Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dopis:

Ahoj,Alue

Píšu ti s prosbou o jakoukoli radu ohledně mé nenormální rodiny. Jestli se ti to nehodí, nebo nechceš, nemusíš odepisovat. I vypsání se z toho mě trochu pomohlo, ale nevyřešilo to úplně. Napsala jsem to trochu formou vyprávění, jestli to nevadí:

S některými členy rodiny to zkrátka nemůže být jednoduché. Nezajímá je co si myslím já, ale hlavní je to, co si myslí oni. Abych byla konkrétnější, tak zanedlouho dokončuji školu a byla bych ráda, kdybych si mohla udělat ještě jednu, protože tahle mě zajistí práci tak možná u úklidové čety, nebo v agropodniku. A to nechci… Našla jsem dvě, které by se mi líbily, ale jen co jsem naznačila před nejmenovanými členy rodiny svůj plán, hned do mě začali hučet to, že je málo peněz a že tak to nepůjde a jak si to předstauvuju?!!

V ten moment jsem měla sto chutí vzít něco hooodně tvrdého a otřískat jim to o hlavu. (nejsem psychopat) Proboha! Je mě sotva devatenáct, chci mít nějakou normální práci a pro to musím něco udělat! Jenže je nezajímají mé sny, je zajímají jen peníze a je jim jedno, že budu někde šudlat záchody.

A to že další člen rodiny sedí doma na zadku, má zakomplexovaný mozek a nesnaží se s tím něco dělat to je jim taky jedno. Přes rok je nezaměstnaný a je přesvědčený, že má fobii a nemůže se dopravovat ani veřejnou dopravou o dědinu dál je vážně hodně silné kafe. Alespoň pro mě…

Taky jsem měla fobii. Hodně silnou fobii na pavouky. Jen co se nějaký objevil na zdi mého pokoje, začala jsem histericky ječet a týden jsem tam nechtěla jít. Zbavila jsem se jí díky škole, kde jich na praxi bylo plno. Fobie se dá překonat, ale musí se opravdu chtít.

Ale nikdy nepřekonám pocit, že jsem jen něčí nástroj, který využije kdykoli potřebuje. Měla jsem nadiktováno udělat si řidičák, když nebyl nikdo, kdo by už zmiňovaného člena rodiny vozil. Když se objevil člověk, kdo jej vozit mohl, bylo ticho. Řidičák už nebyl potřeba. A teď, když došly peníze, MUSÍM jít do práce, abych vydělávala. Co to bude příště? Titul stavebního inženýra, protože není nikdo kdo by postavil zahradní domek? Zbrojní průkaz na držení vzduchovky, protože není nikdo, kdo by zahnal holuby ze stromu, protože špiní dvůr, na kterém roste?

No to je možná přehnané, ale myslím že i to by se někdy mohlo stát. V této rodině, bez problému.

Vážně, někteří lidé si školy neváží. Nechtějí studovat, raději by se někde bavili, nebo pracovali klidně i bez školy. Ale já taková nejsem. I když mě to nejde, ráda studuju, ráda bych měla dobré vzdělání a pak lepší práci. Kdybych měla děti, rozhodně bych je ve studiu podporovala. I kdybychom byli chudí.

Jenže naše rodina je zvyklá na větší komfort. A teď ho mít nemůže, tak to opět ob*eru já. Popravdě, už mě to nebaví. Nemůžu mít vlastní život, nemůžu rozhodovat o svých věcech. Připadám si frustrovaná, stísněná. Občas mám strašnou touhu vypadnout. Vypadnout někam pryč od okolního světa a žít si po svém. Nesnáším, když mi někdo diktuje, nakazuje co budu dělat a nebudu, co udělám, nebo bude zle. Chci mít na výběr…

Vidím, že jsem se celkem rozepsala, ale zkrátka to muselo ven. Nevím, co mám dělat… Je mi do breku, protože mě nikdo nechápe, nikoho nezajímají moje problémy. Když se o nějakém zmíním, i když je to v podstatě jen blbost, začnou po mě hulákat a cpát do mě různé jejich pravidla a musím to a musím tohle a přitom je to jen třeba problém ohledně roztržených kalhot. A to nemluvím o založení účtu a neřekla jsem jim o tom. Chtěla jsem si to nechat pro sebe a nechat si tam posílat příspěvky. To byla soda…

Myslím, že jsem vypsala všechno, co jsem prostě potřebovala vypsat, neboť když se o tom snažím někomu říct, nikdy to neřeknu tak, jak bych chtěla.

Doufám, že mě pochopíš a díky za přečtení 🙂

S pozdravem, V.

