Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nejedno náboženství popisuje speciální postupy, jak může člověk „vyjít“ ze svého vlastního fyzického těla. Tyto techniky často využívají i šamani a kouzelníci, kteří je však drží v přísné tajnosti. Teprve nedávno včdecké pokusy pro­kázaly, že takovýto dvojník, neboli fantom (někdy bývá na­zýván také astrálním dvojníkem) nepředstavuje pouhou psychickou skutečnost, nýbrž také fyzickou realitu.

Profesor A. V Čemětskij experimentálně prokázal, že astrální dvojník vytvořený lidským jedincem nese řadu vlastností ži­vých objektů (kupříkladu hmotnost a hustotu) a že kolem něho rovněž existuje biopole, jež lze zaznamenat speciální aparaturou.
Četné výzkumy mimotělesného putování, které proběh­ly v newyorské laboratoři Americké společnosti pro psy­chický výzkum (ASPR), popsal v knize Kořeny vědomí (The Roots of Consciousness) Jeffrey Mishlove. Badatelé se snažili zjistit, do jaké míry se astrální dvojník během mi­motělesného putování řídí vědomím a jak se přitom mění funkce fyzického těla. Údaje naměřené během cestování astrálního dvojníka zpravidla poukazovaly na změny dýchání, zrychlení pulzu, snížení elektrického potenciálu kůže, zrychlení tepu, či ne­znatelné odchylky mozkových biorytmů.
Naprosto šokující je však skutečnost, že astrální dvojník při odchodu z fyzické­ ho těla plní zadané úkoly, navštěvuje například určená místa, získává potřebné informace, analyzuje je, a dokonce dokáže ovlivnit i přístroje, přičemž po návratu do fyzického těla pak přesně a do detailů vypravuje o absolvovaných činnostech.

Podrobné a početné výzkumy prokázaly, že astrálnímu vý­stupu napomáhají spánek, tělesné uvolnění, bolestivé fyzické stavy, nešťastné náhody, klinická (reverzibilní neboli vratná) smrt a nezvratná smrt, dokonce také stav tranzu, který mohou vědomě řídit osobnosti s určitými psychickými schopnostmi.

Významný britský vědec Robert Crookall objevil řadu zá­konitostí, které provázejí mimotělesnou zkušenost. Podle něho se z fyzického těla „zrodí“ jeho přesná kopie, která se z něj uvolní. Okamžik oddělení je zpravidla doprovázen průnikem vědomí, uvolněný dvoj­ník obvykle vidí opouštěné tělo; někdy zaznamená stříbr­nou niť, spojující fyzické a as­trální tělo. Tento zážitek zpra­vidla nevyvolává pocity stra­chu. Po oddělení může dojít k řadě jevů, přičemž návrat dvojníka probíhá v opačném sledu. Pokud k němu dojde příliš náhle, může to způsobit šok fyzického těla.

Velmi zajímavá pozorování, provedená v průběhu vědo­mého mimotělesného putování, popsal v knize Projekce as­trálního těla (The Projection of The Astral Body) Sylvan Muldoon, jenž si osvojil techniku výstupu z fyzického těla, přičemž zaznamenal i stříbrnou nit. Vlastnoručně provedl četná měření tohoto vlákna a tvrdí, že jeho tloušťka kolísá v závislosti na vzdálenosti mezi astrálním a fyzickým tělem od průměru šicí nitě, až do šířky okolo pěti centimetrů.
Rov­něž zaznamenal, že impulzy aktivující činnost srdce a de­chu, jakoby procházely touto šňůrou od astrálního těla do fyzického.
„Hluboké dýchání astrálního těla například způ­sobilo obdobnou reakci ve fyzickém těle, vše samozřejmě fungovalo i opačným směrem.“

Badatelé provedli i sérii zajímavých experimentů s lngo Swannem. Pokusná osoba charakterizovala určené předmě­ty, které se nalézaly v jiné místnost. lngo dopodrobna po­psal magnetometr, umístěný hluboko pod budovou labora­toře. Předběžné pokusy ukázaly, že projektovaný magneto­metr nereagoval na žádné vnější vlivy. Výzkumníci Swanna požádali, aby se pokusil chod přístroje ovlivnit. Následně soustředil svoji pozornost na magnetometr, který na půl mi­nuty reagoval zdvojením kmitů.
Šokující byly také výsledky dalších experimentů s Ingo Swannem a Haroldem Shermanem. Vědci je požádali, aby vystoupili z těla a podnikli výlet na planetu Merkur. Para­psychologové hodlali srovnat jejich informace s údaji, které poskytly vesmírné sondy NASA.
V případě Jupiteru byly výsledky značně dvojsmyslné, naproti tomu údaje o planetě Merkur byly naprosto jednoznačné. Experiment probíhal několik dní před tím, než se k této planetě přiblížila sonda Mariner 10.
Swann se Shermanem předpovídali přítomnost slabého magnetického pole na planetě. Tuto skutečnost badatelé ani nepředpokládali, neboť Merkur má velmi malou rotační rychlost. Přesto se tyto údaje, k nimž vědci dospělí za pomoci OBE, ve velké míře shodovaly se zprávou NASA. Na­víc obě pokusné osoby přesně popsaly vzhled povrchu pla­nety.
Výsledky experimentu byly notářsky ověřeny a ode­slány výzkumníkům ještě předtím, než přišly zprávy ze son­dy Mariner 10.

Mohli bychom uvést ještě řadu zajímavých skutečností, k nimž dospěla ASPR, je však třeba zdůraznit naprosto šo­kující a nanejvýš pozoruhodný fakt: Ve všech případech cestuje mimo tělo myslící osobnost, zatímco fyzické tělo spí na posteli v laboratoři.

Populární práce Raymonda Moodyho a Elisabeth Kübler­ Ross obsahují velké množství pečlivě vybraných svědectví jedinců, kteří přežili stav klinické smrti; jejich vyprávění mají řadu společných rysů: je to pocit opuštění fyzického těla, možnost okamžitě se ocitnout doma, zjevující se obrazy z mi­nulého života a dlouhý tunel, který ústí za hranice pozemské­ho světa.
Vše se odehrává v okamžiku, kdy se „mrtvé“ fyzické tělo nachází na operačním stole, nebo dokonce v márnici.

Díky Moodyho publikaci Život po životě mohly tisíce lidí nahlédnout do onoho světa, přičemž na základě vyprávění 150 lidí, kteří přežili klinickou smrt, dospěl výzkumník k šo­kujícímu závěru: smrt neexistuje, život po ní totiž pokračuje.

Věhlasná psychiatrička ze Spojených států Elisabeth Kübler Ross ve své publikaci popisuje pozoruhodný případ:
Slepý chemik, který přežil klinickou smrt, zpovzdálí pozoroval (!) oživování vlastního těla a poté dokázal do detailů celou proceduru popsat.

Řadu experimentálních důkazů mimotělesných zkušeností přináší i kniha badatelů Alana Landsburga a Charlese Fiore. Mimotělesné cestování podrobně popisuje také tibetský lama Lozang Rampa, který nejenže uvádí průběh takové zkušenosti, ale zároveň tento fenomén vysvětluje.

Vlastní zkušenosti s mimotělesnými prožitky ve své knize uvádí také kandidát technických věd A. A. Voťakov. Se svými zážitky z této oblasti se v dopise zveřejněném v týdeníku Argumenty i fakty (č. l l, 1996) svěřuje i A. Lugankov, který zkušenost prožil při zkoušení kosmického skafandru.

V knize O lidském mozku (O mozge čelověka) věnovala členka Ruské akademie lékařských věd a Ruské akademie věd N. P. Bechtěrevová této problematice celou kapitolu, již nazvala „Země za zrcadlem (Na onen svět?)“, v níž popisu­je některé zvláštní jevy:

„Celý život jsem věnovala výzku­mu lidského mozku, a stejně jako ostatní jsem byla kon­frontována se zvláštními jevy. Budu hovořit především o tom, co zdánlivě je i není a o čem téměř každý ví, ale raději to přechází mlčením, nebo se o tom snaží přesvědčit skepti­ky… Nechci se tvářit, že něco takového neexistuje…
Když vzkříšené ženy po zážitku blízké smrti vyprávějí o tom, co spatřily a co se ve skutečnosti dělo, udělá to na člověka obrovský dojem. Na operačním stole přece za žádných okolností nemohly vi­dět události, které popisují a které se v některých případech odehrávají dokonce v určité vzdálenosti od místa zákroku.
S obdobným fenoménem se můžeme setkat i při porodu. Žena vnímá po určitou dobu sebe sama vně vlastního těla, sleduje, co se s ní děje z nezaujatého pohledu pozorovatele. Rodičky, které daný stav prožily, svorně tvrdí, že není cha­rakterizován pouze pocitem vystoupení z těla, ale také úplným odstraněním bolestí během mimotělesného zážitku a pozorováním všeho, co probíhá a co lékaři s jejich tělem provádějí.
To, o čem vyprávějí při opuštění těla během klinické smrti, nepředstavuje pouhý krátkodobý fenomén pohasínajícího mozku, jedná se spíše o přechodný stav.“

Doktor L. I. Spivak a odborný asistent D. L. Spivak zkoumali tento stav u skupiny rodiček. Výzkumy prová­děli odborníci z Institutu pro výzkum mozku v Petrohradu v rámci rusko-švédského programu spolupráce s Meziná­rodní společností zkoumající terminální stavy.
Zjistili, že ze dvou set rodiček lze v osmnácti případech hovořit o OBE, dvacet jedna žen vnímalo jasné zrychlené prožívání dosavadního života, třicet dva žen mluvilo o kontaktu s dí­tětem a dvacet tři o propojení s manželem.

Vědci jednohlasně podtrhují skutečnost, že podobné jevy lze považovat za parapsychologické tehdy, pokud jedinec kromě toho, že pociťuje svoji přítomnost na jiném místě, zároveň získává informace o událostech probíhajících v dané lokalitě.

24. února roku 2001, na ruském televizním kanále ORT v hlavní zpravodajské relaci Vremja, zprostředkoval spolu­pracovník redakce Alexandr Panov následující zprávu z Lon­dýna. Doktor Sam Pamia z Univerzity v Southamptonu zve­řejnil své výzkumy týkající se života po smrti. Badatel zazna­menal více než tři sta případů, kdy pacienti prožili stav klinic­ké smrti. Všichni jednomyslně tvrdili, že vystoupili z fy­zického těla, pohybovali se tunelem, setkali se s ostrým svět­lem, cítili blízkost zlomového bodu a tak dále.

Vědci, kteří tento fakt neuznávají (věřte tomu nebo ne, ale najdou se i tací), se domnívají, že příčinou halucinací a vidin je bud‘ nedostatek kyslíku v umírajícím mozku, nebo mentální představy o onom světě, které si pacienti vytvořili již za života.
Zvláštnost zpráv doktora Parnii tkví v tom, že s pomocí aparatury změřil, že k žádnému deficitu kyslíku v mozku ani v jednom z případů nedošlo. Navíc nejmladším pacien­tem, který se ocitl na prahu smrti, byla čtyřletá holčička, jež si nemohla předem vytvořit představy o záhrobním světě. Přesto však po návratu z náručí smrti vyprávěla, co na onom světě spatřila.

Moderní věda potvrzuje schopnost lidského jedince ces­tovat mimo tělo. „Transpersonální zkušenost svědčí o tom, že člověk disponuje schopností libovolně a bez překážek se pohybovat v čase jakýmkoliv světem, ať už jde o mikrokos­mos, či makrokosmos.“

Americký psychiatr Stanislav Grof, dospěl na základě šesti tisíc experimentů k závěru, že tradiční představa lidského jedin­ce jakožto biologického stroje zastarala, zatímco nový pohled na člověka se plně shoduje s dávnou tradicí mystiků. ,„Za určitých okolností může člověk fungovat jako nekonečné pole vědomí, překonávající jak hranice fyzického těla, tak i newtonovské po­jetí času, prostoru a vztahu příčiny a následku.“

Stanislav Grof je přesvědčen, že pro úplné a komplexní pochopení fenoménu jménem člověk bude nutné přijmout následující paradox (analo­gicky ve fyzice o vztahu ke hmotě), a sice, že lidský jedinec se současně jeví jako biologický stroj (výtvor hmoty) a zároveň jako pole vědomí bez hranic.

© aluska.org 2024