Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vesnické čáry, magie, kacířství a satanismus zrodily víru v čarodějnice. Během asi 250 let, počínaje 15. stoletím, bylo po celé Evropě posláno na smrt pro údajné čarodějnictví odhadem kolem 150 000 – 200 000 lidí.

Někteří byli zaživa upáleni na hranicích, někteří oběšeni, jiní oběšeni a poté upáleni, protože lidé se báli i samotného oběšeného těla.

Je jasné, že většina lidí se pod nátlakem a mučením přiznala ke všemu, z čeho byli obviněni. Trestu za čarodějnictví – smrtí – nezabránila ani dobrá pověst, vysoké postavení nebo majetek. Trestáni byli stejně jak chudí, tak i bohatí.

Ve většině sporů hrál roli jen majetek. Touha po bohatství dokázala lidi poštvat i proti vlastní rodině. Někdy se chtěla rodina zbavit pouze nepohodlného příslušníka rodu.

Největším důkazem spojení se satanem a čarodějnictví bylo tzv. „ďáblovo znaménko“. Lidé věřili, že tímto způsobem si satan označil své následovníky. Podezřelá byla jakákoli malá piha, drobné mateřské znaménko, výrůstek, bulka, jizva nebo bradavice. Ve Španělsku mělo být znaménko u levého oka, v Anglii na prstu a ve střední Evropě mělo být, zejména u žen, na intimních partiích těla, které pak byly podrobeny všetečným prohlídkám.

Horliví lovci čarodějnic prohlíželi těla obviněných a znaménka zkoušeli tak, že do nich vpichovali dlouhý špendlík. Nepřítomnost bolesti, či tryskání krve byla dostatečným důkazem. Někteří vyšetřovatelé používali výsuvné jehly, které pronikaly do těla jen na oko, jehla přitom vklouzla zpět do rukojeti.

Postupy mučení i mučící nástroje se lišily podle okolností a míst výskytu, avšak v zásadě tortura obsahovala čtyři stupně.

Prvním bylo psychické působení na obžalovaného. Ten byl za doprovodu soudců, kata a jeho pacholků odveden do mučírny, kde mu věznitelé ukázali jednotlivé mučicí nástroje a pečlivě popsali jejich funkci. Cílem bylo bez dalších průtahů dosáhnout přiznání. Pokud se obviněný doznal, byl zpravidla odveden zpět do vězení, kde setrval až do vynesení rozsudku. Z 16. a 17. stol. však známe řadu případů, že i po spontánní výpovědi následoval stupeň další, protože podle mínění soudců teprve fyzické útrapy zajišťovaly úplnost doznání.

Druhý stupeň znamenal vyvolávání fyzické bolesti za použití speciálních nástrojů. Byly to železné desky, opatřené na vnitřních stranách tupými hroty, které se šroubem přitahovaly k sobě a drtily palce vložené dovnitř.

Třetí stupeň představovala španělská bota. Železné formy s nerovným vnitřním povrchem svíraly na stejném principu jako palečnice vyšetřovancovy holeně a lýtka. Pod tyto desky se ještě někdy v případech tzv. zostřeného výslechu zatloukaly kladivem železné klíny, čímž se mučivý efekt znásobil.

Čtvrtým stupněm byl skřipec. Obvykle jím byl žebřík s bubnovým válcem a provazem. Dotazovaný byl na žebřík položen s rukama svázanýma za zády. Jeden konec provazu se přivázal k rukám, druhý k nohám. Pohybem bubnu se provaz navíjel, čímž došlo k vykloubení horních a dolních končetin. Zostřením bylo v tomto případě pálení boků pomocí loučí či svazků svící.

Podle středověké trestní praxe nesmělo být mučení opakováno, pokud obviněný přestál všechny stupně, aniž by se doznal. Mučeny nesměly být urozené, duchovní, těhotné ženy a děti. Tato omezení se však vztahovala pouze na běžné kriminální případy – pro čarodějnické procesy obvykle neplatila.