Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dotaz:

Milá Alue.

Hodně dlouho jsem váhala jestli se svěřit Tobě nebo si vyhledat někde „odborníka“

který je vlastně úplně k ničemu. Kromě naučených frází vyčtených z knížek se totiž

člověk od nich nic nedozví.

Ale Tebe mám ráda ( i když Tě osobně neznám),vím že máš srdce na pravém místě 🙂 a taky Ti musím napsat, i když jsem holka, že jsi moc krásná.

Píšu Ti ze zoufalství, ze strachu a proto že jsem úplně na dně.

Jak jsem zjistila to, že jsem hezká a milá holka mi situaci nijak neulehčuje. Odjela jsem

před nějakým časem do Norska s tím abych si dokázala jak na tom jsem, co zvládnu, jestli

se o sebe dokážu postarat.. říkám si dokud nemám dítě tak bych měla něco poznat, cestovat

a tak protože potom už nebude moc čas. Teď ho mám za to habaděj a nevím co s ním.

Můj velký problém je totiž ten že nic neumím, nemám skončenou žádnou školu, byla jsem na třech

školách ale ani jedna mě nebavila, nechtěla jsem se učit, teď bych nejradši ani nepracovala.. když se

mě někdo zeptá v mých 22 letech co bych jako chtěla v životě dělat tak většinou pokrčím rameny a ještě

klidně přidám „nevím“. Protože já to fakt nevím. Jsem úplně mimo.

Ze všeho nejvíc mě baví fantazírování, přemýšlení nad věcma které nejsou a není třeba ani reálné že by

mohly být. Nežiju tady a teď, mám někde „svůj svět“ plný svých krásných představ o princi z pohádky, o

bezstarostném životě na vysněném místě, o spokojeném životě bez námahy.. tohle všechno mi zůstalo z

dětství, ze všech těch pohádek, sci-fi a fantasy seriálů apod. hrávaly jsme si se ségrou na princezny,

vymýšlely jsme si příběhy, dávaly si jména filmových postav a všechno jsme to prožívaly jakoby to byla

skutečnost.. roky pominuly, hrát jsme si přestaly, přece jen přibyly i reálné starosti ale ten „náš svět“ nám

zůstal. Ségra je teda už v pohodě, dostala se z těch kravin a dneska se má fajn, udělala si školu a odstěhovala se

někam do Itálie takže se už ani nevídáme..ale já jsem z toho na hlavu.

Jakobych ani nežila, běžné problémy kamsi odsouvám, dozadu do hlavy a snažím se na ně nemyslet,

neřeším kde seženu peníze, kde a jak chci bydlet, pracovat.. když je mi smutno, realita se mi zdá příliš krutá,

uzavřu se do sebe, do svého vnitřního bezstarostného světa, kde jsem jen já a můj milovaný a procházíme se

spolu na krásných místech a já mám spoustu šatů a mám všechno co chci..

Vidím jak jsou lidi kolem mě zlí, jak je každý zahleděný jenom do sebe, všichni chtějí hlavně mít víc než ti druzí,

peníze to je to co všechno mění, co o všem rozhoduje.

Svět okolo mě nutí abych byla taková jak se po mně žádá.

Ale já jsem uvnitř taková čistá dětská duše :-), toužím po pochopení které se mi nedostává.

Lidi mě jakoby přehlíží, nemám žádné skutečné kamarády, přátele, když potřebuju pomoc nikoho to nezajímá.

A přitom nejsem zlá, ani falešná, jsem na každého milá – přirozeně, na nic si nehraju, s každým se dokážu bavit,

nesoudím nikoho podle vzhledu nebo toho co má na sobě, nejsem namyšlená a povrchní.

Ale jsem dost naivní, mám mylné představy o životě a teď v Norsku jsem poznala jaký život je..

Řekla jsem si ale jednou že to tady vydržím tak tady budu a nikdo mě nepřemluví abych se na to teď

vykašlala. Už mě to stálo hodně úsilí tady vůbec přežít, musím se naučit co je to život, co je to práce a spoustu věcí.

Nejvíc mě ale mrzí že na mě všichni kašlou. Nemám tady ještě nějaké vlastní zázemí, momentálně bydlím s chlapama

z práce. Už jsem teda několik prací vystřídala, ale jak jsem zjistila jsem úplně levá. Rodiče mě nic nenaučili, ve škole

mě nic nenaučili, prostě to je hrůza se mnou, bojím se jak dopadnu jednou.. teď jsem mladá a říkám si že sbírám zkušenosti

které potřebuju, ale třeba se nepoučím, protože jsem strašně tvrdohlavá a všechno chci a všechno chci hned.

