Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mohou se legendy o vlkodlacích zakládat na pravdě? Následující článek tvoří kompilace překladů z webu Merrylin Cryptid Museum. Toto muzeum uchovává rozsáhlou sbírku tvorů, jejichž existenci věda doposud nepotvrdila, proto je svou podstatou kontroverzní. Muzeum eviduje záznamy o vlkodlacích a nejen to, disponuje také jejich ostatky.

Existuje mnoho výzkumných případů týkajících se studia Homo Lupus, nebo Lycanthrop (vlkodlak). To bylo životní dílo Edwarda Harrella. Edward Harrell shromáždil mnoho exemplářů mláďat lykantropů, z nichž mnohá byla odebrána popraveným matkám, které ulovil, když studoval migrační vzorce kočovných skupin přes severní Evropu. Teprve v pozdějších letech s lovem vlkodlaků přestal a litoval své chladkokrevné žízně po znalostech o tomto druhu.

Erward Harrell byl americký behaviorální biolog a amatérský archeolog. Cestoval na Blízký východ, aby zkoumal ruiny v Mezopotámii a počátek lidského zemědělství. To, co tam ale našel, byly důkazy o mnohem starší civilizaci, která vypadala jako forma raného hominida, výrazně odlišného od člověka.
Posedlý touhou po pochopení toho, jak a kdy tato kultura zmizela z povrchu Země, studoval folklór, legendy a dal dohromady důkazy, že příslušníci tohoto druhu skutečně přežili do moderní doby.
S přímými výpověďmi od očitých svědků a útržky fyzických důkazů začal soustředit své úsilí na sledování tohoto záhadného tvora, až nakonec objevil malou kolonii ve Skandinávských lesích. Druh byl nazván Homo Lupus, kvůli jeho fyzické podobnosti s obyčejným vlkem. S tímto druhem nesdílel žádné biologické vlastnosti, přesto přítomnost protáhlého čenichu, ochlupení celého těla, velkých uší a velkých drápů dala vzniknout vlkodlakovi z mýtů a legend. Ve skutečnosti je Homo lupus nenápadný kočovný savec, který se vzdaluje lidské populaci.

Harrell nakonec chytil a vypreparoval řadu vzorků. Zjistil, že tvor nese ve svých slinách přenosný patogen, který by mohl infikovat jiné hominidní druhy a vkládat genetické vlastnosti do DNA hostitele.
Virus přizpůsobí oběť svým potřebám, ale za velkou cenu. Většina zemřela na infekci, nebo se nakonec stala příslušníkem druhu Homo Lupus. Virus byl pojmenován kmen Lupus a stav dostal název Lykantropie.

Edward byl v roce 1820 napaden lykantropem a sám se nakazil. Následující tři roky strávil snahou získat lék. Tato událost měla hluboký vliv na jeho život a rozhodl se přijmout mnohem etičtější přístup ke studiu vlkodlaků. S Thomasem Merrylinem se setkal v roce 1830 na univerzitě na Gower street.

Homo Lupus, neboli lykantrop. Hominid, masožravec
Homo Lupus, symbiotický hominid, nesdílí žádné skutečné genetické rysy s běžným vlkem, kromě těch, které sdílíme všichni jako savci. Estetické podobnosti jsou nápadné, přesto představovaly všechny přirozené vlastnosti sdílené většinou masožravých savců.

Zajímavou biologickou anomálií lykana je schopnost infikovat jiné hominidy. Nejčastěji lidi, i když byly zaznamenány i případy lykantropie u jiných druhů hominidů, se kterými sdílíme planetu.
Tato schopnost je produktem imunitní činnosti viru obsaženého ve slinách a krvi druhu Homo Lupus.

Mytologie týkající se transformace infikovaného na vlkodlaka vychází z odpozorování šesti až osmiměsíční metamorfózy, během které probíhá mučivá reorganizace kosterní struktury a orgánů. Rozhodně se nejedná o nárazovou, okamžitou reakci. Spotřeba energie pro takový proces je obrovská a většinu nových hostitelů uvede do kómatu.

K transformaci dochází, když patogen infikuje svou vlastní DNA do zdravé lidské buňky. To spouští hypotrichózu, prodloužení končetin, zvětšení tlamy a uší. Ruce se prodlužují a nehty odpadávají v jedné z mnoha mučivých rekonfigurací kostní a svalové tkáně.

Lykantropové jsou však druh a množí se jako každé jiné zvíře. Rodí většinou více mláďat najednou, doba březosti se pohybuje kolem 8 měsíců. Lykani jsou inteligentní zvířata schopna řešit problémy, i když je strach z lidstva vyloučil z formování civilizace.
Záznamy o posledním známém městě osídleném Lycany pochází z doby před 10 000 lety v Mezopotámii, a zdá se, že ovlivnilo úsvit lidského zemědělství. Hrozné pozdvižení prolomilo křehké příměří mezi agresivními lidmi a příliš důvěřivými Lykany.

Roky poté, co Edward Harrell překonal onemocnění virem z kmenu Lupus, který mu způsobil deformace páteře a nohou, se jeho výzkum obrátil k altruističtějšímu přístupu a aplikoval informace získané z jeho vyléčení viru na podobná onemocnění. Vyvinul injekční vakcíny, které šlo použít mimo jiné i proti dětské obrně.
Po událostech z roku 1819 Edward změnil svůj postoj k léčbě lycanské rasy a nevzal si už žádné další živé vzorky pro experimenty při snaze o vyléčení kmene viru Lupus. Podle důkazů, které po sobě Edward zanechal to vypadá, že jeho lék fungoval a upevnil jeho etičtější přístup k biologii a studiu tohoto tvora.

Při různých příležitostech byly jeho exempláře používány při prezentacích ke zvýšení povědomí o případech lykantropie a jedním z takových exponátů byl přímo exemplář lykantropa. Ví se, že Harrell nepředložil tyto příklady přímo jako „lykantropy“, ale pravděpodobněji spíš jako jedince poškozeného agresivním virem Lupus.

Lykantrop na fotografii výše nemůže být konkrétně identifikován jako novorozený lykan, nebo infikovaný člověk, který porodil takové dítě. Bez ohledu na to, jak přesně se narodil, utrpěl určitý stupeň malformace plic.

Symbiotická povaha patogenu v jejich krvi je přenosná na jiné hominidy, protože sdílíme společné předky. Virus samotný by mohl být považován za pozůstatek tohoto vztahu, který se vyvinul do jedinečného druhu, ve kterém se lykani již rodili se schopností nést v sobě virus, který je v dokonalé rovnováze s hostitelem.
Případy infekce lidí byly vzácné kvůli nízkému počtu lykanů a nepravděpodobnosti infekce.

Exempláře dospělého lykantropa 
Ve sbírce muzea je samice, pozoruhodně dobře zachovalá, získaná pro výzkum nedlouho po své smrti. Druhý je samec, který se tak dobře nedochoval. Oba nesou známky o pitvě, kterou pravděpodobně provedl sám Edward Harrell.

O samičím exempláři je známo velmi málo. Samec lykantropa byl cenným majetkem Edwarda Harrella a byl vystaven v Harrellově domě, přímo uprostřed jeho salonu. Jak a kde tohoto vlkodlaka získal, nebylo nikdy úplně vysvětleno. Edward se k němu choval s maximální úctou a často se na něj toužebně díval.

Tento exemplář dostal lord Merrylin spolu s celou Harrellovou sbírkou a záznamy o výzkumu druhu Homo Lupus na konci jeho života v roce 1906. Merrylin měl Harrella velmi rád a podle Merrylinových deníků spolu často cestovali. Muzeum kryptidů stále analyzuje krabice s deníky popisujícími jejich dobrodružství.

