Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dotaz:

Ahoj,

Jmenuji se K. a nedávno mi bylo 29 let. Byl jsem vychován v prostředí kde se vůbec neprojevovaly žádné emoce a vše se orientovalo jen na peníze, majetek, logiku, výsledek. Něco jako pocity, sny, co vlastně chci, šlo totálně stranou.

Takhle jsem i já vstoupil ve svých 20 letech po škole do reálného života. Samozřejmě nejvíc natěšen s cílem stát se velkým podnikatelem, s obrovskou vilou a vše co k tomu patří. Začal jsem na sobě pracovat. A měl několikaroční období kdy jsem se přes práci barmana dostal k prodejci finanční produktů a byl v tom vážně dobrej. Ušel jsem obrovskou cestu od nesmělého kluka v profesionálního prodejce co dokáže vést ostatní. A vše se zdálo být na cestě ke splnění mého snu. Hodně jsem si i užíval, nepracoval a vyzkoušel si i nezávazný život. S ničím jsem si nelámal hlavu, byl jsem jen já a můj svět.

A pak to začalo postupně přicházet tak ve 23letech a ve 24 jsem to už nemohl ignorovat. Pocit, pocity v hlavě. Začaly přicházet. Že to co dělám není v pořádku, že se chovám nemorálně. Měl jsem pořád deprese, a najednou jsem si uvědomil, že to tak je. Začal jsem vidět celý ten obludný systém, ve kterém žijeme.

Začal jsem pociťovat, že jsem citlivá duše. Pro moji mysl bez emocí, šílené období. Vše jsem to začal vstřebávat. Moje cíle, mít peníze a majetek, mi přišly jako totální ztráta času. Začal jsem se zabývat sám sebou. Svojí myslí. Věnoval jsem se psychologii a přišel si na to, že můj cíl být bohatý je jen program jak se zavděčit tátovi aby mě měl rád, a takových programů jsem rozkryl hodně. A když už jsem si myslel, že mám vše pod kontrolou, přišel v mém životě – respektivě v hlavě – další zlom, se kterým se vyrovnávám až do teď a v tuto chvíli nevím kam dál.

Před pár lety jsem se jako koníčkem zabýval teoretickou fyzickou a v jednu chvíli mně secvaklo, že vše je fakt založeno na energiích, na něčem co nevidím a z toho je vše stvořeno. Že ti lidi, které jsem do té doby občas potkal a tohle mně říkali, nejsou blázni. A tak jsem se dostal do světa pro mě za oponou, prošel jsem si počáteční přešlapy typu petr chobot a různé konspirační teorie, kdy jsem nevěděl kde je levá a pravá, až po zážitky se svoji myslí. Kdy mně ukazovala co všechno umí, když budu chtít. Začal jsem používat svoji intuici. Jako pragmatický člověk jsem měl děsivé období, kdy jsem něco cítil v mé přítomnosti. Teď je ze mě vyrovnaný člověk, který to začíná brát jako realitu.

Ale s jednou věcí od té doby kdy jsem opustil to svoje staré já, chování a sny, jsem se nevyrovnal. A to jak přistupovat ke světu, respektive k lidem. Pořád to za zhruba těch 5 let nechápu. Proč se lidi chovají tak jak se chovají, proč žijeme v tomhle systému, když by šlo žít v ráji. Celé mně to nedává smysl. A s tím bych ještě dokázal žít, ale co mně komplikuje život až skoro na existenční problém je, že nevím jak já se v tomhle světě mám chovat. Přijdu si jak mimoň z jiného světa. Dříve jsem byl spratek, odrzlej na lidi a lidi mě měli rádi a vše bylo jednoduché. Teď se chovám jak správná bytost. Snažím se cítit srdcem, ke každému být milý, slušný, respektovat ho, dodržovat pravidla slušného chování, a lidi to berou jako slabost. Snažím se to vnímat tak, že všichni jsou čisté duše a oni za to nemůžou.

Dospělo to tak daleko, že jsem kvůli tomu zavřel i svoje podnikání a nechal se znova zaměstnat jako barman. A neskutečně trpím, protože už vím že je pro mě nejdůležitější nezávislost. Navíc pořád tápu co se týče naplnění života, protože nic mně najednou nepřijde dobré, respektive proč se něčím zabývat pořád, když to poznám, tak chci poznat další věc.

A tak moje prosba zní, dokážeš mi poradit jak se mám chovat vůči tomuhle světu. Jaká pravidla uplatňovat. Co znamená pocit viny vůči druhým. Jaké hranice nastavit mezi mnou a druhými lidmi co se týče chování. Vím že nemůžeš dát univerzální ani podrobný návod, spíš by mi pomohlo, kdybys mi napsala jak to máš ty. Jak ke světu přistupuješ. Mně třeba hodně pomáhalo, když jsem ostatní bral jako takové zombie, ale pak se dostavil pocit viny, že se nadřazuji. A pořád se v tom motám dokola.

A pak mám druhý dotaz. Tvoje stránky čtu asi rok, hlavně proto že na mě působíš důvěryhodně ty i to co píšeš, a vše bereš velice vážně. A před pár měsíci jsem si objednal tvoji knihu Svítání, a po přečtení jaké jsi měla dětství mi došlo, že jsi člověk který se musel uvnitř kompletně změnit a co je hlavní, dala jsi mě neotřesitelnou naději, že když jsi to dokázala ty. S takovým dětstvím žít štastný život, tak já to dokážu taky.

S tím souvisí moje další otázka. Jak si mám v podvědomí, úplně na základní myšlence, programu, jedno asi jak to nazveme, přepnout ze zla na dobro? Nevím, jestli jsem to srozumitelně vysvětlil, ale jde mně o tohle. Jak jsem psal výš, snažím se stát svobodným člověkem a odstranit nežádoucí programy, ale zjistil jsem, že je to celkem marná snaha, pokud se podvědomě orientuji na temnotu, a ne na světlo. Tak jak mám změnit tenhle základ, abych mohl vystavět dům?

Měj se krásně a budu rád pokud si na můj email najdeš čas.

Ahoj K.

Odpověď:

Ahoj,

Je zajímavé, že pokládáš takové otázky ve stylu proč jsou lidé takoví jací jsou, když jsi přece ten život žil, takže tu stranu barikády znáš. Čili víš proč to tak je.

Jsi hozený do nějakého systému, jsi něčemu naučen a pak jdeš podle těchto šablon. Určitě mnoha lidem se stane že je napadne ,,tohle asi není úplně ono, tohle bych asi neměl, je to vůbec morální?“ ale reakce jsou různé. Některým primitivním lidem takový okamžik nikdy ani nepřijde a ti kteří ho zažijí, se jen málokdy proberou a málokdy ho vezmou vážně.

Protože jsou už rozjetí, rozjetý vlak se brzdí blbě a zahodit vybudované jistoty znamená skok do prázdna, neznámého, ztrátu pevné půdy pod nohama a na to má odvahu málokdo. Je jednodušší ten pocit odmítnout, nějak si to omluvit, vymluvit a jít dál stejným směrem, i když je tušení že to není dobré.

Lidé jsou tu vychovaní v systému, který odmalička formuje jejich způsob myšlení i jednání a oni se chovají podle těchto vzorců. To co vidíš kolem sebe, je obraz dnešní společnosti, výsledek výchovy a působení médií na masu. Nemůžeš proti tomu bojovat, můžeš jedině mezi tou masou hledat pár lidí, co si ještě uchovali zdravý rozum, morálku a slušnost. A těch je málo. Spousta lidí vypadá jak jsou v pohodě, ale pak když o něco jde, zjistíš jak jsi se hluboce spletl a že člověk kterého jsi měl za přítele, je ve skutečnosti někdo úplně jiný.

Já udržuju blízký kontakt jen s pár lidmi co spočítám na prstech jedné ruky. Všechno ostatní jsou pro mě buď známí nebo neznámí lidé, se kterými nevyhledávám žádný bližší kontakt, protože nechci znova riskovat stále opakující se kudly v zádech, zklamání a z toho vyplývající problémy a ztráty energie. Neznamená to že se nechovám k lidem vstřícně a přátelsky, nebo jim nepomůžu když to potřebují. Ale k tělu si je nepustím, domů si je nepozvu a nebudu se jim svěřovat. To si raději nechám pro ty lidi co mám za roky odzkoušené a vím co jsou doopravdy zač. Tato metoda ti zajistí, že tu kudlu v zádech budeš sice občas mít, ale minimálně, ne tak často.

Necpi nikomu svůj názor ani rady, když se tě neptal a nikomu neříkej co všechno dělá blbě, aniž by chtěl radu. Ničeho nedocílíš a dotyčného zbytečně naštveš.

Pokud tě někdo považuje za slabocha protože jsi na něho hodný a chováš se uctivě, ukazuje ti tím svoji úroveň a svoje mentální vzorce. Proti tomu neuděláš nic, pouze takového člověka nechat jeho osudu, když mu to vyhovuje.

Určitě není dobrý nápad začít se přetvařovat, aby ses druhým lidem zavděčil. Je to vysilující a dlouhodobě neefektivní.

Brát lidi jako zombíky není šťastný přístup, protože tím potvrzuješ sám sobě jaký jsi mimozemšťan a pak už nebudeš schopný cítit se na tomto světě mezi lidmi dobře a povede tě to k izolaci. Vem si, že lidé jsou různí, většinová společnost má primitivní způsob myšlení a mezi nimi jsou občas lidé více či méně rozumní, se kterými je řeč. Stojí za to ty lidi hledat.

Primárně je potřeba mít k lidem respekt. Můžeš si o někom pomyslet že je vůl, ale mysli si to s tím, že to bereš jako stav, který je jeho a není to tvoje věc a není potřeba se kvůli tomu vzrušovat. Protože technicky vzato, být vůl je každého člověka svobodné rozhodnutí, které ti nezbývá než respektovat.

Když se nenaučíš lidi respektovat i v případech kdy se chovají otřesně, budeš pořád v nějakém tlaku a vystreslý, co to je kolem tebe za existence a jak se můžou chovat zrovna takhle… když nad tím mávneš rukou a řekneš si že každý z nás si nosí v hlavě svůj vlastní svět a vlastní program, necháš to být. Máš zodpovědnost pouze za své myšlení a chování, ne za chování a myšlení druhých lidí.

Nemyslím si že bych někdy měnila sebe sama od základního charakteru a povahy, ale musela jsem se zbavit právě daných destruktivních vzorců a šablon, které mi ničily psychiku a tím i další život. Vyrostla jsem v něčem, co nefungovalo prakticky vůbec v ničem. A podle toho jsem se i naučila, že je vlastně úplně všechno blbě, zejména se mnou. Takže změny spočívaly v tom, zbavit se škodlivých postojů a škodlivé víry, a pak jsem začala být sama sebou. Jako dítě jsem sama sebou být nemohla, protože můj skutečný obraz nebyl přijat. A z toho pramenila většina mého vnitřního neštěstí a strachu, i když těch hmatatelných faktických problémů tam bylo taky víc než dost. A to není nic lehkého a většina lidí to nedokáže. Podle těch nefunkčních systémů jedou dál v životě, a podle toho pak ten svět vypadá.

Když tě rodiče odmalička zprasí a nasadí ti do hlavy brouka že jsi to nejposlednější otravné lejno na kterém nikomu nezáleží a nikdo ani není rád že tady to lejno je, dost blbě pak budeš na takovém základu rozumně fungovat. Jde to, ale je to obrovský boj, musíš tomu hodně obětovat a taky se zbavit lidí, kteří ti ty programy vytvořili, jinak se nedokážeš uzdravit. Ty jsi měl jiné prostředí a jiný program, ale určitě pochopíš daný systém: Jedu v tom, co mi bylo předáno. Tak lidský mozek funguje, tak vývoj dítěte funguje. Opakováním naučeného chování a vzorce.

Vnitřní pocit orientace na zlo může být tedy opět program, nebo energie které jsi převzal odmala ze svého prostředí. Změnit to určitě jde, ale nebude to za den za dva, ale proces co se potáhne celé roky.

Způsob myšlení – hodnota tvých osobních energií – styl života. To jsou tři na sobě velmi závislé systémy, které jsou úzce provázané a jeden zásadně ovlivňuje další dva. Když zasáhneš do jednoho, zasáhneš tím i ostatní.

Takže u něčeho začni, vydrž a postupně uvidíš, že se odlehčí i ty další dva aspekty. Takže si můžeš například nastudovat destruktivní symboly a destruktivní místa a vyhýbat se jim. A cíleně vyhledávat konstruktivní místa… Protřídit si známé a vyházet z nich všechny špatné kamarády co reagují jenom na světlo a na sex. A uvidíš, že se ti mysl o něco zlepší. Člověka často špatné kontakty a špatní lidé hodně táhnou dolů, že bývá kolikrát lepší být sám, nebo to osekat radikálně.. A tak pořád dál a dál, až by ses mohl dostat do bodu, kdy to zlo v sobě vnímat nebudeš. Takže to není otázka toho co máš uloženo v podvědomí.

Měl bys analyzovat co to je za myšlenky, kdy je máš, proč je máš, co tě k tomu vede, co může být spouštěč a co se s tím dá dělat. Udělat si jakýsi plán a pomaličku krok za krokem ho realizovat.

