VZNIK HMOTY
Pád andělů měl dramatické důsledky. Způsobil vznik materiálního světa a jeho rozložení do prostoru a času. Andělů, kteří se odvrátili od světla, bylo značné množství. Jejich pád zapůsobil jako mohutné kosmické zamětřesení. Všechna stvoření už nemohla zůstat v idylické blízkosti Boha. Pouze to, co mu bylo nejblíže, jinými slovy“ co s ním bylo vnitřně nejtěsněji spojené, se zde udrželo. Všechno ostatní trpělo ve své jemnohmotnosti a průzračnosti, bezvládně se zmítalo a ohroumnou rychlostí kmitalo. Tyto výtvory byly příliš lehké, než aby je pád nestrhl. Tím se dostaly do stavu pomalejšího kmitáním získaly podobu jakési hrubší struktury.
Celý proces stvoření nebyl nejdříve nijak prostorově vymezen. Jakmile ale došlo k pomalejšímu kmitání, vznikla hmota a žačala zaujímat prostor a čas. Všichni víme, že prolomení zvukové bariéry způsobuje rázovou vlnu, mohutný otřes. Zde se událo něco podobného: náhlý pokles rychlosti kmitání měl za následek fenomén, který astronomové označují jako ,,velký třesk“.
Tento takzvaný velký třesk, při nemž začala vznikat hmota, neměl tedy nic společného s aktem Božího díla. Tvůrce nehřmotí, tvůrce nechává ze svého nitra tiše vznikat nádherné umělecké dílo, se vší krásou, dobrotou a pravdivostí. Tvorové, které takto ze svého niterného světa zformoval a které Matka obdařila mnohotvárností, naněj s radostí pěli vděk a cgválu, která odstartovala drama vzniku hmoty a tím celého vesmíru – galaxií, sluncí a planet.
Matka má zásluhu na vzniku hmoty v tom smyslu, že zabránila Otci, když chtěl své dílo vzít zpět. Jí vděčíme za to, že se Otec nechal přesvědčit a ponechal věcem volný průběh, tekže ke vzniku hmoty mohlo dojít.
Je známo, že nejstarší náboženství pozemského lidstva jsou orientována na Matku. V nich je obsaženo určité tušení této souvislosti. Také slovo ,,materie“ odkazuje na ,,mater“ / lat. matka /. V těchto náboženstvích je Matka vnímána poněkud rozpolceně. Byla jednak starostlivá a mateřsky pečující, ale současně byla vnímána jako zodpovědná za život v jeho tělesnosti, tedy za zrození i umírání, vznik i zánik a opravdu měla v opatrování obojí. Vznikání a rození naplňovalo lidské duše pocitem důvěry a vděčnosti, umírání a zánik do nich vnášely smutek a hrůzu.
Ačkoliv tedy je hmota důsledkem pádu, přesto patří k Božímu dílu, pouze ale na stupni zpomaleného kmitání. Všechny filozofie, které zatracují hmotu a spatřují polaritu světa v protikladu hmoty a ducha, tuto skutečnost opomíjejí. Polarita vzniká z protikladu světla a tmy a vytvářejí ji bytosti, které jsou nakloněny buď světlu, nebo tmě.
Je nesprávné si myslet, že lidská tělesnost obsahuje něco temného. Tělo je nositelem vnitřního uspořádání člověka, k němuž patří i takzvaný vnitřní Kristus. Tělo a vnitřní světlo tvoří jednotu. Tělo nepředstavuje něco jako vězení pro duši, duše do něj není vsazena za trest, aby pykala za své hříchy. Nemá žádný důvod toužit se z těla vymanit. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by se Syn stát v podobě Ježíše člověkem. Jeho inkarnace dokládá božskou ušlechtilost lidského těla. Ke zdravému bytí patří pozemský život. Je důležité dobře se ve svém těle cítit, ztotožnit se s ním, všem jeho funkcím vyhovět, osvědčit se ve všech pozemských tělesných činnostech. Přitom se můžete plně spolehnout na bezpečí a ochranu nebeské Matky.
Poslední komentáře
-martin ****** Zajímat se o fungování světa je potřeba, ale…
-martin ****** Tak to rozhodně.
-Alue K. Loskotová No, já si myslím, že ty lidi do…
-***** Do víru „konspiračních teorií“ se nás snaží stáhnout…
-Aziza