Aluška.org: Věděním ke svobodě

Bývalo v mé povaze vyhýbat se lidem, kteří se šťourají ve druhých lidech. Dle hesla kdo nic nedělá, nic nepokazí… Bývalo.
Takový přístup člověk v pohodě pěstuje, dokud mu nic není a nic nepotřebuje. Statečná a sebevědomá prohlášení dvacítek, co si libují jak doktora nepotřebují, jelikož neprodělaly žádný úraz a nečelí nemoci, jsou zkrátka úsměvná. I já se tedy usmívám sama na sebe při pohledu přes rameno. Jakmile si někde zlomíte nohu, pohnete s obratlem, zjistíte že máte něco s ledvinami a lékař vás vyšoupne z ordinace s tím že máte výsledky ok, nebo z vás začne valit krev když nemá, samozřejmě, že svůj přístup přehodnotíte a začnete hledat, kdo a kde by vám pomohl. Najednou jsou vám všichni „šťourači“ náramně dobří. A teprve tehdy skutečně oceníte toho kvalitního.

Logicky taková situace nastala i u mne a donutila mě vystřízlivět z radostné soběstačnosti. Jak člověk stárne a řeší problémy, dřív nebo později padne kosa na kámen. A tak se stalo, že jsem prožila několikaleté období příšerných bolestí páteře a žeber. Původně jsem byla hrozně strhaná z těžké práce která byla nad kapacitu mé páteře a brzy na to přišlo napadení, o kterém jsem už psala nedávno.
Nechci vypadat, že si tím napadením žiju, nežiju tím. Byl to hnus a snažím se na to zapomenout. Ale byl to tak zlomový moment, který spustil tolik událostí, že je spojený s mnoha mými příběhy, i s tímto. Moje problémy tedy měly společného jmenovatele: úraz.

Tehdy jsem skončila tak hrozně pohmožděná, že jsem dva měsíce nemohla zakašlat, psát, ani řídit auto levačkou, která na tom byla hůř než pravá. Měla jsem problém chodit, cokoli zvednout, dýchat. První měsíc jsem nemohla ani v klidu bezbolestně ležet, na levé straně absolutně ne.
Na pár měsíců se ze mě stal kriplík, který z posledních sil v bolestech ťukal články dvěma prsty pravé ruky a za odměnu četl komentáře, že jich vychází málo, že jsou převzaté a kdesi cosi… U toho jsem děkovala bohu, že nemám zlomené klouby, kosti, vybité zuby, že jsem skončila jenom zhmožděná. Mnohé ženy přede mnou takové štěstí neměly. Uvědomuji si to.
Zmiňuji to proto, že bych ráda kromě příběhu o masérce upozornila na další moc důležitou věc, kterou lidé velmi často opomíjejí, či ji zcela postrádají, a tou je Ohleduplnost a Soucit. Tehdy dlouho nikdo nevěděl co se mi stalo, ale ze samotného principu by slušný člověk neměl kopat do druhých, když netuší, co ti druzí lidé řeší, jaké mají životní či zdravotní potíže, s čím zrovna bojují a jaké jsou důvody pro to, proč dělají něco jinak, nebo proč polevili v nějakém svém úsilí. Nikdy se nic na světě neděje bezdůvodně. Nehledě na to, že je Aluska.org zdarma a články píšu když mám čas, energii a nápad.
Neříkám, že očekávám vděk od neznámých lidí z internetu, to bych byla moc naivní, ale rozlišuju co je slušné a neslušné chování. Taky jsem v té době mohla třeba ležet v porodnici, nebo na JIP, nebo se starat o umírající babičku a číst v takové fázi podobné věci, by jistě bylo také velmi příjemné. Ale aby to nepůsobilo ponuře, je třeba uznat, že je pár čtenářů, kteří to vycítili a napsali mi, jestli jsem v pořádku. Místo aby si kopli, mi nabídli pomocnou ruku. Za ně děkuji a jsem za takové lidi vděčná.

Pak jsem ještě chytla ústřel mezi lopatky, v době kdy jsem se začala vzpamatovávat z pohmožděného hrudníku a to už byl můj úplný konec. To byla fáze, kdy mi někdo pomoct musel, protože já už jsem nemohla dál sama. Tím začalo moje kolečko po všelijakých odbornících. Někteří byli super, někteří ne až tak super.
Byla to hrozná doba. Celkově moje problémy se zády trvaly 7 let, od prvního rupnutí v páteři při práci se dřevem, po úplné zhojení a vyléčení. Potřebovala jsem pomoc léčitele, lékaře TČM, maséra, fyzioterapeuta, musela jsem 3-4x denně cvičit abych zabránila největší bolesti. Omezovalo mě to v práci, protože jediná bezbolestná pozice byla vleže. Sezení, chození i stání mi dělalo veliký problém. Ale nebojte. Tento příběh má dobrý konec a záda už mám v pořádku… Teď už sedím a chodím úplně normálně, bez bolesti. Ale to předbíhám událostem.

V době, kdy jsem už byla z nejhoršího venku, jsem dostala doporučení na paní, která je prý výborná masérka a také prý umí léčit. Do ruky jsem dostala její vizitku. Byla černá a byl na ní namalovaný kostlivec. Nejsem paranoidní, abych se bála obrázku nebo čísílka, ale jak jsem si tu kartičku prohlédla, najednou jsem měla špatný pocit, že bych tam neměla chodit.
Na moji námitku, proč si masérka aka léčitelka vybrala na vizitku zrovna kostlivce, mi bylo vysvětleno, že pracuje s kostmi, tak proto tam má kostru… stejně mi to ale přišlo jako nevhodný výběr motivu. Klidně se tam mohl dát nákres páteře na světlé pozadí a bylo by to elegantní i tématické. Dejme tomu, že má někdo třeba blbé číslo domu, nebo je na ulici co má blbý název, nebo má blbé příjmení… ale to jsou věci, které si člověk vědomě nevybírá. Prostě k tomu nějak přijde. Nicméně výběr grafiky vlastní vizitky, to je věc velmi záměrná.

Tehdy se mi honily hlavou dva názory. První, který říkal, že potřebuju někam chodit a zrovna v té době jsem jiného maséra neměla, druhý názor, který říkal, ať se na to vyprdnu.
Byla jsem na tom už o dost líp, ale stejně jsem ještě pořád byla zatuhlá a nechtěla jsem na to zůstat úplně sama. Chtěla jsem, aby mi někdo poradil, co ještě s tím dělat, jak správně cvičit, aby mi našel ten konkrétní vaz nebo sval, který dělá neplechu.
Tehdy jsem se nakonec po dvou týdnech hloubání rozhodla, že tam zajdu. Došla jsem k názoru, že se přece nemám čeho bát. Maximálně mi paní nepomůže, nebo mě podlachní málo. Navíc to už bylo v době, kdy jsem začínala se svým léčitelstvím a to mi dodalo velkou porci sebevědomí. Když se náhodou něco podělá na nefyzické úrovni, tak si to kdyžtak v nouzi spravím sama. Došla jsem k závěru, že to zkusím, že tomu dám šanci, že nebudu stahovat gatě před brodem, že mě přece nic neohrožuje a i kdyby to nakonec bylo na prd, tak naberu zkušenost. Navíc mě zajímalo, jestli je mé tušení správné, nebo jestli jsem paranoidní. Chtěla jsem se otestovat, takže jsem tam jela.

Cesta k provozovně vedla skrz areál hřbitova. Ano… skutečně, za hřbitovní bránou, po chodníčku ke dveřím, okolo hrobečků. To bylo celkem nezvyklé.

Přivítala mě malá podsaditá paní, poslechla si co mě bolí a první začala nohama. Říkala, že první se musí člověku energeticky srovnat a vyladit nohy a napojit ho na zem, aby se mu mohla spravovat páteř. Bez toho to prý nejde.

Během procedury jsem ji neustále obtěžovala svými zvědavými dotazy (tyto zvědavé dotazy bylo to, co mě nakonec zachránilo), díky kterým jsem se dověděla, že na ty nohy nemá žádný kurz, že to je něco, co vyvinula časem v rámci metody pokus omyl, když masírovala lidem nohy. Když jsem řekla, že metoda je to zajímavá a kde se to dá naučit, řekla mi, že nikde. Neznala reflexní zóny chodidel, ani meridiány. Prý to není podstatné. Prostě masírovala chodidlo a pak jezdila konečky prstů po noze a když našla bolavý bod, chvilku na něm zůstala s tvrzením že tam dodává energii a pak jela prstama dál. Když našla bod, neuměla vysvětlit, proč by mohl bolet, ani jaká dráha tudy vede. To na mě ale nepůsobilo dobře. Z mého přátelství s lidmi co umí TČM jsem byla zvyklá na odborné vysvětlení, kolikrát i v souvislostech se stravou a životním stylem.
Zkrátka jestli masíruju, nebo jestli prstama údajně spravuju energetické dráhy na nohách, sednu si přece k té knížce a naučím se alespoň základ, abych nebyl za tydýta a uměl zákazníkovi vysvětlit, co jsem mu našel.
Když jsem zmínila TČM a popsaný systém meridiánů jako věc vhodnou k nastudování, paní mě odbyla větou, že Čína je na ni moc daleko a že je jí blízké keltské šamanství, že byla v minulosti druidem, a že o tom možná jednou napíše knížku…

Najednou zajela prsty na levém chodidle tak, že mi zespoda mírně zatlačila na klouby, kde přechází nártní metatarzy v prsty. Ozvalo se tiché lup a v noze viditelně něco nepříjemně poskočilo.
Vyvalila jsem oči… co to sakra bylo? Paní na tu kost skoro netlačila.
Vysvětlila mi, že jsem měla dva metatarzy blíž u sebe a že mi to spravila… Po chvilce jsem došlápla na zem a posunutý metatarz s lupnutím zajel zpátky do původní pozice.
Paní to okomentovala tím, že na jeden pokus to úplně spravit nešlo, že se to bude nějakou dobu vracet zpátky a že tento problém by se dal řešit opakovaným docházením na její masáže… Zdůrazňuji, že jsem nikdy v životě neměla problém s touto kostí, nikdy v životě mě to neobtěžovalo, nevěděla jsem, že bych tam měla něco posunuté a v životě mě ta kost ani nebolela. Po tomto léčitelském zásahu mě ale bolet začala. A to sakra hodně.

Chtěla jsem původně hlavně pomačkat záda. Chtěla jsem, aby mě někdo pořádně naklepal a natáhnul na skřipec, aby se mi uvolnily fascie. Když jsem tam šla, myslela jsem si, že jdu na normální Dornovku, že mě manuálně spraví. Paní však nemasírovala, paní se pouze zlehka dotýkala kostí.
Jediná manuální oprava, které jsem se dočkala, byl houpavý pohyb s jemným tlačením na obratle, aby se narovnaly. To bylo moc fajn, bylo to příjemné.
U toho tvrdila, že manuální opravy pohybového aparátu jsou zbytečné týrání zákazníka, že to jenom způsobuje bolest, odčerpává energii a k nápravě problému to vůbec není potřeba, protože tělo reaguje i na rozhovor, dotyk a pohlazení.
Přiznám se, že jsem skutečně z jejího hlazení byla následně skopaná tak, jako nikdy u žádného maséra nebo fyzioterapeuta. Kdybych to nezažila na vlastní kostru, nevěřila bych, že to je možné. Doteď, když na to vzpomínám, si říkám, že je to naprosté psycho.
Navíc s takovým názorem absolutně nemůžu souhlasit, protože mám s trigger point therapy jen ty nejlepší zkušenosti a pokud je něco zatvrdlé, mechanické promačkání a natažení je nejjednodušší způsob, jak to uvolnit. Sebe samu jsem tímto dávala úspěšně dohromady.

Nejvtipnější část celého ošetření – a to zdůrazňuji že paní byla vcelku milá a že jsme si pořád povídaly, atmosféra nebyla v žádném případě konfliktní – byla chvíle, kdy se snažila zhodnotit stav mé kostry, postavení pánve, postoj v nohách a problematiku ploché nohy.

Na mou informaci, že mám vrozenou plochou nohu, se mi hned snažila vnutit její názor, že nevím o čem mluvím a pokoušela se mě poučovat, co to vlastně plochá noha je a čím vzniká… Nebylo mi to příjemné.
(Když na tom někdo šlape tři dekády, pravděpodobnost, že si nenašel čas si o tom něco zjistit, nebo se s tím nesnažil nic dělat, je víceméně nulová.)
Když konečně pochopila, že skutečně nemám spadlou klenbu ale kostně plochou nohu (asi se těšila že k ní začnu docházet skrz nápravu spadlé klenby), snažila se mi namluvit, že i kostně plochou nohu, (se zafixovanými kostmi) lze funkčně opravit, aby plochá nebyla. Prý má pacienty, se kterými na tom pracuje.
Když jsem se jí ptala, jak by chtěla měnit tvar a vzájemnou polohu kostí v chodidle, když na to doktor potřebuje pilku a šrouby aby to sesekal a poskládal, mi řekla, že to „prostě jde“.
Jsem ochotná si vyslechnout cokoli, jsem otevřená odlišnému pohledu, ale story o tom, že moje kosti změní tvar a vzájemně se jinak posadí v noze, v době kdy mám už dávno ukončený růst, neuvěřím. To bych musela na vlastní oči u někoho uvidět, abych změnila názor.

Nepřišla jsem znovu, abych na vlastní kůži zažila, jak by chtěla spravovat kostně plochou nohu a ani po tom netoužím. Jednoho šikulu, který se mi snažil namluvit, že to jde spravit cvičením, masírováním, formováním klenby a nohy mi svými masérskými metodami zhmoždil tak, že jsem týden špatně chodila jak mě bolely, už mám za sebou a netoužím si to zopakovat v podobné verzi. Jsou věci, které je lepší nechat napokoji, i když nejsou ideální. A také si myslím, že není dobré pokoušet se spravovat něco, co funguje a nebolí, jenom protože já si myslím, že by to mělo být jinak.

pokračování příště

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více