Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dotaz:

Ahoj Alue, chtěla bych se na něco zeptat. Už od dětství mám šíleně bujnou fantazii a co se mi v poslední době děje, nechápu. Píšu povídky a baví mě to a taky je čtu, jenomže mě ty povídky napadají samy, prostě uvidím, uslyším něco a mám nápad a pak se mi sám přehrává v hlavě a přemítá do mého reálného života, kdy já jsem ta hlavní postava a tak se chovám, jenomže poslední dobou je těch nápadů moc. Odkud jsou? Prostě se mi nalévají do hlavy a nerozumím tomu. Nejsem schopna dokončit nějakou povídku, poněvadž mě zaujme další v mé hlavě.

Dalším problémem je má empatie, občas se hodí, ale ne vždy je to příjemné. Nevím, jestli na světě chodí někdo, jako já. Nedokážu lidem slovně ublížit a pokud jim někdo ubližuje, dokážu to cítit, jako by to dělali mně. Je se mnou kvůli tomu hodně manipulováno, protože se mi těžko říká ne a tak se takovým situacím vyhýbám, protože nerada někam chodím s kamarády ven (kromě mé nejbližší sestřenice, ta mi nevadí).

Mám pocit, že mi k živou stačí jen jeden kamarád a to je sestřenka, jsme jako sestry. Nemám zájem a ani mě nebaví se stýkat s ostatními ze školy. Většinou se vyhýbám facebooku a neberu telefon, nebo ho vypnu a tak a pak se cítím divně.

Záleží mi na všech lidech i na těch špatných a nedokázala bych nikomu jak fyzicky tak i citově ublížit. Nedokázala bych se rozejít s klukem a nebo říct svůj názor někomu, kdo je na lidi hnusný. Nesnáším lidi, co neumí jednat s druhými. Nedokážu takové lidi vystát. Jsou protivní, zvyšují hlas, a prostě je mi z nich zle, což byl jeden z důvodů proč jsem odešla ze školy. V ní byli učitelé opravdu hnusní a cítila jsem se tam jako odpad a jako jen číslo do počtu…

S lidmi se takto nemůže jednat. Je třeba být milý, usměvavý a vždy dobře naladěný a tak předat kousek své radosti druhému a když jsme zatrpklí je třeba se lidem vyhýbat a s tou náladou se vypořádat sám. Pokud se neumíme chovat k lidem, neměli bychom s nimi pracovat. Nesnáším, když na mě někdo křičí a je na mě naštvaný. Třeba mamka. Jednou mi z toho, jak na mě byla zlá bylo tak smutno, že jsem si poškrábala ruku…

Mám pocit, že lidé nevidí svět mýma očima. Mám třeba podivné názory, co se týče teroristů a dalších věcí o kterých moc nemluvím, protože si mamka myslí, že se jich zastávám, což se jí nelíbí.

Štve mě jak lidé obviňují psychopaty z vražd a dívají se na ně skrze prsty. Nevíte co se mu honí hlavou a jeho nemoc mu zahaluje zdravý rozum a podle toho jedná, ale i tak je nenávidí, za věci co udělal, i když si je neuvědomuje. Lidi psychicky nemocní jsou pro ostatní něčím divní. Když má někdo rakovinu, všichni ho litují, ale jakmile je někdo psychicky nemocný, někteří mu nevěří, jiní se ho bojí. Rozdíl mezi fyzickými a psychickými nemocemi je prostý. Na fyzickou bolest si vezmeš lék a je po ní. A když umřeš na něco smrtelného (rakovina) umřeš čestněji než na nemoci psychické, protože ty nejsou smrtelné což znamená, že tě ta nemoc donutí, vzít si život, což je strašné…

Zajímám se o naprosto cizí lidi, kteří by mi měli být ukradení, jenže nejsou.

Myslíš si, že jsem divná? Nenašla jsem ještě nikoho se stejným názorem.

Děkuji za odpověď

G. (17 let)

Odpověď:

Ahoj,

Tvoje nastavení mi připomíná tématiku o hypersenzitivních lidech, která je teď aktuální na mých stránkách. Nevím, jestli jsi to už četla, ale posílám. Najdeš se v tom.

Hypersenzitivita: Člověk narozený neobvykle – nelidsky citlivý

Jste hypersenzitivní člověk? Otestujte svoji citlivost

Vysoce citliví lidé: 13 kroků k porozumění

Ty povídky jsou zajímavé… asi máš dar, ale když nejsi schopná věci dokončit, měla by ses naučit se sebou lépe pracovat. Každý mentální dar i bujná fantazie v sobě nese obrovskou hromadu energie a potenciálu, který je potřeba: umět zaregistrovat, umět použít, umět někde vymlátit, vyřádit se, vybít to a zároveň umět to nasměrovat tak, aby tato obrovská energie měla konstruktivní dopad a ne destruktivní.

