Aluška.org: Věděním ke svobodě

To co zde popisuji, se mi stalo ráno v půl sedmé 5.10.2019. Karel odešel 1.10.2019

Jak samozřejmě všichni víme, Karel Gott nedávno odešel do nebe. Nepatřím ani mezi jeho extrémní zbožňovatele, ani jsem nikdy neměla nic proti němu. Respektive nebylo nic, čím by mě kdy naštval, zato mě občas pobavilo co o něm vypráví jeho kolegové, že má smysl pro humor, že umí hrát a moje oblíbená písnička od Karla Gotta je kupodivu Biene Maja, protože je veselá a býval to můj oblíbený večerníček. Občas ji sjíždím ve smyčce. ,,Und diese Biene die Ich meine nennt sich MÁÁÁJÁÁÁ!!!!“

Vždycky jsem to brala tak, že je to zasloužilý umělec, že toho hodně dokázal, že byl vždycky na ženské, že má hodně dětí, že ho pořád obtěžují debilní média, že měl zdravotní problémy a že má spoustu písniček, které jsou milé a hezké. To budou v kostce asi všechny moje dojmy.

V poslední době nás zaplavují zprávy o jeho odchodu a různé vzpomínkové koláže. Nečtu to, ale jak mi to lidi pořád přeposílají, musím přiznat že jsem četla kousek starého rozhovoru pro časopis Týden (To jsou ti, co o mně napsali že podnikám na živnostenský list své tehdy již rok zemřelé mámy a omluvu nikdy veřejně neotiskli. S omluvou po mailu si můžou vytřít kloaku a jestli to čtou, tak vzkazuji, pořád čekám na omluvu saláti.) kde vyprávěl o tom, že svět řídí tajné organizace a my jsme jenom loutky. Dementní reportérka u toho dělala, jakože mu to moc nežere, aby náhodou nebyla za blázna spolu s Gottem. (Jde vidět, že časopis Týden píšou debilové. Nejenom že nic neví o světě, ale ani si neumí ověřit, jestli někdo náhodou už dávno neumřel, když nikomu neodpovídá a nezvedá telefony… no nic, dosti výlevů.)

Karel se ale zmínil vícekrát, například zde (mimochodem je to velice povedená scénka, celá je zde: Jiřina Bohdalová , Karel Šíp a Karel Gott – Muzeum Karla Gotta) si opět do vystoupení zakomponoval Illumináty. Snažil se tím něco skutečně říct, nebo to myslel jenom jako vtípek? Inu podle toho, co řekl do časopisu, to vtípek nebyl.

Pak jsem si prohlížela pár jeho fotek na internetu, koukala jsem se jak vypadal mladší, jak vypadal když byl malej. A říkala jsem si ,,No jo, nikdo tady holt nebude věčně.“

Emočně jsem to neprožívala. Rozhodně o dost méně než průměrný zdejší občan, neboť mi včera bylo navíc i vysvětleno:
,,Ha! tak ty jsi stejně dobrá jako Karel Gott!“
Nerozumím. ,,Cože, jak to myslíš?“
,,No představ si to! On dostal bludný balvan za vyprávění údajných nesmyslů o tajných společnostech, co nás ovládají! – A podrž se, on dostal taky bronzovej, stejně jako ty!“
,,Jo aha, no vidíš to, tak přece jenom máme něco společného… Jak je ten spolek Syfilitikos zdrzej, že si tohle vůbec dovolí dokonce k zasloužilému umělci, co na rozdíl od nich něco uměl. Oni opravdu nemají ani trochu cti k nikomu…“

Kája totiž v roce 1992 (můj rok narození, taky divné) vydal knížku, která se jmenuje Jak to vidí Gott a tam údajně píše velice zvláštní věci (Chápete, v té době!! To si dovolil hodně!), za které dostal ten balvan. A já se až po jeho smrti dozvídám, že toho asi bylo víc, co jsme měli společného. Kája byl asi veliký konspirační teoretik co věřil na energie a učil se s nimi pracovat. A tohle čtu, až když mám za sebou ten zážitek. A nestačím se divit, co všechno mi uteklo.

Komise pro udělování Bludných balvanů při Českém klubu skeptiků Sisyfos oznamuje, že v kategorii jednotlivců získává za rok 2002 bronzový Bludný balvan Karel Gott. Svá vážná varování vyjevil již roce 1992 v knížce „Jak to vidí Gott“, které je spoluautor. Dovídáme se z ní například, že mistr:
– bral podvědomě lidem energii – ale už s ní umí manipulovat
– ví leccos o vyzařování biotronu, (ale nepodřekl se, co to vlastně je)
– zná Nostradamovy předpovědi přeložené do dnešní terminologie, které se měly vyplnit v přesných časových rozmezích. Předpovědi ovšem střelily vedle když tvrdily, že:
– Prezidentem JAR se v roce 1994 stane Mandela.
– V roce 1997 bude zničen švýcarský finanční systém.
– Mimozemšťané se poprvé objeví v televizi v roce 1998.
– K zřícení raketoplánu nad Amerikou dojde v roce 1999.
– V roce 2000 se k Zemi přiblíží neznámá planeta a odkloní zemskou osu, čímž nastane tání ledovců, moře zatopí některé státy a třídenní zatmění Slunce způsobí další zemětřesení.
– přírodní katastrofu nemusí způsobit jen ekologické vlivy nebo skvrny na Slunci, ale i negativní myšlení lidí, které svým vyzařováním ovlivňuje přírodu.
– umí na dálku očarovat bankovní konto. (Doufejme, že takto zatím nespáchal bankovní trestný čin.)
– naučil se, jak být nějakou dobu přítomen se svým duchem ve svém těle. (Ptáme se: kudy ducha vpouští a vypouští?)

V roce 2002 nám v rozhovoru v příloze Lidových novin opět důrazně připomněl :
– na naší planetě přibývají geofyzikální anomálie, které způsobuje lidstvo …
– změny úhlu vychýlení zemské osy … její energie je oslabená psychicky …
– voda působí blahodárně, čistí a odnáší nánosy hrubých vibrací.
– vibrace Země spojené s vibracemi živých organizmů se zvýšila ze sedmi kmitů za vteřinu na jedenáct.
Důležité ovšem je, že Karel Gott má důkazy o tom, že je tu pořád magnetismus, který nedovolí úplný zánik, a tak život úplně neskončí. Díky za tu špetku naděje, mistře. (zdroj)

Mé setkání s Karlem Gottem
Den uběhnul a já šla spát. Moc mi to nešlo, protože v noci pršelo, pořád jsem si ve spánku vytahovala špunty z uší a když už nemohlo být hůř, tak jsem byla trochu náměsíčná. Ve spánku jsem si ty špunty zase vytáhla, ale při nadále probíhajícím snu jsem si myslela, že držím v ruce dvě akvarijní krevety a pořád jsem hledala, kam je mám dát… Nakonec jsem byla vystreslá že nevím co mám dělat, tak jsem se probudila a zjistila, že žádná kreveta a žádné akvárko, ale že jsem v polosedu v posteli, levačka natažená do prostoru a v prstech svírám EAR špunty do uší, o kterých jsem si myslela, že jsou dva živočichové. Paráda. V poslední době se při spaní hýbu, doufám že nezačnu ještě chodit. Nakonec přestalo pršet, tak byl klid a mohlo se spát normálně.

A po pár hodinách přišel ten ,,sen“ co vlastně nebyl sen, ale zjevení
První to začalo nezajímavě, byla jsem s nějakou ženskou u ní doma, povídaly jsme si a měly jsme pohodičku. Ona slušně seděla, pak za ní přišla i její dcera, a já se rozvalila na hulváta na protějším gauči, protože byly dva a místa bylo dost. I když to byl sen, měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem unavená a potřebuju se natáhnout.
Ten sen trval docela dlouho, probíhaly různé přesuny, potkávaly jsme různé další lidi co přicházeli, odcházeli. Zbytečné vyprávět, bylo by to na dlouho.

Byly to dva velké rovné žluté gauče, mezi nimi stolek a stály naproti sobě. Pololežím rozvalená na levém gauči a na pravém seděla nějaká paní, nevím její jméno. Nebyla důležitá.

Najednou tam došel Karel Gott
Vypadal relativně staře, asi jako v době kdy mu bylo 65, ale působil zdravě a vyrovnaně. Pozdravil nás a položil se vedle mě nalevo na tu pohovku. Byli jsme vedle sebe natěsno natáhlí.
Neřekla jsem mu na to nic. Šla z něho energie, která byla přátelská a blízká. Měla jsem v tu chvíli dojem, že jsme si hodně blízcí, jako přátelé, nebo rodina, nebo něco v tom stylu a v tu chvíli mi to připadalo přirozené a v pořádku. Určitě to nebyl pocit, který by vyplýval z fyzické zkušenosti, protože osobně jsem ho za tohoto života neznala, ale znají ho jiní lidé, kteří se znají se mnou. A ti jeho smrt samozřejmě prožívají víc než já.

Karel vedle mě prostě ležel  a vyzařoval energii, která tak příjemně rezonovala a hladila u srdce. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak je to podobný pocit, jako když jste malé děti a do náruče vás vezme rodič, co vás moc miluje. A vy se v tu chvíli cítíte milovaní, přijatí, v bezpečí, je vám krásně u srdce a máte pocit, že je celý svět v pořádku. Já tohle měla se svojí maminkou než onemocněla a připomnělo se mi to právě dneska ráno, když přišel Karel, protože to byl skoro stejný, možná vyloženě STEJNÝ pocit. Byl to pocit blízké milující rodiny.

Po chvilce za námi přišel herec. Známe ho všichni, ale já nevím jak se jmenuje. Ani kde hrál, takže ho nedokážu dohledat a přesně určit. Upřímně nevím, proč za námi přišel, ani jestli aktuálně žije. Pozdravili jsme se a já mu říkám, že vypadá velice dobře, že se na něm vůbec nepodepsal čas. Jako kdybychom i my dva byli kamarádi. On poděkoval, usmál se a kouká na nás. Stál u gauče, díval se na nás a jakoby na něco čekal.

Karel vzal moji pravou ruku, položil si ji na srdce a dál ji svíral ve své dlani. Nechala jsem ho, ani mi to v tu chvíli nepřipadalo divné, vlastně to bylo příjemné setkání. Promlouvala ke mně energie, kterou vysílal.

Takhle jsme byli delší dobu a já se pomaličku začala probouzet, ale nebylo to prudké probuzení, ale velice pomalé. A jak zmizel sen a já si uvědomila sebe, jak ležím na zádech v posteli, mám obě ruce položené na přikrývce a mám zavřené oči, že mě skutečně drží teplá lidská ruka za moji levou ruku.

V tu chvíli mi došlo, proč mi do snu přišel Karel. První přišel sem, tak se mi to odrazilo do snu (respektive do mého snu cíleně vešel) a jak mě drží za ruku, tak mě to pochopitelně budí. Protože bylo půl sedmé a já se obvykle v tuto dobu sama od sebe nebudím, to mě něco musí rušit. A rušící vliv byla právě tato nečekaná návštěva.

Cítila jsem, jak se část mě začíná znervózňovat, protože to že vás drží někdo za obě ruce když spíte, není něco, co by se vám stávalo každý den. I když jsem na duchy zvyklá, tak mě to trochu překvapilo. Ale zarazila jsem to a zůstala cíleně v klidu. Myslela jsem na to, že přišel v dobrém a nic mi neudělá, takže není důvod dělat rodeo. (Jinak samozřejmě když se mi stane něco podobného a příjemné mi to není, tak lítají hromy a blesky.)

Po chvilce vzal do dlaně i moji pravou ruku. Připadalo mi úplně neuvěřitelné, že dokážu v tom stavu setrvat tak dlouho a cítit tak intenzivně jeho dotek – bylo to dokonale fyzické – jako kdyby mi někdo napomáhal ten stav změněného vědomí udržet. Chvíli jsem počkala a nějak jsem v tu chvíli věděla, že to je fakt Karel a že za mnou přišel naprosto vědomě.

Nic jsem neslyšela, nic konkrétního mi neříkal a i moje komunikace proběhla v tichu, myslí.
Řekla jsem mu: ,,Kájo… nazdar.“
Když jsem to řekla, tak pustil moje ruce a jak mě pouštěl, ještě jsem slyšela, jak jeho prsty zašustily o moji peřinu. Jakoby se u mě zhmotnil.

Jeho ruce mě pustily a odešly směrem nahoru. Předpokládám, že do nebe
Chvíli jsem ještě počkala a teprve potom jsem vstala. Bylo půl sedmé ráno. Nechápala jsem, proč se za mnou přišel rozloučit, proč bych já měla něco znamenat pro něho, když mě pravděpodobně neznal (i když, internet je malej, ale on měl určitě jiné věci na práci). Mohlo to být něco mezi nebem a zemí?

Překvapivé bylo i to probuzení. Koukla jsem na hodiny, zjistila kolik je a cítila jsem, že už nebudu spát. Že to bylo všechno. Když jsem se postavila, cítila jsem se úžasně svěží, jakoby nabitá. (Takhle nabitá bývám po astrálním cestování, vždycky mi to dodá elán)
Jakoby se ta příjemná hezká energie, která z něj šla když se vedle mě položil a vzal mě za ruku, skutečně přenesla a osvěžila mě. Doslova mi dodal energii. Takže místo abych se překulila a spala dál, hned jsem vstala a šla ten zážitek okamžitě sepisovat. Cítila jsem, že to Karel chce, že je to můj úkol.

Což je také zajímavé, protože za poslední dobu jsem si většinou podobné události nechávala pro sebe, připadalo mi to většinou osobní a také se mi nelíbí, že kdykoliv cokoliv napíšu, tak se vždycky najdou chytráci, co v tom hledají něco, co tam vůbec není. Jako třeba sex. A určitě se najde chytrák, co ho bude hledat i v mém dnešním setkání s Karlem. Lidi jsou prostě kolikrát dost divní a zvrhlí. Ale cítila jsem, že tohle mám sepsat, tak to píšu.

Za posledních pár let zemřela řada slavných a významných čechů, ale nikdo za mnou po smrti nepřišel, ani ti které jsem osobně potkala. Jako třeba Květa Fialová, kterou jsem měla moc ráda, i jsme se potkaly, i jsem jí po smrti říkala ať se staví že pokecáme, ale ani ťuk, neměla zájem. Proč přišel Karel, proč mi dával energii, proč jsem měla při setkání pocit blízké rodiny a proč chtěl, abych to napsala? Je v tom něco osobního, nebo mám jenom za úkol říct ostatním, že je v pořádku, že se má dobře a že očividně úspěšně cestuje mezi dimenzemi?

Zapálila jsem tedy pro Karla svíčku, když už za mnou osobně přišel. Má se nechat hořet 24 hodin, v den dny vám zemře někdo blízký, nebo kamarád. Pomáhá duším se odpoutat a odejít do nebe, nebo se to alespoň tak říká. Ale já si rozhodně nemyslím, že by Karel měl nějaký problém, choval se naprosto klidně. Vyzařoval z něj pokoj a jeho energie byla výrazně konstruktivní. Je vidět, že byl na svůj odchod duševně připraven.

Svíčku spíš zapaluji symbolicky, je to můj zvyk, zapaluji i za zvířátka. Bohužel to nebude dost rituální, neb ráno jedu pryč a nemůžu ji nechat bez dozoru celý den, tak budu obnovovat modlitbu a znovu zapalovat ještě v neděli. Můžete zapálit také.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2019