Aluška.org: Věděním ke svobodě

Je zvláštní, že téměř pokaždé když zapíšu nějaký svůj zážitek o výstupu z těla, položí mi někdo otázku, ,,co z toho vlastně mám„. Lidé nad tím dost spekulují. Znám pár lidí, kteří také cestují. Není jich mnoho a příliš o tom nemluví. Možná je to škoda, i já bych si ráda přečetla nebo poslechla, co viděli ti druzí, nejenom já.

O tom že může existovat něco jako astrální cestování jsem se dozvěděla asi v době, kdy mi bylo 12, ale nevím to úplně jistě. Tehdy byly na internetu o tomto tématu asi 4 články, které od sebe jednotlivé poloprázdné blogy kradly a asi dva zážitky, u kterých nebylo možné dohledat autora. A asi dva nebo tři návody, z nichž ani jeden nefunguje… To je důležité zmínit už na začátek. Doba pokročila a teď je materiálů mnoho. Obrovský podíl těchto materiálů je ode mne. Kdyby mi tehdy někdo řekl co ze mě bude za deset let, co uvidím a o čem budu psát, nevěřila bych mu to. Prý je přede mnou ještě dlouhá cesta a vím, že za dalších deset se stane něco podobného, ale ve větším měřítku.

Ale vraťme se zpátky k minulosti: Tehdy nebylo možné najít člověka, který by to uměl, zažil, který by o tom mluvil, psal, kterého by se člověk mohl na cokoliv zeptat. Kdyby tehdy existoval, nosila bych ho na rukou a snažila se ho vyslýchat křížem krážem. Tehdy toho bylo žalostně málo a lidé se ani tak nebavili o astrálním cestování a jeho technice či pozoruhodnosti jako takové… Místo toho spekulovali, jestli jsou tyto články fikce, nebo jestli to skutečně existuje. Čili to nebyly ani moc články pojednávající o skutečnosti, ale něco, co se považovalo spíše za fikci, jen MOŽNÁ trošku reálnou!! Stejně bídně na tom byla i andělská tématika. Před deseti lety se nedalo najít prostě nic. Jen malé opisky z knížek, kolikrát bez zdroje. Moje hledání odpovědí bylo těžké, ale už jsem za sebou nějaké zážitky měla. Bohužel jsem si je jen nedokázala vysvětlit, protože při astrálním cestování člověku zůstává jeho pozemské omezené vědomí. Když neví že cestuje a nikdy o tom neslyšel, jak mu to dojde?

Astrální cestování není pouze kratochvíle. Není to zábava při které usnete a jdete na výlet. Je to obrovské dobrodružství v poznávání sebe sama, svého podvědomí. Poznáváte své reakce, nacházíte se ve světě, který má svá pravidla a přesto je v něm všechno možné. Buď vás odtud váš strach vypráská, či spíš vypráskáte sami sebe, nebo se naopak naučíte přistupovat ke všemu nečekanému s ledovým klidem, tichem a mírem v duši. Tato schopnost se však začne přenášet i do vašeho bdělého vědomí, tyto zážitky vás zkrátka mění…

Není to stejné jako sen. Ve snu pravidla neexistují, jsou to čisté obrazy, které mohou mít jakoukoliv podobu. V jednom snu můžete létat, v dalším už ne, zato jste jiný člověk, nebo se posunete v čase, jindy máte zvláštní paranormální schopnosti, poté jste zase jen vy a nic víc… Sny nemají pravidla. I když si je můžeme zapamatovat a můžeme z nich vytěžit obrovské množství poselství, i když se můžeme prostřednictvím spánku dostat k různým věcem a na různá místa, není to stejné. Ani lucidní snění není stejné jako astrální cestování. Je to jako úplně jiná rovina bytí. Nepostrádáte sami sebe a své vědomí, máte vzpomínky nepokroucené snovou realitou. A nacházíte se ve světě, který částečně již je, ale částečně ho tvoříte i vy. Nikdy nevíte, co najdete za dalším rohem.

Mnohé výstupy z fyzického těla jsou skutečnější než skutečnost samotná… Když mi bylo 14 let, měla jsem období, kdy jsem spontánně astrálně cestovala každý druhý den. Jednu noc ano, druhou ne. Jednu noc ano, druhou ne. A mezitím jsem měla extrémě živé sny, často strašlivé noční můry. Po několika týdnech už jsem z toho byla natolik zmatená, že jsem měla problém poznat, kde jsem… Ve které realitě.

Úplně se mi narušil program v mozku, který určuje moji schopnost uvědomovat si realitu a ,,realitu“. Například jsem měla obavu jít ve škole na záchod, protože co když právě spím v posteli? Nebo jsem stála u okna a nevěděla jsem, jestli můžu vyjít ven, protože jsem si nebyla jistá, ve které realitě vlastně právě pobývám.

,,Je to jen vize okna, nebo ,,skutečné“ okno? Je to jen představa školy, nebo jsem skutečně ve škole? Můžu učitelku poslat do prdele když mě bude štvát a za chvilku se beztrestně proberu v posteli, nebo nesmím a neproberu se? Která realita je vlastně ta pravá?“

V té době jsem se naučila ,,testovat realitu“. Zkoušela jsem základní mechanismy které by měly fungovat a tak jsem se naučila realitu rozpoznávat, když mě přepadly pochybnosti o její skutečnosti… Upustit věc, štípnout se do ruky, podívat se na sebe do zrcadla a hledat odchylky ve své tváři. Sledovat drobnosti, jako je textura zdi, prach na zemi, kručící žaludek… Zkontrolovat si ruce… V té době jsem se také naučila otevírat fyzické oči při nočních můrách a tak se umět cíleně probudit, aniž bych si to musela vyžrat až do konce. Tato schopnost je pro mne ještě dnes velice praktická. Nemám už takové sny jako kdysi, ale občas ji znovu použiju.

Bylo to velice zvlášní období a protože jsem neměla učitele ani příručku která by mě vedla, nedokázala jsem to ovládat. – Jak můžete vypilovat své techniky, když nevíte že techniky vůbec nějaké existují?

Připomíná mi to tu situaci, když našli dvě vlčí děti v Indickém pralese a pojmenovali je Amala a Kemala. Byly to dvě děti vychované vlky, které se po úpadku do lidského zajetí nikdy nenaučily lidským způsobům a brzy poté zemřely. – Jak si mohly uvědomit že jsou lidé, když jim to nikdo nevysvětlil? Neměly jak. Nerozuměly souvislé řeči… Podobně jsem si připadala já v pubertě. Jako člověk mezi vlky, který má ale na víc, který může znát a umět mnohem více než se mu nabízí!!

O kolik jsem mohla být jiná, kdyby bylo vhodnější okolní prostředí, které by mě formovalo? Pokud z člověka může být zvíře když ho vychová vlk, může z něj být polobůh, když ho vychová polobůh? Podle mne ano, člověk je tvor, který může být čímkoliv na světě, když se mu k tomu vytvoří odpovídající podmínky. Podle mne v každém z nás spí všechny možnosti. Divoch i bůh, primitiv a civilizovaný člověk, intelektuál i debil. Člověk může být všechno. Je vůbec něco, co je člověku dáno od narození? Proč zvířata odmalička skoro všechno vědí, ale když člověk žije mezi vlky stane se vlkem? Sám neví co je? Byla bych vlkem i já kdyby mě vychovali vlci? Neuvědomila bych si co jsem za tvora? – To už moc odbíhám, ale je to také zajímavá myšlenka… zpátky k tématu:

Nikdy v životě jsem se necítila být příliš ztotožněná sama se sebou a s fyzickou realitou. Vyrůstala jsem od šesti let v neustálé přítomnosti blízké smrti, takže mi to ani nebylo dovoleno, příiš se s realitou mazlit.

Když jsem se dozvěděla že má moje máma rakovinu a když jsem ji pak několikrát navštívila jako malá v nemocnici, která odporně páchla dezinfekcí, ploužili se tam všude smrdící plešatí lidé v županech jako zombie, tlačili si stojany s kapačkou a jiné sáčky na výměšky, a viděla ji tam s holou hlavou, zanícenou jehlou píchlou v žíle jak se na mě snaží usmívat a říká že se vrátí domů a všechno bude dobré, samozřejmě jsem měla taky zhroucený svět. Nečekám že někdo pochopí jaké to je, ani to nechci. Jen chci říct, že toto jsou chvíle, když už nikdy nebudete stejní. Vpijí se do vás a už se jich nikdy nezbavíte, ani nezapomenete.

Ale za několik let jsem se naučila žít s vědomím toho, že jednoho rána se prostě probudím, najdu ji mrtvou a budu se s tím muset umět smířit. Umřela sice až o 12 let později a já u toho díky bohu nebyla. Řekla jsem že nechci znát podrobnosti, stejně jsem si je musela vyslechnout. Občas mě žere už jen ta vzpomínka jak mi to někdo vypráví a já se mu snažím zavřít hubu, abych nemusela slyšet všechny ty podrobnosti o krvi a křečích. Panebože…. Takový je prostě život. – Jak to souvisí s astrálním cestováním? – Hned se k tomu dostanu.

Když vyrůstáte odstrčení v chudé rodině kde necítíte podporu a jediný člověk který vás kdy skutečně miloval leží v posteli a sotva leze, není možné, aby z vás jednou byl stejný člověk jako ze všech ostatních. Vaše vědomí je úplně jinde, žijete v úplně jiném světě, když vám tolik let dýchá smrt na záda. Kamkoliv se hnete, je její stín s vámi a vy víte, že před tím neutečete, že to přijde. Pro všechny i pro vás. – Spousta povrchních malicherností v tomto stínu úplně ztrácí svůj význam, umíte si to vlastně jen představit?

Se smrtí co mi dýchá každý den za krk jsem se naučila žít právě tak, že jsem pochopila jednu velmi důležitou a zcela zásadní věc, která už mě nepustí, co budu naživu: Vědomí toho, že nejsme lidé. Nejsme to tělo, o které každý den pečujeme. Jsme duchové v hmotné podobě a toto je pouze dočasná forma. Nemůžeme nikdy skutečně umřít, ani zaniknout. Jsme duchové, kteří nosí kabáty v podobě hmotných těl. Mnozí z nás jsou s těmi těly natolik spjatí, že si myslí, že oni jsou to tělo. Ale není to pravda.

… S tímto pohledem na svět má člověk v duši o dost větší klid, než ti, kteří považují sebe za hmotné tělo.

https://www.youtube.com/watch?v=j9uMPCJlPWE

Čas plyne jako voda. I já stárnu. Sleduji, jak se mi postupem roků pomalu mění ruce, o ostatních částech mého fyzického kabátu ani nemluvě. A přitom si ještě pořád pamatuju sebe samu, když jsem byla uzavřená ve velkém červeném vaku, přes který byly slyšet hlasy a na etapy tam byla chvíli tma a chvíli světleji. To jsou moje nejstarší vzpomínky v tomto těle. Nejsem si jistá, jestli jsem po vtělení opravdu úplně zapomněla, že jsem jen duch v dočasné formě. Možná tak trošku ano, možná nebyl prostor a kapacita nad tím přemýšlet, ale tehdy mě ta smrtelná zpráva vrátila zpět do reality.

Když chápete sebe sama jako ducha, své tělo jako obal či nástroj a svůj život jako projekci, jako podivný dlouhý příběh na jehož konci budete zase zpátky duch, samozřejmě že toužíte po tom ochutnat zase na chvilku svoji původní formu.

Právě někdy v tom období kdy jsem se dozvěděla že něco jako vystupovat z těla je možné, jsem měla jakousi podivnou krizi. Cítila jsem se být vězněm v této realitě a v tomto životě. Moc pěkného v něm totiž nebylo, maximálně tak můj vnitřní svět a pár zvířátek. Jinak jsem se snažila celé dětství utíkat co to jen šlo. Neschopnost utéct je strašně vyčerpávající. Kam chcete utéct, když nemáte kam a jde to všude s vámi, nosíte si to v sobě jako obrovský těžký šutr?

I když moje cesty mimo tělo bývaly v minulosti kratší a chaotičtější díky mé neznalosti technik, byla to pro mne pokaždé vzpruha. Malý okamžik, který mě vrátil zpátky do původní formy, abych si znova mohla obléct kabát a pokračovat v tom podivném příběhu, ve kterém jsem se to octla. Občas uvažuju, proč jsem si musela vybrat tak strašně drastický start do života, ale pak si uvědomím, že bych to vlastně nebyla já. Možná bych bez toho zapomněla na víc věcí a nepřenesla bych si je dál do života, což by úplně odklonilo moji cestu jiným směrem a už by nebylo možné dělat úkoly, které dělám a které i dělat chci. A tak ničeho nelituji, to ovšem neznamená, že občas nepotřebuju pauzu.

V této době už dokážu s trochou koncentrace vystoupit z těla kdykoliv v noci, umím si udržet ten stav, naučila jsem se řadu technik. Uznávám, že mám ještě hodně co zdokonalovat. Například bych velice ráda byla v budoucnosti schopná vystoupit z těla ne skrze spánek, ale zkrátka tím, že jenom zalehnu. Slyšela jsem, že je to možné a přála bych si to, ale úplně na tom nevisím. Jsem spokojená i s tím co už mám.

Když vystoupíte z těla, jste opět duch. Sice se nacházíte ve zvláštní astrální rovině, která se přizpůsobuje vašemu podvědomí a zároveň obrazu fyzického světa a vystupují v něm postavy skutečné i jen iluzorní, ale jste nejblíže své podstatě, jak jen můžete být aniž byste umřeli. Víc už to zkrátka nejde. – Ucítíte obrovskou svobodu. Pokud jste někdy v minulosti měli pochybnosti o tom že existují duchové, duše, energie, astrální svět, cestování mezi dimenzemi, síla mysli, zhmotňování, levitace a další úžasné věci, v tomto světě to máte všechno přímo před sebou, na dosah ruky, všechno to zakusíte. A když se vrátíte zpátky do těla, už se nevracíte stejní jako předtím. Vracíte se osvěžení, protože na vás sáhla věčnost vaší nesmrtelné duše. Pro většinu lidí to asi zní děsivě, ale když to člověk zažije, pozná jak je to ve skutečnosti úžasné.

Člověk přestane tolik bazírovat na nesmyslech, protože dostal možnost zakusit i skutečnost. – Skutečnost, že je duch.

Pro mne je skutečnější moje původní nesmrtelná forma, než moje dočasná smrtelná. Moje výlety v astrálním světě jsou pro mne něco jako jet na velmi krátkou dovolenou, odpočinout si a pak se moct zase vrátit, obohacená o ten prožitek.

Nejde jen o věci které tam člověk potká. Nejde o ten příběh jako takový, nejde o přesnou formu toho článku co pak z toho zážitku vznikne. To nejdůležitější na celé věci je právě požitek, to uvědomění si sebe sama, to oddělení se od těla, které je přitom tak přirozené a příjemné, když ho člověk provede v klidu. Chce to jen trošku cviku.

Lidé se ptají ,,A není to nebezpečné? Co když se nebudeš moct vrátit? A prý je možné u toho i umřít…“. Bojí se toho. Na jednu stranu to tak trošku chápu, na druhou stranu ne.

Pravda je, že v astrálním světě je to natolik jiné – neomezené, přímé – že se vám pak moc zpátky nechce. Je to tam skutečnější než tady… Umřít během astrálního cestování musí být stejně příjemné a krásné, jako umřít ve spánku. – Bez bolesti, bez strachu. Jen by se člověku proměnily kulisy a už by prostě nebyl v této realitě, ale v jiné, milionkrát lepší.

Když si uvědomíte že nejste své tělo, pustí vás strach, jestli při astrálním cestování umřete. A teprve tehdy se z vás může stát úspěšný cestovatel. Moudré přísloví říká ,,Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

Upřímně tomu nevěřím, že je možné během astráního cestování skutečně umřít. Lidé ve spánku cestují, ale nejsou u toho vědomí. Zvláštní je tedy pouze ona schopnost vypnout snění, vypnout podvědomé obrazy a probudit se do tohoto jiného světa a zažít sám sebe jako duši. Ale cestování jako takové je přirozené, lidské. Možná že ona magická uzdravující a osvěžující moc spánku není pouze v regeneraci mozku nebo fyzickém odpočinku. Věřím tomu, že lidská duše se osvěží když cestuje Vesmírem, i když o tom spící vůbec neví a místo toho se mu zdají často úplně nesmyslné sny. Na nevědomé úrovni to přece vnímá.

