Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dlouhé týdny i měsíce nevycházejí z domovů, ve svých bytech jsou uzavřeni před světem. S nikým nemluví, ve dne spí, po nocích hrají videohry, surfují po internetu a hltají manga komiksy. Mladé Japonce sužuje syndrom Hikikomori, kvůli kterému neopouštějí své domovy a stávají se asociály. A nejde jen o Japonsko, které sužuje Hikikomori. Podle psychologa Jeronýma Klimeše sociální fobií trpí i Češi!

Osmnáctiletý Juto Oniši z Tokia neopustil svou ložnici po dobu téměř tří měsíců, než vyhledal odbornou pomoc. Během té doby neznal nic jiného než videohry, surfování po internetu a čtení komiksů. Jestli jste nevylezli dlouho ze své „nory“ a věnujete se také nonstop těmto zálibám, jste i vy již nejspíš lapeni.

Obrátil se mu denní režim. Ve dne vyspával, v noci se z něj stával internetový démon. Přátele nevídal, svět za zdmi jeho bytu ho nezajímal. On sám je přesvědčený, že za jeho stavem stojí incident ze střední školy, při kterém selhal jako vůdce třídy.

„Když to jednou zažijete, ztratíte pojem o realitě. Věděl jsem, že nejsem normální, ale nechtěl jsem to změnit. Cítil jsem se tu bezpečně,“ prohlásil Juto o čtvrtročním pobytu doma. Naštěstí si včas uvědomil svůj problém a začal se léčit.

V Japonsku rozhodně nejde o ojedinělý případ. Podle odborníků trpí syndromem Hikikomori (v překladu uzavření) zhruba jeden milion převážně mladých mužů. A toto číslo nebezpečně roste.

Doktor Takahiro Kato zná problém syndromu Hikikomori. Je specialistou na léčení postižených a zároveň ho zná i z osobního života. Sám jím delší dobu trpěl.

Lidé, kteří syndromem Hikikomori trpí a odmítají kontakt s přáteli i rodinou, jsou podle něj inteligentní a schopní. Zároveň také poukazuje na fakt, že tito mladíci pocházejí z rodin střední třídy, nikdy ne chudobných.

Zároveň jde podle něj o problém, který tvrdě postihuje japonskou ekonomiku. „Trápí mě to hodně, protože nyní zhruba jedno procento populace trpí syndromem Hikikomori nebo podobným stavem,“ prohlásil.

„Někteří mladíci dokonce vystudovali proslavené univerzity. Jejich příběh je velmi smutný,“ uzavřel lékař.

Hikikomori – samotáři a mazánci

Většině Evropanů výraz hikikomori nic neřekne, Japonce Akiko Abeové ale straší v hlavě pokaždé, když poslouchá za dveřmi, co dělá její pětadvacetiletý syn. Ačkoli s ním žije v jednom domku, už šest let ho prakticky neviděla. Když po střední škole nesložil zkoušky na univerzitu, odmítl se zapsat do přípravného kurzu s tím, že se bude učit sám. Neúspěch ho nakonec dohnal k životu poustevníka.

Svůj pokoj podle matky opouští jen tehdy, když si je jist, že rodiče spí nebo jsou pryč. Akiko pozná, kdy byl v kuchyni, a ví také, že se v noci chodí do obývacího pokoje dívat na televizi a že používá rodinný počítač.

Abeová nejdřív trpělivě čekala, až ho jeho způsob života začne nudit. Nakonec jí ale popadl strach, že by stejně mohlo uplynout ještě mnoho let. Proto se obrátila na organizaci, jejíž pracovníci s takovými lidmi pracují a chodí za nimi domů. „Bude to těžké, protože on neotevře,“ varuje.

Snaží se přitom nemyslet na několik nedávných případů, kdy se mladí poustevníci dopustili šokujících zločinů. Jeden sedmadvacetiletý muž, který svou matku také nikdy nepustil do pokoje, od roku 1990 devět let věznil unesenou devítiletou dívku.

Samotáři, z nichž až osmdesát procent tvoří muži, často většinu dne prospí. V noci jsou vzhůru, sledují televizi, surfují na internetu a chodí do nonstop obchodů s hotovými jídly, která si doma dají ohřát do mikrovlnné trouby.

Sociální problémy moderního Japonska
Existence vysokého počtu osamělých lidí v mnoha směrech odhaluje sociální problémy moderního Japonska. Výraz hikikomori, který se překládá jako „stažení se“ je častým námětem televizních dokumentů a článků v tisku. Ty odhadují že se tento problém týká až milionu Japonců, většinou mladých mužů. Ti nevycházejí z domu, vyhýbají se jakýmkoliv společenským kontaktům a většinou odmítají pracovat.

Podle vládních statistik žije 41 procent z nich poustevnickým životem jeden rok až pět let. Jen část z nich přitom trpí chorobami jako deprese či schizofrenie, většina žádné neurologické či psychiatrické potíže nemá.

Podle mnohých expertů je tento jev moderní doby důkazem hluboké generační propasti mezi těmi, kteří budovali poválečný hospodářský úspěch země, a jejich potomky, kteří nemohou v dnešní labilní ekonomice počítat s celoživotním zaměstnáním a kteří navíc říkají, že o něj tak jako tak nestojí.

Podle psychologů a odborníků na duševní zdraví má Japonsko podobné problémy více než jinde i proto, že zde klesá porodnost a roste tak počet rodin s jediným synem, do něhož se v této patriarchální společnosti vkládají veškeré naděje.

Chlapci také často vyrůstají bez mužského vzoru, protože jejich otcové do úmoru pracují. Psychologové argumentují také japonskou „kulturou studu“, který „vyvolává v lidech strach, jak se na ně pohlíží, mají-li problém přizpůsobit se“.

Od maminky do manželství
Mladí lidé navíc žijí doma většinou až do sňatku, tedy mnohem déle než například ve Spojených státech. Teenagery i dospělé, kteří opustí školu nebo zaměstnání, je zde také tradičně zvykem podporovat.

Saitó Muto z tokijské Akademie mentálního zdraví i jiní odborníci mluví i o rostoucí anonymitě v japonských městech a o kolapsu kooperující společnosti. Jiní experti jsou toho názoru, že tento problém má hluboké historické a kulturní kořeny.

„Japonsko je bohatá země, ale nemáme žádnou identitu, žádnou důvěru, žádnou schopnost komunikovat,“ tvrdí profesor Tadaši Jamazoe z kjótské Univerzity Gakuen. A dodává: „Japonci mají pasivní osobnost.“

Japonští muži se čím dál víc skrývají před světem

Hide se začal bát, když vzdal školu. „Začal jsem se obviňovat a rodiče mi také vyčítali, že nechodím do školy. Ten tlak stoupal,“ přiznal mladý Japonec v reportáži britské stanice BBC.

„Postupně jsem začal mít obavy jít ven, děsilo mě setkávání s lidmi. Nakonec jsem nedokázal opustit vlastní dům,“ popsal muž, který se vzdal veškeré společnosti, přestal se bavit s kamarády i s rodiči doma. Aby se jim vyhnul, přes den spal a noci trávil sledováním televize.

„Ovládly mě různé druhy negativních emocí. Palčivá touha jít ven, vztek na celou společnost a na mé rodiče, smutek z toho stavu, strach z budoucnosti a závist, jíž jsem cítil vůči všem, kteří dokázali vést normální život,“ vypočítával Hide, který se stáhnul do sebe a stal se jedním z hikikomori.

Je jich čím dál víc

V Japonsku jen málokdo nezná tento termín, kterým se označují mladí lidé vyloučení ze společnosti, uzavření sami do sebe. Před dvaceti lety tomu přitom bylo jinak. Tehdy se fenomén hikikomori teprve rodil, vzpomíná psychiatr Tamaki Saito, jenž se této problematice věnuje.

Bylo to zkraje 90. let, krátce po ukončení školy, když Saitovu psychiatrickou poradnu začalo navštěvovat čím dál víc zoufalých rodičů, kteří hledali pomoc pro své děti, především syny. Téměř všichni měli podobné potíže: jejich synové opustili školu a začali se skrývat před světem. Zavřeni ve svých pokojících strávili klidně i rok. Rodiny pocházely ze střední třídy a dětem bylo patnáct a více let.

Může to vypadat jako typická pubertální lenost. Válet se doma, vykašlat se na školu a ignorovat rodiče – v patnácti ideální činnosti. Saito však varuje před zlehčováním, tito lidé trpí různými sociálními strachy a jsou zcela paralyzovaní.

„Duševně se trýzní. Chtějí jít ven, najít si kamarády, zamilovat se, ale nemohou,“ popsal lékař BBC. Symptomy se mezi jednotlivými pacienty liší. U některých se střídají výbuchy vzteku s dětinským chováním. Jiní mohou trpět obsesemi, paranoiou, depresí. Často se chovají agresivně.

Když Saito s výzkumem před dvěma dekádami začínal, fenomén hikikomori byl velkou neznámou, lékaři jej většinou považovali za symptom jiných duševních problémů. V uplynulých letech se však počet pacientů výrazně zvýšil.

Opatrné odhady mluví o zhruba 200 tisících lidech, kteří touto sociální poruchou trpí, podle průzkumu japonského vládního úřadu z roku 2010 se počet obětí hikikomori pohybuje okolo 700 tisíc. Saito se však domnívá, že ani toto číslo není přesné. Podle něj je to problém asi milionu lidí v Japonsku. Navíc se zvyšuje věk „postižených“, z dřívějších průměrných 21 let na 32 let.

Proč se schovávají

Spouštěčem problému mohou být podle lékaře vcelku běžné momenty v životě: mizerné známky ve škole, zlomené srdce, ale i samotný pocit vyloučení nebo tlaky ve společnosti. Obavy ze spolužáků, strach z toho, že neuspokojí nároky svých rodičů, které jsou především v Japonsku mnohdy velmi vysoké. V asijské zemi se klade důraz na úspěch a slabost se moc nepřipouští. Navíc zde stále platí velký respekt k rodičům.

Podle britského sociologa Andyho Furlonga z univerzity v Glasgow, který se tomuto fenoménu roky věnuje, rodiče mladých Japonců mnohdy nedokážou pochopit, že jejich dítě nemůže sehnat práci nebo nevidí svou budoucnost v růžových barvách. Ve velké míře za to podle něj může ekonomická bublina, kterou Japonsko zažívalo v 80. letech, a o to tvrdší pád do recese v letech devadesátých.

Tehdy se v Japonsku zlomilo dlouhé roky jasné pravidlo, že vynikající škola vede k vynikající univerzitě a ta potom k vynikající doživotně zajištěné práci. Nová generace Japonců náhle čelila nejistotě, že ať se snaží sebevíc, hrozí jim nezaměstnanost nebo krátkodobé úvazky, smlouvy na dobu určitou.

„Možnosti se zcela změnily a nemyslím, že by to rodiny vždy pochopily a věděly, jak se s tím vyrovnat,“ řekl Furlong. Častou reakcí mnoha rodičů bylo děti obvinit z neschopnosti a zostuzení celého rodu. Svědčí o tom i fakt, že někteří nechávají své děti v „domácím úkrytu“ klidně řadu let, aniž by pro ně vyhledali pomoc.

To je přitom podle Saita cesta do pekel. K vyléčení je třeba aktivní podpora blízkého okolí. Cesta k uzdravení většinou začíná v napravení vztahu k rodičům, popsal doktor. Když to dokážou, zvládnou pacienti přijít na terapii – v Tokiu se takovým centrům říká ibašo. Tak jako to zvládne třeba Hide, který už je schopný, byť s obtížemi, vyjít ven a mluvit s lidmi.

Někdy na terapii docházejí jen rodiče postižených, například paní Jošiko, jejíž syn se uzavřel, když mu bylo 22 let. Nyní je mu padesát a rodina už se zcela přizpůsobila tomu, že už zřejmě nikdy dům neopustí. „Myslím, že můj syn ztratil sílu nebo touhu vůbec něco chtít,“ řekla zklamaně. „Možná kdysi něco chtěl a já to zničila,“ připustila podle BBC.

použité zdroje: (1.) (2.) (3.)