Aluška.org: Věděním ke svobodě

Už před mnoha lety jsem pochopila, že opravdu není dobrý nápad psát všechno na internet, protože na internetu jsou kromě normálních a hodných lidí taky „ti druzí“. Ti ostatní, kteří jsou v životě nešťastní a zpestřují si svou mizérii tím, že zkouší dělat druhým špatně. Třeba tím, že vybírají různé věci, které by mohli přetáčet a kterými by mohli druhé lidi ranit.

Autor by si mohl myslet, že je na své hejty sám, ale není… jestli jste autor a máte hejty, ubezpečuji vás, že hejty mají úplně všichni. Zejména ti úspěšní a pěkní lidé, kterým je zdánlivě co závidět. Mě povzbudilo, když jsem zjistila, že stejnou věc zažívá i můj oblíbený psí psycholog Rudolf Desenský, nebo moje oblíbená internetová kráska co mě naučila se dobře nalíčit, Petra Lovelyhair. Mám tyhle lidi ráda, protože jsou upřímní a říkají věci narovinu (a něco mě naučili). A také za to sklízí hejt. Mnohdy naprosto absurdní (Rudolf prý pojídá psy! 😀 … autor pomluvy je samozřejmě anonymní.)

Na hejtech je hrozně blbé to, že pokud autora dostatečně silně znechutí, způsobí to, že tvorba autora zchudne o mnohé interní perly, které by jinak byly plodné, přínosné, krásné a od srdce. Třeba už zmíněná Petra svého času kvůli hejtům skoro úplně přestala. Oznámila konec, na měsíce se odmlčela, pak si řekla že to je vlastně škoda, a najela znova. Dobře že tak.
Dostatečně znechucený autor, který už dostal otřískáno o hlavu svými dílky, už prostě další křehké dílko ven nedá. Tím hejtři ochuzují o obsah všechny, zejména ty normální, kteří by z toho mohli mít užitek, nebo radost.

Hejt je taky zajímavý v tom, že když nemá podhoubí, vyrobí a vymyslí se úplně sám. Klidně z ničeho. Takže jsem se o sobě už za ty roky dozvěděla strašnou spoustu volovin. Nevěnovala jsem energii tomu, abych je vyvracela, stejně nevím, kdo si to vymyslel a většina z nich je tak padlá na hlavu, že normální lidi stejně jenom povytáhnou obočí.

Na některých hejtech je smutné to, že se člověku fakt zažerou pod kůži. O jednom mimořádně nechutném hejtu se dneska rozepíšu, protože se mi v mysli vrací a myslím si, že by asi bylo dobré do tohoto vředu píchnout. Jen ať pěkně vyteče ven. 🙂

Když se na internetu objevila informace, že mám rodinu, samozřejmě že většina lidí byla přející a milá. To byli ti normální lidé. Nijak jsem to nerozebírala, ani neupřesňovala. Jenom jsem si změnila status na fb, aby mi přestali psát cizí chlapi a aby to nevypadalo, že jsem otevřená k dialogu nějakého seznamovacího typu. Bylo to moje soukromé rozhodnutí vyplývající z mé osobní soukromé situace. Nemělo to nic společného s mou profesí a mými klienty. Proč bych tedy něco vytrubovala do světa. Neměla jsem proč.
Nikdy jsem neměla chuť ani vůli vypouštět cokoli bližšího o své rodině na internet, který je tak promořený toxicitou a nevraživostí.

Například si neumím představit, co bych dělala, kdybych dala na net svoje mímo a někdo mi napsal, že vypadá hnusně a že se o něho starám blbě, nebo kdybych dala na net svého milého a někdo okomentoval nevhodně jeho vzhled nebo profesi. Nebo bych třeba mímo nedonosila a někdo mi napsal že za to nějak můžu… Fuj Fuj Fuj. Ani si to nechci představovat a je na to jednoduchá taktika: Nezveřejňovat prostě nic a člověk má klid.

Někdy by se člověk sice rád podělil o radost či bolest z něčeho, ale ne… nestojí to za to! Nedávno jsem dala pár článků o intenzivních duchovních zážitcích které jsem prožila, konkrétně to bylo naplněné proroctví palmových listů které mi předpovědělo 10 let dopředu něco co teď opravdu dělám a zážitek s masérkou, která mě nějak divně zaklela a já jsem si pak léčitelstvím musela všechno najít a spravit.
Zajímavé zážitky, které mi hodně daly a pomohly mi v mém vývoji a sběru zkušeností. Podle mě na tento web určitě patří. Člověk by si myslel, že tím rozproudí nějakou plodnou diskuzi, kde třeba jiní lidé také přispějí do mlýna něčím svým, postřehem, zážitkem, či doporučením…  Mno, jako vždy se tam objevilo pár anonymů, kteří blekotali nesmysly. Takže moje chuť psát o dalších zajímavých zážitcích je opět o něco menší.

Vrátím se zpátky k tomu ultranechutnémusuperfujhejtu… Jak se mi změnil status, vyrojily se samozřejmě konspirační teorie a výmysly.
Jedna slečna, budiž jí nebe nakloněno příznivě, se na mě bezdůvodně obořila pod komentářem, který napsal nějaký pán, který teoretizoval nad mým hypotetickým potomstvem. Slečna to pochopila jako informaci že potomstvo již existuje a napsala mi, že „Co si to vlastně dovoluju mít svatbu a děti, že kážu vodu a piju víno.“

Čuměla jsem na ten koment jako bacil do lékárny a absolutně jsem to nechápala. V mé hlavě lítaly výpočetní grafy, které hodnotily, jestli jsem snad někdy za těch XY let prskla na internet něco o tom, že chci osaměle do konce svého života shnít jako stará panna.
A pak mi lítaly v hlavě další grafy, které řešily otázku, jestli jsem si snad někdy s touto slečnou slíbila, že osaměle shnijeme společně, nikdy se nerozmnožíme a naše genová linie skončí s námi?
Pak mě napadala otázka, proč se tedy slečna se mnou tímto způsobem ztotožňuje a proč mi nepřeje hezký život, když jsem jí nic neudělala, neznám ji a můj soukromý život nemá žádný vliv na ten její?
Nenávidí a závidí všeobecně všem, nebo to má takhle postavené jenom proti mně?
Ale proč? Vypadám snad tak strašně, že se automaticky předpokládá, že si o mě nikdo ani kolo neopře? Nebo jsem snad nějaký podřadný typ člověka, který nemá na štěstí a na lásku právo a zaslouží si trpět sám?

I přes všechno hloubání a dloubání, nebyla jsem si vůbec vědoma, že bych někdy prohlásila něco, co by mohlo takový dojem vyvolat. A i kdyby třeba ano, co na tom sakra záleží?
Mladí lidé plácnou spousty blbin, které nemusí myslet vážně, nebo časem změní názor. To je úplně normální. Názor nezmění pouze fanatik.
Je to můj život, můj čas na této planetě a nikdo na světě nemá právo mi diktovat, jakým způsobem povedu svůj život, natož ten rodinný. Není na světě víc soukromá věc, než muž a potomci. Nikdo do toho nemá co mluvit.

Ale fuj… Tohle je fakt humus. Představte si to, chytit hejt za to, že osaměle nevyjete na měsíc a nehnijete.

Optala jsem se slečny, jestli si ze mě dělá srandu, nebo jestli je skutečně na mě naštvaná za to, že mě někdo miluje a že se rozvíjím??
Slečna se omluvila, svedla celou trapnou věc na svou psychickou chorobu (jakoby snad deprese, schizofrenie nebo OCD nebo cokoli jiného mohlo být omluvenkou za špatné a bezohledné chování) a od té doby už jsem od ní koment na webu neviděla. Asi se za sebe tak styděla, že odplula někam jinam.

A to byla holka, co se mi předtím roky svěřovala v emailech a nikdy jsem se na ni nevykašlala. Vždycky jsem jí něco odepsala a přála jsem jí upřímně dobré. Ať to zvládne a překoná… a pak od ní přišla nepochopitelná kudla do zad.

A ve mně ten její jed dlouho zůstal. Vlastně jsem přesně nechápala, proč to se mnou tak moc pohnulo, když jsem za ty roky už zvyklá na ledacos. Asi ve mně zareagovalo něco hlubšího, pudovějšího, primitivnějšího, čemu to vadilo víc, než mé logické mysli.
Říkala jsem si, na světě fakt existují lidé, které jsem nikdy v životě neviděla, nic jsem jim neudělala… a oni mi nepřejí rodinu a děti. Nepřejí mi lásku, nepřejí mi abych byla šťastná.
Byla jsem z toho fakt vyvalená. Zřejmě to tnulo už moc hluboko. Vůbec jsem si neuměla představit, co to je vlastně za lidi.

Možná oni sami chtějí čekat na osamělou smrt, možná oni sami nikoho nechtějí nebo neumí najít. Asi to není o mně, ale o nich. Co ale člověku dovolí, aby takovou věc fakt napsal a odeslal, ještě k tomu žena ženě? … Kdyby to byl nějaký oplzlín, ale tohle byla mladá žena. Od té by se dalo čekat, že bude přát štěstíčko, sluníčko a zdravíčko.

Prostě se stalo, že hypotetické miminko schytalo hejt za to, že možná existuje… Fascinující nenávist k lidstvu, kterou nechápu a chápat nechci.

O nějakou dobu později se mi podařilo zažít falešné těhotenství. To máte všechny příznaky, dokonce vám i může téct mlíko (taky nechápu jak to může tělo za dva týdny stihnout, ale na internetech to fakt píšou) ale těhotenský test vyjde negativně a vaši zábavu ukončí menstruace. Může to být tím, že buď miminko moc chcete, nebo ho naopak moc nechcete a jak na to pořád myslíte, v těle se spustí hormonální bouře. Nebo možná tam oplodněné vajíčko je, ale neusadí se v děloze a odejde z těla. Důvody, proč se tak tělo rozhodne, nebo proč se mu vajíčko nepodaří uhnízdit, jsou různé.

Byla to veselá etapa dvou týdnů, kdy jsem měla všechny příznaky a skoro jsem nemyslela na nic jiného. Bude to mimi, nebude to mimi… po večerech jsem si pořád říkala, co když to tam fakt je. Představovala jsem si, jak by asi vypadal náš kříženeček, po kom by měl nožičky a nosíček, jak ho chovám, jak by s náma spal v posteli, jaké by měl oči. A přála jsem si chlapečka.

I když to skončilo krvácením a nic z toho nakonec nebylo, byly to naprosto kouzelné dva týdny, na které vzpomínám s láskou a s pobavením. Jistě nevím, jestli to tam bylo a nechytilo se to, nebo jestli to tam nebylo a byla to reakce na mou hlavu. To už nikdo nezjistí. Ale byla to naprostá paráda.

Byla jsem řádně nateklá na těch správných místech a poprvé se mi udělalo špatně, když jsme na štědrý den s miláčkem špacírovali lesem, abychom pozdravili starou paní, která má nedaleko prodejnu potravin a popřáli jí hezké vánoce.
To jsem se zastavila v lesíku a najednou se mi udělalo hrozně zle. Udělalo se mi slabo, zatočila se mi hlava a zvedl se mi z toho žaludek.
Já koukám na tu zasněženou krajinu, na stromy co tiše přihlížejí mému dobrodružství a říkám si „Týjo… děje se ve mně zázrak?“

Prožila jsem naprosto kouzelný moment, jakoby mi nebe požehnalo, nebo jakoby se nade mnou někdo smiloval. Tak mě to krásně zahřálo u srdce a měla jsem pocit, že prožívám něco mimořádně cenného, vzácného a nádherného.

Na tu návštěvu jsme došli. Paní byla strašně milá, donesla nám na svůj účet něco dobrého a poseděla s námi u vchodu do obchodu… a já jsem celou dobu potichu přemáhala zvracení a radovala se, že možná čekám mímo a nikdo to ještě neví.
Blbě mi pak už bylo každý den a bývalo mi nárazově tak slabo, že jsem najednou odpadla a ležela jsem třeba tři hodiny. Neudržela jsem ani hlavu, musela jsem se podepřít celá a lehnout…

Dokonce jsem v lékárně koupila testy. Paní se u kasy vnitřně zatetelila, když měla sahat po těhotenském testu. Bylo jí to vidět na očích, že jí dělá vnitřně dobře, že může být součást tohoto příběhu. „Ááá, tady se možná klube život… “
Byl to silný moment.

Když už jsem si začala být jistá, že tam fakt je a začala jsem o tom mluvit, tak nám menstruace sebrala zábavu a věci se zase vrátily do normálu. Měli jsme po srandě, měli jsme po těšeníčku a měli jsme po mímu.

Jediná věc mě na tom všem ale štve. V tom lese na štědrý den mi mou radost skazila vzpomínka na tuhle nepřejícnou holku z internetu, a na to jak si přeje, abych nikoho neměla. Zakalila mou radost a můj malý vnitřní zázrak.
Teprve až když jsem zažila jaké to je krásné a křehké období, teprve až když jsem emočně prožila ten úžas a radost, jsem si uvědomila, jak extrémě zlý hejt to byl a proč mě vlastně tak moc šokoval. Co to bylo, co se ve mně tehdy hnulo… byla to moje vnitřní maminka.

Asi si na to téma ještě udělám terapii, abych si pomohla se přes tu informaci přenést. Sundám si uložené emoce i sabotéry. Aby mi podobné krásné zážitky už nekazily vzpomínky na hejty od nějakých poťapů.

Mám tendenci podobné špatné chování omlouvat tím, že alternativa asi přitahuje podivné lidi a ti se prostě chovají nestandardně. Že ta pravděpodobnost, že si přečtu něco divného, je zkrátka vyšší tím, že se tu řeší podivné věci.
… Ale podivný přece neznamená zlý. Podivný přece neznamená nesvéprávný a nevychovaný. A od kdy zdejší web navádí lidi k nenávisti, šikaně a nepřejícnosti? Nikdy jsem takový záměr přece neměla. Už roky se tématika webu soustředí primárně na duševní léčení a řešení vnitřních traumat či stínů. To jsou zdravá a dobrá témata. Tak kde se zlí lidé berou?

Uzavřu tenhle deníčkový zápisek zajímavostí z knihy kterou teď čtu, zabývá se obranou proti zlému. Píše se v ní, že mistrovští zlí duchové (silní démoni) touží léčitele (či exorcistu) ranit. Urazí ho na nejcitlivějším místě a snaží se ho naštvat, ponížit, rozhodit a znejistit. Jakmile se jim to povede, léčitel prohrál a zlý duch zvítězil. V tu chvíli ho není možné porazit či vyvést ven a klient (zasažený zlým duchem) musí vyhledat léčitele či exorcistu jiného.
Také zlé duchy charakterizuje to, že nenávidí lidstvo a hluboce jím pohrdají. To se zřejmě odráží v pohádkách a mýtech, kdy zlé postavy jako černokněžníci, čarodějnice a draci žerou a unášejí děti či nevinné panny. Je to obraz nenávisti k lidstvu, která je pro zlo typická.

… Kdybych takovou práci chtěla někdy dělat, asi bych se musela dopracovat do fáze, kdy mi někdo řekne že mám hnusný mímo a starám se o něho blbě, já se cynicky zasměju a nepomyslím si vůbec nic. Kdybych si něco pomyslela, už bych byla vlastně vtažena do hry. Otázka je, jestli je to vůbec reálné, být takto extrémě splachovací. Zřejmě proto je exorcistů na světě tak málo. Ne každý má žaludek na setkání s absolutním zlem.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více