Neusměrněný a nekultivovaný tok energie může člověku ubližovat, pokud se nenaučí mu rozumět a nebude s ním cíleně pracovat.

Povídky je dobré psát. Když jsi zahlušená milionem nápadů, je dobré udržet si tu jednu nitku na které právě jsi a ty další nápady nezahazovat, ale poznačit bokem. Já to tak taky dělám. Něco rozjedu a během cesty potkám hromadu dalších věcí… tak si je někde zapíšu v poznámkách abych to nezapomněla a až to jedno dodělám, tak pak se zaměřím na to další.

Tím kultivuji svoji energii a konstruktivně pracuji s časem i se studnicí inspirace, která pořád přichází. A co začnu, tak prostě dodělám.

Když skáčeš od jednoho na druhé, můžeš se pak cítit být zavalená a pak nevíš co dřív, můžeš být rozptýlená, roztěkaná, můžeš se ve své hlavě ztrácet a to není dobře. Kultivuj svou mysl a dej jí jasný směr.

Představ si svou bujnou fantazii jako hadici, ze které na plné pecky stříká voda, tak se zmítá po zahradě, stříká na všechny strany, voda se vyplácá na kde co a kytky co fakt potřebovaly zalít, k těm se voda třeba ani nedostane… Musíš tedy jít, chytnout tu hadici a nasměrovat vodu přesně na to, kde chceš, aby voda působila. To znamená, že proud a ta voda nebude ovládat tebe, ale ty ovládáš tu vodu, musíš se to však postupně naučit. Žádný učený z nebe nespadl. A jak se postupně budeš učit se sebou pracovat a budeš se kultivovat, mysl se přirozeně více zklidní a zharmonizuje.

I tvoji empatii bys měla někde cíleně nechat, ať se pořádně vyřádí. Když se upínáš svým zájmem a citem na úplně neznámé lidi, vypadá to, že máš pravděpodobně ve svém životě málo terčů, kde bys to mohla ze sebe dostat. Málo objektů tvého zájmu a lásky, málo bytostí, kterým bys je mohla věnovat… Ta potřeba se pak ventiluje tímto způsobem. Možná, že by ti pomohla práce se zvířaty, pomoc v útulku, venčení pejsků, možná že tobě doma chybí nějaké zvířátko, na které bys mohla být něžná a ke kterému bys mohla cítit empatii a lásku.

U zvířat je obrovská výhoda v tom, že je můžeš milovat tak moc a tak bláznivě jak jenom chceš a to zvíře všechny city přijme, a nebojí se jejich intenzity, zatímco lidé se jich někdy mohou bát, ptát se tě abys vztah nebrala moc vážně, můžou se na tebe nevhodně upínat, nebo toho mohou začít zneužívat, zkrátka lidé jsou všelijací… ale zvířata jsou bezpečný emoční prostor, kde můžeš své srdce léčit a kultivovat. Můžeš svobodně říct ,,miluji tě“, bez obav z reakce… Existuje pouze jediné nebezpečí a to je nemoc, smrt zvířete. Se kterými bude vždycky jednou nutné se smířit.

Pouvažuj nad tím, jestli by se ti líbila podobná bohulibá společensky prospěšná činnost. Něco, kde budeš moct uplatnit svoji empatii a zároveň cítit, že děláš něco dobrého, užitečného. V takové chvíli se harmonizuješ a kultivuješ.

Nechtění konfliktů, neschopnost říct ne a prožívání křivd jakoby byly páchány na tobě, je typické pro přecitlivělé lidi a myslím si, že snad nemůže být jediný takový citlivka, který by přesně s těmito tématy nebojoval. Minimálně jako děti a puberťáci jsme to museli mít všichni stejné… postupem času ale uvidíš pořád víc a víc, že naučit se říkat ne a umět řešit konflikty je klíčově důležité pro praktický život, jinak si s tebou každý bude dělat co se mu zlíbí. Určitě by bylo fajn pořídit si třeba nějakou knížku o asertivitě a začít se to pomalu učit.

Uvědom si, že jsi na tento svět přišla jako samostatná jednotka sama za sebe, ty rozhoduješ o svém životě a v žádném případě není tvoje povinnost a není ani žádoucí, aby o tobě rozhodovali druzí a ty bys nemohla říct svůj názor. Máš právo říct ne a nesouhlasit, bez ohledu na to, co si o tobě bude tvoje okolí myslet, nebo jestli se jim to bude líbit. Ať budeš v životě dělat cokoliv, tak se stejně nezavděčíš všem, ani kdyby ses stavěla od rána do večera na hlavu… nemá proto smysl vytvářet si takový tlak a snažit se každému vše odkývat, protože to spíš odskáčeš. A čím dřív se to naučíš, tím lépe pro tebe… je to vlastně dobrá zpráva. Chce to uvědomit si, co je v životě doopravdy důležité a zavést změny do života. Vystoupit ven ze své komfortní zóny a zkusit věci řešit jinak není vždycky úplně snadné, ale když člověk fakt chce a jde si za tím, dokáže to.

Tomu co jsi napsala rozumím, ale nechci aby to vypadalo, že tě v tomto postoji plně podporuji. Ano, určitě máš pádné důvody pro to proč přemýšlíš tímto způsobem a proč máš tyto názory, ale uvědom si, že život je jako zrcadlo. Když se na něj budeš šklebit, budeš se neustále bát nějakého kopance, budeš se bát lidí a budeš ,,přežívat v nepřátelském a nebezpečném prostoru“, tak podle toho potom bude vypadat tvoje budoucnost.

Proto je potřeba, abys na každém programu, který způsobuje tvůj smutek, pracovala. Každá myšlenka, která ti způsobuje bolest a která tě nutí uzavírat se před světem, lidmi a životem, by měla být nějakým způsobem ošetřená a transformovaná. A je to běh na dlouhou trať, klidně i na celý život. Nedá se všechno vyřešit přes noc, ale když člověk fakt chce a zaměří se na to, jde to… postupně, pomaličku rozvolňovat strachy. Protože mnoho z toho co jsi napsala je založeno na strachu. Na strachu z lidí, nebo ze sebe.

Netrap se tím, že máš ,,jenom“ jednu skvělou kamarádku. Raději měj jednu skvělou, než 20 špatných. Další správní lidé, se kterými si budeš opravdu rozumět, můžou přijít později, časem. U mě to tak taky bylo. A to tajemství úspěchu v mezilidských vztazích a nalézání přátel leží právě v tom, naučit se prvně mít ráda sebe samu, srovnat se se svou povahou, kultivovat své dary a harmonizovat svoji psychiku. Protože když jsi v pohodě, tak tu pohodu přenášíš na ostatní lidi. Oni tu pohodu cítí a začnou tě vyhledávat, začnou se k tobě vracet… Dokud jsi uzlíček třesoucích se nervů, tak od sebe lidi odháníš, protože se vedle tebe nemohou uvolnit a necítí se příjemně.

Je to vše hlavně o pocitech. Nezáleží na tvém vzhledu, na tom jestli jsi hubená, tlustá, vysoká, malá, pihatá, prsatá, vlasatá… spousta lidí má totiž pocit, že nemají přátele, protože pro ně nejsou dost krásní, tak se na sebe v zrcadle šklebí, ale je to úplná pitomost. Všechno je jenom o tom, jak se vedle tebe cítí druzí lidé. Vše je jenom o tom, jak se chováš k sobě a k nim. Když jim dáš bezpečný a příjemný prostor, budou v něm chtít setrvat. Ale první ten příjemný bezpečný prostor musíš dát sama sobě. Proto říkám, že je život zrcadlo. Když se budeš šklebit sama na sebe, šklebíš se pak i na ostatní ldii a oni utíkají, místo aby byli tvoji přátelé.

Hodně si za to člověk může sám, ale druhý element je zkrátka náhoda, štěstí. Kolikrát potkáš desítky lidí a s nikým nejsi na stejné vlně, tak to přece nebudete lámat přes koleno.

Škrábání ruky je další projev energie, kterou jsi nezvládla dost dobře ventilovat a kultivovat. Když je na tebe někdo hnusný a ubližuje ti, mluv s ním. Řekni mu narovinu, že ti ublížil. Když mu to neumíš říct, napiš mu dopis.

Když tě žere vztek, deprese, nenávist, zloba, neobracej je proti sobě a svému tělu, ale vystřel to do něčeho vnějšího. Nebraň se emocím které v tobě vznikly a nedusej je v sobě, pusť je ven. Ale s rozumem. Třeba napíšeš povídku, do které všechnu tu zlobu pustíš a pak to klidně můžeš rituálně spálit a nechat oheň, aby tvoji zlobu odnesl. Nebo nakreslit depresivní obraz, do něj vložit všechnu bolest a smutek… a schovat si ho… nebo i spálit. Jak budeš chtít. Mnohdy taky pomáhá jít ven do přírody, obejmout strom a v klidu si u něj poplakat. Je to velice léčivé… nebo pomáhá poslech smutné hudby. Pustíš si něco, co vyjadřuje tvé aktuální mentální naladění, prožiješ u toho všechny své emoce, protože máš pocit, že ta hudba ti rozumí a zpívá o tvém životě. Můžeš si u ní poplakat a za nějakou dobu se ti také uleví. Nepomáhá na to veselá hudba. Když je ti smutno, spíš dráždí a je ti nepříjemná, zkrátka nepouští ven to, co potřebuješ vypustit. Neboj se plně a kultivovaně ponořit do svých emocí a prožít si je. Ale lépe vol formu, jakou to uděláš.

s pozdravem
Alue