Většina lidí prostě nestojí o to, poslouchat dobré zprávy. Mají raději ty špatné, protože jim poskytují důvod ke stížnostem na život. Mnozí mají ve výzbroji celý arzenál příběhů se špatným koncem, které by nás měly přesvědčit o tom, že světu vládne zlo. Po jistou dobu kdesi působila rozhlasová stanice, která zásadně vysílala pouze dobré zprávy. Ovšem zkrachovala.
Když mi zjistili rakovinu, rozhodla jsem se, že nebudu poslouchat a šířit žádné drby. Náhle jsem si uvědomila, že nemám co říct. Dřív jsem sotva potkala nějakou známou a hned jsme začínaly všechny probírat a na nikom nenechaly nit suchou. Postupně jsem přišla na to, že existuje i jiná forma popovídání, i když čas od času jsem do starého zlozvyku upadala. Myslím, že ten, kdo šíří pomluvy o jiných, musí počítat s tím, že oni dělají totéž. Co zaseješ, to sklidíš.
Stále více jsem pracovala s lidmi a začala jsem doopravdy naslouchat tomu, co říkají. Začala jsem rozlišovat jednotlivá slova, nejenom postihovat obecný smysl řečeného. Obvykle jsem po desetiminutovém rozhovoru s novým klientem dokázala odhadnout, v čem je příčina jeho potíží. Čistě jen proto, že jsem poslouchala slova, která říkal.
Poznala jsem, čím napomáhají vzniku nových problémů a prohloubení těch starých. Pokud pronášeli pouze destruktivní slova, můžete si představit, jaký asi byl jejich vnitřní monolg. Snad je to projev destruktivního naprogramování, já pro to používám vlastní termín: „myšlení ubohosti“.
Chci vám navrhnout nevelký experiment. Když vám někdo volá, nahrajte si, co říkáte. Potom si poslechněte, jak a o čem jste mluvili. Možná budete ohromeni. Pak začnete zkoumat svůj hlas, jeho intonaci. No a samozřejmě dojde na slova, která jste používali.
Přistupujte k tomu poctivě. Když zjistíte, že jste něco vyslovili dvakrát, třikrát, zapište si, co to bylo. Je to výraz nějakého vašeho naladění. Některá mohou být konstruktivní a pracovat pro vás. Jsou však i nepěkná, destruktivní nastavení, ke kterým se vracíme znovu a znovu.
V souvislosti s řečeným připomínám sílu, kterou vládne naše podvědomí. Podvědomí nemá žádný svůj vlastní názor. Přijímá vše, co vyslovíme a vytváří náš osud v souladu s naším přesvědčením. Vždycky říká „ano“ . Naše podvědomí nás miluje natolik, že nám daruje všechno, co jenom vyslovíme.
Volba je ovšem na nás. Pokud si vybereme „ubohé“ myšlenky a představy, podvědomí se rozhodne, že právě tohle je to, co chceme. Dokud nezměníme svá slova, myšlenky a přesvědčení, zůstane všechno při starém. Podvědomí nás bude přivádět do patřičných situací.
Stále si vybíráme. Myšlenek jsou miliardy a jsou v ustavičném pohybu. Naše podvědomí neumí rozlišit pravdu od lži. Jistě, že nechceme ponižovat sami sebe. Nechceme říkat něco podobného jako „jsem tak stará a hloupá“. Víme, že podvědomí lapí myšlenku ještě v letu a po nějaké době se opravdu budeme cítit staré a hloupé.
Pronesete něco několikrát po sobě a ve vašem podvědomí se zakoření nová představa. Podvědomí nemá smysl pro humor. Tuhle myšlenku prosím pochopte. Nevysmívejte se sami sobě. Nemyslete, že drsný vtip o sobě samém se tak nějak vytratí. Váš žert bere podvědomí vážně.
Nikdy nesmíme urážet lidskou důstojnost, ať už je řeč o čemkoli. O zevnějšku, o národnosti, sexualitě atd. A také sami sebe neurážejte a neponižujte. Nepřinese vám to nic dobrého, stejně jako podobné poznámky o jiných. Podvědomí nerozezná hranice mezi vámi a jinými lidmi. Věří, že mluvíte sami o sobě.
