Aluška.org: Věděním ke svobodě

Měla jsem velikou radost, když jsme se s přítelkyní rozhodly zajít si na Dobu ledovou 4 do kina. Naposledy jsem byla v kině před dlouhou dobou a je mi to velice vzácné.

Když jsme šly cestrem města, zaujal mě pohled na dvě mladé slečny, které sedí na schodech před hotelem a říkám si ,,Jejda, tuhle tvář přece znám!“ a pak mi to došlo: ,,No jasně, ta byla na druhém Alušpacíru!“

(A teď trochu odbočka od tématu)

A měla jsem fakt radost, že si prostě můžu jít městem, potkat milou známou tvář a zavolat na ni ,,AHOJ!“ A mít z toho radost.

Totiž občas přemýšlím, jestli je výhodou žít v anonymním větším či rovnou velkém městě, anebo na nějaké vesnici či pidiměstečku, kde vás každý zná?

Pro mě je asi příjemnější ta anonymita, protože na malém městečku a na vesnicích se strašně šíří roztodivné drby a pak už člověk vlastně jenom jde po ulici a vidí ty babky, jak si o něm povídají kdejaké blbosti a je mu to nepříjemné.

Nebo se mi stávalo, že mě zastavila úplně cizí paní a ta se ke mně strašně hlásila a pak z ní třeba vypadlo, že mě kdysi vozila v kočárku jako mimino, nebo že mě chtěla před mnoha lety adoptovat a já o tom dneska vůbec nic nevím. Ten člověk je cizí a já se cítím nepříjemně, protože se mi rýpe v soukromí, což nemám ráda.

A pak se ptá na věci, do kterých mu nic není, o kterých s ním nechci mluvit a případně se urazí, když ze mě vypadne, že nevím jak se jmenuje a nevím kdo je. To se mi stalo taky celkem nedávno: ,,Je ahoj!“ – ,,Dobrý den…?“ – ,,Ugh! Ty už si mě napamatuješ? – ,,Co?“ – ,,Já jsem ta a ta a já jsem tě chtěla adoptovat když ti bylo tolik a tolik“ – ,,E? – Promiňte, já nevím kdo jste, nepamatuji si to…“ – A ona se otočila a celá nešťastná odešla. A já se cítila jako úplný idiot, protože bych dala ruku do ohně za to, že tu ženu jsem nikdy neviděla a proboha co že to se mnou tehdy zamýšlela? Jakto, že o tom nic nevím? – A dneska je to přece už úplně jedno, už jsem dospělá, nepotřebuji od nikoho adoptovat, ani vychovávat… Stalo se vám to taky někdy?

A pak je tu ta jiná situace, kdy jdete a prostě si řeknete ,,Sakra tu znám, – AHOJ!“ A máte radost. Ne že ten člověk vám nikdy nebyl sympatický a pozdravíte ho tak nějak z principu, že se znáte… Ale že jste fakt rádi, že jste ho zahlédli… I když on třeba trochu zaraženě čučí.

Takže je to takové půl napůl. Má to výhody i nevýhody a teď byla právě ta výhoda.

Když jsme přišly do kina, zarazilo nás 3D provedení. Mě z toho bolí oči a přítelkyni samotná představa 3D brýlí přijde ujetá, nesmyslná a zhýralá, s čímž s ní sice v podstatě celkem souhlasím, ale ne tak úplně, protože je to trochu jiný požitek z filmu, který mi přijde docela zajímavý.

Nakonec jsme tedy film absolvovaly v 3D, ale musím se smát, jak jsem se ji po cestě do křesla snažila povzbudit, že 3D není zase až taková hrůza, že je to vlastně docela fajn, že se jí to může líbit. – Nakonec názor nezměnila, ale já jsem byla docela ráda, že si to můžu znova po deší době zkusit.

A jaká vlastně je ta Doba ledová 4?

Mně se to moc líbilo. Tedy téma pirátů fuj fuj… šéf opičák záporňák, fuj fuj… nemám ráda opice a už prostě se mi zdá, že je tam postav jak na orloji. Ale víte… ona tam byla armáda takových šílených divokých morčat. Lítaly na listech, mluvily takovou hatlamatilkou… A já prostě miluji morčata, všechno co je hlodavé. A ty chlupaté kuličky byly tak rozkošné, že bych jenom kvůli nim šla na celý film znova a vůbec by mi to nevadilo.

Takže toho opičáka alias hlavního záporňáka jsem tak trochu trpěla, u morčátek jsem se rozplývala a co tedy byl skvělý nový živel, tak babička od Sida. Taková šiblá roztřesená lenochodice, která házela hrozné hlášky celou dobu filmu a nakonec to celé zachránila.

Vedle nás seděli dva malí kluci, kterým vlastně byl film určen, že jo, je to pohádka. Ale nakonec jsme se my dvě řehtaly čtyřnásobně víc než ti dva, protože jsme se v tom filmu prostě poznaly a těm klukům bohužel spousta skvělých hlášek unikla.

To je třeba to, co mi vždycky bylo líto, že dítěti spousta skvělých momentů ve filmu uteče a tolik se nezasměje, protože ten humor prostě nepochopí. Takže má z filmu úplně jiný prožitek, sice dobrý, ale jsou v něm díry ,,Jak to myslel?“ – ,,Tohle nechápu.“ – ,,Tati, co to znamená?“

Mě se třeba strašně líbilo, jak se šavlozub zamiloval do šavlozubky, ale ještě to nevěděl a tak tam po sobě tak divně poskakovali a dohadovali se o blbostech. – A já říkám ,,No jo, typická scéna, to je to erotické dusno, ale ještě není úplně přiznané. Klišé jak něco… tohle děláme skoro všichni, otevřený flirt…“

A najednou do záběru vleze hlava té pološílené Sidovy babičky a řekne: ,,Jestli se políbí, tak hodim šavli!“

Což úplně přesně vystihlo moje pocity z otřepané scény a já se začala šíleně řehtat, ale kluci vedle byli ticho, protože jim to prostě nedošlo 🙂

Nebo jak Sid sežral bobuli, která atrofuje všechny svaly v těle. A pak se úplně roztekl ve chvíli, kdy se mělo zdrhat a Many ho chytil chobotem, utíkal s ním a mezitím ho vždycky o něco po cestě rozpleskl a řval za běhu ,,Promiň, promiň, jééé! – Promiň!“ – A já byla úplně mrtvá smíchy.

Nebo jak se ježek ptal vačičáků, jakto že jsou pořád tak spokojení, i když možná všichni umřou, protože země se přece láme… noa oni mu důvěrně sdělili, že jsou tak šťastní, protože jsou totálně blbí. – Úžasná scénka, úžasný moment, jak vystřižené ze života.

Scrat taky perlil, hlavně na konci to byla síla, ale u mě to prostě jistí armáda morčat, to je moje…

Kam dál:

• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE