Aluška.org: Věděním ke svobodě

Měla jsem takový příjemný sen, kdy jsem prostě jen stála na místě a vymýšlela si v hlavě hudbu.

Vymyslela jsem si naprosto parádní metalovou symfonii (něco jako Nightwish, ale LEPŠÍ!) a zajímavé bylo, že co jsem zrovna vymyslela, to jsem okamžitě v tom snu začala naprosto reálně slyšet.

I s houslema, orchestrem, basy… Ale byla to instrumentálka, takže bez zpěvu.

Osobně se domnívám, že kdybych své pokročilé znalosti hudebních zápisů povětšinou nezapomněla a kdybych stále ještě hrála na nějaký nástroj, mohla jsem v pohodě skládat hudbu. Často ji slyším když usínám, když se budím a občas si ji ve snech vymýšlím. A fakt stojí za to… Po probuzení si ji pamatuji, ale maximálně 2 hodiny (a minimálně 10 minut) a jsem schopná zapsat jenom základní jednoduché melodie. Zapsat celý orchestr, nebo jednotlivé nástroje, to už jsem bohužel pozapomínala… Nicméně jsem si vybrala trochu jiné talenty k rozvíjení, tak ten hudební je odsunutý do pozadí. Tyhle sny mě ale pořád náramně baví.

A jak si tak vymýšlím melodie a uvažuji o tom že takhle asi nějak vznikají slavná díla skladatelů (protože některé melodie jsou tak krásné, že prostě musely přijít ze snového světa, to normální člověk jen tak z fleku nevymyslí), začala jsem se budit… Radostí samozřejmě. Vzbudit se od radosti, to je moje parketa.

Realita snu se začala bortit, ale tu svoji složenou hudbu jsem pořád plynule slyšela.

Jen co jsem se trochu uvědomila ležící v posteli, říkám si: ,,Chci ven!“

Cítím, jak se pomaličku odděluji od fyzického těla a přistávám na všech čtyřech na koberci. – U toho pořád ještě slyším tu svoji hudbu ze snu. To bylo hodně zajímavé. V podstatě ta hudba přestala hrát až ve chvíli, kdy se mi podařilo stabilizovat svůj stav v astrálním cestování. Jinak hrála pořád dál bez přerušení.

,,Hm, tak dneska to mám i s hudební vložkou,“ pomyslím si a sahám po předmětech okolo sebe, aby se mi otevřel zrak. U toho si broukám svoji skladbu…

Ve chvíli, kdy jsem ještě klečela na čtyřech, mě napadlo sáhnout na sebe, ale moc se mi to nepodařilo. Tam kde mělo být moje břicho, jsem nahmatala jakoby zhuštěnou energii toho tvaru, ale jinak tím moje ,,ruce“ prošly. Takže jsem ještě neměla dostatečně hmotnou podstatu. Evidentně to není zase taková sranda, osahat se hned po opuštění těla. Musí na to být do určité míry už stabilní realita.

Navíc jsem začala ztrácet rovnováhu a za levou ruku mě to začalo mírně táhnout zpátky do těla. – Tenhle pokus nevyšel dobře.

Tak jsem se zase rychle vrátila ke staré dobré – a vždy funugjící – metodě: Osahávání koberce a nábytku. To nikdy nezklame.

Čili návratu do těla jsem se ubránila.

Přestala jsem slyšet hudbu a otevřel se mi zrak. V pokoji byla pořádná tma (přesně podle hmotné reality), ale jak pokračoval čas v tomto prostoru, tak postupně ustupovala v den. S každým novým krokem to bylo okolo mne světlejší a světlejší.

Dostala jsem radost když se začalo dělat světlo a nahlas jsem se smála.. A ani jsem už nevrávorala, ani nepřemýšlela co teď dělat dál… Rozeběhla jsem se rovnou ke dveřím a vzala za kliku, aniž bych přemýšlela nad tím, co za dveřmi potkám.

Jakmile jsem na ni sáhla, už jsem všechno viděla dobře, jakoby byl slunečný den. – Dveře vrzly a na chodbě přímo přede mnou jsem potkala úplně černou postavu.

Vypadalo to jako nějaká démonická bytost, vzhledově dokonale shodná s tím, co mi v minulosti poslali vyfocené čtenáři ( na Aluška.org jsem to publikovala.) Vidíte jenom tu černou postavu a v ní nic. Tedy ono to světlo neodráží, pouze pohlcuje.

Zarazila jsem se ve dveřích a rychle uvažovala, co s tím mám dělat.

Bytost se v tu chvíli ani nehla. Sice neměla tvář, ale cítila jsem, že se na mě dívá, že mě pozoruje a čeká moji reakci.