Příště, až budete mít tendenci někoho zkritizovat, ptejte se nejprve sami sebe, čím je to vyvoláno. Vždyť na druhých vidíme jenom to, co vidíme v sobě samých. Místo abyste lidi kritizovali, je chvalte. Během měsíce zaznamenáte velké změny.
Naše slova jsou vyjádřením vztahu k čemukoli. Všimněte si, jak mluví osamělí, nešťastní, chudí a nemocní lidé. Jaká slova používají? Co je pro ně pravda? Jakými výrazy popisují sami sebe? Co říkají o své práci, o svém životě, o vztazích s jinými lidmi? Co od života očekávají?
Všimněte si jejich způsobu vyjadřování, ale nikomu prosím vás neříkejte, že jejich život probíhá přesně podle toho, jak se vyjadřují. Neříkejte to ani přátelům, ani blízkým lidem, vaše informace by nebyla přijata. Využijte ji k navázání vztahu se sebou samým. Pokud chcete vylepšit svůj život, věnujte se tomu trvale.
Když poněkud změníte způsob mluvy, přitáhnete k sobě jiné životní situace.
Řekněme, že jste nemocní. Uvěřili jste, že je to nemoc nevyléčitelná a chystáte se umřít. Zdá se vám, že život je krutý, protože všechno v něm směřuje proti vám. Co v takovém případě máte dělat – uhádnete to?
Vyberte si svobodu. Svobodu, která vás zbaví destruktivních představ o životě. Začněte afirmacemi. Opakujte si, že jste milováni, že si zasloužíte se uzdravit, že k sobě přitahujete všechno, co je k uzdravení na fyzické úrovni nutné. Věřte, že přání uzdravit se a zdravý zůstat, je absolutně bezpečné. Mnozí lidé se cítí zcela bezpeční, pouze když jsou nemocní.
Zpravidla patří do kategorie těch, kdo neumějí říci „ne“. Jediná možnost odmítnutí je pro ně ukryta ve větě „Jsem příliš nemocný/nemocná, než abych to mohl/mohla udělat“. Jako výmluva je to ideální.
Pamatuji si na jednu z účastnic svého semináře, která prodělala tři onkologické operace. Nedokázala říci „ne“ prostě nikomu.
Její otec byl lékař a ona byla tatínkova holčička plnící veškeré jeho prosby a přání. Říci mu „ne“, by jí jazyk nedovolil. Na všechny žádosti a přání, s nimiž se na ni obracel, odpovídala souhlasně. Trvalo čtyři dny, než se podařilo dostat z ní rozhodné „ne“! Když jsem ho z ní vymámila, byla ohromena. „Ne! Ne! Ne!“ Když to slovo konečně ochutnala, zamilovala si ho.
Při soukromých konzultacích se se mnou mí klienti často hádali ohledně svých možností. Dlouhou dobu se snažili vysvětlit svou neschopnost vypořádat se s problémy, které se před nimi navršily. Jestliže však uvěříme, že jsme uvázli na mělčině a nemůžeme se hnout, skutečně se to děje. Ocitáme se ve slepé uličce proto, že se naše pesimistické představy stanou realitou. Lepší je místo toho se soustředit na své vnitřní síly.
Mnoho lidí už mi řeklo, že jim moje zvukové záznamy zachránily život. Ráda bych, aby všichni pochopili, že zachránit vás nemůže žádná kniha, ani kazeta. Kousíček záznamu v plastikové krabičce lidský život nezachrání. Pouze to, jak vy sami naložíte se získanou informací, má rozhodující význam.
Mít rád sám sebe – to je to nejdůležitější ze všeho, co můžete udělat. Protože když máte sami sebe rádi, nemůžete nikomu ublížit – ani sobě, ani nikomu jinému.
Neubližujeme sobě, neubližujeme jiným – a kde se tedy berou války? Čím větší počet lidí získá vnitřní klid a pokoj, tím lepší bude život na Zemi. Začněme tedy tím, že se zaposloucháme do toho, co nám říkají jiní a co říkáme my jim. Potom se můžeme pustit do změn, které pomohou uzdravit se nám jako jedincům i naší planetě jako celku.
Napsala: Louise L. Hay, opis z knihy Miluj svůj život
Poslední komentáře
-Zuzi Pokud nevěříš googlu, je možné zavolat i do…
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není