Aluška.org: Věděním ke svobodě

Bylo asi 10 hodin a já se před spaním rozhodla zkusit klasický návod na výstup z astrálního těla. Ne že bych úplně očekávala že přímo z toho návodu vystoupím, ale šlo o daný rituál. Když večer něco začnete, tak v tom pak zbytek noci podvědomě pokračujete. Proto se například nemá jít spát se špatnými myšlenkami, protože vaše podvědomí v nich bude pokračovat i během spánku, takže si neodpočinete a ještě budete mít nepříjemné sny…

Takže podobná cvičení na astrální cestování, ať už si vyberete jakákoliv, jsou dobrá přípravka, kterou si vlastně chystáte lepší podmínky po reálný výstup uprostřed noci, pokud se pro něj nakonec rozhodnete. Protože vám ta myšlenka podvědomě zůstane a tím spíš si také během noci vzpomenete na výstup.

Začala jsem postupně uvolňovat tělo a dál jsem se vlastně nikam nedostala, protože jsem přímo na zádech usnula jako pařez.

Nějakou dobu jsem klasicky spala, když tu jsem v přechodné fázi mezi jedním nezajímavým a nově příchozím snem došla k závěru že TEĎ je ta správná chvilka. Rozeběhla jsem se neurčitým prostorem, před sebou jsem si zvizualizovala dveře. Objevily se velké dřevěné bílé dveře s tabulemi z neprůhledného skla, které jsem prudce rozrazila a vlítla do nich s myšlenkou na astrální výstup z těla.

Postupně jsem se probrala a cítím, že normálně ležím v posteli. Nehýbala jsem se a jen myslela na to, jak se moje vědomí zvedne kousek nad tělo, jak se z něho postupně odlepí, vysune… Překvapivě to šlo velmi snadno, ležela jsem na pravém boku do embrya a ve stejné pozici se vysunulo i astrální tělo a chvilku viselo v prostoru. Měla jsem u toho vizuální vjem, viděla jsem v temnotě vířit různé barvy, hlavně modrou, ale neviděla jsem žádný konkrétní prostor. Jen jsem věděla kde jsem a všechno jsem dál řídila citem, nebo ,,hmatem“.

Když se astrální tělo vytáhlo do vzduchu, rozdvojilo se mi i vědomí, které se mi nepodařilo úplně efektivně přemístit naráz hned napoprvé. Takže jsem zároveň byla v posteli a zároveň ve vzduchu a mohla jsem ovládat obě těla. Fyzické zatnutím svalu, astrální mentálně.

Soustředila jsem se na to, abych neotevřela oči a začala opatrně pátrat co drží moje vědomí pořád v těle a nechce mě to pustit úplně ven, ale přitom jsem musela dávat pozor, abych se na tělo nesoustředila až moc, abych se do něj nepřesunula úplně a neskončil mi výstup.

Měla jsem napětí v levé noze… uvolněno. V tu chvíli jsem lépe vnímala astrální já. Ale ještě to nebylo ono. Pak mi došlo, že se trochu koušu do jazyka, tak jsem ho rychle zatáhla a doufala, že mě to neprobere. Naštěstí mě to nevrátilo zpátky.

Ve chvíli, kdy bylo fyzické tělo zrelaxované a nic ho nikde netlačilo, se moje vědomí postupně přesunulo plně do astrálního těla, ale nějakou dobu mi to ještě trvalo a musela jsem se na něj soustředit tak dlouho, dokud nevymizel fyzický vjem ležení v posteli. Dokud nejsem plně v astrálu a nepřestanu vnímat fyzické tělo, nemá moc smysl provádět další akce, protože se to dvojité vědomí může snadno vzájemně vyrušit a přetrhnout stav.

Pak jsem cítila, jak moje astrální tělo letí prostorem, někam nahoru a pryč. V tu chvíli jsem také viděla vířící barvy, ale opět nic konkrétního. Pocitově by bylo jako by vás po těle hladil příjemný teplý vítr.

Byla jsem klidná a čekala, kam mě to odnese. Postupně se mezi barvami začaly objevovat konkrétní věci. Jako slunce, domečky, stromy… Občas se mihly, pak zase zmizely v barvách.

Nakonec se přede mnou otevřela pěkná krajina, která vypadala jako stejný svět, ve kterém jsem byla minule, když jsem letěla nad krajinou v té bílé košili. Až na to, že teď mě to pořád samo někam neslo. Nemusela jsem se v letu namáhat. Mohla jsem to zastavit kdybych chtěla, ale nechala jsem ten stav probíhat volně a jenom koukala, kam mě to vede.

The Neverending Story- Bastian’s Happy Flight

https://www.youtube.com/watch?v=rvuteGIuAbc&list=PLBBBC858B6E68A6C8&index=7

Krajina pode mnou ubíhala velikou rychlostí. Trochu jsem zpomalila na okraji lesa, kde byly veliké staré buky. Měla jsem pocit, že si můžu vybrat. ,,Ne do lesa já nechci, dneska chci vidět město a potkat další bytosti,“ pomyslela jsem si, a tak jsem letěla dál doleva.

Objevilo se veliké město. V astrální krajině jsou města jiná než tady. Sice vidíme domečky a budovy, ale všechno je takové malebné, čisté a zalité světlem. Nikde není žádný svinčík na dvorku, bobky na chodnících, nebo zašedlé oprýskané omítky. Tam nic nestárne.

Přistála jsem na nádvoří před velikou stavbou slonovinové barvy… taková přírodní bílá. Rozlohou a uspořádáním připomínala dávné hrady a zámky. Stavba stála v centru velkého města. Byl pěkný den a všechno bylo zalité do příjemného světla.

Stála jsem před něčím, co by se dalo nazvat jako vstupní brána do areálu dané budovy. Nebyla to uzavřená brána. Vstup byl postavený z kamene a nahoře do tvaru klenutého oblouku.

U vstupního oblouku bylo pár lidí, všechno dospělí muži, vypadali tak na 40 a více let. Všichni měli stejný oděv, měli na sobě pláště, nebo spíš roucha v přírodní bílé barvě (také slonovina). Oděv měl dlouhý rukáv a suknice po kotníky, spíš až po paty. Oděv byl přepásaný provázkem stejné barvy…

Když jsem přistála kousek od nich, upřeli na mě zrak, jeden dokonce vyvalil oči. Trošku mě to znejistělo, tak jsem se raději ujistila, že jim tam nevadím. Protože astrální obyvatele si naštvat nechcete, aby vás tam pak příště ještě pustili. Být slušný a respektující ke všemu co v astrálu potkáme, je důležité. (Snad jedině kromě agentů, ti k nám taky respekt nemají.)

Pozdravila jsem je ,,Dobrý den“ a oni mi odpověděli stejně. Velice uctivě, nejuctivěji jak to jenom umím, jsem se zeptala, jestli ,,smím jít dovnitř.“

,,Ano,“ pánové přikývli.

,,Nevadí to?“

,,Ne“.

,,Děkuji.“

Pánové si pak šli v klidu po svém.

Za vstupním kamenným obloukem bylo větší nádvoří po levé straně, kde byli další pánové, stejně oblečení jako ti venku. Seděli na lavičkách, nebo se procházeli a povídali si mezi sebou. Pozdravila jsem je také a pokračovala dál dopředu přes velký kamenný most. Ten vedl přes širokou řeku a až za ním byl vchod do hlavní budovy. I ta se dala obejít, protože kolem ní bylo další nádvoří a další plácky, ale mě spíš zajímalo co je uvnitř.

Když jsem si prohlížela hlavní budovu, bylo to něco mezi slonovinovou věží z Nekonečného příběhu 1 a klasickým kostelem. Tedy mělo to sice chrámový půdorys do tvaru lodi, ale všechno postavené z toho krásného čistého bílého kamene. Nikde jsem neviděla náboženské znaky, ale všude byly krásné ornamenty a ozdobné sloupky, že mi to připomínalo nějaký chrám.

Zůstala jsem stát u vchodu a trochu jsem zapochybovala jestli tam mám jít, protože jsem netušila, co tam uvidím.

Jeden z místních pánů v rouchu co byl poblíž na mě promluvil, aby mě povzbudl. ,,Ale jen jdi pěkně dovnitř, neboj se, to není žádný kostel…“

Přesně věděl, na co zrovna myslím. Protože to řekl těsně poté, co mi prolítla hlavou myšlenka: ,,Jestli je to kostel, tak tam nejdu.“

,,Mno, když to říká místní pán v rouchu, tak to tak asi je.“ Prošla jsem hlavním vchodem. Dvoukřídlá dřevěná vrata byla dokořán otevřená.

Po pravé straně seděla malá skupinka čtyř pánů, kteří si mezi sebou povídali. Hned při vstupu jsme se krátce pozdravili a pánové se vrátili ke svému rozhovoru.

Chvíli jsem tam stála a prohlížela si interiér. Všechno bylo pořád ve slonovině, všude hezky čisto, světlo. Uvnitř byla řada dlouhých lavic a dlouhých stolečků. Vypadalo to tam jako nějaká zvláštní učebna.

Po chvíli mi došlo, že asi tuším kde jsem. Před mnoha lety, v dobách kdy ještě internet nebyl internetem a já jsem byla malý prcek, v době kdy na internetu existovaly pouze 4 české články na téma AC z toho jeden byl zážitek opsaný odkudsi bez zdroje, jsem četla o astrální akademii.

Údajně by to mělo být místo, kam se může dostat pokročilý astrální cestovatel a kde se může nějaké věci dozvědět a naučit. Údajně jsou tam také duchovní učitelé, se kterými se lze setkat a nějaké věci tam probrat…

Přestože už jsem cestovala mockrát, ještě nikdy jsem se do takové akademie nedostala, ale mnoho let to bylo moje veliké přání…. Než jsem úplně zapomněla, že jsem si kdy něco takového přála.

Ve své dětské fantazii jsem si astrální akademii pro cestovatele představovala trochu jinak. Jako nějaké hodně éterické místo v mracích kde budeme jako studenti sedět na obláčku a tak… Tahle učebna nebyla z mráčků, to byla pevná stavba, veliká a nádherná.

A ta spousta zahalených pánů mohli být ti zmínění duchovní učitelé. Kdybych neměla dlouhé vedení, mohla jsem si s nimi už dávno promluvit, ale na to už nedošlo… Proč mě to vlastně nenapadlo dřív…?

Začala jsem myslet na to, že musím někomu položit nějakou strašně důležitou a strašně hlubokomyslnou otázku. Něco na styl smyslu světa a života, nebo třeba mého života, nebo tak… Ale nestihla jsem ji už konkrétně vymyslet.

Do akademie vešly tři děti, také v bílém. Vypadaly asi na 12-14 let, byla mezi nimi jedna holčička. A s nimi přišel ještě jeden dospělý. Děti se tiše posadily do podlouhlých lavic a pán se postavil k nim. Tady se sedělo čelem ke vchodu.

Každé dítě si neslo knihu formátu A4. Nestihla jsem si prohlédnout obálku, ale spíš mi to připadalo jako nějaká učebnice, protože když ji otevřeli, knihy byly plné barevných obrázků… Děti vypadaly že je pečlivě studují.

Potichu jsem si stoupla přímo na kraj lavice, kde seděla holčička nad svou knihou a málem jsem tam odpadla, protože na té straně bylo napsané něco o mně.

Zhruba přes 1/4 celé A4 bylo vytištěné veliké žluté sluníčko. Nebylo stejné jako to co používám v logu stránek, mělo hodně paprsků, které se různě rozbíhaly a po levé straně na paprscích toho sluníčka byla kulatá fotka mého obličeje, jak se vřele usmívám.

Čučela jsem na to a nevěřila vlastním očím. Tatam byla hlubokomyslná otázka, oni mají v knížce moje jméno?! Cooooože…

Pak jsem si všimla, že mezi jednotlivými paprsky toho sluníčka, v mezírkách, je česky něco psané světlým písmem. Bylo tam mé jméno ,,Alue“, ,,větší než“ a pak jméno známého mystika, léčitele, či duchovního učitele. Na jiném paprsku zase bylo moje jméno, ,,významější než“ a zase jméno známého mystika či léčitele.

Pod tím byl pak souvislý text, ale ten jsem si vůbec nestihla přečíst, protože jsem zůstala zírat na to slunce, na ty popisky a nevěřila vlastním očím.

Dětičky můj šok vůbec nerušil, pěkně v klidu si obrátily o stránku dál. Na další straně bylo znova to samé sluníčko s mojí fotkou a stejné popisky jako předtím.

V hlavě mi vířila kopa myšlenek, ale neříkala jsem nic, jenom jsem měla oči na vrch hlavy.

Podívala jsem se na pána, který přišel spolu s dětmi a stál u lavic. Podíval se na mě taky, kývl hlavou a usmál se, jakoby přesně slyšel co mi lítá v hlavě za myšlenky.

Upřela jsem oči zpátky na stránky té knihy…. Všechny děti byly na stejné stránce, a všechny stránky měly stejný obsah. V klidu si tam o mě něco četly a vůbec si mě nevšímaly.

Pak si nepamatuju, co se dělo dál. Nepamatuju si ani na cestu zpátky, vůbec na nic. Každopádně jsem ráno měla o čem přemýšlet.