Odpověď:

Ahoj,

Zkusím ti ukázat situaci z trochu jiného úhlu pohledu a nabídnout jiná východiska.
Já chápu to, že jsi zažila život dítěte, školáka a studenta a tedy znáš život z tohoto úhlu pohledu, ale už je ti tolik kolik je a nadešel čas zase postoupit o level výš.
Rozhodně se tě nechci nějak dotknout, ale je potřeba si uvědomit, že povinností tvojí rodiny je podporovat tě do tvé plnoletosti. Potom už bys měla vkročit do života jako velká holka a začít podporovat rodinu ty, role se pomaličku obrací.
Pokud doma nejsou peníze na tvoji vysokou školu, není dobré dupnout a říkat, že to chceš a že tě nemají rádi. – Určitě tě mají rádi, jenomže ty jsi jim zatím nenabídla jiné východisko.

To že tvoje rodina nemá na to tě podporovat ve vysokoškolském studiu, pro tebe neznamená žádnou překážku, protože už jsi velká a můžeš zvládat obojí. Dokonce máš hromadu možností, o kterých jsi asi ani netušila, zkusím ti je nastínit:

Nemůžeš říkat, že se svým vzděláním můžeš leda tak někde drhnout záchody. Zkusila jsi už hledat nějakou práci a vydělat peníze? (I brigáda se počítá, to jsou přece taky peníze.) Nemůžeš něco odsoudit, když jsi to ještě nezkusila. Všechno je jenom o zkušenostech. I když na něco údajně nemáš kvalifikaci, spousta lidí ti dá šanci se projevit, když dobře zaujmeš a ukážeš, že máš navrch zase v jiných ohledech a že máš kvality, které jiní nemají. – Takže to není jenom o těch papírech, je to o tobě a taky o tom s kým se setkáš a jaké konkrétní místo chceš. Jestli je to blbec, tak to jenom o papírech je, ale všichni blbí nejsou.

Navíc vysokoškoláků je strašně moc. Chybí dělníci, stavbaři, no zkrátka lidé na manuální práce. S vysokoškolským diplomem spíš skončíš na pracáku, než kdybys třeba pletla košíky a po večerech drhla záchody. Všichni se cpou na vysoké pozice, jenomže jich tolik není, zato když děláš řemeslo, podnikáš v něčem praktickém a děláš uklízečku, vždycky je někdo, kdo tě bude potřebovat. Klidně za menší peníze, ale práce pro tebe bude. – Tím nechci pošlapávat tvůj sen o vysoké škole, chci ti jenom říct, že situace ve které jsi, není katastrofální a vysoká škola ještě nic neznamená. Lidé s diplomem a bez praxe, kteří jinak nic neumí, jsou všude a to co vystuduješ, nakonec stejně neděláš.

Možná se bojíš, možná se ti ani nechce, ale po dokončení školy bys do nějaké práce nastoupit měla a mohla. Vysokoškolské studium totiž můžeš stíhat zároveň s tím, stačí si to umět zkombinovat.
Většina studentů si přivydělává a brigádničí, není to nic nového. Podívej se na mě, já stíhám pracovat, vytvářet rozsáhlý web a po večerech řešit s lidmi jejich problémy a u toho ještě jezdím na jazykové kurzy. To máš hezkou kombinaci. Sice lítám jako hadr na holi, ale nikdo nemůže říct, že zahálím a plýtvám svým časem/mládím/mozkem.
Ani ty bys jimi neměla plýtvat.
Uvědom si, že člověk, který je schopný a který doopravdy chce, se má dobře za jakýchkoliv podmínek. Tvoji hodnotu totiž neurčuje vzdělání, ale to, jak umíš přemýšlet a jednat, jak umíš využít co máš v rukávu a jak moc jsi schopná dělat… dělat i ty kompromisy.

Schválně, co myslíš. Setkala by ses s takovým odmítnutím, kdybys řekla:
,,Dobře, peníze nejsou, tak já teda najdu nějakou dobrou brigádu, nebo si seženu práci na poloviční úvazek, začnu vám přispívat do rodinného rozpočtu tou a tou částkou a u toho bych studovala.“ – Co myslíš, že by ti řekli?
Anebo: ,,Dobře, tak já půjdu na koleje a pobyt na nich si uhradím z nějakého přivýdělku, co si tam lokálně najdu a tím minimalizuji vaše náklady.“
– Co by ti na to asi řekli? Zkusila jsi to?

Vadí ti, že se s tebou zachází jako s dítětem, že tě nenechají si dělat věci po svém a máš pocit, že tě využívají. – Jenomže víš, z čeho ten pocit pramení? Z toho, že ty jsi zatím žádnou zodpovědnost za nic nevzala, nezkusila sis ,,dospělácký život“ a tím pádem jsi stále jejich malá sladká holčička, která chodila a stále chce chodit do školy, které rozkazují, kterou vychovávají, pořád živí a která je tedy má poslouchat.
Když už tuhle roli nechceš v rodině hrát a když chceš, aby se s tebou konečně začalo jednat jako s dospělým člověkem, tak je potřeba naučit se dělat kompromisy, přijmout určitou zodpovědnost, naučit se vydělávat peníze a ukázat své rodině, že chápeš i jejich stanoviska. – Zkrátka dospět. Dokud to neuděláš, nikam se neposuneš.

Když chceš, aby si tě lidé vážili, tak se první musíš stát člověkem, který je toho hoden. – Čili rozumíš stanoviskům druhých lidí, děláš kompromisy, jsi schopná se o sebe postarat, jsi schopná podpořit svoji rodinu a umíš uznat vděk za péči, kterou ti jako dítěti poskytli. A konečně: Umíš si i ty vážit lidí okolo sebe. Když si jich nevážíš, oni si nebudou vážit tebe. A když s nimi nejednáš s úctou, oni nebudou projevovat úctu tobě. Tak to funguje.

Všichni z přechodu ze školy mají strach, protože škola a normální život, to je jako nebe a dudy, ale není to tak zlé, ani složité. Osobně ti tedy můžu říct, že od té doby co si já žiji takhle po svém, zažívám nejlepší roky svého života, protože jsem si to skutečně mohla udělat po svém, a pak už jenom stačila troška toho štěstí. A nic mi nechybí a je mi věkem stejně jako tobě.

Že máš v rodině existenci, která se vymlouvá, že není schopná normálního života, pro tebe přece nemá být důvod k závisti, nesrovnávej se s ním. Vždyť ty přece nechceš být budižkničemu, chceš v životě něco dokázat, tak proč mu závidíš jeho pozici? Je nezáviděníhodná.
To má být pro tebe odstrašující případ a motivace pro to, abys na sobě víc makala. Na tom se přece shodneme. Mimochodem řidičák je věc velice praktická, na to bych si nestěžovala, že po tobě chtěli, aby sis ho udělala.
Až si já budu chtít dělat řidičák, tak mi ho nikdo nezaplatí, kdežto tys měla možnost si ho udělat, aniž by sis na něho musela vydělávat. – Takže proč si stěžuješ? Vždyť to je přece super. Počkej za pár let, to si třeba budeš chtít dělat řidičák, ale už budeš dost velká na to, aby sis ho zaplatila a pak ti bude líto, že jsi po tom tehdy neskočila.

Tvoji rodinu zajímají jenom peníze, protože každého člověka, který trpí nouzí, zajímá jenom to, čeho má málo. – Tak to funguje.

Takže co bych ti poradila, je konkrétně si určit jakou školu chceš studovat, konkrétně si namyslet, jestli chceš být doma, nebo někde na kolejích, nebo jestli si můžeš zařídit něco soukromého, kolik konkrétně bys byla schopná vydělat a následně přispět do rozpočtu a zkontroluj ceníky, udělej si nějaký odhad, kolik by stál tvůj případný pobyt a kolik měsíčně na tebe musí vynaložit tvoje rodina. Sečti si jídlo, drogerii, elektřinu, vodu, případně plyn. Když nevíš, tak se zeptej, nahlédni do účtů. Určitě ti doma řeknou, kolik na koho a na co musí dát měsíčně. – Projev prostě zájem, ukaž že tě to zajímá a že chceš aktivně pomoci. – Ať máš přehled o tom, v jakých částkách se vlastně pohybuješ a co konkrétně stojí za odmítavým přístupem, se kterým jsi se setkala.
A pak až to budeš mít alespoň částečně sesumírované (nějak rámcově), s tím dojdi za rodiči znovu. – Určitě se jejich přístup změní, protože oni ti neřekli, že nechtějí, abys studovala. Oni řeší finanční problémy a když přistoupíš k financím jako někdo, kdo s tím pomůže a přitom myslí dál na budoucnost, můžou být jedině rádi.

Kdyby ses ani potom nesetkala s úspěchem, začni prostě pracovat, na vysokou školu si vydělej sama a dodělej si ji, až na to budeš mít a budeš to stíhat. Ta na tebe totiž počká a praktické životní zkušenosti jsou mnohem cennější, to mi věř. Opravdu to není tak zlé a opravdu je tu spousta řešení, která mohou vyhovovat oboum stranám. Jenom je potřeba si oboustranně naslouchat a jít s tím do hloubky.

Hodně štěstí 🙂

Alue

(Abych příběh trochu dokončila, v tomto případě se bohužel ani nabídnutý kompromis nakonec nesetkal s úspěchem, což mi přijde nefér, ale přesto zůstávají možnosti dalšího vzdělávání do budoucna otevřené. A na to je důležité pamatovat: Když po něčem toužíte a nejde to hned, může to jít za pár let. Jen se nevzdávat.)

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Poradna: Životní směr“ pro další otázky a odpovědi – ZDE

• Další obrázky Zvířat: ZDE

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/