Taky si dej pozor na zvyky.

Tvoje mysl může mít i návyk reagovat destruktivně na konkrétní podněty, nauč se ten proud zastavit a dát mysli něco jiného, čím se může zabývat. Dám ti příklad.

Dřív se mi stávalo, že jsem měla flashbacky. Všechno bylo dobrý a najednou mi prolítla před očima intenzivní vzpomínka. Jak mě někdo bije, jak na mě křičí, jak se někde v rožku krčím a hrůzou nemůžu dýchat. A to spustilo zejména v mysli kolotoč, co trval třeba několik hodin. Nebyla jsem schopná funkce a nebyla jsem schopná vysvětlit co mi je. Postupně jsem se musela naučit to odříznout. Říct si dost. Změnit místnost. Změnit aktivitu. Donutit se myslet na jinou věc. Cokoliv, hlavně nepokračovat v tom rozjetém kolotoči, protože to bylo jednak otřesně vysilující a navíc dokud to takhle bylo, neměla jsem pocit, že dělám nějaké pokroky, ale táhla jsem se pořád ve stejném kolotoči a systému myšlenek, bez ohledu na vnější okolnosti.

Postupně mi došlo, že tohle si už vlastně dělám sama, že jsem jako masochista co si sám řeže ruku a u toho řve jak to bolí. Že je moje chování nelogické, i když možná omluvitelné, ale pořád stejně nerozumné a sebedestruktivní….

Tak jsem to přestala dělat. Řekla jsem si, že se mám ráda, že si budu šetřit žlučník a játra, co bylo to bylo, teď jsem jiný člověk, mám jiné jméno, mám nový život a nemusím se tím trápit. Že mi všichni ti lidé a i všechny ty situace, můžou vlézt na záda, že mě už neohrožují….

Jasně že psychiatr by například řekl ,,posttraumatický stresový syndrom“, to je sice hezké dostat na svůj problém nálepku na kterou se pak můžeš vymlouvat, chudáčkovat a říkat proč to nejde, ale jde to.

Ze všeho se můžeš vyléčit, když to doopravdy chceš. Tedy i ze zlých myšlenek. – Takže naučit se ovládat svoji mysl je základ. Dokud tvoje mysl ovládá tebe a ne ty ji, tak se moc daleko nedostaneš.

To je taky problém většiny lidí, a jejich problémů. Řeknou že něco chcou, ale když jim rozkryješ řešení, a oni vidí že by se s tím museli denně nonstop piplat, začnou se vymlouvat proč to nejde, proč tu změnu neudělají, proč to není možné, a že jejich případ je fakt těžký… ale víš, co to je? Obyčejná lenost a podléhání zajetému zvyku. Mně prostě nikdo nenamluví, že to nejde. Některé věci jenom vyžadují víc času a víc snahy, to je celé.

Ani svoji mysl nekrm zlými podněty, nedávej jí materiál. To znamená nedívej se třeba na horory, nečti hrůzostrašné věci, tím totiž dáváš mozku nevítanou inspiraci. Když se naučíš ovládat svou mysl, tak je to už trošku jiná situace, ale dokud svou mysl neovládáš, ber to jako druh detoxu, co ti usnadní ten proces. Tvůj mozek bude vždycky zpracovávat jenom to, čím ho nakrmíš. Takže nesmíš ten problém svádět na nic jiného, ani na své podvědomí. Řekni si ,,Je to můj mozek a já se ho musím naučit ovládat, když to neumím, za to mi nikdo jiný nemůže“.

Že tě rodiče vedli k úspěchu a bohatství, to není zlé, ale ty musíš vždycky zvážit, jakým způsobem toho úspěchu a bohatství dosáhneš. Můžeš mít peníze a můžeš se mít dobře i bez toho abys někomu ublížil, nebo ho okradl. Akorát to chce mít dobrý nápad. Jasně, asi z tebe nebude druhej Rothschild, ale to by ani neměl být tvůj cíl, protože příliš mnoho peněz křiví charakter člověka, stejně tak jako jejich přílišný nedostatek. Takže myšlence bohatství se neuzavírej, neodmítej ji. Můžeš podnikat a můžeš mít prosperující firmu. Spíš jen hledej lepší cestu jak najít v tomto rovnováhu. Příležitost a dobrý nápad může přijít kdykoliv, schopný očividně jsi, tak určitě vhodné řešení najdeš. Pracovat a myslet umíš, takže co by se mělo změnit, je jen přístup a obor.

s pozdravem

Alue