Hlavou mi blesklo, že se přece reálně teď nacházím v prostoru, kde černé bytosti být nemůžou, protože je odstíněn, takže musí jít o nějakou moji podvědomou projekci, něco zasutého, co jsem si tam musela umístit a ani o tom přímo vědomě nevím.

Takže žádná černá postava, ale pouze její imaginace.

Tak jsem tu černou bytost přátelsky pozdravila, popřála jí hezký den, zeptala se jestli ji odněkud náhodou neznám a byla jsem vnitřně úplně v klidu.

Najednou to přestalo být černé a zjevil se mi člověk, ve kterém jsem poznala někoho, koho jsem už neviděla asi 7 let… Nechápu co tam dělal. Ani nevím co s ním reálně je, nikdy jsme se ani nekamarádili a nebyli v kontaktu.

– Oslovila jsem ho jménem, usmála se a šla do další místnosti. Stát tam dál a rokovat, kde se tam vzal, by pro mne v tu chvíli byla ztráta času. Já měla trochu jiné plány.

Ale alespoň už vím, jak to funguje. – Prostě když to vypadá divně a nevíte co s tím, tak buď si toho nevšímejte, nebo to pozdravte jako kamaráda a ono se to předělá na něco normálního.

Upřímně taky musím uznat, že od té doby, co častěji cestuji a co v tom světě potkávám samé podivné věci, ze kterých by se normálně ve fyzické realitě obyčejný člověk na místě po**al, tak jsem ještě o něco klidnější i po probuzení. Úplně mi mizí zbytkové strachy. Vlastně s každým novým zvládnutým podivným zjevením jsem si o něco jistější jak tam, tak i tady. A to se mi líbí, cítím se obohaceně.

Jakoby si tam člověk nacvičí zvládání zcela nečekaných absurdních situací, protože kdykoliv může přijít cokoliv… Tohle se mi jeví jako skvělé cvičení.

Došla jsem do další místnosti, něco konkrétního jsem hledala, chtěla jsem něco zkusit. Ale nebylo to tam… Místo toho jsem uviděla něco, co doteď nechápu.

Nad kobercem se ve výšce asi 15-20 cm vznášela taková veliká ,,bublina“ béžové barvy, co trochu vypadala jako namalovaný přifouknutý obličej z nějakého komixu, až na to že měla OBŘÍ světle hnědé oči, které mě upřeně pozorovaly.

Chvíli jsem tam stála, čučela na to a vůbec mě nenapadalo, co to sakra je, nebo co mi to připomíná…

Tak jsem po minulém úspěchu s tou černou postavou nasadila podobnou taktiku. Prostě jsem to obešla, nemluvila jsem na to a dělala jsem, že to vlastně vůbec nevidím… A nic se nestalo.

Neumím si představit, jak by to asi reagovalo, kdybych do toho šťouchala prstem, nebo na to zkusila mluvit.

Takže ono to v astrálním světě neplatí pouze tak, že ožívá jen to na co zaměříme pozornost, ale zároveň je důležité, jaký DRUH POZORNOSTI tomu věnujeme. Když se toho lekneme, tak se stane něco nepříjemného. Když jsme v klidu, zůstane to na místě a je to neutrální. Když se k tomu chováme přátelsky, začne to být taky přátelské… Takže vlastně to není moc velký rozdíl oproti fyzické realitě, až na to, že tady člověk nikdy neví, co potká za dveřmi… Doslova.

Vyšla jsem ven z domu… Byla tam pěkná travička.

Všimla jsem si, že ten kluk, kterého jsem potkala na chodbě, tam vyšel za mnou, ale nic mi neříkal… Tak jsem ho nechala být a zkoušela si levitaci. (Co se mu taky budu vtírat. Kdyby si chtěl pokecat, tak přece přijde sám.)

A to mě tak bavilo, že jsem se do toho nějak moc zažrala a potom už vůbec nevím, co se dělo dál. To znamená, že jsem ztratila soustředění a usnula jsem tam. – Což je v podstatě chyba. Nechat se rozptýlit, povolit na ostražitosti a usnout je něco, co by člověk neměl mít ve zvyku.

Každopádně moje výlety takhle poslední dobou končí skoro vždy. Žádné děsy, žádné násilné brutální návraty do těla, paralýza, bzučení a podobné ,,srandy“. – Prostě si to tam začnu něčeho moc užívat, zapomenu že astrálně cestuji a jakmile ztratím soustředění, usnu.

A když člověk usne v astrálním světě, jednoduše se to prostředí předělá na obyčejný sen, kde o sobě zase člověk neví vůbec nic. Jestli nás to vrátí samo potom zpátky do těla, to už nevím jistě, ale teoreticky asi ano…. Nebo?

…

Pro další články o astrálním cestování přejděte SEM

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Astrální cestování“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

.

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue