Aluška.org: Věděním ke svobodě

Faunův labyrint je hluboký film z roku 2006, který vypráví příběh o snaze mladé dívky uniknout krutostem španělského fašismu. Film obsahuje také velké množství okultních a archetypálních symbolů, které vyprávějí zcela jiný příběh: příběh esoterického osvícení prostřednictvím zkoušky charakteru a rituální iniciace. V tomto článku se podíváme na okultní a archetypální symboliku, která se vyskytuje v celém filmu, a na jejich vztah k dívčině hledání.

Faunův labyrint (španělský název: El laberinto del fauno) je španělsky mluvený fantasy film, který napsal a režíroval Guillermo del Torro, režisér filmů Ďáblova páteř, Hellboy a Blade II. Poutavý děj, bohaté mytologické pozadí a zvláštní fantaskní svět způsobily, že jej mnozí filmoví kritici považují za nejlepší film roku 2006.
Stejně jako mnoho jiných pohádek je i Faunův labyrint alegorickým příběhem, který lze interpretovat mnoha způsoby a v mnoha rovinách současně. Při zkoumání recenzí tohoto filmu jsem narazil na psychologické, sociologické a politické interpretace Faunova labyrintu, ale téměř žádné se netýkaly výrazné okultní symboliky, která celé dílo prostupuje, a nenašel jsem téměř nic, co by se týkalo jeho základního esoterického příběhu o zasvěcení. To mě překvapilo, protože sám režisér Del Torro film označil za „podobenství“ a četné odkazy na okultní mystéria tomu jistě nasvědčují.

Jedním z důvodů, proč film hluboce dojímá své diváky, je pravděpodobně přítomnost archetypálních mýtů a symbolů, které hluboce rezonují v kolektivním i osobním nevědomí:
„Je dobré začít s filmem, jako je Faunův labyrint. Je to především pohádka, navíc obzvlášť temná, která obsahuje všechny ty klasické mýtické archetypy Jungova kolektivního nevědomí. Myslíme například na zlého krále, hrdinku v nesnázích, paralelní vesmíry, chimérické bytosti a pochodový boj mezi dobrem a zlem, jak je zobrazen v příběhu. To všechno jsou univerzální témata, vzorce a typy postav, s nimiž se v klasických pohádkách setkáváme znovu a znovu; typ, který vedl jungovského analytika Donalda Kalscheda k tvrzení, že „když nejsou k dispozici lidské zdroje, představí se archetypální zdroje“. Totéž lze říci i o naší hlavní princezně Ofelii. Dívka zbavená lidskosti, drcená chmurnou realitou a nucená čerpat z archetypálních mýtů kolektivní lidské představivosti.“ – Psychokritická analýza filmu „Panův labyrint“

Faun chránící Ofélii před krutostí světa

Námět
Film se odehrává v horách fašistického Španělska ve vojenském táboře bojujícím proti povstalcům. Ofélie, mladá dívka s bujnou fantazií, posedlá knihami a pohádkami, cestuje se svou chřadnoucí těhotnou matkou za svým novým nevlastním otcem, nemilosrdným kapitánem španělské armády. Po příjezdu objeví labyrint a setká se s faunem, který jí řekne, že je princeznou z „podsvětí“. Slíbí jí, že se tam může dostat a znovu se setkat se svým otcem, pokud pro něj splní tři úkoly. Při pokusech o splnění těchto úkolů je Ofélie nucena vyrovnat se s realitou smrtelnosti, absurditou války a významem sebeobětování.
Příběh se točí kolem střetu drsné a tísnivé povahy reálného světa s kouzelným a někdy znepokojivým pohádkovým světem malé holčičky. Faun je rohaté zvíře, které Ofélii provází procesem zasvěcení a ukazuje jí cestu, jak odejít z absurdity hmotného světa a znovu vstoupit do slávy duchovní roviny, kde žijí osvícené bytosti: do podsvětí.

Musíte se na film dívat „očima, které skutečně vidí“
Na začátku filmu je Ofélie téměř instinktivně vedena k tajemnému pomníku, na němž je vyobrazen faun s chybějícím okem. Najde chybějící oko a vloží ho zpět do jeho důlku. Náhle se objeví kouzelný hmyz/víla: Oféliino kouzelné pátrání může začít. Ve filmu je kladen velký důraz na oči a zrak a tato scéna divákům hned od začátku napovídá, že Oféliino pátrání má okultní povahu, protože málokdo má „oči, které vidí“ neviditelný svět, který se chystá zažít.

To nejdůležitější se nachází v podtextu. Jinými slovy, vědci a sekularisté by měli opustit hlediště. Když Ofélie vrátí oko sochy na své právoplatné místo, její fantastická cesta okamžitě začíná. Její oči jí umožňují vidět věci viditelné i neviditelné, skutečné i neskutečné, což ostře kontrastuje s fašistickým padouchem kapitánem Vidalem, který nevěří v to, co nelze fyzicky vidět.

Význam oka je v okultní symbolice nesmírně důležitý a lze jej datovat až do starého Egypta s mýtem o Horově oku, které mu navrátil Toth. Zatímco pravé oko je spojeno s vnímáním konkrétních a faktických informací (mužská strana mozku), levé Horovo oko vnímá mystické, duchovní a intuici (ženská strana mozku). Tím, že Ofélie vrátí oko na své místo, obnoví veledůležitou rovnováhu potřebnou k tomu, aby se mohla pustit do své alchymistické transformace.
Ofélie si však brzy uvědomí, že dospělí v jejím okolí rozhodně nevěří v to, co není fyzicky vidět, a její hledání se tak stává docela osamělým.

Kapitán Vidal nadávající Ofelii

Despotický otec-diktátor a Kronosův komplex
Jakmile Ofélie dorazí do válečného tábora, setká se se svým novým nevlastním otcem, krutým a sadistickým kapitánem Vidalem. Tato postava představuje španělský fašismus a ve filozofické rovině utlačovatelský materiální svět, v němž většina lidí setrvává, aniž by se ptala, a který brání plné emancipaci bytosti. Tento jev je znám jako „Kronosův komplex“, přičemž Kronos je řecká mytologická postava představující čas, smrt a sklizeň.

Goyův slavný obraz, Kronos požírající své dítě

„Kronosův komplex není vražednou tendencí jako takovou, protože Kronos se svého potomka jen tak nezbavil. Místo toho destruktivním požitkářským procesem brání dítěti existovat odděleně a autonomně od rodiče. Tím, že Kronos své dítě konzumuje, neusiluje pouze o jeho zničení, ale činí z něj součást sebe sama. Podle Bolena je Kronosův komplex od starověku tendencí, díky níž si mužsky orientované kultury udržují moc. To je patrné v systémech, jako je fašismus, jedna z nejradikálnějších mutací patriarchátu“. – John W. Crandall, Kronosův komplex.

Kronos je také známý jako „otec času“. Kapitán Vidal je často zobrazován, jak se dívá na své hodinky a udržuje je, přičemž čas je nejvíce zatracující omezení materiálního světa. Ofélii – a všechny kolem ní – kapitán Vidal děsí, ale aby mohla dokončit svou iniciaci, bude se Ofélie muset od této utlačovatelské otcovské postavy emancipovat a hlavně navázat kontakt se svou utlačovanou ženskou a magickou stránkou. Obnovení rovnováhy duality je nezbytným krokem v alchymistické transformaci.

Faun a jeho labyrint
Ofélie je znechucena svým novým životem a víla ji zavede do zarostlého labyrintu, kde ze stínu vystoupí Faun. Když se ho zeptá: „Kdo jsi?“, odpoví: „Říkali mi tolika jmény, že je umí vyslovit jen vítr a stromy. Jsem hora, les, země. Jsem… faun.“ Pak pokračuje: „Byl to měsíc, který tě porodil. A tvůj pravý otec čeká na tvůj návrat, ale nejdřív se musíme ujistit, že ses nestala smrtelnou.“

Ve starověké mytologii si byli faunové, satyři a řecký bůh Pan do jisté míry podobní, protože všichni měli kozí zadní končetiny a rohy. Pan je prototypem přírodní energie a je nepochybně falickým božstvem, které představuje oplodňující sílu slunce. Faun se stává jakýmsi duchovním průvodcem Ofélie a pomáhá jí projít skutečným i obrazným labyrintem, který musí absolvovat. Navzdory faunovu obludnému vzhledu – který diváky zpočátku vede k myšlence, že je to „padouch“ – je ve skutečnosti jedinou bytostí v Oféliině životě, která chápe její touhu „stát se něčím víc“ a dosáhnout svého plného potenciálu. Skutečným „záporákem“ ve filmu není odporné rohaté stvoření, ale krutý nevlastní otec.

Labyrint
Labyrinty a bludiště byly oblíbenými místy pro iniciaci u mnoha starověkých kultů. Pozůstatky těchto mystických labyrintů byly nalezeny u amerických indiánů, hinduistů, Peršanů, Egypťanů i Řeků. Bludiště, která se nacházejí v iniciačních obřadech mnoha starověkých civilizací, byla symbolem nedobrovolnosti a iluzí nižšího světa, jímž putuje duše člověka při hledání skutečné pravdy. Faunův labyrint je převážně obrazný, neboť Ofélie se musí vyhnout nástrahám a slepým uličkám hmotného světa, aby se mohla znovu setkat se svým pravým otcem.

První úkol: Nalezení posvátného ženství
Prvním úkolem, který Faun Ofelii zadal, je získat klíč od obří ropuchy, která vysává život ze starobylého fíkovníku. Tím začíná pátrání po „návratu do lůna“ a znovuoživení utlačované ženskosti. Vnitřek stromu je vlhký a mokrý, což symbolizuje lůno-dárkyni života. Samotný strom ve filmu připomíná tvarem dělohu.

Všimněte si, že Ofélie má na sobě černou verzi stejných šatů, které nosila Alenka v říši divů.

Oféliino trauma a fascinace ženským principem je ve filmu vyjádřeno mnohokrát, především prostřednictvím její nemocné těhotné matky, která nakonec musí obětovat svůj život, aby porodila. V jedné znepokojivé scéně Ofélie vidí ve své Knize křižovatek obrys dělohy, která zčervená, což předpovídá komplikace při porodu její matky.

Druhý úkol: Bledý slepý muž
Po úspěšném splnění prvního úkolu dostává Ofélie od fauna druhý úkol, kterým je získání dýky od Bledého muže. Je tu však důležitá podmínka: Nesmí tam nic jíst.

Nehybný Bledý muž s očními bulvami na talíři před sebou.

Bledý muž je velké ochablé stvoření sedící před velkou hostinou. Když se Ofélie rozhlédne kolem sebe, vidí hromady bot a vyobrazení Bledého muže, jak pojídá děti, což opět připomíná Goyovo vyobrazení Kronose. Bledý muž je hrůzným znázorněním utlačovatelských sil Oféliina světa – kapitána Vidala, španělského fašismu a katolické církve. K tomuto srovnání přispívá i paralelní scéna Vidalovy večeře s hosty, mezi nimiž je i katolický kněz, v níž se nikdo neodváží zpochybnit kapitánovy kruté názory.

Ofélii se zde podaří získat dýku, ale při odchodu neodolá pokušení sníst velký šťavnatý hrozen, představující bohatství nahromaděné postavami symbolizujícími Kronose. To probudí Bledého muže, který si okamžitě vloží oční bulvy do dlaní a začne Ofélii pronásledovat.

Bledý muž má oči v dlaních, což představuje skutečnost, že vidí jen to, co je hmatatelné. Může představovat stigmata.

Ofelii se podaří Bledému muži uniknout, ale za jakou cenu?

Třetí úkol: Konečná oběť
Faun se na Ofélii rozzuřil, že podlehla pokušením hmotného světa, a zpochybnil její hodnost stát se skutečně nesmrtelnou. Zanechává ji proto v chladu skutečného světa, kde Ofélie musí být svědkem války, utrpení a smutku.
Krátce po smrti Oféliiny matky se však faun k dívčině velké radosti znovu objeví. Dovolí jí dokončit zasvěcení, ale vyžaduje její naprostou poslušnost. Jako poslední úkol faun Ofélii požádá, aby v noci za úplňku, což je nejlepší doba pro dokončení duchovní proměny v okultismu, přivedla do labyrintu svého novorozeného bratříčka. Ofélie proto musí ukrást dítě kapitánu Vidalovi tím, že ho omámí, a běží do labyrintu, kde na ni čeká faun.

Faun čeká na Ofélii a drží dýku.

Faun žádá Ofélii, aby mu dala dítě, aby ho mohl probodnout dýkou a získat z něj kapku krve. Ofélie to odmítá. Faun ztratí trpělivost a připomene jí, že vyžaduje její plnou poslušnost, ale ona stále odmítá. V tu chvíli kapitán Vidal najde Ofélii, která z jeho pohledu mluví sama se sebou (protože fauna nevidí). Vezme jí dítě a zastřelí ji.

Ofélie na konci filmu umírá.

Kapky Oféliiny vlastní krve dopadají do labyrintu, čímž je splněn poslední úkol nutný k jejímu zasvěcení: sebeobětování.

Zasvěcení
Zatímco vidíme Ofelii ležet na zemi, je také vyobrazena v jiné říši, v podsvětí, kde se znovu setkává se svými pravými rodiči. To symbolizuje její úspěšné zasvěcení.

Celý palác nese tvar vesica piscis, starobylého okultního symbolu představujícího vulvu, vchod do dělohy a bránu do jiného světa:

vesica piscis

Jsou tu tři trůny stojící na sloupech: Otec, matka a brzy nastávající princezna, která doplní trojici z podsvětí. Faun Ofélii pozdraví a řekne jí, že udělala dobře, když se postavila proti jeho příkazům a obětovala svůj život, aby ochránila svého nevinného bratra. Silná vůle, oběť a znovuzrození jsou vskutku nezbytné pro dokončení zasvěcení do okultních mystérií.
Poté je Ofélie opět ukázána, jak leží zkrvavená na podlaze, což diváky nutí položit si otázku: Stalo se to skutečně, nebo si to dívka jen představuje?

Závěr
Panův labyrint popisuje hledání mladé dívky, která se nedokáže vyrovnat s drsností fyzického světa, kde odlidštění a represe drtí jejího nevinného a hravého ducha. Bylo prokázáno, že děti často psychicky reagují na nesnesitelnou realitu tím, že se odloučí do světa fantazie, kde je čeká kouzlo, dobrodružství a zázrak.
Ofélii její matka často připomíná, že kouzla neexistují. Zdá se však, že kouzelný svět existuje i mimo Oféliinu představivost. Příkladem je mystická rostlina darovaná faunem, mandragora, která léčila Oféliinu matku z jejích neduhů, dokud ji nenašla pod postelí a znechuceně ji nespálila.

Ofélie s mandragorou, „rostlinou, která chtěla být člověkem“. Její přítomnost ve filmu připomíná, že všechna kouzla nejsou pohádky a že okultní znalosti mohou mít skutečné využití v reálném životě.

Mandragora je v okultních legendách důležitou rostlinou především díky tomu, že její kořeny mají často tvar lidského těla, doplněného rukama a nohama.

Mandragora ve starověkých dokumentech

Okultní vlastnosti mandragory, ačkoli jim bylo málo porozuměno, byly příčinou přijetí rostliny jako talismanu schopného zvýšit hodnotu nebo množství čehokoli, s čím byla spojena. Jako falický talisman byla mandragora považována za neomylný lék na neplodnost. Byla jedním z priapických symbolů, z jejichž uctívání byli obviňováni templáři. Kořen rostliny velmi připomínal lidské tělo a často nesl obrysy lidské hlavy, rukou nebo nohou. Tato nápadná podobnost mezi lidským tělem a mandragorou je jednou ze záhad přírodních věd a je skutečným základem úcty, které se této rostlině dostávalo.
V knize Isis Unveiled madam Blavatská poznamenává, že mandragora zřejmě zaujímá na zemi místo, kde se setkává rostlinná a živočišná říše, podobně jako zoofité a polypi v moři. Tato myšlenka otevírá rozsáhlé pole spekulací o povaze této rostliny.

Mandragora, česky také pokřín či pekřín, je rod rostlin čeledi lilkovitých. Jsou to nízké vytrvalé byliny s přízemní růžicí listů a zvonkovitými květy na krátkých stopkách, které jsou opylovány hmyzem. Plodem je kulovitá bobule připomínající malé rajče.

Tento film je filmem protikladů a zvratů: realita versus fikce, dobro versus zlo, nevinnost versus dospělost, ženskost versus mužskost, nadsvětí versus podsvětí atd. Dokonce i samotný závěr lze interpretovat dvěma protichůdnými způsoby: buď si Ofélie ve své hlavě vytvořila pohádkový svět, aby unikla skutečnému životu, a nakonec spáchala určitou formu sebevraždy, nebo je to prostě probuzená bytost, která viděla to, co masy spoutané hmotným světem vidět nemohou, a nakonec dokončila proces osvícení a stala se skutečně nesmrtelnou.
Příběh je také inverzí obvyklého paradigmatu seberealizace: Oféliina proměna se odehrává ve stínech a ve tmě, zatímco osvícení, jak říká název, je spojeno se světlem; Oféliino osvícení se odehrává v podsvětí, zatímco duchovní proměna je obvykle spojována s „nebesy“. Sám zasvěcovatel, Pan, je božstvem známým opíjením se v lese a dováděním s nymfami, zatímco osvícení je založeno na ovládnutí svých nižších pudů.
Dokončení Oféliina zasvěcení vyžaduje, aby se plazila v bahně, byla pronásledována Bledým mužem a nakonec prolila svou krev, zatímco obvyklá cesta k osvícení je založena na ovládnutí sebe sama a nezkažené ctnosti. Jaký je tedy skutečný osud Ofélie? Jak stojí v poslední větě filmu: Vodítka k odpovědi najdou ti, kdo mají oči, které skutečně vidí.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022 / podle Zdroje