Aluška.org: Věděním ke svobodě

Kolik řečí ovládáš, tolikrát jsi člověkem, říká se. Dovolte tedy otázku: Ovládáte důležitou světovou řeč – řeč těla?

Nejsou k ní potřeba slova, a přesto způsobuje porozumění i nedorozumění při osobním setkání. Podvědomí jednoho člověka si totiž podle maličkostí v chování druhého člověka utváří konkrétní pocity, myšlenky a nakonec i rozhodnutí v jeho prospěch či neprospěch.

Čeho se tedy v komunikaci těla vystříhat? Co smysly druhého při setkání tváří v tvář vyhodnocují negativně?

1. Vzdálenost

Všichni kolem sebe máme energetický vějíř, ve kterém se cítíme komfortně. Říká se mu osobní prostor. Tam jsme sví. Jsme na tom stejně jako planeta Země, chráněná svými sférami.

Jakmile naši sféru naruší cizí objekt, ztratíme nit soustředění. Zvláště, když při jednání osoba opačného pohlaví přiblíží své rty k naší šíji, aby nám něco diskrétně pošeptala, nebo vsune do naší bubliny ruku, aby například z našich šatů odstranila spadlý vlas. Znejistíme. A proto:

Nenarušujme osobní prostor

Každý má jinak velký osobní prostor. My dokážeme vycítit ten svůj – končí tam, kde nám něčí blízkost přepíná myšlenky. Nicméně osobní prostor druhého neznáme a zvláště při důležitém jednání ho ani nepokoušejme.

Sám si nás posadí tam, kde je mu to příjemné. Nepřisouvejme se. A pokud se bavíme vestoje, udržujme si odstup. Jestliže se potkáme v ukřičeném prostoru, kde není slyšet, nemačkejme se na druhého, abychom mu rozuměli, prostě navrhněme jít na klidnější místo.

Mějme tohle jako první na paměti. Kdykoli se k někomu přibližujeme, musíme mu ponechat volnost, jinak to bude mít dopad na průběh i výsledek jednání. Narušení intimity vede k úplně jiným pocitům a myšlenkám, které ale druhému nemusejí vyhovovat.

2. Hlava

Uvelebeni?

Hlava bude první na očích. A co konkrétně nejvíce z hlavy? Pochopitelně oči, které jsou okny do duše a prozradí o člověku (jeho sebevědomí) více než jeho slova.

Dívejme se do očí, ale odpojujme se

Většina konverzace probíhá neverbálně. Zatímco ústa breptají, nejvíce spolu komunikují oči. Proto mysleme na oční kontakt.

Jestliže ho při rozhovoru nenavážeme, druhý nabude pocit, že jsme stydliví, slabí, neupřímní. Setrvalý přímý pohled do očí (zkuste se tak dívat na cizího psa) je přirozenou výzvou k souboji, provokování, agresi.

Aby se s námi druhý člověk cítil dobře, udržme svůj přímý oční pohled na několik sekund, pak se odpojme, nejdéle na sekundu či dvě odhlédněme a pak se do jeho očí zase vraťme.

Přikyvujme, ale nekývejme

„Jo…“, „Jasně…“, „Taky si myslím…“ – Místo těchto souhlasných slov, která vyrušují druhého při jeho řeči, máme krční páteř uzpůsobenou k němému přikývnutí. Zmůže divy. Druhému s každým přikývnutím vlijeme chuť do žil, bude se cítit lépe a hlavně obdrží zpětnou vazbu, že ho chápeme, nebo souzníme. Ostatně i další tipy jsou směřované k vytvoření dojmu souznění.

Přikývnutí je mocný prvek. Ačkoli nemluvíme, v rovné konverzaci tím můžeme získat nadvládu – druhého si můžeme navést na „závislost“ na našem přikývnutí. Mnohem více se tak může snažit nám vyhovět.

Důležité je ale správné dávkování. Kývací panáček s hlavou na pružince vypadá naopak poníženě, servilně. V podvědomí druhého člověka ztrácí svou hodnotu.

Co s nohama? Co s rukama?

3. Figura

Přivření očí. Svraštění čela. Dotknutí se nosu nebo úst. Natočení tváře. To všechno, zatímco nasloucháme, má vliv na řečníka – jen si to někdy zkuste. Jeho oči, zatímco mluví, monitorují tolik bodů na našem těle, aby vysledovaly, zda řeč padá na živnou půdu a správně ovlivňuje. Podvědomí takto rozpoznává projevy rozladění, nesouhlasu či dokonce odporu a ihned jinak formuje myšlenky nebo tón mluvy. Na co bychom si však měli dát pozor?

Nesvěšujme ramena

Pokud hrbení se není způsobeno zdravotními potížemi, pak zhroucená ramena vysílají nouzové znamení o nějaké formě neštěstí. Chceme-li v konverzaci vyzařovat spokojenost, suverénost a sebejistotu, seďme/rovně, asi tak, jak nás vždy pobízeli učitelé.

Je to jen jeden pohyb, a hned může druhého, zejména když sám je shrbený, dostat do pozice respektujícího.

Nezaklánějme se

„Páchne mi snad z úst?“ „Neúčinkuje snad deodorant?“ „Není zájem o to, co říkám?“

Tak uvažuje podvědomí, jestliže se při naslouchání zakláníme – oddalujeme. Pokud už je nám jeden posez dlouhý a potřebujeme změnu, raději se nakloňme – jako by nám teď nemělo ujít jediné slovo, které nám druhý sděluje. S nakloněním i o pár stupňů druhého velmi ovlivníme.