Že není možné zemřít se domnívám také proto, že jsem se jen málokdy během cestování do těla vracela schválně. Většinou jsem nechtěla a snažila se prožitek co nejvíce prodloužit, udržet se tam, nevracet se. Ale je nad námi jakási vyšší síla, která člověka vždy popadne a strčí zpátky, i když se tomu brání jak jen se dá… Dnes už se vracím poslušněji zpět, ale určitě to není proto, že by mi tady bylo lépe, nebo že by se mi po něčem stýskalo. Vždyť tam mám všechno a přitom tam nic nepotřebuju… Spíš proto, že chápu svůj úkol tady, který je potřeba dělat a udělat. Je to spíš smysl pro povinnost, smysl pro dokončení svého příběhu. Nenechat knihu nedopsanou… a navíc mi opravdu vzdor nebyl nikdy nic platný.

Člověk se stává odolnější vůči této realitě, když chápe, že není jediná, která existuje. Ví, že stačí usnout, vystoupit ven z těla a může zažít naprosto cokoliv. Tak je možné získat si odstup a neprožívat některé věci tolik, jako kdybychom věřili, že kromě této reality žádná jiná další už není. Je to jako žít dvojí život.

Upřímně mě úplně děsí ta představa, že bych neuměla ani cestovat a že bych znala pouze tento jeden život a věřila tomu že jsem své tělo a když umře tělo, tak já už nejsem.

A to je právě ono, proč se lidé tak šíleně bojí smrti, nemluví o ní a bojí se otázek i odpovědí na toto téma. Chápu žal ze ztráty svých blízkých, chápu smutek, stesk, chápu jak jsou bolestivé vzpomínky na někoho koho jsme ztratili. Vím jaké to je, čuchat nemocniční smrad a čekat až to přijde. To jsou naprosto opodstatněné city. – Ale když se člověk nebojí smrti, ani své vlastní, úplně jinak se mu v tomto všem žije. Úplně jinak to bere, o dost lépe.

Pamatuji si, jak mě zachvátila hrůza, když jsem si jako malinká uvědomila, že i já umřu a co se mnou pak bude. Ptala jsem se všech, ale místo odpovědí jsem je děsila k smrti a nic jsem se nedozvěděla. Musela jsem první pochopit, že jsem duch a že smrt je něco jako vystoupit z vlaku, nebo svléknout kabát. Tehdy mě ta hrůza opustila. A pak když jsem si na to mohla i sáhnout prostřednictvím astrálního cestování, začala jsem se na to ,,svléknutí kabátu“ těšit. Už mi umřelo pár lidí, kteří mi chybí a čeká tam na mě celá plejáda mých zemřelých zvířecích miláčků, na které se těším. A jsou tam samozřejmě hlavně bytosti, se kterými si tady můžu jenom povídat, ale TAM s nimi můžu opravdu být. Vždyť na tom přece nic děsivého není.

Největší přínos astrálního cestování vidím v mém případě nejenom v tom že si můžu znovu zažít svoji původní věčnou formu, ale můžu si kdykoliv znova připomenout kdo jsem, kam jdu a co na mě čeká až celý tento kolotoč skončí, kdybych náhodou někdy byla v úpadku a začala o tom pochybovat. – ,,Vidět znamená věřit“. A tak to je, nemůžete pochybovat o něčem, co jste právě zažili dokonale reálně a co jste navíc vědomě řídili prostřednictvím technik, které jste se museli pracně učit. Najednou vám připadají zábavní lidé, kteří říkají že duchové nejsou, nebo že astrální cestování není, andělé nejsou… Připadá vám to zábavné, protože víte. Už se nemusíte bát že by náhodou mohli mít pravdu, nemáte potřebu se s nimi proto ani přít. Potřeba se obhajovat, nebo se s někým o něco přít, mě taky před pár lety pustila a jsem za to ráda. Líp se mi žije.

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

http://www.kramky.cz/alue/