A pokud možno zadarmo. Takhle asi dopadnu jednou hodně špatně, už teď jsem úplně v háji. Přežívám ze dne na den, říkám

si však ono to už nějak dopadne, však se to nějak vyřeší.. čekám co mi osud nabídne, kam mě pošle, čekám a nic nedělám.

A život plyne a ze mě je nula. Když se podívám na Tebe vidím krásnou, chytrou, úspěšnou a šťastnou dívku která ví co chce,

umí se o sebe postarat, prostě jsi dospělá. A mně k čemu je ta moje krása, maximálně vidím jak se toho

dost chlapů snaží využít a já ještě ke všemu jsem pořád dost hrdá takže se nesnížím k něčemu takovému jako spát s nějakým hnusákem abych si polepšila. Chci se o sebe starat sama.. proč by se měl o mě někdo starat že? Už mi není 10.

Nemyslím si že jsem hloupá, jsem spíš „blbá“, naivní, nepřemýšlím, riskuju..

Chtěla bych se z toho dostat, změnit se, změnit svůj pohled na svět, začít uvažovat než něco udělám, snažím se najít nějaký

smysl ve svém životě, protože zatím je to jenom prázdno a zase prázdno.. cítím se úplně zbytečná, nikomu nepotřebná,

neprospěšná, prostě odepsaná.

Alue můžeš mi nějak poradit co dělám pořád špatně, proč nemám žádného člověka kterému by na mě záleželo, tak moc toužím po lásce a pořád nic, lidi se v mém životě objeví a hned z něj zase zmizí.. připadám si tu všude na světě jak obtížný hmyz kterého je potřeba se rychle zbavit. Jak kdyby mě někdo proklel.

Nemůžu už takhle dál jsem na pokraji šílenství.

A promiň mi prosím že se tak rozepisuju nevěděla jsem jak to mám zkrátit 🙂

Díky za cokoliv, L.

Odpověď:

Ahoj,
Vezmeš to ode mě na upřímno?
Myslím, že vím, proč cítíš, že ti ,,kamarádi“ rychle utíkají a žádné pořádné nemáš. Totiž kamarádi chtějí být s někým, kdo je nějak přitahuje. Kdo je zajímavý, kdo prostě něco umí. A od koho se mají čemu přiučit, kdo je inspiruje a potěší.
Co děláš, když jdeš s někým ven? – On se tě zeptá: tak co plánuješ? – A ty nic.
Nebo ,,Tak co škola?“ – ,,Nedodělala jsem ani jednu.“
,,Hm… no a co tě teda baví?“ – ,,No, já jsem na všechno taková levá.“
Nezlob se na mě, ale kdybys se mnou takto mluvila, tak se s tebou prostě začnu nudit a řeknu si, že mi tvoje přátelství vlastně nic nedává, že mě ničemu neučíš a mě to prostě nebude bavit. Tak se půjdu kamarádit s někým jiným, kdo je zajímavější.

Ani přátelství není zadarmo… Prostě když je jinde tráva zelenější, proč ten plot nepřeskočit?
– Co když se i ostatní lidé prostě nudí, právě díky tomu, že říkáš, že pořád nic nemůžeš vybudovat, protože se ti nechce a nevíš co?

Řeknu ti to tak: Ano, škola tě nic nenaučí. Je to zhovadilá instituce, která dělá z dětí to, co z nich dělá.
A tvoji rodiče? – Ano, ti by tě měli učit, měli tě přihlašovat do kroužků a věnovat se ti. – Ale když to nedělají a nenašli v tobě ten potenciál, máš se přece učit sama.
Myslíš, že mě někdo třeba učil kreslit? Nebo mě někdo učil, jak napsat dobrou knihu? Nebo myslíš, že mě někdo učí o bylinách, hmyzu, nebo ptácích? – Ne, nakoupila jsem si knížky, učím se sama. Zajímá mě to. – Prostě nespoléhám na ty druhé.

V životě se totiž vždy musíš především zdělávat ty sama a je jedno, jestli je to škola, jestli jsi v něčem samouk, nebo jestli máš prostě jenom zálibu. Nelze si stěžovat na ty druhé, že tě nic nenaučili. – Ty se máš učit sama a TY máš být ta zvídavá, ostatní lidé za tebe ten život nežijí a žít ani nebudou.