Zachovalá hlava vlkodlaka
Druh, který kdysi zdobil pláně Mezopotámie dlouho před příchodem Homo sapien. Homo Lupus je jedním ze dvou odlišných symbiotických hominidů, pocházejících ze společného předka, s největší pravděpodobností raných skupin neandrtálců.

Homo Lupus byli velcí vlkovi podobní všežravci. Samci i samice dorůstali výšky kolem 2,1 metru. Měli matriarchální společnost, velmi podobnou šimpanzům Bonobo, přesto existují důkazy, že vyvinuli pokročilou civilizaci a jsou možná zodpovědní za počáteční zrod zemědělství.
Jsou původem mýtu o „vlkodlacích“, ale nejsou nadpřirozeného původu.

Ve většině případů infekce virem Lupus zabije nakaženého hostitele. Většina lykantropů se narodila, podobně jako jakýkoli jiný savec.

Co zůstalo z jejich druhu v 21. století, jsou pouhé dohady. Edward Harrell kolem roku 1820 strávil velkou část svého života studiem zbývajících populací lykantropů ve Skandinávských lesích.

Získal mnoho trofejí, ale tato hlava původně nebyla v jeho vlastnictví. Merrylin ji získal od Hoxtona Butchera, nechvalně známého pytláka, obchodníka a lovce velké zvěře. Není známo, jak se dostal k tomuto exempláři, přesto se Butcher chlubil, že tohoto dospělého samce skolil holýma pěstma, což je vysoce nepravděpodobné, protože Hoxton trpěl obezitou a měl slabé srdce.

Virový kmen Lupus je zvláště odolný patogen. Infikuje hostitele prostřednictvím slin a krve a podněcuje buněčné mutace. Tyto mutace jsou spíše jedinečné, protože nejen mění genetické složení buněk, ale také aktivně upravují hostitele tak, aby vyhovoval jeho potřebám.
V tomto případě je to změna z býložravého člověka, neschopného ulovit si kořist bez použití nástrojů, na masožravce. Tyto fyzické mutace mění kosti a svalstvo, aby utvořily agilnějšího lovce, který již nedisponuje plochými stoličkami. Místo toho má ostřejší zuby, vhodné k trhání masa.
Trávicí systém pravděpodobně prochází nejdrastičtější změnou. Lidé nejsou schopni strávit syrové maso kvůli slabým žaludečním kyselinám a dlouhým střevům, což dává čas škodlivým bakteriím, aby se zde uchytily. Trávicí trakt je tak při přeměně rozbit, nahrazen daleko jednodušším systémem a exponenciálním zvýšením kyselosti trávicích kyselin. Tyto změny jsou tak prudké a bolestivé, že během této transformace zemře téměř 70% infikovaných hostitelů.
Infikovaní lidští lykani jsou téměř vždy odmítnuti koloniemi tvořenými přirozeně narozenými lykantropy. Život infikovaného lycana je proto osamělý, bolestivý a krátký. Proto většina z nich zdivočela, zemřela hladem nebo byla pronásledována lidmi.
Případ na fotografii níže je střední transformací člověka na lycana. Byl chycen a sťat za krádež ovcí. Všimněte si krátkého čenichu a stále mu zůstávají relativně lidské rysy.
Ostatní dochované exempláře druhu Homo Lupus, které jsou ve sbírce muzea, demonstrují konečný výsledek úplné transformace, s výrazně více vlčími obličejovými rysy, přestože Homo Lupus nesdílí žádné druhové spojení s vlky.

Překlad aluska.org 2023 | All images copyright Alex CF 2014 http://www.merrylinmuseum.com/index
článek je sestaven z následujících zdrojů:
http://www.merrylinmuseum.com/index#/infectee
http://www.merrylinmuseum.com/adult-lycanthrope
http://www.merrylinmuseum.com/encyclopdia-obscura
http://www.merrylinmuseum.com/preserved-infant-lycanthrope
http://www.merrylinmuseum.com/lycanthrope-werewolf-research