Vůbec nejhorší je zaklonění hluboko do opěrky křesla doprovodit natažením nohou před sebe. Už chybí jen vzpříčení rukou a výkřik: „Ďáble, hybaj ode mě!“

Neukazujme nohama špatným směrem

Ženy jsou schopné ovlivnit jednání s muži už tím, jak sedí. Přehození nohy přes nohu jim dodává pocit pohodlí, vnitřního klidu, napřimuje páteř a hlavně muže přitahuje. Jistý posez o lidech hodně říká, jak pevně se cítí (doslova) v kramflecích. To hlavní ale je: KAM nohy směřují. A to i u mužů.

Snažme se, aby – když už je na nohy vidět – naše špičky nesměřovaly příliš daleko od člověka, ke kterému se chceme přiblížit v rozhovoru. Ostatně, povšimněme si, že mnohdy začnou-li se rozcházet lidé, začne se rozcházet i směr jejich nohou. Inu, jako kdyby od sebe odcházeli…

Pozor na ošívání se

Vrtění se, poklepávání nohou, hraní si s konečky vlasů, to všechno souvisí s nudou, otravou a touhou mít to už za sebou. Podobně působí pohled na hodinky nebo mobilní telefon. Téměř každý člověk si myslí, že letmého pohledu na displej si nikdo nevšimne. Omyl, všimne si toho každý. Pokud to není skutečně nutné, nedávejme tím najevo, že nás druhý zdržuje. A pokud nás nezdržuje a my takto jen demonstrujeme svou zvědavost nebo stihomam, vysvětleme POKAŽDÉ S OMLUVOU, proč je pro nás přehled o čase nebo příchozích zprávách/hovorech tak důležitý – například že čekáme naléhavou zprávu.

4. Ruce

Jsou-li nenechavé, nadělají nám spíše problémy. Pokud nejsme schopni udržet své ruce na uzdě (nejlépe na loketních opěrkách), berme si blok a tužku a zapisujme si klíčové body – i kdybychom je k ničemu nepotřebovali, ruce zaměstnáme a ještě zvýšíme pocit důležitosti druhého člověka.

Rozhodně ale pozor na toto:

Nezakládejme ruce na prsou

Klasické frajerské zkřížení paží na prsou nemá daleko od gesta hokejového rozhodčí, kterým signalizuje trest za nedovolené bránění. Pokud nám toto udělá protistrana při jednání, věští to její povýšenost, nezájem a faktické odstřižení od konstruktivní diskuse.

Nespínejme dlaně

Prsty obou rukou proplétáme v jednu pěst tehdy, když se modlíme. Jinými slovy: Hledáme pomoc, sepětí. Lidé, kteří si drží vlastní ruku, bývají ve stresu a zranitelní, mají potřebu se někoho přidržet, leč nikdo jiný není nablízku. Podobné je, když ruce spojujeme vestoje za zády. Tehdy však podvědomí ještě druhé osobě našeptává: „Pozor, něco skrývá!“

Odnepaměti protistrany při jednáních dbaly o to, aby dlaně byly vidět, neschovávejme je tedy ani do kapes (pokud nemáme v úmyslu použít nějakou zbraň).

A teď k nešvarům při používání rukou během naší řeči:

Nepředbíhejme slova

Neverbální projevy (vše kromě slov) vnímá mozek druhého člověka prakticky okamžitě, přibližně v jedné pětině sekundy. Mnohem později pochopí slovo.

Pokud se tedy svými gesty snažíme dát svým slovům na působivosti, dejme si pozor, abychom svými gesty naopak nemátli. Z pohledu posluchače musejí korespondovat s tím, co právě říkáme. Vhodné je nechat gesto v člověku doznít – na sekundu, dvě se odmlčet.

Nehrajme si na herce

Nemluvíme-li k opravdu velkému publiku, které nás má pochopit z větší dálky nebo z více stran, nepřehánějme to s gesty – rozmáchnutost tváří v tvář působí afektovaně až arogantně.

Zejména si dejme pozor na „karate“. Někteří lidé rádi sekají do vzduchu svými pažemi nebo dlaněmi, jsou-li o něčem skálopevně přesvědčeni a chtějí-li to zdůraznit. Druhého člověka to ale podvědomě leká a odrazuje – jako by „karatista“ přesekával komunikaci a načínal agresi.

Nedotýkejme se druhého prstem

Prsty proudí energie. Proto se také vyklepáním paží zbavujeme nahromaděné negativní energie, nebo proto položením dlaní na stehna uzavíráme elektrický obvod kolování energie v těle – pak naše energie z těla nemizí, ale naopak obíhá a zesiluje. Je to sebeuklidňující pozice, kterou ale praktikujme před jednáním nebo po něm, nikdy ne v jeho průběhu. Naznačuje, že se necítíme optimálně (jsme pod tlakem nebo lžeme), a proto nás tělo intuitivně navádí k výrobě nové energie.

Dlaně mají energeticky obrovskou moc. Proto, když už se druhého ve vhodných případech můžeme dotknout, dělejme to otevřenou dlaní (po rameni nebo zádech při loučení) – je to skvělý způsob, jak budovat energeticky silnou vazbu. Zásadně však používejme pouze CELOU dlaň, nikdy ne jen prst. Dlaň uzdravuje, prst elektrizuje – masérky by mohly přednášet.

Dotknout se druhého prstem znamená elektrizovat ho. Zkratovat dosavadní myšlení a vyvolat přepětí, které patří spíše do milostné roviny.

zdroj: https://www.firstclass.cz/2016/06/jak-nezkazit-osobni-jednani-aneb-rychlokurz-reci-tela/