Útěk do Norska za prací a samostatností je zajímavý nápad, určitě se tam hodně přiučíš, ale nejsem si úplně jistá, jestli by ve tvém případě nebylo lepší jít na školu, zapřít se a nějakou dodatečně dodělat. – Třeba zvolit si tu, na kterou jsi chodila nejdéle a napojit na přerušené studium. – Ten papír ti totiž lecos v životě usnadní, když už ti nejde vymyslet něco svého. Taky to může přijít později… a taky tě může postrčit pocit, že jsi dala maturitu, máš papír a pak budeš chtít ,,ochutnat úspěch“ znova a pak budeš mít konečně pořádnou motivaci pro něj zamakat.

Ty se teď hledáš. Jednoduše proto, že ses ještě nenašla. Nevíš co tě baví, ani co chceš. – Na tohle je potřeba udělat si prostě prostor a čas. Poznat sebe samu. A když už se nechceš vrátit do školy, zapoj se do jakýchkoliv prospěšných aktivit a zkoumej se. Potože jedině tak najdeš to, co tě v životě baví.

Ano, s tímto přístupem z tebe bude pořád to samé, co je teď. Nic není zadarmo. Ani peníze, ani kamarádi, ani úspěch. – Všechno je nutné si zasloužit, odpracovat.

Ty jsi například jako dítě chtěla být princezna a mít všechno. – Nojo, jenomže to ,,všechno“ by sis musela první vytvořit, napracovat. A určitě i víš, že být princeznou bylo hodně otravné. – Denní výuka miliardy jazyků, peskování k dokonalému společenskému chování, nátlak, první dědic, atentáty, jedy v jídle….. fuj. – Já bych princeznou nebyla ani za nic. 🙂
Život na saténovém polštářku, kdy holubi lítají přímo do huby, je jen iluze. I kdybys to měla, ve velice krátké době ti z toho začne kapat na karbit a budeš mít úzkostnou potřebu něco dělat. Nuda a přílišné pohodlí člověka vždy jen degraduje. Není po čem toužit. – Byla bys malátná, depresivní, apatická a nervově labilní, kdybys měla ten život, o kterém píšeš. – Zkrátka kde není akce, vzrušení a práce, tam přichází čistá demence.
Jen se třeba podívej na ty dnešní zhýčkané puberťáky, co mají rodiče v balíku a všechno se jim koupí: Jak se chlubí hadry a mobily a jak se pak chovají k sobě navzájem a k okolí. – Demence v průzračné podobě, ještě že někteří z toho nakonec vyrostou. Bohudík.

Pracovat a vytvářet různé projekty se ti teď nechce, ale výměnou za úsilí ti bude pocit seberealizace, naplnění, užitečnosti a konečně: Spokojenosti. Do té doby si pořád budeš připadat ,,taková nějaká v luftě.“

Vem si třeba mě: Já se v šestnácti letech odstěhovala za lepším životem a měla jsem úplně holý zadek. Vůbec jsem nevěděla co mě čeká, jestli neskončím někde pod mostem, nebo prodaná na černém trhu. Šlo se mnou z domu jenom pár krabic a v nich knížky a trocha oblečení. – To co teď na mě vidíš a za co mě chválíš (ano, děkuji, potěšila jsi mě), mi nespadlo do klína samo. Já na tom dělám každý den, pořád se učím a moc mi na tom záleží. Nemám to zadarmo, hodně investuji, aby se mi toho hodně vracelo.
Tak blbý a černý výhled do budoucnosti, jako jsem měla já celé svoje dětství, má málokdo. Na mě se život neusmíval. A vidíš, když se chce, tak všechno jde. Nic není konečná, když si ji nepřipustíš a snažíš se pořád dál. Pochybuji, že ty jsi utíkala jako nezletilá s holým zadkem z domu. Ty jsi měla určitě mnohem lepší předpoklady, než já. – Podívej se, jak jsi s nimi naložila. Jestli na to nejsi hrdá, tak je holt nutné změnit přístup.

Všechno máme ve svých rukách a náš život je jenom výsledkem naší vlastní práce. – Chceš změnu? – Udělej ji. Ani já, ani tvoji kolegové, ani rodina tu změnu za tebe neuděláme. Ty se musíš konečně rozhoupat, jinak z toho života fakt nic pořádného nebude. Ten dětský sen už skončil.

Hodně štěstí 🙂
Alue

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Poradna: Životní směr“ pro další otázky a odpovědi – ZDE

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE