Aluška.org: Věděním ke svobodě

23. června jsem se vydala s kamarádem na Stránskou skálu, aby také okusil trošku ,,brněnského tajemna za humny“ 🙂 Stránská skála je velice zvláštní místo, s velmi bohatou a zajímavou historií, ale ne vždy vyloženě slavnou a veselou. Pohybuje se tady velké množství zvláštních energií a duchů.

Kamarád má novější smartphone a zkoušel uvnitř skal ve tmě fotit. To co se mu ale podařilo s foťákem zachytit, velice udivilo i mne, protože jsme přímo přes obrazovku jeho telefonu při přípravě na focení mohli vidět duchy, jak se nám prohánějí před objektivem. Některé snímky jsou opravdu kuriózní, zvu vás tedy na prohlídku našich úlovků a na povídání o historii tohoto zvláštního místa…

Pohled na Brno ze Stránské skály

Během nacistické okupace Němci vystavěli v blízkosti Stránské skály továrnu na výrobu součástek do leteckých motorů, jako součást koncernu Flugmotorenwerke Ostmark GmbH Wien. Ke konci války, kdy Brnu začalo hrozit nebezpečí od spojeneckých náletů, došlo k rozhodnutí výrobu přesunout do podzemí, protože tato továrna byla společně se Zbrojovkou nejpravděpodobnějším cílem bombardérů.

Pro tento účel byla zahájena přestavba vhodných jeskynních prostor v Moravském krasu na podzemní továrny (šlo o jeskyně Michalka, Býčí skála, Výpustek, Drátenická a Kůlna). Část továrny měla být přesunuta i pod vápencový masiv ležící v těsné blízkosti továrny, kde byl již dříve vyražen protiletecký kryt.

Podzemní továrna pod Stránskou skálou však nebyla nikdy dokončena a výroba v ní během války probíhala jen velmi omezeně. I tak Němci stihli vyrubat přibližně 1 km chodeb.

Po skončení války byla koncem 50. let část systému štol přestavěna na protiatomový kryt, čímž došlo k omezení přístupu do asi 250 m chodeb. Okolí štol bylo oplocené a ZETOR (postavený na základech rozbombardované německé továrny) je nejspíš nějakým způsobem využíval. Od počátku 70. let jsou štoly volně přístupné, což se negativně podepisuje na jejich stavu. Přímo ve štolách i v jejich okolí můžeme stále narazit na artefakty, připomínající historii tohoto podzemí. (zdroj)

Jelikož už je to pár let, co jsem naposledy byla se skupinou přátel na Stránské skále, jsme ze začátku bloudili a hezky si skálu obešli, což nám zabralo docela dost času. Už jsem si pomalu říkala, že si o mně bude můj spoluturista myslet, že jsem úplně blbá, když neumím najít díru do skály, velkou jako vrata. Ale tak to bylo pokaždé, když jsem sem přišla. První si projdete cestičky které to nejsou, párkrát se projdete v kruhu a pak zjistíte, že k těm velkým tunelům je příchod úplně jednoduchý a přímo u zastávky.

Mapa podzemí

Jako první jsme našli největší jeskyni, která je u atomového krytu a její chodby jsou nejdelší, mají 140 metrů. Také je v ní největší zima – což bylo pro nás opravdu příjemné, protože to byly zrovna dny, kdy nad ČR panovala tropická vedra. Tato jeskyně je zvláštní také tím, že z pohledu duchovní aktivity je nejvíce rušná a tudíž nejvíce znepokojující/vzrušující, ať se tomu bráníte sebevíc. Pamatuji si, jak jsem před lety prošla celou tuto jeskyni sama, s pidi světýlkem, takovou bludičkou a dneska… Dneska už by se mi tam nechtělo 🙂 Ani můj spoluturista se ode mě nevzdaloval na víc než pár kroků, protože to také cítil.

Jeskyně má na začátku malůvku draka. Na této fotce jsme ještě nic neviděli, ale pak atmosféra podivně zhoustla.

Začala jsem společníkovi koukat přes rameno, abych viděla, jak se mu fotí, jestli něco chytne. Najednou před náma prolítla energie ze stěny, co jsme oba mohli vidět přímo na obrazovce foťáku. To se i povedlo vyfotit… Říkala jsem si, co má za zvláštní foťák, ještě k tomu na novém mobilu, že tak skvěle vidí duchy?

Najednou se ale společník zachvěl a na jeho obrazovce se vynořila obrovská spousta světla, které stihl vyfotit. Jak mi později řekl, v tu chvíli ho i pořádně zamrazilo. Toto je vlastně i náš nejskvělejší úlovek, a to jsme teprve s prohlídkou podzemí začali:

Poté zjevení zmizelo a na dalších pár fotkách nebylo nic.

Nadšeni tímto úlovkem, jsme se těšili na další překvapení, mezitím jsem si zase pobloudili, udělali kolečko a přišli znova ke stejné jeskyni, kterou jsme si prošli znova a dál fotili. Pak jsme prošli strmou cestičkou po levé straně u první štoly, která nás dovedla k dalšímu tunelu. Druhá štola má před sebou protitlakovou zábranu (tu jsme nefotili, ale obrázek je zde).

V procesu jsme potkali chlapíka s velkou čelní svítilnou a jeho anglickou společnici. Oproti jeho svítilně byly ty naše bludičky jako nic a od druhého tunelu už jsme se nenápadně táhli za nima, abychom s jejich pomocí našli i třetí jeskyni bez bloubění a dohadů… Potkat druhou skupinu bylo příjemné, protože silné světlo z čelní svítilny krásně odhalovalo stěny jeskyní, zatímco když jdete s normální malou baterkou, tak si spíš svítite pod nohy, abyste nezakopli a spousta detailů vám tudíž uteče. Navíc se silnou svítilnou nejdete ve tmě, která by se dala krájet, takže je podzemní prostředí hned přívětivější.

Třetí štola je nejblíž u tramvajové zastávky, její strop má až 5 metrů. Uvnitř je trám, ke kterému se váže hrůzostrašná historka o ženě, která se na něm oběsila. Byla to prý matka dívky, která spáchala sebevraždu nedaleko (u první štoly, skokem ze skal… nebo jen spadla? Těžko říct.

Už v první jeskyni si můj společník velmi rychle uvědomil, že když zapne foťák a na něm světlo, tak po chvíli začnou duchové vystupovat z jeskyně a nabíhat na objektiv. Chtěl mi to ukázat, ale zrovna se nic nedělo… Typický Murphyho zákon schválnosti, ale jelikož jsem mu už koukala přes rameno, viděla jsem, že říká pravdu. Bylo to fascinující.

Tak říkám několikrát nahlas, aby duchové v jeskyni věděli: ,,Fotíme, fotíme…“ A po chvilce se ze tmy začala zjevovat mlhovina, která se nechala nafotit.

Tato metoda upozornění duchů, že se chystáme fotit, nám fungovala opakovaně.

Tady na fotce dole je vidět dvojice před námi s čelní svítilnou… Žádné známky duchů.

Nevím, odkud můj společník věděl jak má správně fotit duchy, ale měl přirozeně správnou taktiku. Počkal, až v objektivu nebude nikdo a fotil tmu s nasvícením.

Většinou když máte foťák s bleskem a chytnete na něm ducha, tak se vám zjeví orb na obrazovce ve chvíli, kdy to zmáčknete a můžete to v tu chvíli i uvidět před sebou. Pak to zmizí a výsledná světelná koule se ukáže i na fotografii. Tady to ale byla trochu jiná situace, když on zapnul foťák a na něm světlo, před námi přímým pohledem jakoby nebylo nic, ale čočkou foťáku jsme se oba přímo dívali do jiné dimenze a několikrát jsme pozorovali, jak se přímo před námi prohání duchové, dokonce na zavolání ,,Fotíme!“

Další mlhovina, která se zjevila na zavolání

Fotky v tomto článku jsou zatím všechny z první jeskyně. Při druhé návštěvě tohoto místa už se nám duchové ukazovali na zavolání. To je zajímavé, protože při prvním vstupu měl společník pocit, že nás někdo sleduje a já měla pocit, že je docela rušíme a moc z toho nejsou nadšení, že se jim tam motáme. Na druhý pokus už ale využívali foťák, takže byli komunikativní…

Horní fotka se zářivou energií byla pravděpodobně ochranná energie, soudím tak podle její barvy a také podle toho, že fotografa zamrazilo. Mohl na něj v tu chvíli naběhnout duch a mohl ho energeticky odrazit (měl u sebe totiž kartičku TM)…

U druhé fotky shora vidíte jakoby čáru. To bylo focené ve chvíli, kdy se před námi proletěl zprava doleva – ze zdi do prostoru – velký orb a pod ním ještě jeden menší. To jsme viděli oba na obrazovce a společník stihl vyfotit. To byla nějaká duše, možná dvě.

Rozplizlá mlhovina, to bývají duchové, ale většinou ne lidského původu. Jestli dobří nebo špatní, záleží na tom, co se v mlhovině zjevuje, jakou má barvu, jak se autor fotky cítí když to tvoří a záleží, na jakém místě byla fotka pořízena, protože historie místa rozhoduje o mnoha věcech. Také o tom, co tam straší, nebo co se tam pohybuje. My jsme duchy fotili, ale nemluvili jsme s nimi, protože je to dost nebezpečné. Takže jsme nezjišťovali, o jaké bytosti přesně šlo. Ta první zlatá, je ale jasná.

Při odchodu z první jeskyně na mě zezadu něco hlasitě dýchlo, až mě zamrazilo a poskočilo mi srdce… Když jsem se podívala přímým pohledem za sebe, nebylo nic vidět, ale otázka je, co by tam bylo, kdyby se tam namířila čočka našeho multidimenzionálního fotoaparátu, asi bychom se nestačili divit.

Neřekla jsem nic, ale přidala jsem nenápadně do kroku k další jeskyni.

Přejít na 2. díl – ZDE