakt těžké.

Chápete… Tak paní chodí dvanáctihodinovky, vstává cca každý druhý den o půl čtvrté ráno, aby šla v noci přes les na autobus, co jede párkrát za den a ona ještě řekne, že ,,dřív když byly děti malé, tak to bylo fakt těžké?“ dělá si ze mě srandu? Kde je kamera? Kam mám zamávat?

Takhle já si přestavuji čistou skromnost. Kdyby se personifikovala a vtělila do osoby, tak na tuhle paní by to pasovalo. Ono to ani neznělo, jakoby si postěžovala, ona spíše konstatovala fakta…

Začala jsem si ji víc prohlížet… Inu, vypadala celkem unaveně, už měla prořídlé vlasy, ale pořád si našla energii na to, trošku se namalovat, vlasy upravit a uvázat si pěknou šáličku kolem krku… Já bych nejenom že nevylezla z postele, ale na hlavě bych měla týden starý mastný drn, ale ona se o sebe ještě zvládá starat?

Hovor skončil nějak tak, že jsem řekla, že v podstatě obdivuji lidi, kteří dokáží takto pracovat a tak brzo vstávat, že já bych tohle nedokázala a všechna čest před těmi, kteří ano.

Někdy fakt nevycházím z údivu, jakou zátěž někteří lidé musí vydržet. Mnohdy prostě jen nemají na výběr. Žijí na vesnici, podnik každému úplně všude nejde jak by si představoval, přijdou děti a najednou se to nějak sejde. Takže do té práce prostě musí. A když jedna nestačí, berou druhou. A na Vesnici prostě není až takový výběr, anebo se musí daleko dojíždět pofidérně stavícím busem.

Ve srovnání s touto paní jsem si najednou připadala jako ten největší šťastlivec na světě. Jako ten největší rozmazlínek, rozežranec, zazobanec, buržoust a kdovícoještě… Prostě jsem si znovu uvědomila, co všechno mám a že je to úžasné.

Auto nemám, jezdím vlakem, to je pravda…. Ale ráno vstanu kdy chci, pracuji podle toho jak potřebuji, nikdo mě nepeskuje a když udělám chybu, zodpovídám si za ni sama. Neříkám, že to není občas náročné, ale když to srovnám s paní, která se mnou jela v kupé, tak jsou ty moje běžné starosti úplně směšné.

… A jak asi mohla stíhat vychovat ty svoje děti? – Záhada.

Je mi fakt líto, jak tento systém špatně funguje, jak posílá maminky do práce… Vždycky jsem si přála, aby všichni lidé na celém světě mohli žít v klidu, v dostatku, bez toho aby se jim zbytečně šlapalo za krk. A když potkám někoho takového, přeju si to o to víc…

Vy někdo chodíte na noční? Jak to zvládáte?

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue